ÚVODNÍK - CHYBÍ NÁM POHŘBY

  Pohřby byly dříve naprosto běžnou součástí života. Když nahlédneme do starých matrik, zjistíme, že pan farář měl celý rok opravdu napilno. Téměř obden někoho křtil a alespoň jednou týdně někoho pohřbíval. Samozřejmě že ne bez obřadu „v kruhu rodinném“, jak je dnes neblahým zvykem. V kruhu celé vesnice sloužil Requiem v kostele, pak průvodem na hřbitov, šest silných chlapů neslo rakev, na kterou pak každý hodil hrst hlíny, a jistě ho nemohlo nenapadnout, kdy to samé čeká i jeho. Když jste několikrát do měsíce účastníky pohřbu, samozřejmě vás to zázračně nevyléčí z chamtivosti, závisti nebo zloby, ale určitě ve vás aspoň trochu přibrzdí tyto neblahé lidské vlastnosti. Nedovolí vám jen tak zapomenout na existenci smrti…

  Jeden z největších a na sebe nejpřísnějších světců všech křesťanských dob, svatý František  Borgiáš, se narodil a dlouho žil jako bohatý a šťastný španělský šlechtic. Pak náhle zemřela krásná a mladá španělská královna, podle tradice ji do královské hrobky doprovázelo několik urozených pánů, kteří těsně před uložením rakve dosvědčovali, že se jedná o tutéž osobu (snad aby nebyl pohřben někdo jiný, eventuelně osoba dosud živá). Cesta trvala několik dní v horkém počasí, když pak byla rakev v hrobce otevřena, byl svatý Petr šokován, jak moc se změnila půvabná a milovaná královna za těch několik dní cesty. Zasažen pomíjivostí krásy a života odešel přímo z pohřbu do jezuitského řádu a do konce života žil přísným životem kajícníka.

  Ne že by se totéž dělo denně, nicméně právě na pohřbu si člověk naplno uvědomí, jak je život pomíjivý. Že jak začal, tak i skončí. Když pláčeme na pohřbu svého blízkého je nám v tu konkrétní chvíli určitě jedno, kolik máme na kontě, jestli je dodělaný barák nebo jestli si zase letos půjčíme na dovolenou.  Chtě nechtě myslíme na smrt. A to je pro způsob našeho života velmi blahodárné. Vlastně tuto zkušenost nelze ničím jiným nahradit.

  Pomíjivost života se v současnosti moc nepřipomíná. Podle dnešních měřítek by se člověk měl snažit být co nejvíc úspěšný, růst ve své profesi, vydělat a postavit, vybudovat a rozšířit, ušetřit a investovat. Poklady se shromažďují na této zemi. V nebi máme ve většině případů pokladnice zoufale prázdné. I proto nám chybí ty pohřby, které by smrtelnost každého z nás nekompromisně připomínaly a přehodily výhybku života trochu jinam.

DEN HNĚVU

  Dies irae (Den hněvu) je píseň o Posledním soudu od neznámého básníka 13. století. Autor k původnímu textu (Libera me, Domine – Vysvoboď mne, Pane), který se modlili mniši v ranní modlitbě za zemřelé, přidal další sloky, a tak vznikl text, který byl roku 1570 zařazen do misálu jako sekvence (zpěv před evangeliem) při mších za zemřelé. Velkolepý hymnus inspiroval Michelangela při tvorbě jeho slavné fresky Posledního soudu, a Mozartovo zpracování v Requiem vyvolává stále mrazení v zádech.

  Nicméně na začátku minulého století se text už zdál být příliš pochmurný, takže ho nejprve papež Pius XII. vyhlásil závazný jen pro mši v den úmrtí a pohřbu a také při mši o Dušičkách. Po II. vatikánském koncilu skončila tato sekvence (jako i jiné věci) v nemilosti, protože „je příliš subjektivní povahy a málo velikonoční a zdůraznění strachu ze strašného Božího hněvu a trestu nám nesmí zatemňovat světlo nám darované víry ve vzkříšení“ (R. Berger: Liturgický slovník). Hymnus z naší liturgie zcela vymizel, zůstal pouze v kněžském breviáři, a to v posledním týdnu liturgického roku. 

