ÚVODNÍK - JAKO CIZINCI

       Jsme si občas připadali při pobožnosti za zemřelé a za duše v očistci, které se týden před Památkou věrných zemřelých konaly na všech hřbitovech naší farnosti.

Vědomí, že pro naše zemřelé sourozence, děti, rodiče nebo kamarády můžeme udělat jen jedinou věc, a to pomodlit se za ně, se z našich končin úplně vytratilo. Mnozí věřící tvrdí, že se modlí při soukromé návštěvě hřbitova, a to stačí. Obložíme hroby bohatou výzdobou, zapálíme nakoupené svíčky, vydrhneme náhrobní kámen, a opravdu si pak najdeme čas na modlitbu?  Co si budeme povídat, stačí se jen na veřejnosti pokřižovat a už se na nás koukají jako na blázny.

Zpívali jsme píseň na začátku a na konci pobožnosti u kříže (pokud na hřbitově ještě je). Četli jména mnohých zemřelých. Chodili kolem hřbitova za hlasité modlitby desátků růžence, při kterých pan farář kropil hroby. Pohledy lidí, kteří byli na hřbitově z trochu jiného důvodu, byly velmi výmluvné. Kdo to je?? Proč zpívají, co to pořád melou dokola? Kam jdou a proč cákají tu vodu kolem sebe? Co je to na našem hřbitově za sektu? Nemáme raději zavolat policii?

Připadali jsme si jako cizinci na vlastním území. Naše hřbitovy jsou prostě katolické, při otevírání je vysvětil katolický kněz, tyčí se na nich náhrobní kříže a většina jeho obyvatel měla ještě katolický pohřeb. A přece jsme si na nich připadali jako úplní exoti…

Při Památce na všechny věrné zemřelé jsme vyzýváni, abychom pamatovali v modlitbě na všechny věrné zemřelé. Nejen naše nejbližší. Nemusíme je jmenovat, vždyť jejich jména neznáme, ale Bůh je zná.

Společná modlitba na hřbitově nebo v kostele nám také připomíná, že tvoříme jednu církev nejen tady na zemi, ale hlavně na věčnosti. A naše modlitba má být také projevem vděčnosti vůči těm, kteří nám tu zanechali nejen náš život, ale i statky hmotné a hodnoty duchovní.

Tak jako Vánoce nekončí Štědrým dnem, ani modlitby za zemřelé nekončí 2. listopadu. Při příští návštěvě hřbitova se projděte kolem náhrobků třeba i s růžencem v ruce a vyproste odpuštění hlavně těm, za které se již nikdo od poslední války nemodlí prostě proto, že tu zůstali opuštění.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme zpívali na setkání sborů diecéze

       Sborů, sboristů i sbormistrů ubývá. Byla to vidět i na posledním setkání chrámových sborů plzeňské diecéze. Z deseti představených sborů jich sedm bylo z Plzně. Z ostatních částí diecéze dorazily jen tři…

Nebývalo tomu tak. Ještě před pár lety fungovalo kostelních sborů i ve venkovských farnostech mnohem více. Ale stačí, když několik sboristů zemře, odstěhuje se, provdá či ztratí zájem, nebo sbormistr už nemá na vedení sboru sílu, a bohulibé dílo beze stopy zanikne.

Ale i plzeňské sbory, kde je lidí mnohem více, mají problém sehnat další členy.

       V kostele Nanebevzetí Panny Marie v bývalém klášteře františkánů v Plzni zněly letos zpěvy velmi pestré. Na úvod se představila gregoriánská schola složená výhradně z mužů a zpívající výhradně latinsky. Člověka tak napadlo, kolik z přítomných posluchačů je třeba zásadně proti latinské mši svaté, ale v repertoáru tohoto nebo i vlastního sboru jim latina nevadí a se zaujetím naslouchají. Zrovna tyhle zpěvy se do starobylé gotiky chrámu náramně hodily, vždyť tu zněly celá staletí… Slyšeli jsme pak zpívat sbory větší, menší, i úplně malé o několika lidech, které dosvědčovaly, že na počtu až tak nezáleží. Každý sbor nějak začínal.

       Závěrečný koncert, na kterém účinkovali všichni přítomní zpěváci, byl stejně pestrý jako krásný. Škoda, že na něj dorazilo poměrně málo lidí. Možná stačilo umístit nějakou formu reklamy na nedaleké náměstí Republiky, kde stovky lidí jen tak bloumaly mezi stánky na trzích. Mohli mít opravdu výjimečný zážitek.

