ÚVODNÍK - CESTOVÁNÍ A PUTOVÁNÍ

Ze starých cestopisů (které si průběžně představujeme) se dozvídáme, že putování bylo velmi oblíbené už ve středověku. Mnozí šlechtičtí synkové se vydávali na poznávací cesty po celé Evropě, než se ujali svých Povinností doma, tedy než je rodiče oženili a předali jim spravování panství.

Dnes je to vlastně skoro stejné. Mladí dokončí školu a pak projeví přání „něco si užít, než se usadíme“, což zpravidla znamená procestovat nejen Evropu, ale i půlku světa. Najdou se mezi nimi i jednotlivci, kteří putují na místa skutečně duchovní – do Fatimy, do Santiaga da Compostela, do Říma, do Svaté země nebo na Jasnou Góru v Polsku. 

            Většina z nás na takové cestování nemá ani čas a i finance. Ale jak se trochu oteplí, vyráží mnoho věřících každý rok alespoň na nějaké české poutní místo, blízké nebo vzdálené. Na začátku května jede někdo do Skoků za Pannou Marií, jiný pěšky na Křížový vrch k uctění svatého Kříže. O prázdninách se putování rozjede na plné obrátky, můžeme zavítat na poutní místa zasvěcená Panně Marii, svaté Markétě, svatému Prokopu, svatým Cyrilu a Metoději, ke svaté Anně, nebo ke svatému Vavřinci. Po prázdninách je ještě v září čas podívat třeba do kláštera v Teplé nebo do Mariánské Týnice.

Putování není totéž, co cestování. Cestujeme v první řadě za zážitky, ale putujeme za Bohem a s Bohem. Při cestování si hledíme co nejvíc si „užít“ a někdy se i „rozšoupnout“. Ale putování nás ztiší a zklidní, zaměří na věci duchovní a pro život podstatné.

Ale nemusíme navštěvovat jen velká a známá poutní místa. Cílem duchovní poutě může být kaplička na rozcestí, Boží muka v poli nebo zapomenutý křížek někde blízko v lese.  

Nastal čas putování, zkusme letos najít skrytá a nenápadná místa v našem okolí, která vybudovala zbožnost, víra a pokora našich předků. I když jich mnoho nenávratně zmizelo, jistě jich kolem sebe najdeme ještě víc než dost.

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

Mariánská poutní místa premonstrátského řádu

V roce 1629 začíná historie poutního místa Svatý Kopeček u Olomouce. V tom roce se Jan Andrýsek, olomoucký měšťan a obchodník s vínem, konečně odhodlal splnit svůj dávný slib, že na kopci nedaleko Olomouce nechá postavit mariánskou kapli. Zjistil, že pozemky patří premonstrátskému klášteru Hradisko, a získal od místního opata svolení ke stavbě. Kaple byla posvěcena roku 1633 a ihned si získala věhlas, protože již během obřadu svěcení byl uzdraven ze slepoty jistý Alexandr.

            V roce 1679 byl dokončen mnohem větší chrám, aby stačil přílivu poutníků. V roce 1733 byl u příležitosti stého výročí posvěcení pak nově vyzdoben jeho interiér. Klášter Hradisko byl zrušen Josefem II., bývalí řeholníci se sice o poutní místo starali dále jako místní faráři, ale kvůli nedostatku majetku, který byl zkonfiskován státem, se stav kostela stále zhoršoval. V roce 1844 se zanedbaného areálu ujali strahovští premonstráti, kteří zde (kromě let 1950-1990) působí dodnes.

V jižních Čechách najdeme neméně slavné poutní místo Sepekov, někdy také nazývané „jihočeská Svatá hora“. Barokní kostel Jména Panny Marie byl dokončen roku 1733, obklopují ho ambity se čtyřmi kaplemi, které jsou zasvěcené svatému Linhartovi, svatému Augustinovi, svatému Norbertovi a svatému Janu Nepomuckému. Davy věřících putovaly ke gotickému obrazu Panny Marie Sepekovské, která je na oltáři zobrazena jako Assupmta, tedy Nanebevzatá.

Poutní místo je dnes pod správou strahovských premonstrátů, kteří v nedalekém klášteře Milevsko mají svoji komunitu.

