Žehnání plodů země – prvotin

         Prvotiny úrody se žehnaly již ve Starém zákoně na znamení vděčnosti Bohu, který dává plody země člověku jako svůj dar. To první z úrody, stejně jako prvorozená zvířata i prvorození synové, náleželo Bohu, a bylo mu obětováno.

Každý rok při sklizni plodů země si měl člověk uvědomit, že Bůh je původcem všeho stvoření, že on sesílá déšť a dává hojnou úrodu. Většina židovských svátků je spojena s poděkováním za úrodu – svátek stánků Sukkot, svátek nekvašených chlebů atd.

         Prvotní církev toto myšlení bez problémů přijala a žehnání pokrmů zařadila do liturgie. Před závěrečnou doxologií eucharistické modlitby (tedy než kněz řekne „Skrze něho a s ním a v něm…“) se v římské liturgii konalo žehnání nejrůznějších plodin – mléka, medu, fazolí, oliv atd., které věřící přinesli k oltáři během obětního průvodu. Žehnání končilo formulací, kterou dodnes slyšíme v I. eucharistické modlitbě (která se pro svoji délku bohužel příliš neužívá), totiž „neboť skrze Krista toto všechno stále tvoříš, a je to dobré, všechno posvěcuješ, životem naplňuješ, žehnáš a nám rozděluješ.“

Až do nedávné doby bylo poděkování za úrodu naprosto samozřejmým a všem srozumitelným obřadem ve východní i západní církvi. Žehnání bylin, vína, chleba, ovoce, medu nebo obilí k setí bylo nedílnou součástí života.

         V současnosti se tyto obřady téměř nekonají nejen proto, že obyvatelé měst nic takového nepěstují, a tedy nemají do kostela co přinést, ale také proto, že se vytratilo vědomí, že plodiny země nejsou samozřejmostí, že úroda závisí na lidské píli, ale také na Božím požehnání, neboť Hospodin je i ve 21. století stále ten, kdo sesílá déšť na zemi.

         Proto by možná nebylo na škodu vrátit se k pokorné víře a vděčnosti našich předků. A i když ovoce či cokoliv jiného nepřineseme k žehnání z vlastní zahrádky, ale koupíme třeba v supermarketu, uvědomíme si alespoň, že to Bůh dal těmto plodům vyrůst, a možná si jich budeme o něco více vážit.        Požehnat byliny, semena, plody, klasy neznamená, že nám něco na zahrádce lépe poroste, ale uvědomit si, jak jsme zcela závislí na Boží dobrotě.