       V naší farnosti působí a zpívají dva sbory. V Nýřanech je to sice jen zbytek toho původního, ale při slavnostech a svátcích se hlasy byť jen pěti členů v kostele svatého Prokopa opravdu skvěle rozléhají. Nebojte se k nám přidat, uvítáme každého nového zájemce!

       Sbor trochu více světský se zformoval kvůli letošní Noci kostelů v Úlicích. Proto si také říká „Uličnice“, zatím ho tvoří devět žen, které se teprve učí zpívat jako sbor, ale jde jim to čím dál lépe. I tady s radostí přijmeme další členy! Neboť kdo zpívá, dvakrát se modlí.

Zprávy a oznámení

V sobotu 1. listopadu bude mše svatá také v kostele v Nýřanech, a to v 9 hodin, oslavíme Slavnost Všech svatých.

Odpoledne 1. listopadu v 16 hodin bude poslední Pobožnost za zemřelé na hřbitově v Jezné.

V neděli 9. listopadu oslavíme „narozeniny“ kostela sv. Prokopa v Nýřanech, tedy 121. výročí vysvěcení kostela kardinálem Skrbenským.

V neděli 9. listopadu v 15 hod. bude v kostele v Heřmanově Huti tradiční Svatomartinský koncert. Vystoupí ansámbl „Uličnice“ s pásmem populárních písní nazvaným HODINA ZPĚVU.

V neděli 23. listopadu končí liturgický rok Slavností Ježíše Krista Krále. Po mši svaté adorace před Nejsvětější Svátostí a svátostné požehnání.

V pátek 28. listopadu bude mše svatá jen ráno. Odpoledne od 14 hodin se bude v kostele konat Misijní štrúdlování v rámci předvánočního trhu na náměstí. Prosíme všechny o napečení a dodání domácích dobrot, které prodáme a výtěžek opět zašleme do misií na výživu místních dětí.

V neděli 30. listopadu začíná doba adventní. Budou se světit adventní věnce v kostele, a také věnce, které si přinesete.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 2. listopadu.

Sbírka na misie vynesla 4. 800 Kč. Pán Bůh zaplať všem dárcům!

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 21. listopadu po večerní mši svaté. Příprava na Misijní štrúdlování a schvalování rozpočtu farnosti na rok 2026.

V sobotu 29. listopadu odpoledne zveme všechny na výrobu adventních věnců a jiných krásných dekorací do hospody v Úlicích.

V neděli 30. listopadu bude od 17 hodin rozsvícení stromečku v Pňovanech před základní školou. Od cca 18. 30 si pak můžete zazpívat předvánoční písně v kapli svaté Anny.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Smilujte se, ó přátelé

(píseň za duše v očistci)

Smilujte se, ó přátelé

kdož jste ještě v lidském těle,

uslyšte nás, volajících

a o pomoc žádajících.

Smilujte se, slitujte se,

na nás rozpomínejte se,

dotkla se nás Páně ruka,

nesmírná jsou naše muka.

Přebolestné utrpení

snášíme bez ulevení,

velkou touhou dnem i nocí

strádáme zde bez pomoci.

Kéž byste se rozpomněli,

s naším hořem soucit měli,

pomoci nám je vám snadno,

dobré skutky konat radno.

Všechno vaše utrpení

ani stín muk našich není,

proto, dokavad jste živi,

buďte v strastech trpěliví.

Boží Beránku, ti tichý,

který snímáš světa hříchy,

zapomeň už jejich viny,

v světlo proměň smrti stíny.

Beránku, jenž pokoj dáváš,

nad každým se smilováváš,

věrným duším dopřej míru,

splň jich naději a víru!

Zpěvník Boží cesta (1940)

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Těnovice

1866

       Můj předchůdce, P. František Pánek nezanechal po sobě žádných zápisek, ačkoliv na faře Mitrovické velmi pečlivě vše pamětihodné zaznamenával. Nejspíše, že dlouhá jeho nemoc, kterou si z chrámu Páně Čížkovském přitáhl a brzká jeho smrt byla příčinou, že pranic do této knihy nezaznamenal. Zemřel 12. května 1866 a za dva dny byl důstojným panem vikářem spálenopoříčským za přítomnosti mnoha duchovních bratrů na zdejším hřbitově vedle svého předchůdce, P. Voříška, pochován.