  Není na škodu připomenout si tento odvržený a zapomenutý poklad církevní liturgie. Ostatně není to až taková pesimistická hrůza (viz níže). Hymnus sice bez příkras připomíná, že nás bezpochyby čeká Poslední soud (jak rádi na to zapomínáme), ale zároveň je v něm naděje ve slitovného Boha, který svou milostí může odpustit i největšímu hříšníkovi, když upřímně vyznává své viny a lituje zlých skutků.

Den to hněvu, hrůzy, slávy,

ohně žár, kdy zemi stráví, David, Sybila, jak praví.

Jaká hrůza všechno schvátí, Pán, kdy k soudu bude zváti, přísný počet vymáhati.

Trouba divném u hlaholu zazní v hloubi hrobních dolů,

před trůn svolá všechny spolu.

Trne smrt, vše z hrobu vstává, příroda se Soudci vzdává, tvorstvo ortel očekává.

Předloží se kniha činů, v níž lze čísti lidských synů každou ctnost i každou vinu.

Na trůnu, když Soudce stane, vše, co skryto, zjevně vzplane, bez trestu nic nezůstane.

Kterak hájit vinu svoji, když i poctivý se bojí, na soudu že neobstojí?

Králi hrozné velebnosti, jehož srdce milost hostí, spas mě, Zdroji slitovnosti.

Připomeň, ó Jezu, sobě, pro mě že ses vydal mdlobě, nezatrať mě v oné době.

Hledal jsi mne do umdlení, křížem zjednal vykoupení, kéž vše pro mne marné není.

Zahlaď, přísný Soudce zlého, vše, co ve mně nepravého,

než den přijde soudu tvého.

Pod tíží svých klesám činů, zardívám se pro svou vinu, Bože, nechať nezahynu.

Marie jsi slyšel lkání, kajícího lotra přání, dals naději v slitování.

Ač tvých nejsem hoden darů, Pane dobrý, chraň mne zmaru,

nedej zhynout v ohně žáru.

Rač mě mezi ovce vzíti, od kozlů mě odděliti, po pravici dej mi dlíti.

Odmítaje zlořečené v oheň muky zasloužené, veď mě mezi vyvolené.

Viz mě ve prach sníženého, slyš hlas srdce sklíčeného, pomni, Pane, konce mého.

Pláče den to bude, strachu, až se člověk zvedne z prachu,

aby mzdu vzal za své činy, Bože, odpusť jeho viny!

Milost tvá, ó Ježíši, duše žal nechť utiší.

SVATÍ NA LISTOPAD

Svatý mučedník Štěpán Nový

(svátek 28. listopadu)

  Narodil se roku 750 v Konstantinopoli zbožným rodičům, kteří si ho vyprosili na Bohu. Velice si oblíbil četbu spisů sv. Jana Zlatoústého a zatoužil žít o samotě mnišským životem. Odebral se na svatou horu Athos ke starci Janovi, se kterým žil až do jeho smrti. Ke Štěpánovi přicházeli další muži toužící po dokonalém životě, takže se hora zaplnila poustevníky. V ten čas začalo pronásledování těch, kdo uctívali ikony, mnoho lidí se přicházelo ukrýt na horu k mnichům, kteří se starali o jejich tělo i duši.

  O Štěpánových činech se nakonec doslechl i císař Konstantin V. Kopronym, který ctitele ikon pronásledoval a přísně trestal. Nejprve si chtěl Štěpána naklonit různými dary a sliby, aby se přidal k těm, kdo ničily ikony, a vydal mu všechny, kdo se u něj ukrývají. Štěpán rázně odmítl se slovy, že je připraven za ikony i zemřít. Car se rozhněval, nechal ho zatknout a spolu s jeho učedníky střežit na ostrově Helespont. Zde konal Štěpán různé zázraky, jednomu těžce nemocnému vojákovi poradil, aby uctil ikonu Bohorodičky a prosil za uzdravení, a také se uzdravil. Když se to car dozvěděl, nejprve vyslechl toho vojáka a pak nechal k sobě přivést samotného Štěpána. Dlouho s ním hovořil a snažil se ho přesvědčit, že uctívat ikony je modlářství, ale marně. Nechal ho tedy zavřít do temnice a za 40 dní popravit.