SVATÍ PREMONSTRÁTI 

Svatý Heřman Josef (svátek 24. května)

Heřman Josef se narodil v Kolíně nad Rýnem někdy po roce 1150. Byl oddán Matce Boží od nejútlejšího mládí, jako malé dítě položil své jablko na mariánský oltář v kostele a soška Panny Marie s malým Kristem podle legendy ožila, aby přijala tento pokorný dárek.

Heřman Josef vstoupil už ve dvanácti letech do premonstrátského kláštera v Steinfeldu. Byl poslán do Fríska na kněžská studia, poté si jako kanovník a kněz kláštera v Steinfeldu získal úctu a vážnost pro své dary duchovního vedení a kázání. Pro jeho naprostou oddanost Panně Marii mu kromě jeho jména začali říkat Josef.

Velice toužil po rozjímavé modlitbě v tichu a o samotě, místo toho byl ale pověřen službou v refektáři, staral se o jídlo a obsluhoval ostatní bratry. Svůj úkol konal s velkou pokorou a po nějaké době se stal sakristiánem, což konečně splnilo jeho touhu po samotě v Božím chrámu. Trávil pak v modlitbě a adoraci celé noci. K jeho největším ctnostem patřila nesmírná pokora, spokojil se s nejhorším rouchem v klášteře, dokonale poslouchal své nadřízené, s radostí sloužil kterémukoliv z bratří.

Během posledního postního období v jeho životě požádaly cisterciácké sestry z Hovenu, aby opat poslal Heřmana Josefa sloužit pro ně zvláštní mši. Heřman Josef, už starší a slabý, trval na tom, že půjde pěšky. Po celý svůj život vždy odmítal koně nebo povoz. Po příchodu do kláštera ukázal svou holí na jedno místo na hřbitově a řekl sestrám: "Tady mě pohřběte." O několik týdnů později v Hovenu zemřel, buď v roce 1241 nebo 1252.

Vyvrcholením všech tajemných milostí, které Heřman Josef zažil, byl jeho tajemný sňatek s Blahoslavenou Pannou, kterou nazval svojí růží v jedné z nejkrásnějších mariánských básní středověku (Gaude, plaude, clara Rosa), a zasvětil sám sebe její péči. Napsal také jednu z prvních a nejpozoruhodnějších oslavných písní k poctě nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Je zobrazován v kněžském oděvu, jak drží malého Krista a jablko, které mu daroval, nebo s bílými růžemi, které připomínají jeho zasvěcení Marii, "Tajemné Růži".

ODKAZ SVĚTCŮ

Gaude plaude, clara Rosa       

(Chvalozpěv na Matku Boží, který složil sv. Heřman Josef)

Gaude plaude, clara Rosa,      Raduj se, plesej, růže jasná,

esto moesta clara prosa,       ty jsi vždy pomocnice krásná,

salutanti, supplicanti,         mně zdravícímu, prosícímu,

Te roganti, dic amanti:        tebe žádajícímu, řekni milému:

in Christo te servavero.        v Kristu chci tobě sloužit.

Gaude, mea preciosa,          Raduj se, má vzácná

Tibi clamo rosa, rosa,              k tobě volám: růže, růže,

pulchra nimis et formosa,        velmi krásná a nádherná,

super omnes amorosa.          nade všechny milovaná.

Tu sola sine compare,              Ty jediná jsi bez srovnání,

gaude, rosa, speciosa,             raduj se, růže vzácná,

super rosam tu formosa,          nad růžemi nejkrásnější,

Tu es rosa singularis,            růže ty jsi jedinečná,

sola rosa tu vocaris.             jen tebe „růže“ nazývají.

Gaude, rosa caritatis.            Raduj se, růže lásky.

Zprávy a oznámení

            Pěší pouť na Křížový vrch opět první sobotu v květnu, letos tedy v sobotu 1. května. Bohoslužba slova u kříže začíná v 9. 30 hod.

            Náš pan farář, P. Stanislav Uhlíř, oslaví dne 9. května 2021 své 75. narozeniny. Podle církevních pravidel dává svou funkci faráře k dispozici. Jeho úkoly postupně převezme P. Robert Jasiulewicz, který bude k 1. červenci jmenován administrátorem farnosti Nýřany.