       6. srpna 1866 složil jsem co nově ustanovený farář těnovický kanonickou přísahu a 16. srpna, o pouti, jsem zde instalován byl.

1867

       14. dubna hrály si děti  Matěje Nesnídala s flintou, která patřila jejich čeledínu. Flinta byla nabitá a celá rána projela skrze 4letého Josefa, syna Matěje Nesnídala, tak, že hned mrtev byl.        16. dubna toho roku zapíchl se úmyslně řeznickým nožem pachtýř Vořehledské hospody, rezervník vojenský, 29letý. Byl však ještě před skonáním zaopatřen svátostmi.

1869

       Na den svatého Mikuláše roznemohl se pan farář Plaček tak, že jen s bídou ještě služby Boží konati mohl, ale čím zimy přibývalo, tím více se jeho nemoc horšila. Proto musel jej P. Václav Koukl na nějaký čas zastupovati, ale pak jsem musel já, Josef Pracner, kaplan Prusínský od března do Těnovic jezditi a zastupovati. 25. června ráno se těnovický pan farář po dlouhé a těžké nemoci ke svému Stvořiteli odebral.

1870

       Po smrti velezasloužilého a nad míru horlivého pana faráře Václava Plačka byl jsem já, František Peroutka z Mitrovic vsazen na faru Těnovickou. Fara byla v bídném stavu, všechny okna byla zpuchřelá a shnilá, takže sklo z rámů padalo. Na snažnou prosbu mou, kterou jsem přednesl pánům kanovníkům v Poříčí, byla mně nová okna slíbená. V přízemí byl jeden pokoj a za ním velká černá kuchyně. Chlebová pec byla na spadnutí, a proto jsem si umínil, udělat z části té kuchyně ještě jeden pokoj. V druhé části kuchyně zůstala pec na chleba. To vše jsem zaplatil ze svých peněz, stálo to 820 zlatých rakouské měny.

       26. října večer strhl se takový vítr, že na faře celý hřeben a řadu tašek ze střechy shodil, hradbu okolo fary celou porazil a čtyři okna rozbil. Fara se třásla, jako by bylo zemětřesení. Vítr trval až do rána a všechna stavení široko daleko byla zpustošená. Věž u kostela Číčovského byla zcela odkrytá, železný kříž z věže byl přelomen a zanesen daleko za hřbitov.

1872

       Dne 25. září okolo osmé hodiny večer byli jsme všichni vyděšeni náhlým osvětlením a vbrzku jsme viděli, že jsou panské stodoly v ohni. Stodoly byly ten čas obilím přeplněny. Jen žita tam bylo přes tisíc mandelů, veliký zmatek nastal v celé obci, neboť stodoly byly šindelem kryty a vítr byl veliký. Naštěstí řídil Pán Bůh vítr tak, že plamen šlehal k východu. Stodoly shořely úplně i se vší zásobou, ale nic jiného se nestalo.

1882

       Zasloužilý pisatel těchto posledních řádků, P. František Peroutka, zemřel 30. června 1882 na ledvinovou nemoc ve stáří 52 let. A po něm nastoupil ne méně horlivý kněz, farář Mšenský, P. Matěj Kouba. Přistěhoval se v listopadu a nastoupil duchovní správu na osadě zdejší s velikou horlivostí. Ale jak mnoha předchůdcům jeho osada zdejší krk zlomila, tak se stalo i tomuto. Z velikých radostí od osadníků některých často se rozstonal a hlavně dodaly mu nepříznivé zprávy z domova jeho u Volyně. V prosinci přišel do Spáleného Poříčí, aby tam účty nějaké vyrovnal a při tom pokusila se o něj mrtvice. Zavolán byl lékař, který ho těšil, že nemoc není zlá. Dopraven byl pomalu domů, ale o půl osmé dotkla se ho mrtvice podruhé a on v Pánu dokonal dne 17. prosince 1891.

1892

       Na faru těnovickou nastoupil kaplan spálenopoříčský, P. Jan Davídek. Narodil se v Okrouhle roku 1847. Kostelíček těnovický byl roku 1883 dosti velkým nákladem opravený, jen v presbytáři bílé broušené dlaždice vypadaly jako blátem pomazané. Zedník tehdy při dláždění zalil štěrbiny cementem, rozetřel koštětem a nechal to být. Cement zaschl a víckrát se už neočistil. V témže čase opraven byl filiální kostel Číčovský, a byl svrchovaný čas, protože byl velice sešlý. Na opravu obou kostelů přispěl tehdejší kapitulní děkan, P. Eduard Tersch, pozdější probošt svatovítský, chvalně známý to dobrodinec a příznivec kostelů, který nešetřil zde několik tisíc a jinde i několikrát stotisíc.

