ÚVODNÍK – NÁVŠTĚVA

  Před časem se v tisku objevila zvláštní a zajímavá zpráva. Jakási organizace nabízela kontrolní návštěvu ve farním kostele. Jak to probíhá? Farnost si objedná kontrolora. Ten samozřejmě přijede anonymně a nečekaně, jako každý jiný návštěvník vstoupí v neděli přede mší svatou do kostela a hodnotí. Jak se místní věřící zachovají, když uvidí ve svém kostele cizího člověka? Pozvou ho hned srdečně dál, zeptají se, odkud přichází? Nebo se naopak zamračí, co je to za vetřelce?  Anebo ho dokonce vyhodí z místa, na které se posadil, protože zrovna tam už padesát let sedí přeci oni?

Každý scénář je možný, každý se už v nějakém kostele určitě stal. A co kontrolor? Dívá se, naslouchá, pozoruje, hodnotí, pak zase v klidu nepoznán odejde a následně zašle svoje hodnocení na adresu farnosti. Je otázka, co pak s tou zprávou farnost udělá… Možná je jednodušší zeptat se lidí, kteří přijdou do našeho kostela jen občas, většinou na Vánoce a někdy i na Velikonoce. Jak se tam cítí, jak se k nim věřící chovali, jestli se rádi vracejí. A naslouchat jejich odpovědím.

Nedávno jedna paní vyprávěla svůj zážitek. Žije celý život v jedné vesnici. Když byla malá, chodila i s dalšími dětmi na faru. Prý to tam bylo úžasné, po stěnách visely svaté obrázky, které si děti prohlížely se zatajeným dechem, starý pan farář jim vyprávěl poutavé příběhy z Bible a paní hospodyně jim uvařila čaj a nakrájela štrúdl. Samozřejmě pak, jako spousta dalších pokřtěných, do kostela mnoho let nechodila, až teď na stará kolena (jako spousta dalších) se vydala na Vánoce na půlnoční. Šla i ke svatému přijímání, které jí bylo bez námitek podáno, ale na konci mše svaté měl mladý pan farář desetiminutový monolog, ve kterém přítomným vynadal, že je nikdy v neděli v kostele neviděl, a oni si dovolí přistoupit k přijímání…

Jsou vůbec věřící i kněží připraveni na návštěvu a návrat těchto „zbloudilých synů a dcer“? Možná se příliš upínáme na to, abychom získali „ty mladé“, ale zapomínáme na „ty starší“, kterých sice nebudou stovky ani desítky, ale nakonec právě oni, ať se nám to líbí nebo ne, tvoří jádro většiny farností. A díky Bohu za ně. Tak až zase uvidíte, že někdo vstoupil po mnoha letech do kostela, hezky ho přivítejte a spolkněte výčitku, že s námi „nenesl tíhu dne a horka“ (a přečtěte si podobenství o dělnících na vinici ve 20. kapitole Matoušova evangelia).

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme šli od křížku ke křížku

  Začala doba postní, a tak jsme se rozhodli únorovou akci v Zahradě ticha věnovat křížkům a kapličkám v okolí Jezné. Na trase dlouhé osm kilometrů jsme navštívili celkem devět křížků.

A nebylo to žádné nudné putování. Hned na začátku dostaly děti první úkol: vysvětlit přísloví, které obsahovalo slovo „křížek“. Musely se zamyslet, co znamená například „bojí se toho jako čert kříže“ nebo „na stará kolena přišel ke křížku“. Během první etapy se pak všichni snažili vytvořit suchou vazbu k ozdobení prvního křížku. A všem se to povedlo, křížek byl moc hezky ozdoben.

Protože k době postní patří popel, bylo druhým úkolem poznat na obrázku předmět, který obsahuje právě slovo popel. Popelnici poznal každý, s popelcem už to bylo horší, a květinu popelivku viděli všichni poprvé v životě.

  U nejstaršího křížku z doby gotické na kraji obce Pňovany ochutnali poutníci první postní jídlo – pučálku a preclíky – a posilněni se vydali do kopce zaujati dalším úkolem, a to na obrázku zakroužkovat pokrmy, které se smí jíst v době postní (a škrtnout ty zakázané).

Dlouhý úsek z kopce směrem k Hracholuské přehradě utekl rychle, protože bylo zase o čem přemýšlet, deset záludných otázek v testu dalo všem zabrat, museli spočítat schody na vlakové nástupiště, poznat stromy podél silnice, uhodnout, jaká vesnice je vidět na obzoru atd.

Trochu už znavení jsme se zastavili u kapličky na rozcestí k Rájovu a dali si svačinu, a s novými silami jsme se vydali na druhou polovinu cesty. Sluníčko stále svítilo, když jsme dorazili k nejnovější kapličce svatého Rocha. A protože je na ní namalovaný pejsek, čekal tu další úkol: poznat psí plemeno na obrázku. A to věděli skoro všichni. Jediný neuhodnutý pejsek byl basenji.

