ÚVODNÍK – USNADNIT SI ŽIVOT

  Všechny vynálezy byly prý vynalezeny proto, že jejich autoři byli v podstatě líní a chtěli si usnadnit život. Něco na tom bude. I dnes nám všechny možné reklamy nabízejí věci, které nám mají usnadnit práci, spánek, konverzaci, zábavu, vaření, výchovu dětí a vůbec všechno, co nás v životě potká.

  Ale nesmí se to přehánět. Boží úkol, který slyšíme v knize Genesis „v potu tváře budeš dobývat svůj chléb“ bereme dnes jako něco nepatřičného, překonaného, jako nespravedlivý trest, ze kterého je třeba se vymanit a dokázat sobě, a nakonec i Bohu, že se chléb dá vyrábět i bez toho potu. Usnadnit si život je tak snadné. Ale také nebezpečné. Člověk snadno zleniví, ztratí schopnost komunikovat s druhými, nerespektuje přírodní zákonitosti, a nakonec zjistí, že přes všechny chytré vynálezy, které ho mají učinit spokojeným, se vlastně necítí být šťastným.

  Při úklidu v kostele kdosi v legraci navrhl, abychom koupili takový ten chytrý lux, který by sám běhal po kostele a uklidil za nás. A prý existuje podobný vynález, který se plazí po oknech a sám je myje. Zasmáli jsme se a pokračovali v úklidu. Jistě, že by to asi šlo, usnadnili bychom si tu námahu, do které se nikomu moc nechce, ale byli bychom šťastnější?

Už i v kostele jsme si mnoho věcí ulehčili, ale je to k dobru věci? Třeba zvonění se na mnoha místech už dávno odbývá bez našeho přičinění. (dojít do zvonice, zpotit se při tahání za provaz a zase sejít schody dolů, to je dnes kupodivu záležitost nadšených nevěřících zvoníků, kteří v tom nacházejí mnoho radosti). Někde jedním stiskem vypínače rozsvítí a zhasnou elektrické svíčky na hlavním oltáři (ušetří se za svíčky a ministrant je bez práce). V Japonsku mají robota, který místo kněze dává u vchodu kostela požehnání (kněz mezitím asi dělá něco „užitečnějšího“). Jinde mají zase dveře s časovým zámkem, který přesně čtvrt hodiny před bohoslužbou odemkne vchod do kostela (kostelníci nejsou a pan farář si může přispat).

Usnadnit si život, má-li k tomu člověk dobrý a rozumný důvod, není nic špatného. Ale chtít si usnadnit život jen proto, že jsme líní, lhostejní nebo lakomí, to už není cesta, po které máme jako křesťané jít.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme roznášeli letáky před Tříkrálovou sbírkou

  Před časem jsme s překvapením zjistili, že i v době internetu, sociálních sítí a neomezených volání kamkoliv je pořád stále nejúčinnější reklama dát lidem do ruky papírový leták, nebo jim ho eventuelně hodit do schránky. Jinak se třeba nedozví, kdy se konají vánoční bohoslužby, kdy je koncert, kdy přijdou tři králové apod.

Zejména s tou sbírkou je to tristní. I když jsou oznámení v novinách, v rádiu, v televizi, spousta lidí vám pak řekne, že neví, o co jde. A tak jsme před několika lety zavedli roznášení tříkrálových letáků již před sbírkou, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že neví, kdy přijdeme. I když pro některé je to spíš užitečná informace, kdy nemají být doma, aby nemuseli nic dávat.

  Roznášení letáků přináší mnoho dobrodružství. Člověku prospěje, když se po konzumaci vánočního cukroví proběhne, často i z kopce a do kopce. Je to zdroj užitečných informací: kde se ve vsi objevil nový dům (kam je také třeba letos zajít), kde je za plotem nový zuřivý pes (mnozí zkrotnou při otázce „chceš piškotek?“, ale je lepší na to nespoléhat), můžeme porovnat různé architektonické styly novostaveb (někdy je to spíš hrůza než krása), přečteme si různě vtipné nápisy na vratech (POZOR ZLÝ KOZEL! – NEMÁŠ-LI DOST PIŠKOTŮ, ANI NEZVOŇ! – NÁŠ KOCOUR NEMÁ RÁD NÁVŠTĚVY! apod.) a prohlédneme si také různé druhy poštovních schránek.