            V pátek 7. května začínají májové pobožnosti, vždy po páteční večerní mši svaté v Nýřanech.

            V sobou 8. května 2021 bude mše svatá v kapli sv. Anny v Pňovanech od 15. 00 hod.

            V neděli 16. května 2021 v 11. 00 hod. bude Poutní mše svatá v kapli sv. Jana Nepomuckého ve Vlkýši (místo obvyklé mše svaté v Heřmanově Huti). Pokud to situace dovolí, abychom dodrželi všechna nařízení.

            Slavnost Nejsvětější Trojice oslavíme poutní mší svatou v Jezné v sobotu 29. května 2021 v 15. 00 hod. a v Blatnici v neděli 30. května v 11. 00 hod. (místo obvyklé mše svaté v Heřmanově Huti).

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika fary Pačejov potřetí

1876

            Dne 1. září byl jsem já, Josef Hyťha, od Jeho Excelence pana biskupa Jana Valeriána, na faru pačívskou jmenován, když jsem předtím 15 roků byl farářem v Budislavi, vikariátu táborského. Při svém příjezdu byl jsem jen od místního pana učitele přivítán, což mne velmi zarazilo, domníval jsem se, že naleznu v Pačívě lid dobrý. Ale časy se změnily a lid též. Stavění železné dráhy, kam se lid ze všech končin za výdělkem sbíhal, bylo nemalou příčinou zkázy lidu v ohledu morálním.

            O posvícení byl jsem tedy slavnostně inštalován, hostů byla hojnost, ale při dalším pobytu v Pačívě nabýval jsem přesvědčení, že pravdivá jsou slova zapsaná v této pamětní knize od mého předchůdce: Na lidu shledal jsem velikou vlažnost a lhostejnost ve věcech náboženských.

Navštěvování služeb Božích bylo liknavé, děti školní rozpustilé, klít uměly, ale modlit se neuměly. I počal jsem proti všem zahnízděným neplechám všemožně horliti, i když jim to po chuti nebylo. Když měl někdo nějaký štolový poplatek uhraditi, tu stavěl se každý chudým, i když měl chalupu a v chlívě několik dobytka, mnozí drze si chtěli poroučeti, co by farář činit měl a neměl. Hned první rok všechna cibul na farní zahradě vytrhána byla, a i další věci byly ukradeny…

1883

            V tento rok veliký požár v Pačívi vypukl neopatrností jedné podruhyně, která rozdělala v plotně oheň, nechala chrastí pod plotnou a otevřená dvířka a odběhla. Když se vrátila, oheň již vypadl na chrastí a půl stavení za chvíli stálo v plamenech. Za půl hodiny zachvátil oheň již 18 stavení, pláč a naříkání ze všech stran bylo strašlivé. I jeden lidský život padl při ohni za oběť – malý chlapeček, ze kterého našli jen několik kostí. Nejdůstojnější pan biskup pohořelým poslal 50 zlatých, které jim byly rozděleny.

1885

            Rok byl nadobyčej suchý, uschnul mnohým ječmen i oves, i nať na bramborách začala klesat. I lid volal všeobecně k Pánu Bohu o pomoc. Konaly se průvody k Rodičce Boží do Nicova, lidé prosili nebude-li hojnost obilí, aby alespoň brambory se urodily, zněly nábožné písně a modlitby k Rodičce Boží a na její mocnou přímluvu dobrotivý Bůh vyslyšel a seslal na všechno osení déšť, takže příroda ožila a lid radostí plesal a Pánu Bohu děkoval. Obyvatelé pačívští se pak na poděkování až do zimní doby u nově posvěceného křížku posvátný růženec modlili. Ó, kéž by tak činiti nikdy nepřestali!

1887

            Řízením Božím povolán jsem byl z Pačíva na faru v Kardašově Řečici. Pobyl jsem v Pačívě přes deset roků, našel jsem zde více koukolu než pšenice, ale docílil jsem za ty roky alespoň hojnější návštěvu chrámu Páně, ve všední dny i v neděli, jak od dětí, tak i dospělých. Mnohokrát jsem zde okraden byl, i psa hlídacího, který zloděje pilně zaháněl, mi postřelili. To vše zaznamenal jsem, milý nástupče, pro tebe, abys na svého předchůdce často vzpomenul, jenž ti políčka od velikého množství kamene vyčistil, stromky mladé místo zmrzlých zasadil a na zahradě besídku vystavěti nechal.