Čekal nás poslední kopec k předposlední kapličce svatého Huberta, ochránce myslivců. Ochutnávka sušeného ovoce, jako dalšího postního jídla, zde měla velký úspěch!

A pak už nás čekal jen návrat do Zahrady ticha, kde byl připraven čaj, buřty, černý chleba, zelenina a plápolající oheň.

Cestu od křížku ke křížku s úsměvem zvládlo 25 poutníků a pět pejsků za krásného počasí. Fotografie opět najdete na www.farnost-nyrany.cz.

Zprávy a oznámení

V úterý 19. března slavíme Slavnost svatého Josefa. Mše svatá v Nýřanech ráno v 7. 45 na faře a večer v 16. 45 v kostele svatého Prokopa.

Postní kající bohoslužba s možností přistoupit ke svaté zpovědi bude ve čtvrtek 21. března od 16. 00 hodin v kostele v Nýřanech.

V sobotu 23. března bude sloužena poutní mše svatá v kostele svatého Josefa v Úhercích od 14 hodin. Mše svatá ve Zbůchu tuto sobotu nebude!

V neděli 3. března bude výměna kartiček Živého růžence.

Žehnání velikonočních pokrmů bude při mši svaté v neděli na Boží Hod velikonoční v Nýřanech, v Úlicích a v Heřmanově Huti, a na Pondělí velikonoční v Jezné.

V neděli 3. března 2024 bude mše svatá v Jezné od 10. 30 hod.

U Božího Hrobu bude i letos možnost přispět na tradiční sbírku na Svatou zemi.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 8. března a 22. března 2024.

„Velikonoční cesta po starých cestách“ nás čeká poslední sobotu v březnu, tedy na Bílou sobotu 30. března. Ve 14 hodin sraz na návsi v Úlicích. Projdeme se v lese, po loukách a polích zpět do Úlic.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Ó Josefe milovaný,

pod ochranou tvojí roste

chléb života z nebe daný,

tys ho na svých rukou nosil.

Tys ho jako klasy chránil,

by ukojil lidský hlad,

tys nám střežil a zachoval

ten milosti Boží dar.

Toho, který v Nazaretu

tobě svěřený byl,

my střežíme v tomto světě,

kde majestát Boží skryl.

Tvojí láskou, a srdcem tvým

my Ježíše uctíváme,

svojí prací, pláčem, dřinou,

celým žitím mu sloužíme.

Ať z oltáře svátostného

přes celý svět širý,

kraluje syn Panny,

Bůh Vykupitel, život duší.

Ve svátosti ukrytému

ať ho zdraví celý svět,

každé srdce ať ku Němu

své lásky nese květ.

Zpěvník Jan Siedlecki

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín – Léta válečná

1940

  Ač vím, že po letech by zde rádi mnozí četli mnoho (a my bychom rádi psali mnoho), z pochopitelných důvodů nepíši o politice skoro nic…      

Žijeme tedy uprostřed války, a jak se vyjádřil jeden z vedoucích Němců v protektorátu: nemůže být území Čech a Moravy, když je všude kolem zle, koláčem plovoucím v mastnotě. Podle toho to také vypadá. Lístky na potraviny, na šaty, na uhlí… Jinak o válce zde neslyšeti, než že prý je nedaleko. Francouzi shodili o půlnoci spousty letáků, museli je všichni sbírati, jindy zase hledali nějakého uprchlého, měli slíbeno stotisíc, jestli ho chytí, ale hledali marně celou noc a den. A večer o Velikonocích byla zase polární záře…

  Svátky velikonoční byly letos už 24. března, a protože zima byla velmi krutá, nestály za nic. Pro mrazy se nedalo v postě ani kázat. Slavnost Božího Těla byla letos z nařízení ministra přeložena ze čtvrtku 23. května na neděli 26. května, aby svátečním klidem nebyl zmařen pracovní den, jehož je potřeba pro důležitou potřebu těžiti uhlí a další potřebné práce. Tak asi poprvé, co Manětín stojí Manětínem, konal se Božítělový průvod teprve v neděli. Účastnilo se ho za krásné pohody mnoho věřících, také mladý pan hrabě, co spolupatron našich kostelů poprvé.

  Jelikož bylo vydáno nařízení, aby se do 25. července vykácely všechny zmrzlé stromy, učinili jsme tak i my, a tak je teď děkanská zahrada téměř vymýcena. Porazili jsme na 36 stromů, ponejvíce švestek, ale také dvě staré výtečné jabloně, jednu hrušku a dvě višně. Zbylo jen 13 stromů, převážně mladých, ale i ty začaly na jaře vadnout, žádný nekvetl v určený čas, ovoce nebude.