Na faře nalezl jsem také veliký nedostatek vody, v zimě a ve vyšším létě nebyla skoro žádná. V čas největších mrazů anebo žní posílali jsme pro vodu ke kapličce sv. Vojtěcha. Na to si naříkali všichni mí předchůdci. Dřevěné roury, které vedly vodu z farní louky na panství i do fary už shnily, a tak jsem nechal za 100 zlatých prohloubiti studnu a koupiti novou pumpu.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část třináctá – Kdo je to kněz?

       Než začnu, chtěl bych zde vyzvat čtenáře-nekněze, aby nepodlehli pokušení tuto kapitolu přeskočit s tím, že se jich to netýká. Následující řádky mají význam pro všechny pokřtěné hlavně proto, že lepší poznání toho, kým je kněz, může věřícím laikům pomoci zastávat správný postoj, který bude napomáhat tomu, aby kněží žili v souladu se svým vznešeným povoláním. Kněží potřebují tuto pomoc, kterou jim mohou a mají poskytnout všichni věřící.

       Zdrojem novozákonního kněžství je láska. Láska Otce, jehož plánu se jeho Syn, Ježíš Kristus bezvýhradně držel od prvního okamžiku svého vtělení až do své smrti na kříži. Služba kněze v církvi tedy v sobě nemá nic úřednického, kněžství bylo ustanoveno pro hlásání Evangelia a obnovování společenství lidí s Bohem skrze oběť a modlitbu. Pást ovce je úkon lásky. Ten, kdo toto pověření přijímá, ví, že od této chvíle je navždy připoután ke Kristu a jeho ovcím. Už nemůže jít, kam se mu zachce, není už pánem svého času ani sebe samého.

       Kněžský život vyžaduje velikou lásku k Pánu a k duším. Život kněze je darován Bohu jako celek bez výhrad. Povinností kněze je dělat, co je v jeho moci, aby z něj zářil Kristus.

       My kněží víme velice dobře, že nejsme svatí, nevinní a neposkvrnění jako Kristus, přesto však nás ustanovil, abychom ho zastupovali mezi lidmi. Jsme si plně vědomi svých četných hříchů a své nehodnosti, avšak naše povolání zůstává stejné: vyzařovat v našich životech Kristovu neposkvrněnou svatost, čisté světlo slunce, jímž je Kristus.

Přijmout povolání ke kněžství znamená dát v sázku celý život, protože Pán se nespokojí jen s nějakou částí. Chce všechno, nebo nic! Odpovědět na kněžské povolání nemá smysl, pokud to nezahrnuje vůli dát Bohu všechno, připodobnit se Kristu v jeho životě a smrti, stát se svatým, jako je svatý On. Tato cesta osobního obrácení a posvěcení je pro kněze každodenním a neustálým zápasem, programem celého života, dlouhým a náročným.

       Vzorem odevzdání se Bohu je pro každého kněze svatý farář arský, Jan Maria Vianney. Byl dobrým pastýřem, který bdi nad svými ovcemi. Byl pozorný a otcovský, modlil se, přinášel oběti za obrácení a spásu hříšníků. Život v modlitbě a pokání nepokládal za „soukromou záležitost kněze“, ale za podmínku jeho pastorační efektivnosti. Kněz totiž sám nezmůže ve farnosti nic. Ale ve spojení s Kristem může všechno.

PROMLUVY

Svatý Silván z Athosu: Jsme děti Boží

       Bůh stvořil člověka z prachu, ale miluje nás jako vlastní děti. Pán si nás tak zamiloval, že se kvůli nám stal tělem a prolil pro nás svou Krev, kterou nás napojil a dal nám své přečisté Tělo. Tak jsme se jeho Tělem a Krví stali jeho dětmi.

       Pán nás nepřestává zvát k sobě. Milostivě nás vychovává svým slovem. Odhaluje nám tajemství. Žije v nás a ve svátostech církve a vede nás tam, kde budeme vidět jeho slávu podle míry své lásky. Kdo více miluje, ten bude více usilovat, aby byl s milovaným Pánem, a proto se k němu více přiblíží. Kdo málo miluje, ten po něm i málo touží. A kdo nemiluje a nesnaží se vidět Pána, bude věčně přebývat ve tmě.