1887

            Faru pačívskou obdržel jsem já, P. Arnošt Sompek ze Lštění. Protože pan administrátor Urban opomněl do této pamětní knihy zaznamenati události, které se odehrály po odchodu P. Hyťhy, musím, co nástupce doplniti vše, jak jsem to od svědků slyšel:

27. února nastěhoval se na uvolněnou faru dočasný administrátor, P. Jan Urban, kaplan v Plánici, aby vedl dál duchovní správu, než bude nový farář jmenován. O faru pačívskou hlásilo se více kompetentů, první z nich, P. Kabát, byl i presentován, a přijel se podívat na své nové působiště. Toto podívání musel však, nebohý, šeredně zaplatit! Většina lidí byla nakloněna panu administrátorovi, jenž si je získal hlavně svou výmluvností v kázáních. A když pak viděli staršího pána do místa přicházeti, počali se lidé srocovati a hlasy byly slyšeti: Co tady chce ten starý prďouch, kostel je náš, my ho tam nepustíme, a jestli se nastěhuje, tak mu všechno ukradneme, my už přece faráře máme atd. A nikdo se neodvážil proti těm řečem vystoupiti, celá vesnice byla shromážděna kolem fary, hlavně ženské, nechybělo mnoho, aby vypukla revoluce a pana faráře začali kamenovati.

S bolestným srdcem odešel tedy pan farář Kabát zpět na nádraží a tam sobě hořce zaplakal. Okamžitě rezignoval a na řadu přišel druhý uchazeč, pan farář budislavický. Ten se přistěhoval v úterý po zdejší pouti, večer sobě přečetl tuto pamětní knihu, a druhý den ráno spakoval se opět a odjel pryč. Tím osadníci byli zaleknuti, že jim sem teď nikdo nepůjde, a pravili, že se spokojí s každým farářem, ať je hrbatý nebo slepý, jen když nějakého dostanou. A tak jsem přišel já, Arnošt Sompek, do Pačíva ze Lštění.

Byl jsem uvítán, jak se sluší, ale časem jsem se přesvědčil, že lid zdejší, jak je zde líčen, opravdu takový je. Nejmilejším farářem byl by jim ten, který by od nich krejcaru nechtěl, a co sám má, jim ještě rozdal.

1890

            Dne 18. října odstěhoval se P. Sompek do Žihobec, kde doufá nalézti lepších osadníků a více zbožných duší, kteří by mu života tolik neztrpčovali…

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

O lidech štědrých a lakomých

  Jeden lakomec chtěl znechutit jídlo hostům, kteří u něho obědvali. Řekl jim tedy: „Tohle přeci není k žrádlu!“

  Lakomec řekl kupci: „Dej mi za halíř sýra!“ Ten mu řekl: „Za halíř sýr dostat nemůžeš, ale můžeš si k němu přičichnout.“

  Jiný lakomec jedl jen v noci. Když se ho ptali, proč to dělá, odpověděl: „Protože v noci mouchy nelítají a nemohou se u mě přiživovat, a také se člověk nemusí bát, že mu někdo zaklepe na dveře.“

  Jednomu štědrému a laskavému muži řekla manželka: „Nikdy jsem neviděla nikoho horšího, než jsou tví bratři. Když máš všeho dost, přicházejí k tobě, a když máš nedostatek, vyhýbají se ti.“ Muž jí odpověděl: „To je tím, že jsou ohleduplní, nechtějí nám přitěžovat, když je naše ruka tak sevřená, že nemůže dávat.“

  Jeden hudebník u dvora žádal od krále něco, na čem by mohl jezdit. Král známý svou štědrostí tedy nařídil, aby mu dali velblouda, mula, koně, osla a otrokyni, a vzkázal mu: „Kdyby nás napadlo ještě něco jiného, na čem by se dalo jezdit, určitě ti to v budoucnu dáme!“

  Jeden právník vyprávěl: „Byli jsme tři kolegové v kanceláři a každý z nás si vzal tajně pro sebe deset hřiven stříbra. Moji kolegové si za to koupili domy, vinice a sady, ale já jsem si koupil něco málo pro sebe a většinu jsem vydal na vzácné dary různým královským služebníkům. Za krátký čas byla naše zpronevěra odhalena a král nařídil, aby nám byl zabaven majetek a my odvedeni do vězení. Mým dvěma kolegům vše vzali, a ještě teď sedí v šatlavě. Za mě se ale přimluvili ti služebníci, které jsem obdaroval, takže jsem byl brzy propuštěn.