  Úřadování je stále úmorné, letos poplašili i nás kněze, že musíme do června příštího roku předložit osm matričních listů potvrzujících árijský původ. Příští rok bude mnoho novot a žádná nestojí za nic. A straší bída, jako by už stála přede dveřmi, na jaře už zaťuká na dveře. Tak bez nadšení a omrzen zavírám zápisy v této knize pro rok 1940 v pevné důvěře, že snad už za rok, nejdéle za dva budu psát veseleji, to už budou vánoční zvony radostněji zvonit Gloria, na což zde ze závětří v srdci Evropy dychtivě čekáme.

1941

  V sobotu 15. března, o druhém výročí Protektorátu Čechy a Morava, bylo nařízeno vlajkování všech domů vlajkou s hákovým křížem. Zdejší patronát a velkostatek obstaral vlajky pro všechny své budovy v počtu 60, takže v sobotu poprvé z věže kostela manětínského zavlál hakenkreuz…

  V pondělí 21. dubna ohlásil rozhlas, že hodinu po půlnoci skonal náš arcipastýř, Jeho Eminence Karel kardinál Kašpar. Prapor z věže byl tedy vyměněn za černý a vlál tam až do čtvrtka, kdy byl pan kardinál pohřben.  

   16. července zaopatřoval pan děkan pana Františka Pokorného, který, jsa bezdětný, nabídl mu darem ruskou ikonu Panny Marie Achtyrské, kterou si v roce 1916 co voják přivezl z Lublina. Vyprávěl mi: Ve světové válce jsem sloužil jako burš (sluha) u 38. Pěšího pluku. Jednou vidím v našem domě v Lublinu jiného burše, Schwarze z Heidu u Stříbra, jak má obrázek Panny Marie a chce jej prodat polskému židu. Takoví židé bydleli ve své čtvrti v Lublinu a chodili po městě a volali „Handl! Handl!“ Žid dával Schwarzovi třináct rublů za obrázek, řekl jsem mu: „Poslouchej, tomu židovi obrázek nedávej, dám ti za něj třináct rublů sám.“ Tu řekl Schwarz: „Vezmi si ho, tobě ho dám zadarmo.“

A tak si František Pokorný přivezl ikonu z vojny, kterou šťastně přečkal. Doma žil velmi zbožně, stavěl oltáře na Boží Tělo, nebesa při procesích nosil a snášel trpělivě i zákeřnou nemoc žaludeční. Zemřel v pokoji 14. srpna. Jelikož se 15. srpen jako den pracovní světiti nesměl (bylo by to považováno za sabotáž), slavili jsme svátek Panny Marie Nanebevzaté v neděli 17. srpna. Při večerní pobožnosti ikona byla vystavena na postranním oltáři a posvěcena a vykonána před ní první pobožnost. Modlili jsme se za šlechetného dobrodince, za ty, kteří obraz kdysi uctívali a pak za mír a za ty, kdo tuto Královnu nebes v budoucnu uctívati budou. Tak připutovala Panna Maria Achtyrská až z rovin Polsky k nám, ke sv. Janu Křtiteli v Manětíně.

1942

  Po dlouhé a neobyčejně tuhé zimě (kdy pro nedostatek otopu byly vánoční prázdniny od 18. prosince prodlouženy až do 8. března) slavili jsme za studeného deštivého počasí 4. dubna Vzkříšení Páně. Těsně před svatodušními svátky přišel pak rozkaz sejmout z našich kostelů zvony: ze svaté Barbory ze dvou jeden, u svatého Jana Křtitele zůstane ze čtyř také jen jeden…

PROMLUVY

Věrný pěstoun a strážce

U všech mimořádných milostí, které se dostanu kterékoliv rozumné bytosti, platí obecné pravidlo: Kdykoliv si Bůh ve své dobrotě vyvolí někoho k nějaké zvláštní milosti nebo k nějakému vznešenému stavu, daruje tomu člověku, jehož si vyvolil, charismata, která potřebuje pro svůj úkol, a bohatě ho jimi ozdobí.

  To se plně potvrdilo také na svatém Josefu, považovaném za otce našeho Pána Ježíše Krista, pravém snoubenci královny světa a vládkyně andělů. Toho si věčný Otec vybral za věrného pěstouna a strážce svých největších pokladů, svého Syna a své Snoubenky. Tento úkol vykonával Josef s velikou svědomitostí. A proto mu patří slovo Páně: Služebníku dobrý a věrný, vejdi do radosti svého Pána.

  A když uvážíme, jaký má Josef vztah k celé Kristově církvi, což není člověkem vyvoleným a mimořádným? Vždyť skrze něho a pod jeho ochranou byl Kristus řádně a počestně uveden do světa. Jestliže je tedy celá církev zavázána Panně Marii, že skrze ni mohla přijmout Krista, pak hned po ní je zavázána obzvláštní vděčností a úctou také svatému Josefovi.