Co do oblíbenosti vyhrává stále klasický kus bílého plastového patníku, je to ostatně velmi praktické, u ostatních schránek totiž musíte občas nějakou dobu zkoumat, jestli se to otvírá shora, zleva, dovnitř nebo ven, někdy jsou to umělecká díla, na které se bojíte sáhnout, jindy máte strach, že se schránka rozpadne nebo vám rez způsobí otravu krve. Stejný účel schránky plní třeba stará bandaska na mléko, kus roury na odpad, miniaturní popelnice nebo velká konzerva od žrádla pro psy. Lidová tvořivost zde nezná mezí.

Zajímavé je i sledovat rozložení nových parcel a domů. Čím dál tím víc se staví na okraji vesnice, pochopitelně co nejdál od všech sousedů a překvapivě také co nejdál od vlastního vchodu na pozemek. Na některé lidi pak musíte od plotu křičet na poměrně velkou vzdálenost, kdo jste a co chcete (protože jen otevřou dveře a stojí), jiní to rafinovaně řeší dálkovým telefonem, a ještě lépe kamerou, díky níž obyvatel domu posoudí, má-li smysl vůbec nazouvat si pantofle a jít otevřít.

Naštěstí většina domů v našich obcích vypadá ještě docela normálně, a tak jako tři králové budeme doufat, že v nich bydlí i docela normální lidé, kteří budou potěšení naší návštěvou a jednou za rok vykonají dobrý skutek.

SVATÍ NA LEDEN

Svatý Jan Nepomuk Neumann (svátek 5. ledna)

  Jeho památku slavíme sice v našich až 19. června, v okolních zemích je ale připomínán 5. ledna, podle původního římského kalendáře.

  Narodil se v Prachaticích roku 1811. Otec z něj chtěl mít lékaře, ale Jan se rozhodl pro studium na bohoslovecké fakultě v Českých Budějovicích. Zajímal se o botaniku a astronomii a s velkou chutí se také učil cizí jazyky, což se mu později hodilo. Jeho kněžské svěcení bylo odloženo, protože diecéze v té době měla nadbytek kněží, takže je nebylo kam umístit. Po pár letech marného čekání se rozhodl odcestovat do Severní Ameriky, protože se v listech tamních misionářů dočetl, že naléhavě potřebují pomoc dalších kněží. Biskup města New York ho přijal na začátku června 1836 a za necelý měsíc ho vysvětil na kněze. Vzápětí byl vyslán, aby hlásal evangelium v oblasti u Niagarských vodopádů. Celé čtyři roky pilně a vytrvale cestoval za usedlíky roztroušenými po celém kraji, někdy na koni, někdy ve člunu, nejčastěji ale jen pěšky. Mezitím vstoupil do řádu redemptoristů a zanedlouho se dokonce stal superiorem (vedoucím) řeholního domu v Pittsburgu. Horlivě organizoval duchovní život ve všech křesťanských obcích, zakládal školy, kostely, konal duchovní obnovy.

Po smrti biskupa ve Filadelfii byl navržen na jeho místo, biskupské svěcení přijal ve svých 41 letech a následujících sedm let přenesl svou pastorační horlivost na celou svěřenou diecézi. Každou farnost vizitoval nejméně jednou za dva roky, založil 80 kostelů, nespočet základních i středních škol, sirotčinců a nemocnic, do kterých uváděl členky řádů, jejichž činnosti si velmi vážil. Také pro svoji diecézi napsal katechismus.

  Roku 1854 vykonal pouť do Říma, kde konal kající skutky a pěšky navštěvoval jednotlivé baziliky. Na zpáteční cestě jel přes Vídeň do Prahy a zastavil se i v rodných Prachaticích, kde byl přijat s velkou slávou a úctou, po 19 letech opět viděl své rodiče i nejmladší sestru, která byla váženou členkou řádu boromejek. Po návratu do Ameriky pokračoval Jan Neumann v horlivé pastorační práci, vůbec se nešetřil, což se mu také stalo osudným, 5. ledna 1860 ho přímo na ulici skolila mrtvice.

Blahořečen byl roku 1963 a stal se tak prvním americkým světcem.