(Řehoř Barhebraeus: Kratochvilná vyprávění, 13. století)

ROZHOVORY S PROFESOREM KOLÁŘEM

(z knihy rozhovorů Labyrint pohybu)

O stresu a odpočinku

            Stresorů, které na náš organismus působí a kterým musí odolávat, je strašně moc. Denně jsme vystaveni působení bakterií, virů, plísní, těžkých kovů, toxinů, alkoholu, hluku, fyzické zátěži, nedostatku spánku, žalu, pocitům odpovědnosti a tak dále. Na druhé straně stres v určité míře potřebujeme, bez něj se totiž organismus nedokáže vyrovnat s různými zátěžemi.

Určitou míru stresu potřebujeme k tomu, abychom regulační mechanismy těla udrželi v chodu, jinak zleniví, a naše odolnost a výkonnost bude klesat. Děje se to v každém věku, ale nejpatrnější je to u starých lidí. Stačí čtrnáct dní pasivity, a už to bude mít nezvratné důsledky. Dokud musí být senioři výkonní a musí se starat sami o sebe, nebo dokud jsou duševně aktivní, fungují. Ale jakmile sleví v nárocích na sebe sama a začnou pouze pasivně koukat z okna, psychicky i tělesně se zhorší.

            Bez stresu se prostě neobejdeme, ale musíme ho kompenzovat správně nastavenou mírou odpočinku, a to je nutné se naučit. Pokud to někdo neumí, považuji to za jednu z významných příčin našich onemocnění, a to hlavně různých infekcí, onemocnění srdce nebo trávicího ústrojí, ale i bolesti v zádech nebo onkologická onemocnění.

Odpočinek je ovšem naprosto individuální záležitost, člověk se musí naučit vnímat sám sebe, musí se učit, jaké jsou jeho možnosti, kde má své hranice. Někdo je líný a vykládá si to tak, že hodně odpočívá, jiný zase neodpočívá vůbec, a tím se ničí.

Většinou však nejde ani tak o to, kolik odpočíváme, ale spíše jakou formou. Při únavě, kterou označujeme jako akutní, stačí, aby se člověk o víkendu dobře vyspal, a v pondělí už je zase v pohodě. Zato únavu chronickou víkendovým odpočinkem nevyřešíte. Čím déle únava trvá, tím více času potřebuje organismus k tomu, aby se zregeneroval. Ale při tomto delším odpočinku není vhodný pasivní odpočinek. Organismus totiž musí mít nějakou stimulační zátěž, aby fungoval. Nejlepší je lehký pohybový program – jít si zaplavat, jít na procházku, ale nesmí chybět ani lehké psychické zatížení, není to nic složitého, stačí si třeba číst, co nás baví.  

ROK SVATÉHO JOSEFA

Poutní místa svatého Josefa

Mariánských poutních míst je velký počet, naproti tomu poutní místa zasvěcená jejímu Snoubenci, svatému Josefovi, jsou velmi ojedinělá. Vlastně ani kostelů svatého Josefa není mnoho. Většina jich byla zbudována až ve 2. polovině 19. století a v 2. polovině 20. století (v naší farnosti je to kostel v Úhercích). Pokud jsou takto zasvěcené kostely starší, bývaly to především klášterní kostely karmelitánského nebo františkánského řádu.

V libereckém kraji najdeme nejvýznamnější poutní místo zasvěcené svatému Josefovi, a to v obci Krásná (německy Schumburg). Kostel svatého Josefa nechal postavit místní legendární lékař Jan Josef Kittl, posvěcen byl roku 1760. Později byla ještě přistavěna věž a kruchta. Od roku 1761, po vybudování tzv. svatých schodů, sem každoročně přicházelo několik tisíc poutníků a šumburská pouť bývala vždy velmi slavná.