  Bůh ho ale za smrt svatého mučedníka potrestal, město Konstantinopol přepadla strašná nemoc, která jej i mnoho dalších obyvatel zahubila. Stalo se tak roku 767.

Svatá mučednice Filoteia

(svátek 24. listopadu)

  Narodila se roku 1206 v bulharském městě Tarnovo. Její matka původem z Valašska (Rumunsko) jí vedla ke zbožnosti a štědrosti, ale záhy zemřela a její otec se znovu oženil. Macecha nelibě nesla, že dívenka tak často chodí do chrámu a rozdává drobné peníze chudým. Žalovala proto otci a ten dceru mnohokrát za to potrestal bitím. Ale Filoteia nepřestala konat dobrodiní a toužila zasvětit svůj život Bohu v některém klášteře.

  Jednou ji macecha poslala s obědem za otcem, který pracoval na poli. Cestou Filoteia potkala několik nuzných dětí a z podělila se s nimi o otcův oběd. Ten se rozzuřil, že mu přinesla tak málo jídla, a když se přiznala, kam se poděl ten zbytek, v záchvatu vzteku ji uhodil, až na místě zemřela. Otec se velmi ulekl svého činu a nejprve se snažil tělo dívenky tajně ukrýt. Jenže to bylo najednou těžké jako kámen a nebylo možné s ním pohnout. Nešťastný a vyděšený otec pak běžel za místním biskupem, kterému se ze všeho vyznal.

  Biskup se vypravil na to místo v doprovodu mnoha kněží a věřících, s hořícími svícemi v rukou, aby tělo odnesli do chrámu, ale ani oni s ním nedokázali pohnout. Tehdy biskup přikázal číst jména jednotlivých klášterů a měst na břehu Dunaje a vzýval Filoteu, aby jim dala poznat, kde chce být pohřbena. Když bylo vysloveno jméno valašského kláštera Radu Voda, tělo se náhle stalo lehkým a mohlo být vyzvednuto. Byla proto s velkými poctami pohřbena v tomto klášteře, kde odpočívala několik let, do doby, než zemi napadli Turci. Z obavy před zneuctěním byla svatá Filoteia převezena do kostela sv. Mikuláše v Curtea de Arges a poté do metropolitní katedrály. 

  Svatá dívka Filoteia (Filofteia) je národní světicí rodného Bulharska i Rumunska, kde odpočívá. Každoročně se v den jejího svátku koná velká slavnost s vynesením ostatků světice před chrám, kde jsou uctívány davy poutníků. Jméno Filoteia je velmi časté v obou zemích a také je často přijímají řeholnice při vstupu do kláštera. V roce 1950 prohlásil pravoslavný rumunský synod svatou Filoteiu patronkou Rumunska.

  Když byl roku 2004 restaurován sarkofág světice, nalezli na něm text prokletí, pravděpodobně z roku 1791, které mělo varovat všechny, kteří by chtěli s ostatky světice manipulovat nebo je dokonce odcizit.

POUTNÍ MÍSTA

STŘÍBRO – KOSTEL VŠECH SVATÝCH

  Pozdně gotický kostel Všech svatých byl postaven na místě ještě staršího kostela ze 14. století, a později byl upraven v barokním slohu v letech 1754-1757. Hlavní oltář děkanského kostela zdobí monumentální obraz Všech svatých, ale poutní tradice je spojena s obrazem Panny Marie Bolestné. Ten vytvořil pro svého bratra malíř Kašpar Wolfík z Kladrub podle vzoru Panny Marie Přeštické kolem roku 1700. Visel léta na čestném místě v jeho domácnosti, až roku 1737 zpozoroval poprvé Kašparův synovec Jan podivný jev. Na obrazu se v den svátku Božího Těla objevily kapky vody. Jan je nejprve setřel, ale další dny tam byly zas. Slzy kanuly každý den z očí Madony i Ježíše Krista. Místní farář nechal obraz zapečetit, aby se přesvědčil, že nejde o podvod, ale i pod úřední pečetí se na obraze objevovaly kapky, které se postupně barvily do ruda. O události byl informován pražský arcibiskup Jan Manderscheid, který do Stříbra poslal komisi. Ta pravost zázraku nepopřela, takže byl obraz přenesen do sakristie děkanského kostela a roku 1738 umístěn na hlavní oltář. Směřovaly k němu zástupy poutníků, mimo jiné roku 1771 také císařovna Marie Terezie.