Za svatého prohlášen roku 1977.

ODKAZ NAŠICH SVĚTCŮ

Neumanneum

  Nazývá se tak rodný dům sv. Jana Neumanna v Prachaticích, který přežil mnohá těžká období a prošel obdivuhodnou proměnou.

  Janova mladší sestra Johanka slíbila svému bratrovi, že až odjede do Ameriky, vstoupí do kláštera a bude se za něj modlit. V roce 1843 složila věčné sliby v Kongregaci sester boromejek, které nedlouho předtím přišli z Francie do Čech a Johanka se stala jejich první českou kandidátkou.

  Krátce po smrti Jana Neumanna v roce 1860 umírá i jeho otec a svůj dům odkazuje právě Kongregaci sester boromejek. Jeho dcera Johanka – teď už sestra Karolína – se rozhodne v domě založit novou komunitu sester boromejek. Vybudovaly zde dobročinný ústav, pracovnu pro dívky a později i dívčí školu a sirotčinec. Zakrátko musely sestry pro velký zájem zakoupit i několik okolních domů a školu a rozšířit tak svoji působnost.  Sestra Karolína zemřela roku 1887 a je pochovaná v Prachaticích.

Sestry boromejky o dům přišly v roce 1975, byl jim vrácen až v roce 1992 ve velmi špatném stavu.

Po generální rekonstrukci byl proměněn na Galerii sv. Jana Neumanna a Galerii Matky Vojtěchy Hasmandové, boromejky, jejíž proces blahořečení právě probíhá. V bývalém klášteře je samozřejmě i kaple zasvěcená sv. Janu Pavlu II.

Dům je po domluvě přístupný veřejnosti, velmi pěkně je znovu upravená klášterní zahrada.

Sestry boromejky působí v současnosti v Hospicu sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích, na jehož založení se podílely.

ROZHOVORY POD VĚŽÍ

(z knihy rozhovorů s knězem, psychiatrem a učitele Maxem Kašparů)

           Víra je, jednoduše řečeno, vztah. Vztah mezi člověkem a Ježíšem Kristem. Posláním víry není utišit naši žízeň po jistotě a bezpečí, nýbrž naučit nás žít s tajemstvím. Víra je odvážný, riskantní krok naší svobody za úzký okruh toho, co je pojištěno a zajištěno důkazy. Věřit, dát šanci víře, neznamená zbavit se rozumu, nýbrž zbavit se zpupnosti rozumu.

              Pokud jde o vertikálu k Bohu, dokázali jsme s vírou rázně zatočit. Boha jsme z naší životní rovnice dávno vynechali, a dokonce lidstvo, které jsme se snažili dosadit na jeho místo, jsme zredukovali na pojem „člověk“, tedy hlavně „já“. Chybí nám dnes dva atributy, které v minulých dobách šlechtily rytíře. Odvaha a věrnost.

              Církev začala postrádat své původní postavení od Velké francouzské revoluce a už více než šedesát let postupně ztrácí na evropském kontinentu svoji autoritu.  Pro značnou část společnosti je církev jak nepochopitelná, tak i nepochopená. Představa, že církev uhájí svoje pozice tím, že se bude pozvolna připodobňovat světu na straně jedné, a pečlivě dbát o svoji pověst na straně druhé, ji vede k tendenci nehlásat náročné pravdy, ale pouze je šeptat.

              Statistiky uvádějí, že až sedmdesát procent Čechů jsou ateisté. Nemyslím si to. To, co u nás převládá, není bohužel ateismus, ale náboženský analfabetismus. Mnoho lidí má velmi razantní názory na náboženství, ale neví o něm dohromady nic. 

              Já si prostě myslím, že člověk je bytostně otevřen tajemství absolutna. Ale jestliže absolutno škrtne, tak do volného prostoru vstupují jiné, relativní věci, ze kterých si udělá ono absolutno. Může to být pokrok, politická strana, kariéra… Tomu se v Bibli říká modloslužba. A toho je dnešní svět plný.

              Dnes už neplatí obecná morálka, ale každý má morálku svou. Tradiční hříchy chápeme po svém. Pýcha je považována za zdravé sebevědomí, chamtivost za ekonomický zákon, závist za boj za spravedlnost, nestřídmost za zvyšování životního standardu.