Nedaleko kostela stojí kaple se studánkou z roku 1773. Vodu ze studánky používal doktor Kittl k vodoléčbě svých pacientů. V době největší slávy měla poměrně malá vesnice i vlastní nemocnici s lékárnou, ve velkých sklenících se zde pěstovaly zejména léčivé rostliny.

Zvláštní poutní místo najdeme v Chrudimi. V roce 1662 zde byl založen nový kapucínský klášter s kostelem svatého Josefa. Je výjimečný tím, že v podzemí kostela byla vybudována Loretánská kaple spojená později s Božím hrobem, ke kterému vedla křížová cesta se 14 dřevěnými sochami v životní velikosti. Celý podzemní komplex byl vyzdobený freskami s mariánskou tématikou a s výjevy ze života Ježíše Krista. K vidění byla i umělá jeskyně se stejně umělými krápníky.

Tato unikátní stavba, která jinde nemá obdoby, byla bohužel zdevastována po zrušení kláštera v roce 1947. Dnes klášter i kostel slouží jako Muzeum barokního sochařství regionu, z loretánské kaple je promítací sál, vstup do Božího hrobu byl zaslepen bočním oltářem.

MOUDROST VÝCHODNÍ LITERATURY

5. část – ARMÉNIE Od Řehoře k Řehořovi

            Do Arménie přinesli podle tradice křesťanství svatí apoštolové Bartoloměj a Juda Tadeáš. Až do roku 301 nebyla situace pro křesťany nijak lehká. I zde trpěli pro svou víru, byli pronásledováni, mučeni a zabíjeni. Zlom nastal na začátku 4. století, kdy svatý Řehoř Osvětitel, nazývaný „Apoštol Arménie“, přesvědčil pohanského krále Tiridata IV., aby přijal křest.   

Arménie jako celek přijala křesťanskou víru krátce po roce 300, je tedy nejstarším křesťanským státem na světě. Arménská křesťanská literatura je druhá největší na Východě, hned po té syrské. V roce 2001 slavila celá Arménie 1700 let přijetí křesťanství.

                Po svatém Řehoři Osvětiteli následuje několik generací spisovatelů, překladatelů, mystiků a básníků, např. Mesrop Maštoc a jeho žák Eznik z Kolbu, historici Agathangelos a Lazar z Pharpi, matematik a filosof Ananiáš ze Širaku a další. Celou řadu významných autorů a učenců uzavírá svatý Řehoř z Nareku, který zemřel roku 1003. Zlatý věk (nejen) duchovní literatury nastal během 5. a 6. století, dá se říci, že trval od roku 404, kdy svatý Mesrop Maštoc vymyslel arménskou abecedu, až do roku 640, kdy klid arménského i gruzínského království začaly narušovat nájezdy arabských kmenů. Samostatnost ztratila Arménie definitivně v roce 1075, kdy ji dobyla byzantská říše.

ROZJÍMÁNÍ NAD KŘESŤANSKÝMI SYMBOLY

Růženec

Tradiční pomůckou při modlitbě posvátného růžence je růžencová šňůra, na které je upevněno padesát malých a pět velkých korálků. V tom nejpovrchnějším pojetí se korálky často stávají pouhým počítadlem Zdrávasů. Ale růžencová zrna vyjadřují také určitou symboliku, kterou bychom neměli přehlédnout.

První věcí, které je třeba si povšimnout je, že zrnka růžence se sbíhají u zobrazení Ukřižovaného, který tak samotný průběh modlitby vlastně otevírá i uzavírá.

V Kristu je soustředěný život i modlitby věřících. U Ježíše vše začíná, k němu směřuje a skrze něho pak všechno v Duchu svatém spěje k Otci. To vše vyjadřuje růženec svým uzavřeným kruhem, který začíná i končí v obrazu našeho Spasitele.

Blahoslavený Bartolo Longo pohlížel na růžencovou šňůru jako na „pouto“, kterým jsme svázáni s Bohem. Poukazoval na to, jak nás může růženec měnit.

Když za meditace jednotlivých tajemství důvěrně hovoříme s Kristem a Pannou Marií a sdílíme život v eucharistii, navykáme si žít podle jejich pokorného, trpělivého a dokonalého vzoru. Je to jako v životě dvou blízkých přátel, kteří tím, že jsou často spolu, připodobní se v návycích.