       Znal jsem jednoho chlapce, jeho vzhled byl andělský a byl pokorný, svědomitý a mírný. Měl bílou tvářičku, modrá očka dobrá a pokojná. Ale když vyrostl, začal číst nečistě a ztratil milost Boží. A když mu bylo třicet let, podobal se člověku i ďáblu, celý jeho vzhled byl ošklivý.

       Znal jsem také jednu neobyčejně krásnou dívku s jasnou a příjemnou tváří, jejíž krásu jí mnozí záviděli. Ale kvůli hříchům ztratila milost a začalo být protivné na ní hledět.

       Ale viděl jsem i opak. Viděl jsem lidi, kteří přišli do kláštera s tvářemi strhanými hříchem a vášněmi, ale pokáním a zbožným životem se změnili a získali velmi příjemný zevnějšek.

       Pán mi také dal spatřit na Starém Rusiku při zpovědi otce, podobajícího se Kristu. Stál ve zpovědnici a nevýslovně zářil, a ačkoliv jeho vlasy stářím zbělely, jeho tvář byla krásná a mladá jako tvář malého chlapce.

Podobně jsem viděl během liturgie zářit jednoho biskupa.

Viděl jsem také otce Jana Kronštadtského, který byl svým vzhledem obyčejný člověk, ale z milosti Boží byla jeho tvář vznešená jako tvář anděla a člověku se stále chtělo na něj hledět. Když sloužil bohoslužbu, podivoval jsem se síle jeho modlitby a doposud (a je to už čtyřicet let) jsem nikoho neviděl sloužit tak jako jeho. Lidé jej milovali a všichni měli bázeň Boží.

Tak hřích člověka ničí, zatímco milost ho zkrášluje.

       Člověk byl vzat ze země, ale Bůh si jej tak zamiloval, že ho ozdobil svou milostí, a člověk se tak stal podobným Pánu.

       Škoda, že jen málo lidí o tom ví, a to proto, že jsme tak pyšní. Kdybychom se však pokořili, Pán by nám odhalil toto tajemství, protože nás velice miluje.

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

Uzdravení a odpuštění

       O Velikonocích roku 1461 přivedla paní Johanna Leclerc do kostela svatého Bartoloměje v La Rochelle svého dvanáctiletého syna Bertranda, který ve svých sedmi letech v důsledku těžkého pádu ochrnul a oněměl. V okamžiku svatého přijímání chlapec své matce naznačil, že chce také přijmout Ježíše v eucharistii. Kněz mu zpočátku nechtěl udělit svaté přijímání kvůli jeho neschopnosti mluvit a tedy se i vyzpovídat. Když ale chlapec stále prosil, nakonec mu Eucharistii podal.

       Jakmile Bertrand přijal hostii, pocítil, jako by jím otřásla tajemná síla. Najednou se mohl hýbat a mluvit, byl uzdraven. Dokument sepsaný bezprostředně po zázraku je dodnes uchováván v katedrále v La Rochelle.

Nejznámější zázraky uzdravení skrze Eucharistii se udály na poutním místě v Lurdech.

Roku 1888 jeden francouzský kněz během pouti navrhl, aby se v Lurdech po mši svaté konalo procesí s Nejsvětější Svátostí s požehnáním nemocným. V ten den, 22. srpna 1888, byl v Lurdech přítomen Filip Delanoy, který trpěl závažnou nemocí znemožňující pohyb. Po požehnání monstrancí byl náhle a zcela uzdraven jako první z tisíců dalších.

Od té doby se v Lurdech konají procesí s Nejsvětější Svátostí pravidelně a počet uzdravení stále stoupá.

Uzdravení je ovšem možné i po smrti. Eucharistický zázrak z kláštera Montserrat nás vede k zamyšlení nad realitou očistce a připomíná nám, že každá mše svatá má nekonečnou hodnotu.