   Slavnostní přenesení obrazu do děkanského chrámu se každoročně připomínalo průvodem městem. Tato tradice byla opět po roce 1990 obnovena a koná se dodnes.

ZASE BUDEME POMÁHAT

  Už několik let se zapojujeme do předvánočních řemeslných trhů na náměstí v Nýřanech, vždy v pátek před První nedělí adventní. Proč vlastně?

  Akce zvaná „Misijní štrúdlování“ patří v mnoha farnostech mezi nejoblíbenější. Jak název napovídá, děláme to pro misie, konkrétně pro nákup potravin pro nejchudší a děti v oblastech Afriky, Asie a Jižní Ameriky. Sušené mléko, rýže, nebo mouka nachází cestu do zemí, kde hlad a podvýživa je celkem běžná příčina smrti. Původní verze, kdy se nabízely jen štrúdly všech možných náplní, se brzy rozšířila o další formy buchet, koláčů a jiných dobrot. Každý, kdo chce, upeče to nejlepší, co umí. Jeho výrobek se pak prodává za celkem symbolickou cenu (10,- Kč za kus), ale když se ty symbolické příspěvky sečtou, není to zas tak málo. A v zemích, kde se s potravinami neplýtvá, uživí i těch několik tisíc mnoho lidí po mnoho dní.

  Samozřejmě, že se pracovníci v misiích snaží v první řadě pomoci místním lidem, aby si dokázali v budoucnosti pomoci sami. Za dary se kupují slepice a kozy, osivo pro farmáře, budují se studny pitné vody, platí se kurzy šití, vyšívání, pletení košíků atd. Nákup hotových potravin je důležitý pro ty, kdo jsou v akutní nouzi, staré opuštěné lidi, sirotci, ženy vyhnané i s dětmi kvůli nějaké pověře ze svých domovů, lidé s malomocenstvím, tuberkulózou, cholerou, kteří by bez pomoci neměli šanci. Těm všem můžeme pomoci. Na ně myslete, až budete péci svůj excelentní moučník.

  Aby to nebylo jen o jídle, prodáváme na stejném místě ve stejný čas i něco pro potěšení duše. Drobné vánoční ozdoby z korálků (zatím to byli andělé, hvězdy a zvonečky) může člověk darovat sám sobě, anebo častěji někomu jinému. Výtěžek byl určen od začátku pro organizaci Zdravotní klaun. V ní se sdružují obětaví muži a ženy, velmi často herci nebo studenti herectví, kteří svůj volný čas tráví v nemocnicích, stacionářích, domovech důchodců, na dětských onkologických odděleních apod., aby tam rozdávali radost, smích a úlevu od strachu a bolesti zejména dětem a starým lidem. Peníze, které jim pošleme, použijí na kostýmy klaunů, klaunské pomůcky, dárky pro děti, hudební nástroje… Zkušenosti ukazují, že klauni působí blahodárně na psychiku pacientů všech generací, a jejich úsilí je všude přijímáno s vděčností.

  Letos uděláme jednu malou změnu. Sami kupující budou moci rozhodnout, komu bude výtěžek z prodeje vánočních ozdob zaslán, na výběr budou mít tři možnosti. Jaké ty možnosti budou a co se vlastně bude letos prodávat, poznáte až na místě!

     Chcete-li se aktivně zapojit, můžete přinést upečený moučník, nakrájený na kousky (s cedulkou, co to je), a to v pátek 30. 11. 2018 do kostela v Nýřanech. Budeme tam připraveni už od pravého poledne.

PŘEDEM VŠEM SRDEČNĚ DĚKUJEME!