V růžencové šňůře Bartoloměj viděl "pouto" svazující nás s Bohem, pouto láskyplné, pouto synovské, ale přesto pouto příjemné, neboť takový je i svazek, který nás spojuje s Bohem, naším Otcem. Důležité je také rozšířit symbolický význam růžencové šňůry na naše mezilidské vztahy, kdy nám může připomínat svazek společenství a bratrství, který nás všechny spojuje v Kristu.

Misijní růženec -       Možná jste už někdy viděli zajímavě barevný růženec, v němž každý desátek má jinou barvu. Používá se při modlitbách za misie, každý kontinent, za který se modlíme, má v něm svou barvu: Afrika zelenou, Evropa bílou, Amerika červenou, Austrálie a Oceánie modrou a Asie žlutou.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Španělská cesta Ambrože Poděbradského

Konečně ve Valladolidu

            Z Palencie jsme odešli 16. května a toho dne jsme dorazili do Valladolidu. Třebaže je klášter, v němž se konala kapitula, velmi velký, skoro jako nějaké malé město, přesto nemohl pojmout všechny příchozí. Proto byli mnozí volitelé nuceni přenocovat v jednom ze čtyř dalších klášterů, buď u kapucínů, dominikánů nebo benediktinů. Přesto jsme my dostali svolení a otec provinciál a já jsme byli ubytováni přímo v klášteře, kde se konala kapitula, v pěkné a pohodlné cele.

            V neděli 18. května jsme šli všichni naproti papežskému nunciovi, který byl v městské bráně přivítán se všemi poctami a pozdraven všemi, bylo nás tam dva tisíce. Potom šli všichni do kostela. Hlavní oltář byl celý odzdola až nahoru postříbřen a skvěle ozdoben, uprostřed oltáře stála překrásná socha Panny Marie a hořelo na něm sto osmdesát čtyři voskovic ve stříbrných svícnech.

Pak přišel den volby generálního ministra řádu. Časně ráno byla sloužena mše, pak jsme šli všichni volitelé do refektáře. Otec kvadrián měl latinské kázání a po něm se sbíraly hlasy. Otec František Maria patřící k observantům dostal 194 hlasy a stal se generálním ministrem, po volbě byl slavnostně vyhlášen výsledek.

Potom se připravovalo procesí a když byly přípravy skončeny, všichni jsme za doprovodu hudebníků hrajících na různé nástroje zamířili do kostela. V procesí bylo přes deset tisíc lidí a všude cestou stáli diváci. Když jsme přišli do kostela před hlavní oltář, papežský nuncius Fredericus Boromejský, patriarcha alexandrijský, sedl na své krásně ozdobené křeslo a před ním si klekl nový generální ministr. Papežský nuncius měl k němu krátkou nabádavou řeč a odevzdal do jeho rukou pečeť našeho řádu. Potom došlo mezi námi k velkému zmatku a tlačenici, protože jsme všichni chtěli generála pozdravit, nikdo nezůstal na svém místě a skoro jsme nemohli dýchat.

Druhý den, na Boží Hod svatodušní, bylo uspořádáno překrásné procesí, jaké jsem nikdy neviděl, prošlo z našeho kláštera k farnímu kostelu. Byly v něm neseny sochy šestnácti světců našeho řádu, ozdobené zlatem, stříbrem, perlami a vzácnými drahokamy, jejich oděvy byly z látek protkávaných ryzím stříbrem a zlatem, takže každá socha stála mnoho tisíc. Před oněmi sochami nesli také čtrnáct křížů z ryzího stříbra, tak těžkých, že je sotva bratři v průvodu unesli.

Celé náměstí i ulice, jimiž jsme procházeli, byly překrásně vyzdobené drahocennými koberci visícími z domovních štítů až na zem. Lidí obojího pohlaví bylo takové množství, že ulice byly všude plničké, takže jsme jen s potížemi s procesím procházeli.

