ÚVODNÍK: KOSTELY TVOŘÍCÍ CÍRKEV

   Letos v srpnu zveřejnila Francouzská biskupská konference dokument s názvem „Ces églises, qui font l´Eglise“, tedy „Jsou to kostely, které tvoří církev.“

Francouzští biskupové v něm vybízejí věřící (kterých není ve Francii nijak mnoho), aby nenechávali péči o kostely jen na zodpovědnosti duchovních správců. Boží lid může a má investovat do svého kostela, který sice v drtivé většině případů patří místní obci nebo státu, ale je propůjčen téměř bezplatně církvi do užívání. Nejde ale v první řadě o podporu finanční, ale o to, aby se kostely opět staly znamením křesťanské víry, otevřeným prostorem pro katecheze, modlitby a setkávání s Bohem. Je chvályhodné otevřít kostel i pro jiné kulturní akce, ale na druhé straně je třeba důsledně trvat na tom, že kostel je místo posvátné, primárně určené k uctívání Boha. Velmi pěkná je také výzva, aby francouzští věřící navzdory nutné péči, starostem i finančnímu zatížení nepokládali své kostely za břemeno, ale za šanci, které je třeba se chopit.

Francouzská katolická církev přišla o většinu svého majetku na konci 18. století po tzv. francouzské revoluci, která rozmetala snad všechny do té doby platné řády. V roce 1905 pak vyšel zákon, který kostely až na výjimky předává do majetku státu nebo obcím, ty ho pak za symbolickou cenu dávají církvi do užívání a mají povinnost se o kostel materiálně starat. Mnoho kostelů bylo od té doby opuštěno, prodáno, dáno do užívání zcela světského, znesvěceno apod. Těchto případů je v posledních desetiletích tolik, že u mnoha katolíků vzbudily odpor a protesty. Nechtějí mít z dalších kostelů byty, markety, konferenční sály nebo úřední budovy. A zdá se, že i francouzští biskupové si začali uvědomovat hodnotu kostela jako Božího domu, jako posvátného prostoru. Alespoň ty zbývající chce zachovat pro příští generace jako místa posvátného uctívání.

Možná i do našich zemí přijde za nějakých sto deset let čas, kdy přestaneme uvažovat ve dvou striktních kategoriích: „jediná dobrá investice farnosti = koupě bytu či pole“ a „předání kostela obci = odbřemenění farnosti“, jak jsme to už několikrát slyšeli na různých setkáních s našimi biskupy. Ale aby už pak pro nás a naše svatostánky nebylo pozdě…

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme zase uklízeli Česko

   Dvakrát do roka se koná akce „Ukliďme svět – ukliďme Česko!“ zaměřená hlavně na různé černé skládky, ale uklízí se také odpadky u cest, v příkopech, kolem domů apod. Na mapě, která je zveřejněna na internetu, se člověk může dozvědět, kde v jeho okolí se organizuje nějaký úklid, a může se do něj zapojit. Na Plzeňsku se lidem zřejmě moc uklízet nechce, protože nejbližší akce se konala v Boru u Tachova a na druhé straně třeba v Sušici… Tak jsme alespoň chtěli opět uklidit hřbitov ve Staré Jezné, který zrovna sám o sobě krásou nevyniká a odhozené vypálené svíčky a rozbité sklenice dojem ještě zhoršují.

   Minulý rok uklízel jeden člověk. Letos už byli dva! Bude-li to takhle pokračovat dál, možná se napřesrok dočkáme ještě hojnější účasti. Hřbitov jsme nicméně i v tak malém počtu uklidili, odpadky odklidili, vytřídili a odnesli do příslušných kontejnerů.

Na to pozor! Před několika lety jistí nadšenci uklidili celou svoji vesnici a nevytříděný odpad postavili k popelnicím. Vzápětí je udal jejich spoluobčan, který sice neuklízel, ale zato je pilně pozoroval z pohodlí svého domu, a nelenil nahlásit příslušným orgánům „znečištění obecní návsi“. A byla z toho tučná pokuta! Absurdní? Ano, ale v dnešní době bohužel tak nějak běžné.

   Při úklidu hřbitova napadají člověka různé myšlenky. Při míjení opuštěných hrobů hledí do tváří lidí na starých fotografiích, čte si české i německé přání pokoje a věčného života, nalézá jména ze stejné rodiny nebo ze stejné vesnice. Je to slovy téměř nesdělitelný zážitek, v naprostém tichu procházet starým hřbitovem, někdy to sami zkuste.

   Za měsíc zažijí naše hřbitovy další nájezd mnoha pozůstalých. Před dušičkami se hroby čistí, drhnou, leští, zdobí, osvětlují. Zkuste letos k úpravě svého hrobu přibrat ještě jeden viditelně opuštěný, zapálit na něm svíčku a pomodlit se za duši toho, kdo v něm odpočívá, a za kterého se zřejmě již nikdo nemodlí. Pán Bůh to jistě každému odplatí.