V roce 1657 se v klášteře benediktinů v Montserratu objevila mladá žena s malou dcerkou. Dítě prosilo přítomného opata, aby sloužil tři mše za jejího zemřelého otce, byla přesvědčená, že pak bude duše jejího otce vysvobozena z očistce. Opat byl dojat prosbami dítěte a následující den začal sloužit první mši svatou. Během proměňování dítě začalo tvrdit, že vidí svého otce klečícího na stupínku hlavního oltáře, během druhé mše svaté další den viděla holčička svého otce, jak stojí vedle jáhna u oltáře. A při třetí a poslední mši svaté se otec dceři ukázal ve sněhobílém rouchu. Jakmile třetí mše skončila, holčička vykřikla: „Tamhle je můj tatínek a jde do nebe!“ 

I s matkou pak poděkovaly všem přítomným mnichům.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kniha pamětí

Dělnického ochotnického spolku v Tlučné

Přesto, že v minulém roce byla navenek činnost spolku dosti čilá, poněvadž režisér byl na svém místě a měl dostatek členů, kteří měli chuť hrát divadlo. Ale vinou tří funkcionářů vnitřní život byl dosti rozháraný, což se brzy projevilo. V březnu 1938 byla konána valná hromada, na níž se ani nemohl zvolit předseda. Proto konána mimořádná valná hromada za účasti 20 členů, voleno lístky a zvolen 19 hlasy předsedou Josef Babka, který funkci s určitou výhradou přijal.

Na výborové schůzi 21. listopadu 1952 jsem dostal (já, Václav Brich) za úkol pokračovati v této „Knize pamětí“, kterou započal psáti Josef Babka. Mám sepsati činnost dělnického divadla v Tlučné z doby německé okupace až do osvobození naší vlasti. Nebude to práce lehká, ale za to radostná a vděčná.

Vždyť tlučenský ochotnický spolek byl v těch létech okupace jedním z nejaktivnějších na celém českém západě.

Mnohé ochotnické spolky se rozpadly nebo zastavily svoji kulturní činnost. Náš spolek viděl však v této době zvláštní potřebu hrát pro české diváky. A to hrát tak, jak si to kdysi představoval náš buditel Josef Kajetán Tyl. A také jeho heslo „Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a jeho štěstí“ se stalo také naším heslem. Vždyť to byla řada her, a jakých her, které se hrály na našich prknech!

V roce 1939 konala se jedna členská schůze, na které byli přijati noví členové, většinou ochotníci z Nýřan, kteří se po obsazení Nýřan Němci přistěhovali do Tlučné. Bylo sehráno několik her, pořádán Maškarní bál a Taneční zábava, také představení pro děti a Mikulášský večer.

V roce 1940 byly sehrány hry:

„Kolébka“ od A. Mrštíka, která byla nacvičena společně s dramatickým souborem Sokola.

„Perly panny Serafínky“ od J. K Tyla s velkým úspěchem.

Hra „Madlenka z kovárny“ měla hudební doprovod kvartetu J. Šefla, který se opravdu líbil.

V roce 1942 byla sehrána představení:

„Paní Marjánka, matka pluku“ od J. K. Tyla v rámci Tylových oslav.

Hra „Domov“, drama o třech dějstvích, které jsme sehráli jako soutěžní představení na První přehlídce dělnických divadel v Plzni. Získali jsme 65 bodů a celkově 5. místo.

„Štěstí vstříc“ byla opereta s tanci a zpěvy s orchestrem, velmi dobře přijatá díky dobré režii.

Drama „Černý vlk“ z mysliveckého prostředí, kde hostovala paní Dobrá, choť zdejšího lékaře. Svoji roli „nešťastné ženy lesního“ zvládla nad očekávání, čímž ukázala svojí lásku k divadlu a upřímně jí za to děkujeme.

       Rok 1944 začal valnou hromadou spolku za účasti 29 členů a zástupce Svazu dělnických divadel v Plzni, bratra Vavřicha. Ve svém referátu schvaluje naši činnost jako jednoho z prvních spolků ve Svazu sdružených a nabádá režiséry, aby i nadále vybírali hry hodnotné a přeje spolku mnoho zdaru jménem Svazu do 35letého trvání. Tímto rokem vstupuje totiž DOS do své pětatřicítky.

       Představení byly sehrány čtyři a to: „Vojnarka“ od Aloise Jiráska, „Příklady táhnou“, „Bankrotář“ od J. K. Tyla a „Maryša“ od bratří Mrštíků.

       V srpnu roku 1944 v důsledku nařízení o totálním nasazení všech pracovních sil byla přerušena činnost u všech divadel. Také náš DOS přerušuje svoji činnost až do odvolání vládního nařízení.

       Přes to, že spolek nesměl vyvíjet činnost, soudruzi nespali, scházeli se a radili se, co a jak, až přijde vysvobození, aby byli připraveni. Takto je zastihl rok 1945.