              Současná společnost miluje povrchnost, protože je to pohodlné. Nemusíme tolik přemýšlet a sami se rozhodovat. Reklamy nás nabádají, abychom staré věci vyhodili a pořídili si nové. Stejně potom zacházíme i s mezilidskými vztahy. Neopravujeme, vyhazujeme.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Letošní Vánoční perly dětí i dospělých

„Tak děti, dobře si prohlédněte betlém a

řekněte mi, co je tohle za zvířátko? Nevíte?

Má vousy, rohy, dělá mééé, co je to?“

„Zebra?“

Při zpívání koled v kostele došlo i na koledu maďarskou. „Mám vám první sloku zazpívat maďarsky?“ zeptala se v legraci jedna účinkující.

„Jasně, zazpívejte!“ Žádalo vesele obecenstvo.

Po první sloce v maďarštině (odposlechnutou z internetu) se ozvalo z první řady:

„Dobře jste to zazpívala!“

Až v tu chvíli účinkující došlo, že ten pán, který ji tak pozorně poslouchal, je rodilý Maďar…

„Ten pán na kříži je dospělý Ježíšek, že jo?“

„Ano, máš pravdu.“

„A to červené na něm je krev nebo kečup?“

„Určitě máte doma adventní věnec, kolik má svíček?“

„No, většina má čtyři, ale my jich máme na věnci pět!“

„A proč jich máte pět?“

„To nevím, ale je to hezký.“

„Dobré odpoledne! Letos si zazpíváme koledy s tímto ansámblem, který se dal dohromady právě pro tuto příležitost, ani nevím, jak se jmenují?“

„My jsme Burani z Plešnic“.

„Vy tu ještě nemáte postavený betlém?!“

Diví se uraženě paní v Nýřanech

v pátek před první nedělí adventní…

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

14. část – O MILOSTI sv. Jana Zlatoústého

  Svatý Jan Zlatoústý pocházel z Antiochie v Sýrii. Po přijetí křtu žil nějakou dobu jako poustevník. Po vysvěcení na kněze roku 386 brzy proslul jako skvělý kazatel i spisovatel. I když se stal patriarchou v Konstantinopoli, zůstal velmi skromný, nicméně nekompromisně hájil učení církve a bojoval proti rozmařilosti mocných. Byl několikrát poslán do vyhnanství, kde také roku 407 zemřel. Napsal mnoho děl, zejména výkladů knih Starého i Nového zákona a bylo zapsáno nespočet jeho homilií. Celkem 24 homilií k Listu Efezským bylo zapsáno v Antiochii.

  Svatý apoštol Pavel ve svém dopise Efezským mluví o milosti, kterou Bůh Otec obdařil každého křesťana.

  To znamená: Neosvobodil nás pouze od hříchů, nýbrž nás i učinil hodnými lásky. Jako kdyby někdo z člo­věka stiženého prašivinou, různými nemocemi, stá­řím, chudobou a hladem náhle učinil ušlechtilého mládence, jenž přesahuje všechny lidi krásou, s usměvavými lícemi, jenž zatemňuje zář slunce svým ohnivým zrakem, pak by jej uchovával v rozkvětu života, oděl jej v purpur, nasadil mu diadém a dal mu královské odznaky.

Tak vybavil Bůh naši duši a učinil ji krásnou, půvabnou a hodnou lásky. Andělé, archandělé a všechny nebeské mocnosti tou­ží pohlédnout na jedinou takovou duši, tak líbeznými nás učinil a sám v nás má zalíbení. Jen uvaž, jak hrozný byl dříve obsah našich řečí a jak je nyní plný krásy. Již neobdivujeme bohatství, netoužíme už po časných dobrech, nýbrž po nebi a po nebes­kých věcech.

 Netvrdíme, že hezoučké je dítě, kte­ré má vedle tělesné krásy také líbeznou řeč? Hle, takoví jsou křesťané. Uvaž jen obsah řečí, které mluví ti, kdo jsou zasvěceni do tajemství víry! Může být něco líbeznějšího než ústa, která vyslo­vují podivuhodná slova a s čistým srdcem a s čis­tými rty se účastní na tak tajemném stole, plná lesku a důvěry? Může být něco nádhernějšího než slova, jimiž se zbavujeme ďábla a stavíme se pod prapor Kristův? Něco líbeznějšího než ona vyznání před křtem a vyznání po křtu?