SVATÍ NA ŘÍJEN

Svatý Havel (svátek 16. října)

Kdo byl vlastně ten svatý, po kterém je pojmenováno říjnové posvícení?

 Narodil se kolem roku 550 v Irsku. Spolu se svým bratrem Deikolou získal pod vedením svatého Kolumbána vzdělání v jeho klášteře a oba se rozhodli se pro kněžství. Po vysvěcení odešli spolu se sv. Kolumbánem a dalšími deseti řeholníky roku 590 na misijní cestu do Francie, kde založili klášter v Anegrai, ale kvůli různým intrikám byli donuceni jít dále až do dnešního Švýcarska. Tam několik let působili, ale nakonec byli pohanskými obyvateli vyhnáni.

Svatý Kolumbán pokračoval s většinou řeholníků přes Alpy do Itálie, ale svatý Havel se kvůli nemoci nakonec usadil jako poustevník na břehu Bodamského jezera spolu s jáhnem jménem Hiltibold. Postupně se k nim přidávali další muži a vytvořilo se malé společenství mnichů. Havel byl zakrátko velmi vyhledávaným rádcem, dokonce byl navržen do úřadu biskupa, ale odmítl. Žil v klidu své poustevny celých dvacet let, než roku 645 zemřel. Na místě jeho poustevnického života i smrti později vzniklo opatství St. Gallen.

S osobou sv. poustevníka Havla je spojeno několik legend, např. o jeho přátelství s medvědem, proto bývá zobrazován právě s tímto zvířetem.

Roku 719 byl na místě poustevny sv. Havla vybudován kostel a později celý klášter, který se stal centrem vzdělanosti a kolonizace východního Švýcarska (je to největší klášter benediktinů na sever od Alp), zrušen byl až roku 1805.

Svatý Havel (Gallus) je patronem lidí trpících horečkou.

KOSTEL NEBO MUZEUM?

Určitě víte, o čem je řeč. Během mše svaté, při kázání, dlouhé modlitbě kánonu nebo čtení bloumá oko věřícího po kostele. Zhodnotí květinovou výzdobu, zavadí o nějakou tu pavučinu, podrobně si prohlédne sochu či obraz, který sice známe, ale občas najdeme nějaký detail, která nám dosud unikal. Je to víceméně přirozené, lidská mysl už je prostě taková, většinu informací sbírá očima, i ve chvíli, kdy má hlavně poslouchat ušima.

Nabízí se odvážná myšlenka, zda snad středověké chrámy nebyly vymalovány právě proto, aby se pozornost soustředila na věci božské, a nerozptylovala se hříšnými myšlenkami, např. proč je náš farář tak tlustý, kdy se tu naposledy uklízelo, nebo proč je sousedka tak divně ostříhaná. Myšlenky nezastavíme, ale můžeme je usměrnit. Zaměřit na to podstatné.

Jak to souvisí s nadpisem?

V jedné vesnici na Moravě byl letos slavnostně posvěcen nový kostel. Pomineme-li jeho neobvyklý tvar, jak už to u našich moderních kostelů bývá, zaujme nás hlavně strohý interiér. Holé bílé stěny nezdobí žádné obrazy, kříže či sochy. Dostává se nám vysvětlení, že malby či obrazy jsou pozůstatky historické minulosti patřící spíše do muzeí. Dříve byly prý obrázky na stěnách samozřejmě nutné a vhodné, protože lidé byli negramotní, sami si nic nepřečetli, a tak se učili pohledem na výzdobu kostela. Dnes ale už všichni číst umíme! Obrázků nám netřeba. Zbytečně rozptylují pozornost věřících. 

Přirovnávat staré kostely plné movitých památek k muzeím se v poslední době stalo běžnou módou. Při budování nových svatostánků se upřednostňuje strohost a jednoduchost, nicméně lidskou přirozenost nelze jen tak oklamat. Oko věřícího i v novém kostele bloudí a hledá zajímavý obraz, o kterém by mozek chvíli přemýšlel. Místo sochy světce nebo Panny Marie tak zaujme třeba neobvyklý tvar oltáře nebo ambonu, takže člověk neuvažuje o věcech nebeských, ale přemýšlí, čemu že se to podobá a co tím vlastně chtěl pan architekt říci.

Je zajímavé a hodné pozornosti, že východní chrámy jsou zdobené stále stejně. Staré jako ty nové. Stěny od podlahy až ke stropu jsou pomalovány ohromnými postavami svatých a světic, výjevy z Písma nebo života svatého patrona kostela. Kdyby to bylo možné, pomalují možná i podlahu. Je to tím, že ve východní Evropě neumí křesťané číst? Pravděpodobně ne.

A ruku na srdce a upřímně: kdo z nás si každý den nebo aspoň každou neděli přečte alespoň kousek z Písma svatého? Kdy naposledy jsme četli něco z katechismu či životopisu svatých? Jak moc je nám v našem náboženském životě platné, že nás v šesti letech naučili číst?