DĚJINY NAŠÍ ŘÍŠE – poslední část

Něco jako Shrnutí…

  Historik Josef Pekař se narodil 12. dubna 1870 v selské rodině u Turnova. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, stal se profesorem a s českou historií spojil celý svůj život.  V době, kdy bádal a publikoval, se nová generace českých historiků pokoušela vymanit z obrozeneckého pojetí dějin, které se snažilo vyzvednout kulturu a vzdělání českého národa často na úkor národů okolních, oslavovalo začátky českého národa (Rukopis zelenohorský apod.), husitské hnutí chápalo jako emancipační hnutí za svobodu atd.

  Naproti tomu Josef Pekař jako erudovaný historik vybavený opravdu selským rozumem cítil instinktivně nechuť vůči radikálnímu pokrokářství, které násilně přetrhává tradiční vazby s minulostí. Proto i vznik republiky roku 1918 přivítal s jistými rozpaky. Vystoupil ostře např. proti pozemkové reformě, která obrala šlechtické velkostatky i církev o mnohý majetek. Odůvodnění, že se jedná o odčinění pobělohorských konfiskací, označil za nesmysl. Protestoval proti zboření mariánského sloupu v Praze i proti četnému ničení soch sv. Jana Nepomuckého. Jeho monografie o Janu Žižkovi označuje tohoto táborského hejtmana za „fanatického božího bojovníka“, dokonce si dovolil ve třicátých letech označit den bitvy u Lipan za „šťastný den českých dějin“.

  I když se dostával do konfrontací s kolegy historiky i s prezidentem Masarykem, těšil se velké úctě odborné veřejnosti, což se projevilo i na velké účasti na jeho pohřbu v lednu 1937.   

  Jeho učebnice pro školy, ze které jsme si četli o dějinách naší říše, byla schválena c. k. ministerstvem kultu a vyučování 9. dubna 1914. Krátce nato sarajevské výstřely otevřely bránu k tragickému konci monarchie…

NEBOJME SE KONTEMPLACE

11. část – Uchylujte se do ústraní s přáteli

          Svatá Terezie vůbec nepochybuje o tom, že mlčení, samota a ústraní jsou pro rozvoj vnitřní modlitby zcela zásadní. „Zvyknout si na samotu je pro modlitbu velká věc! Mluvit totiž zároveň s Bohem a se světem – to nejde dohromady.“ Prvním smyslem samoty je, abyste se zbavili všech zbytečných podnětů, které by vás mohli rozptylovat. Když si budete chtít promluvit s přítelem, také nezůstanete stát na rušné křižovatce, ale pozvete ho třeba do kavárny bez zbytečného hluku a s minimem lidí. Chcete-li se opravu setkat s Bohem, potřebujete totéž, už proto, že Bůh k vám nebude mluvit nahlas, natož aby křičel. Samota pro Boha neznamená osamělost, nýbrž je vyplněna Boží přítomností. Svatý Jan od Kříže to popisuje: „Čeho je nám nejvíc zapotřebí, je mlčet duchem i jazykem před tímto velkým Bohem, jehož řečí, kterou on slyší, je pouze mlčící láska.“

          Ale jak nadpis této kapitoly napovídá, nejde o nějaký útěk před lidmi. Sama sv. Terezie, když s vnitřní modlitbou začala, konala ji sama ve své cele a totéž pak uložila svým spolusestrám v prvním reformovaném klášteře. Záhy však poznala, že pro sestry není vůbec jednoduché konat vnitřní modlitbu v naprosté samotě, a tak řád této modlitby změnila. V určenou denní dobu se všechny sestry shromáždily na jednom místě ke společné vnitřní modlitbě za vzájemného mlčení, tedy o samotě a přeci s ostatními. Svatá Terezie to komentuje: „Je velké zlo, když se duše ocitá sama uprostřed tolika nebezpečí. Je zapotřebí, aby ti, kdo slouží Bohu, jedni druhým kryli záda, a tak mohli postupovat vpřed.“ Nástrah ve vnitřní modlitbě je skutečně mnoho. Když ale konáte tuto modlitbu s dalšími osobami, snáze překonáte únavu a pokušení modlitbu vynechat nebo zkrátit, upustit od zvolené tělesné pozice apod. Zdá se to skoro jako protimluv. Máme vyhledávat samotu a ústraní a zároveň se nevyhýbat lidem? K tomu vám pomohou čtyři rady našeho řádového spolubratra, P. Federica Ruize:

-                 vybírejte si do své společnosti ty osoby, které vám mohou být vzorem.