       Sotva že roku 1945 byl učiněn konec válečnému běsnění, a my byli osvobozeni slavnou Sovětskou armádou, soudruzi se chopili práce, svolali členstvo, a do konce roku sehráli ještě čtyři divadelní hry.

Zbytek Pamětní knihy Dělnického ochotnického spolku v Tlučné

je začerněný a nepřístupný.

DOPISY OD PAPEŽŮ

Encyklika Pia XI. "Quas primas" (1925)

o ustanovení svátku Našeho Pána Ježíše Krista Krále            

V první encyklice, vydané na počátku našeho pontifikátu, jsme se zamýšleli nad nejdůležitějšími příčinami pohrom a viděli, jak tyto pohromy tíží lidi a jak s nimi lidé zápasí, a otevřeně jsme poukázali na to, že tento druh vylití zla proto zasáhl celý svět, protože tak mnozí odstranili Ježíše Krista a Jeho nejsvětější zákon ze své morálky. Ze soukromého, rodinného a veřejného života; ale také jsme poukázali na to, že naděje na trvalý mír ještě nezačne svítat národům, dokud jednotlivci a státy neuznají vládu našeho Spasitele.

Letošní Svatý rok (1925) poskytl mnoho příležitostí k objasnění Kristova království, myslíme si, že učiníme něco v souladu s naším apoštolským úřadem, když přistoupíme na četné prosby kardinálů, biskupů a věřících, a uzavřeme tento Svatý rok tím, že do církevní liturgie zavedeme zvláštní svět Našeho Pána Ježíše Krista Krále.

Tato věc tak těší naše srdce, že si o ní chceme s vámi, ctihodní bratři, trochu popovídat, a bude vaší povinností později oznámit věřícím, co máme říci o cti Krista Krále, a představit jim to tak, aby jim nadcházející výroční slavnost přinesla v budoucnu hojný užitek.

Nečteme snad na mnoha místech v Písmu, že Kristus je Král? Toto království je však především duchovní a vztahuje se hlavně k duchovním věcem.

Neboť jeho království, jak je líčí evangelia, je takové, že lidé, kteří k němu chtějí patřit, se připravují pokáním, ale nemohou vstoupit jinak než vírou a křtem.

Toto království se staví proti satanovu království a mocnostem temnoty a vyžaduje od svých následovníků nejen to, aby se zřekli bohatství a statků tohoto světa, vyznačovali se skromností mravů, hladem a touhou po spravedlnosti, ale také aby zapírali sami sebe a nesli svůj kříž.

Kdyby tedy lidé někdy soukromě a veřejně uznali Kristovo kralování nad sebou samými, pak by celé společnosti plynula neslýchaná dobrodiní, jako vlastní svoboda, pořádek a klid, harmonie a pokoj. Neboť jako královská důstojnost našeho Pána obklopuje pozemskou důstojnost knížat a vládců určitou náboženskou úctou, tak ctí povinnosti a poslušnost občanů.

Když se zmenšila úcta a úcta k Nejsvětější svátosti, byl ustanoven svátek Božího těla, aby nádherné obřady a modlitby slavené v celém oktávu vyzývaly lidi k veřejné úctě k Pánu.

A také byla slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovena právě tehdy, když duše, oslabené a znechucené skličující a přehnanou přísností jansenistů, zcela ochladly a bázlivě se vyhýbaly Boží lásce a naději na spásu.

Jestliže jsme tedy nyní přikázali celému katolickému světu uctívat Krista Krále, chceme napravit potřeby nynější doby a dát zvláštní lék proti moru, který otravuje lidskou společnost. A touto nákazou je sekularizace nynější doby, takzvaný sekularismus, jeho omyly a zlé snahy.

       Máme tedy silnou naději, že svátek Krista Krále, který od nynějška budeme slavit každoročně, přivede společnost zpět k nejmilovanějšímu Spasiteli.

Jestliže však všichni věřící pochopí, že pod praporem Krista Krále musí vždy statečně a vždy bojovat, pak se budou s apoštolskou horlivostí snažit smířit bloudící a neosvícené duše s Pánem a budou stát na stráži, aby nebyly porušeny Boží zákony.

A kromě toho, není snad zřejmé, že každoroční svátek Krista Krále, který se slaví všude, přispěje k obžalobě onoho veřejného odpadlictví, které sekularizace započala k velké škodě společnosti, a k nápravě tohoto zla?  