NA MINUTU S TEREZIÍ Z AVILY

(Z knihy Vnitřní modlitba)

Mějme vytrvalou touhu po modlitbě a věnujme se jí, abychom měli sílu sloužit Pánu, a ne abychom si užívali života! Nechtějme kráčet po neznámé cestě, brzičko bychom se ztratili.

Bůh je všude. Avšak kde je král, tam je i jeho dvůr. A proto, kde je Bůh, tam je i nebe. Vězte tedy, že kde je Boží Velebnost, tam je i všechna jejich sláva.

  Je důležité, aby duše podrobená roztržitosti pochopila tuto pravdu a poznala, že nemusí vystupovat na nebe ani zvyšovat svůj hlas, aby mluvila se svým nebeským Otcem, a těšila se z jeho blízkosti. I kdyby duše mluvila sebetišeji, On ji vždy slyší, protože je velmi blízko. A hledá-li duše Pána, nepotřebuje křídla, stačí, když se uchýlí do samoty.

A nebuďte na rozpacích před takovým Hostem, mluvte s ním pokorně jako s Otcem, vyprávějte mu, co vás trápí, proste o úlevu a vyznejte mu svá provinění. Chraňte se přehnané bázlivosti, do níž upadají některé osoby, které ji dokonce považují za pokoru. Jestliže vám král udělí nějakou milost, pak to jistě není pokora, odmítnout ji, nýbrž přijmout ji a těšit se z ní.

Máte-li stále o čem mluvit, hovoříte-li s lidmi, proč by se vám mělo nedostávat slov při důvěrném rozhovoru se Stvořitelem? Nebojte se toho. Ovšem je třeba si na to zvyknout, neboť se stává, že v přítomnosti osoby, k níž člověk nemá blízký vztah, je celý rozpačitý, zdá se, jako by byla cizí, a on přesně neví, co by jí řekl. Vždyť neudržuje-li se nějaký vztah, vyprchá i ona důvěrná známost, jež vyvěrá z přátelství.

ROK BIBLE

ZAČNĚTE S ČETBOU ŽALMŮ

  „Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce.“

(je odpověď na kontrolní otázku)

  Ne náhodou se první otázka týkala verše žalmu. Nevíte-li, jak začít číst v Bibli (zejména Starý zákon), otevřete Knihu žalmů.

  „Kniha žalmů je jako zahrada, která má v sobě plody všech ostatních starozákonních knih, neboť jim propůjčuje vybranou chuť poezie, ale také má své plody vlastní.“ Píše svatý Atanáš v listě k Marcellinovi.

Už starozákonní Boží lid užíval žalmy k vyjádření osobního vztahu k Bohu a také při společné bohoslužbě. Křesťané si Knihy žalmů od počátku velmi vážili, je to nejčastěji citovaná starozákonní kniha v Novém zákoně, žalmy se záhy dostaly i do křesťanské liturgie, kde mají své důležité místo dodnes.

Žaltář je vlastně studnicí modliteb pro všechny situace a potřeby lidského života. Najdeme v něm nejčastěji chvalozpěvy oslavující Boha za jeho skutky, které učinil pro člověka, ale také žalmy děkovné, žalmy kající nebo žalmy prosebné v době nouze a neštěstí.

Žalmy také poučují o různých historických událostech židovského národa, o vztahu člověka k Bohu, vybízejí k důvěře a pokoře, varují před špatným způsobem života, zpupností a nevděčností vůči Bohu, plní tedy i funkci mravoučnou.

Do latiny byla Kniha žalmů přeložena z hebrejštiny velmi záhy, ale časem se do textu vloudilo mnoho chyb, takže už neodpovídal originálu. Roku 383 svatý Jeroným na rozkaz papeže Damasa I. nejprve opravil latinský text podle řeckého překladu, později žalmy ještě jednou přeložil přímo z hebrejského originálu.

Ani Knihu žalmů nemusíte číst striktně od začátku do konce. Zkuste Žaltář náhodně otevřít na jakékoliv stránce a ponořit se do jeho krásné poezie. Naučte se každý den jeden verš, který vás zaujme, a opakujte si ho celý den jako modlitbu, vyznání víry, nebo jako vyznání lásky k Bohu.