TEREZIE A TEREZIE

            V měsíci říjnu si připomínáme dvě velké světice téhož jména, svatou Terezii z Avily, která žila a zemřela v 16. století, a svatou Terezii z Lisieux, která žila na konci století devatenáctého.

            Obě byly řeholnicemi karmelitánského řádu. Svatá Terezie od Ježíše začala ve městě Avila radikální reformu upadajícího řádu a zasadila se o jeho návrat k původní přísnosti. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté Tváře si vybojovala vstup na Karmel v Lisieux již v patnácti letech, aby mohla následovat milovaného Ježíše i své rodné sestry, které se staly karmelitkami již před ní.

            Obě vynikaly bystrostí ducha a veselou myslí, na druhé straně si hluboce uvědomovaly svou nehodnost před Boží tváří. Jsou nám vzorem pokory i touhy po svatosti, opravdové modlitby a vroucí lásky k Ježíši Kristu.

            Obě Terezie měly spisovatelské nadání, jejich spisy jsou čtené a citované dodnes jako poklady katolické literatury.

Na příkaz představené kláštera, matky Gonzágy, napsala Terezie z Lisieux nejen svůj životopis, ale nedlouho před smrtí ještě 26 osobních dopisů, které se považují za jakési shrnutí její spirituality a života na Karmelu. Za tři měsíce po odevzdání rukopisu, 30. září 1897, sestra Terezie od Dítěte Ježíše v pouhých 24 letech umírá.  

Z dopisu 3. června 1897:

Vždycky jsem toužila být světicí, ale běda! Když jsem se srovnávala se svatými, vždycky jsem viděla, že je mezi nimi a mnou stejný rozdíl jako mezi horou, jejíž vrchol se ztrácí v oblacích, a bezvýznamným zrnkem písku, po kterém šlapou nohy kolemjdoucích. Místo toho, abych zmalomyslněla, jsem si řekla: Pán Bůh nemůže vnukat neuskutečnitelné touhy, a tak navzdory své nepatrnosti mohu usilovat o svatost. Nemůžu vyrůst, musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi, ale chci hledat prostředek, abych šla do nebe hodně přímou, krátkou malou cestou, zcela novou malou cestou.

Žijeme ve století vynálezů, dnes už není třeba namáhavě vystupovat po schodech, u bohatých lidí schodiště výhodně nahrazuje výtah. Já bych také chtěla najít výtah, který by mě vynesl až k Ježíši, protože jsem moc malá na to, abych mohla stoupat po drsném schodišti dokonalosti. Hledala jsem tedy ve svatých knihách zmínku o výtahu, po kterém jsem toužila, a našla jsem toto: „Jako když matka utěšuje své dítě, tak já vás budu těšit, ponesu vás v náručí.“ Ach, nikdy nepotěšila mou duši něžnější slova! Výtah, který mě má vynést do nebe, je tvá náruč, Ježíši! Můj Bože, překonal jsi všechna má očekávání a já chci zpívat o tvém milosrdenství.

Při čtení vlastního životopisu a dalších spisů sv. Terezie z Avily musíme obdivovat zejména její odvahu, ráznost a organizační schopnosti, se kterými projížděla Španělskem a zakládala doslova jeden reformovaný klášter za druhým. Čelila závisti, nenávisti, pomluvám i otevřenému nepřátelství. Sama křehkého zdraví, neustále pronásledována nemocemi, vybudovala ohromné dílo, které trvá dodnes.

Tato obdivuhodná žena měla ovšem také velmi něžné a laskavé srdce, a svým sestrám často pro povzbuzení i pobavení skládala básně! Zachovalo se jich jen nepatrné množství, jen ty které sestry pohotově zapsaly.

Spějme k nebi, Boží dítky, sestry karmelitky!

Obejměme pevně kříž,                           Druhý je slib čistoty

následujme Krista již,                            střezte si ji s vážností,

On je naše cesta výš,                                Bůh je vaší žádostí,

útěcha a světlo vždycky,                        žijte v jeho svatosti

sestry karmelitky.                                    bez ohledu na svět lidský,

                                                                          sestry karmelitky.

Střezte jako oko v hlavě,

sliby, jež jste daly slavně,                      Třetí je slib chudoby,

zahnat hněv a zlobu hlavně,                 je-li ryzí podoby,             

a zármutek u novicky,                             bohatstvím vás ozdobí,

sestry karmelitky.                                     nebe otevře vám, dívky,

                                                                           sestry karmelitky.

První je slib poslušnosti,

věc to umu, zkušenosti,                           Pokud takto konat chceme,

ten nelze mít v ošklivosti,                       protivenství zaženeme,

či v nějaké nelibosti,                                  a nakonec spočineme,

té se zbavte, Bohu díky,                            kde je Tvůrce převeliký,

sestry karmelitky.                                       sestry karmelitky.

Báseň, kterou sv. Terezie složila na povzbuzení sestrám

při příležitosti zahájení řádového půstu v den Povýšení svatého Kříže.