-                 svůj modlitební styl budujte s ohledem na svůj stav a jiné povinnosti.

-                 snažte se být v modlitbě disciplinovaní a ne chaotičtí.

-                 buďte připraveni na překážky a různé životní křižovatky, ve kterých se budete muset sami rozhodnout podle svého svědomí.

-                  

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Modlitby za zemřelé

   Vlastním dnem vzniku Vzpomínky na všechny věrné zemřelé je právě druhý listopad roku 998, kdy opat Odilo z Cluny stanovil, že v tento den všechny jemu podléhající kláštery budou vzpomínat na všechny zemřelé. To se velmi brzy stalo příkladem pro celou církev.

  V mnoha farnostech se donedávna konaly slavné průvody z kostela na hřbitov, kde se konají přímluvné pobožnosti, hroby se kropí svěcenou vodou a slavnostně se zapalují svíčky na hrobech.

  Po mši svaté za všechny zemřelé (Requiem), při které pochopitelně zazněla i sekvence Dies irae (Den hněvu), se nejprve všichni krátce pomodlili:

K: Hospodine, smiluj se nad námi.

V: Jezu Kriste, smiluj se nad námi.

K: Hospodine, smiluj se nad námi.

K + V: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

K: Od bran pekelných.

V: Vysvoboď, Hospodine, jejich duše.

K: Ať odpočívají v pokoji.

V: Amen.

K: Hospodine, vyslyš modlitbu mou.

V: A volání mé přijď k tobě.

K: Modleme se: Vysvoboď, prosíme, Hospodine, duše svých služebníků a služebnic ode vší viny hříchů, aby v den slavného zmrtvýchvstání povstali vzkříšeni mezi tvými vyvolenými. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

  Všichni pak jdou v průvodu na místní hřbitov, kde se modlí ty samé modlitby, připojují se ještě Litanie za zemřelé a pokropení hrobů.

P. Klemens Minařík: Příručka katolických pobožností (1933)

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Litanie za zemřelé

Hospodine, smiluj se nad námi.

Jezu Kriste, smiluj se nad námi.

Hospodine, smiluj se nad námi.

Jezu Kriste, uslyš nás.

Jezu Kriste, vyslyš nás.

Otče z nebes Bože, smiluj se nad námi.

Synu, Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi.

Duchu svatý, Bože, smiluj se nad námi.

Svatá Trojice, jeden Bože, smiluj se nad námi.

Svatá Maria,                                                                oroduj za nás.

Svatí andělé a archandělé,                                           orodujte za nás.

Všichni svatí blahoslavení,

Všichni svatí patriarchové a proroci,

Všichni svatí apoštolové a evangelisté,

Všichni svatí učedníci Páně,

Všechny svaté nevinné dítky,

Všichni svatí mučedníci,

Všichni svatí biskupové a vyznavači,

Všichni svatí učitelé církve,

Všichni svatí kněží a jáhnové,

Všechny svaté panny a vdovy,

Všichni svatí mnichové a poustevníci,

Všichni svatí a světice Boží,

Milostiv jim buď, odpusť jim, Pane.

Milostiv jim buď, vysvoboď je, Pane.

Od muk očistcových vysvoboď je, Pane!

My hříšníci,                                                                              prosíme tě, vyslyš nás.

Abys duším zemřelých odpustil,

Abys jim tresty za hříchy prominul,

Abys je z muk očistcových vysvobodil,

Ježíši, Synu Boží,

Odpočinutí věčné dej jim, Hospodine – a světlo věčné ať jim svítí.

Ať odpočinou v pokoji – Amen.

Hospodine, vyslyš modlitbu mou – a volání mé přijď k tobě.

Modleme se:

Bože, Stvořiteli a Vykupiteli všech lidí, daruj duším zemřelých dokonalé odpuštění a prominutí všech jejich trestů za spáchané hříchy, aby byly vysvobozeny z muk očistcových a mohly na tebe patřit, tebe milovat a chválit na věky věků. Amen.