       Neboť čím více je nejsladší jméno našeho Vykupitele ignorováno v bezbožném mlčení na mezinárodních shromážděních a parlamentech, tím hlasitěji musí být vyznáváno a tím intenzivněji musí být uznávány zákony královské důstojnosti a autority Krista Pána.

A proto Naší apoštolskou autoritou ustanovujeme svátek Pána Ježíše Krista Krále, který se má slavit po celém světě každoročně poslední neděli měsíce října. Doporučujeme také, aby se každý rok ve stejný den obnovovalo zasvěcení Srdci Ježíšovu,

Je tedy vaší povinností, ctihodní bratři, aby se v den určený před touto výroční slavností kázalo lidu v každé farnosti kázání, v němž je lid, důkladně poučen o podstatě, významu a důležitosti tohoto svátku. Aby lid byl vyzván, aby si uspořádal a zařídil svůj život tak, aby odpovídal životu těch, kteří věrně a horlivě poslouchají příkazy Božího Krále.

A když se naše životy přizpůsobují zákonům Boží říše, budeme se srdečně radovat z hojnosti blahodárných účinků, a jako dobří a věrní služebníci Kristovi se staneme účastníky věčného štěstí v Jeho nebeském Království.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Bez haléře v Toledu

       Když svatá Terezie z Avily zakládala svoje kláštery bosých karmelitek, vždy usilovala o to, aby byly velmi malé a úplně chudé. Do měst, kam jí povolali, aby založila další klášter, vstupovala většinou „bez haléře“ v kapse, skálopevně přesvědčena, že je-li vznik kláštera vůlí Boží, uskuteční se přes jakékoliv překážky. Často se stalo, že i když měla předem slíbenou podporu, vyhlédnutý dům nebo štědrý příspěvek místního šlechtice, na místě se najednou všechno zhroutilo. Nikdy ji to nevyvedlo z míry. Spoléhala se totiž jen na Boha.

       V březnu roku 1569 dorazila Matka Terezie do města Toledo. Mělo tam na ní čekat štědré dědictví po zemřelém obchodníkovi, který si přál v poslední vůli založení kláštera. Také jeho švagr, který se zavázal najít vhodný dům pro řeholnice. A nakonec i souhlas městské rady s novým klášterem. Ze slibů nezbylo nic. Vládcům města nebylo po chuti, že by se zakladatelem kláštera měl stát pouhý obchodník bez kapky šlechtické krve! A tak souhlas odvolali. Švagr dárce se jich tak bál, že už žádný dům nehledal. A zástupce místního arcibiskupa se odmítl s Terezií vůbec setkat.

       Terezie přesto zůstala v Toledu se dvěma karmelitkami. Bez dárců, bez ručitelů, bez domu, bez peněz, ve špatném světle u mocných tohoto světa, ale rozhodnuta nepokládat se za poraženou. Oběma sestrám řekla: „Teď, když se modla peněz zhroutila, jsem si více než kdy jindy jistá tím, že se zakládání uskuteční.“ Znovu se ukázalo, že lidská pomoc má stejnou hodnotu jako uschlé snítko rozmarýny. A tak zase jednou ukázal svou moc Pán.

       Když jí správce diecéze odmítal přijmout ve svém sídle, počkala si na něj v kostele a řekla mu sice líbezně, ale nekompromisně: „Je velmi smutné, že ženám, které chtějí žít přísně v dokonalé odloučenosti od světa, brání sloužit našemu Pánu ti, kteří nic z toho nesnesou a chtějí jen prožít své životy v pohodlné změkčilosti!“ Dona Gomeze natolik dojala, že jí na místě udělil povolení založit klášter. Jak ale najít v neznámém městě vhodný dům? V kostele ji oslovil mladý chuďas a nabídl jí své služby. Matka Terezie ho s úsměvem pověřila, aby jim tedy našel dům pro budoucí klášter. Do tří dnů byl Andrada zpátky i s klíčem od domu. Teď ještě sehnat nezbytné vybavení, tři dukáty, které si vypůjčila od chudé správcové v bohatém domě, utratila za slamníky na spaní, přikrývky a dva obrazy do kaple. Pro chudé mnišky měla teď všechno podstatné, měly se u čeho modlit a na čem spát. „Terezie od Ježíše a tři dukáty, to není nic. Ale Terezie od Ježíše, tři dukáty a Bůh, to je všechno“, řekla o tom později. „Bůh nám chtěl ukázat dobrodiní ctnosti chudoby.“                                       Z knihy Boží tulačka.