DRUHÝ ÚKOL: NAJDĚTE V TEXTECH ŽALMŮ PĚT ZVÍŘAT. Nápověda: například Žalm 22, 29, 42, 78, 84, 105.

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

Zdrávas, Maria, milosti plná…

Tomáš Kempenský o této modlitbě napsal: „Klečím na kolenou před nejsvětější Pannou a modlím se: Zdrávas Maria, milosti plná. Je to modlitba v málo slovech, ale plná nejhlubších tajemství. Na vyslovení je krátká, ale dosáhne daleko svou silou. Zaslouží si, abychom ji stále přemítali v srdci a abychom ji stále opakovali ústy. Z těch málo slov, ze kterých je složena, plynou celé potoky útěch.

 Jak je potřeba litovat těch bezbožných a lenošných, kteří si zvykli modlit se s rozptýlenou myslí, nepřemýšlejí o slovech, a proto nemohou pocítit sladkost, která z nich přichází. Nejsladší Panno, nedej, abych i já se provinil takovou nedbalostí a leností, kterou už jsem se provinil v minulosti. Pro budoucnost ti slibuji, že se budu modlit Zdrávas s větší zbožností a pozorností.“

První slova modlitby nepocházejí od člověka. Vyslovil je anděl při zvěstování: „Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou“. Pokračuje Alžběta, když ji Maria navštívila v horském městečku: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého“. „Ježíš“ přidáváme jako vysvětlivku. A celá církev po tolik věků k tomu přidává svou prosbu: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.“ V kratičkém textu Zdrávasu jsou tedy shrnuty nejdůležitější tituly Panny Marie. Teologie nemůže udělat nic jiného než se nad nimi zamyslit.

Středověká mystická duše sv. Matylda vypravuje ve svých zjeveních, že se jednou v kostele při liturgii modlila k Matce Boží. Napadla ji slova: „Královno nebes, kdybych to dovedla, chtěla bych tě pozdravit nějakým tak pěkným slovem, jaké ještě nikdy žádný člověk neřekl.“ Tu prý se jí zjevila Panna Maria a měla na prsou zlatý nápis: Zdrávas Maria. Pak prý řekla sv. Matyldě: „Vidíš, ještě žádný člověk nevymyslel krásnější pozdrav, a ještě nikdo mne nepozdravil sladším oslovením.“

Křesťan se má modlitbu Zdrávas modlit často, rád a zbožně. Má uvažovat o smyslu slov, které říká. Tuto modlitbu Maria ráda slyší. Vždy znovu se raduje, když slyší ta samá slova, kterými ji v Nazaretu anděl Gabriel ohlásil radostnou novinu, že se stane Matkou Božího Syna.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Svátek Zasnoubení Panny Marie

V současnosti už tento svátek neslavíme, ale není na škodu si připomenout tak významnou událost v dějinách spásy, jako je spojení životů svatého Josefa a Panny Marie.

Návrh na zavedení svátku Zasnoubení svatého Josefa podal na začátku 15. století kancléř University v Paříži Jean Gerson, který byl velkým ctitelem sv. Josefa a chtěl, aby bylo slaveno i jeho zasnoubení.
      Svátek byl slaven zejména v řádu minoritů, kteří mají svatého Josefa jako svého hlavního patrona, a to 26. listopadu, poprvé v kostele ve francouzském Chartres, později ho převzal i řád dominikánů a svátek se dál šířil po Evropě a Jižní Americe.

      V r. 1725 byl zaveden pro celou církev a přejmenován jako mariánský svátek, tedy Zasnoubení Panny Marie. V roce 1910 byl přeložen na 23. ledna a ustanoven jako svátek řádu minoritů a dominikánů. Po reformě církevního kalendáře byl svátek zcela zrušen a od r. 1969 je dovoleno jej slavit pouze kostelích tohoto zasvěcení.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Modlitba ke svátku Zasnoubení Panny Marie

Ó svatý Josefe,

byl jsi od Boha zvolen za Snoubence neposkvrněné Panny,

ze které se narodil Dárce veškeré milosti a svatosti.