Když jsme došli k hlavnímu kostelu, čekal nás tam slavnostně vystrojený biskup se svým bezpočetným klérem. Slyšeli jsme různé hudební skladby zahrané na rozmanité španělské nástroje, jimiž pozdravovali každého světce zvlášť, který byl nesen do kostela. Také biskup pozdravil všechny světce a pak papežského nuncia a nového generála, kteří šli v procesí poslední.

Pak následovalo kázání k lidu, jehož množství bylo takřka nekonečné, takže do kostela se ho vešla jen nepatrná část. Po kázání a dalších ceremoniích bylo znovu uspořádáno procesí, a když prošlo svou cestou, byl už čas k obědu, abychom se osvěženi duševně osvěžili i tělesně, což se i stalo.

Potom následovalo během generální kapituly každý den ráno kázání a odpoledne disputace, na které se scházelo přes pět tisíc lidí, dále nejrůznější mniši z téměř šedesáti klášterů, a přes dvě stě světských kněží.

A tak tímto způsobem generální kapitula ve Valladolidu dospěla ke svému konci a my, kteří jsme tam přišli 16. května, odešli jsme odtamtud třicátého května.

Ambrož Poděbradský se vrátil opět pěšky do svého kláštera ve Skalici na podzim roku 1670, na zpáteční cestě ještě navštívil své příbuzné v rodném městě Sadská. Ve městě Uherská Skalica v okrese Trnava žili a působili mniši ve františkánském klášteře v letech 1467 – 1950. Nyní je z kláštera kulturní středisko.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Jak žáci přelstili učitele

            V jedné vesničce učil ve škole obávaný učitel. Přísně děti trestal, uštědřoval jim výprasky a ukládal spoustu úkolů. Když už to trvalo dlouho, začaly se dětem v noci zdát děsivé sny, ve kterých je vzteklý učitel honil po vesnici a hrozil jim rákoskou. Každé ráno cestou do školy děti doufaly, že jejich učitel onemocněl. Ale učitel pokaždé seděl za stolem a očekával je, před sebou položené staré knihy a novou rákosku.

            Jednoho dne po vyučování se žáci tajně sešli za vesnicí, aby se o své situaci poradili. Někteří se báli proti učiteli něco podniknout, jiní radili věc vyřešit co nejrychleji. Ale všechny nápady se jim zdály dětinské.

Nakonec nejprohnanější z chlapců prohlásil: „Mám nápad, jestli budeme opravdu držet spolu, můj plán se podaří.“ A hned všem prozradil, o jaký plán jde. Všechny děti s ním nadšeně souhlasily a rychle se rozešly domů.

            Nazítří přišel do školy první žák. Pozdravil učitele a potom si ho začal pozorně prohlížet. Nakonec zvolal: „Pane učiteli, vy jste celý bledý!“

            Učitel podrážděně odpověděl: „Jdi na své místo a nežvaň, nic mi není.“

            Tu vstoupil do třídy druhý žák. I on projevil starost o učitelovo zdraví: „Pane učiteli, proč jste tak žlutý? Nemáte horečku?“

            Učitele se začaly zmocňovat pochybnosti o vlastním zdraví, rázně však odsekl: „Ne, je mi dobře! A jdi si na své místo!“

            Na to vkročil do třídy třetí žák a hned se ustaraně zeptal: „Co vám schází, pane učiteli?“

            A tak žáci přicházeli jeden po druhém do třídy a vyptávali se učitele, proč je tak bledý. Každou jejich otázkou se učitelovy pochybnosti měnily v jistotu, cítil, jak se ho zmocňuje slabost. Vzpomněl si na dávné neduhy a bolesti a najednou to už ve škole nemohl vydržet. Vstal a oznámil žákům, že vyučování se ruší.

            Učitel přispěchal domů k manželce: „Ženo, jsem těžce nemocný, jak to, že sis ráno ničeho nevšimla?“

            Manželka si ho pozorně prohlédla, viděla, jak je rozčilený a rudý a jak se začíná potit. Polekala se a začala mít o manžela starost. Raději ho hned uložila do postele a dala mu obklad na čelo.

            „Klidně lež a já ti uvařím silnou polévku!“ konejšila ho a tím ho jen utvrdila v jeho podezření, že je těžce nemocen.

            A tak si děti ten den mohly klidně hrát a vesele pobíhat po vesnici.

Úsměvy a moudrost Persie.