Vpravdě ty jsi onen Anděl, který byl ustanoven,

aby střežil tuto Archu Nového Zákona.

Anděl láskou planoucí, který ochraňoval

panenský trůn Královny nebeské.

Vzpomeň na nás, svatý Josefe,

a buď svou mocnou přímluvou

naším prostředníkem u svého Svěřence,

a vypros nám i přízeň blahoslavené Panny,

své Snoubenky, která je Matkou toho,

jenž s Otcem i Duchem svatým

živ jest a kraluje na věky věků. Amen.

Kostel Zasnoubení Panny Marie najdeme třeba v jižních Čechách v Novosedlích nad Nežárkou. Současný kostel byl postaven roku 1769 z darů četných poutníků, kteří sem putovali již od roku 1710, kdy se zde stal zázrak záchrany mladé dívky z rukou loupežníků. Od roku 1950 kostel chátral, až v posledních 15 letech je usilovně opravován.

Kostel se stejným zasvěcením a zajímavou architekturou stojí už od roku 1712 uprostřed vesnice Mackovice nedaleko Brna.

V areálu bývalé piaristické koleje ve Slaném můžeme navštívit kapli Zasnoubení Panny Marie, která byla posvěcena roku 1666. Dnes slouží jako prostor pro svatby, koncerty a jiné kulturní akce.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Vánoční boty

  Za devatero horami a devatero řekami stálo město, jehož obyvatelé měli nade všechno rádi pořádek a klid. Vytvořili si velmi přesné zákony, kterými se řídili, a každá chyba byla přísně trestána, třeba i vězením. Tamní lidé se navzájem nezdravili, nenavštěvovali, všechno pečlivě zamykali, jakmile padla tma, zabednili se všichni ve svém domě. Přes den sledovali své sousedy, psali na ně stížnosti a posílali podněty na policii, co má všechno prošetřit. Policejní komisař Leonardi často nevěděl, kam své podřízené poslat dřív.

  Přesto žilo ve městě pár lidí, kteří se rádi smáli, scházeli se a vyprávěli si svá tajná přání. Jedním z nich byla Kristýna. Měla zlaté vlasy a modré oči a nikdy se nestarala o to, co o ní lidé říkají. Ve městě se o ní šířila spousta klepů, pomáhala totiž každému, kdo potřeboval. Tím ale místní obyvatele pohoršovala, nemohli vystát, že žije jinak než všichni ostatní. Komisař jí dokonce pohrozil i vězením, jestli se nezačne chovat, jak se sluší! To bylo několik dní před Vánocemi.

  Vánoce se v tom městě slavily, i když si už nikdo nepamatoval proč. Lidé jen věděli, že mají jíst a pít víc a lépe než obvykle a na noc postavit před dveře boty, aby v nich ráno našli nějaký dárek. Tento zvyk se jako jediný přísně dodržoval.

  Ten rok ráno o Vánocích se všichni rozběhli podívat se, co ve své botě najdou. Ale všichni jako jeden užasli. Ve městě nebyl nikdo, kdo by měl celý svůj pár bot! Ředitel Bomboni měl vedle své polobotky dívčí cvičku na balet, stařenka našla vedle své pantofle fotbalovou kopačku, malý Karlík našel vedle své botičky velkou rybářskou holínku… A tak všichni obyvatelé otevřeli dveře a vyšli ven. Každý nesl botu, která mu nepatřila, a hledal tu svou. Na ulicích města zavládl veselý ruch a zmatek, kdo našel svoji druhou botu, smál se a ostatní s ním.

Komisař Leonardi slyšel nezvyklý hluk a napadlo ho, že došlo ke vzpouře, rozběhl se proto pro pušku a vyhlédl z okna. Ohromeně sledoval, jak si obyvatelé jeho města navzájem potřásají rukama, povídají si a vyměňují popletené boty. Pak se užasle zarazil, vedle jeho bagančete přede dveřmi zářil Kristýnin červený pantoflíček. Hned mu došlo, kdo za to všechno může. Rozběhl se k domu, kde Kristýna bydlela, ale našel ho prázdný. A město se zalilo zlatavým světlem vycházejícího vánočního slunce.

Bruno Ferrero: Vánoční příběhy pro potěchu duše.