  On zajisté uzavírá Starý zákon, důstojnost patriarchů a proroků v něm došla zaslíbeného ovoce. Právě on jediný osobně dosáhl toho, co jim Boží dobrota zaslíbila.

Jistěže není pochyb, že když mu Kristus na světě prokazoval přátelskou náklonnost, úctu a nejvyšší vážnost jako syn vlastnímu otci, ani v nebi mu ji určitě neodepřel, naopak spíš naplnil a dovršil.

Právem proto Pán dodává: Vejdi do radosti svého Pána. Takže ačkoliv radost věčné blaženosti vstupuje do lidského srdce, přesto mu Pán raději říká: Vejdi do radosti, aby tím tajemně naznačil, že ta radost není jen uvnitř v jeho srdci, ale že ho ze všech stran obklopuje a pohlcuje, takže se do ní noří jako do bezedné propasti.

Nuže pamatuj na nás, svatý Josefe, a zastaň se nás svou přímluvou u Pána, který byl pokládán za tvého syna. A nakloň nám milostivě také nejsvětější Pannu, svou snoubenku a matku toho, který s Otcem a Svatým Duchem žije a kraluje po věčné věky. Amen.

Kázání svatého Bernardina Sienského.

MATKA BOŽÍ V LITURGII

(Z knihy karmelitána Christophera O´Donella „Slavíme s Marií“)

Zvěstování Páně (25. března)

  Svátek Zvěstování souvisí se svátkem Narození Páně, který se slaví o devět měsíců později. Původně se slavnost Zvěstování konala o čtvrté neděli adventní, až od 7. století máme jistotu, že se slavil právě 25. března.

  Hlavním tématem slavnosti je vtělení. Bůh se stal člověkem, aby nás spasil, Boží syn přišel do tohoto světa, aby splnil vůli Otce.

  V evangeliu svatého Lukáše máme krásný rozhovor Panny Marie s andělem Gabrielem.

 Na začátku si všimněme, že anděl nenazývá Marii jménem, ale oslovuje ji „milostiplná, Pán s tebou.“ Jako by její pravou totožností bylo, že ji Bůh zahrnul milostí.

Anděl pak Marii oznamuje, že počne a porodí syna a dá mu jméno Ježíš. Mariinu otázku: Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám? je třeba chápat jako přirozený dotaz, jak se má Mesiáš narodit. Maria je panna, ale je zasnoubená s Josefem a má se stát jeho manželkou, a proto se ptá, co má dělat: má se otcem dítěte stát Josef, nebo má Bůh nějaký jiný plán?

Odpověď zní, že na ní sestoupí Duch svatý, početí bude tedy panenské, a anděl dodává: u Boha není nic nemožného.

Tato důležitá věta se nachází v Písmu na několika místech, kde se objevují zdánlivě nepřekonatelné těžkosti: věk a neplodnost Abrahamovy ženy Sáry, ohrožení Jeruzaléma obrovskou babylonskou říší, bohatství jako překážka vstupu do Božího království.

Anděl Marii tedy ujišťuje, že Bůh své plány splní a ona odpovídá dokonalým úkonem víry: Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova. Řecké slovo „služebnice“ znamená spíše „otrokyně“. Maria stojí před Pánem jako ta, která se v naprostém odevzdání zřekla svých práv, ale ne z donucení nebo nerada, ale v dokonalé poslušnosti.

Mariina poslušnost Pánu je tedy odleskem naprosté poslušnosti jejího Syna přicházejícího na svět.

CARLO LURAGO

Poutní místo Maria Taferl v Rakousku

Bazilika Panny Marie Bolestné v Maria Taferl byla v době své největší slávy druhým nejnavštěvovanějším poutním místem v Rakousku hned po Mariazell.

Historie poutního místa začíná v roce 1633, kdy se na kopci nad městem stala zvláštní událost. Místní farář šel na dříví a zaujal ho mohutný suchý dub. Nevšiml si, že na druhé straně visí kříž a rozhodl se, že ho porazí. Dvakrát zaťal sekeru do kmenu stromu, ale dvakrát mu sekera sklouzla a poranila mu obě nohy. Když se posadil ke stromu, všiml si konečně kříže a prosil Boha o odpuštění. Hned se mu nohy uzdravily a on spěchal domů, kde o tomto zázraku vyprávěl.

Na Taferlberg začali proudit poutníci, mezi nimi roku 1642 jistý Alexander Schinagel, který se zde na přímluvu Panny Marie uzdravil z depresí, a z vděčnosti nechal na mohutný dub zavěsit sošku Piety. A uschlý dub se znovu zazelenal.

Od roku 1658 podávali různí lidé zprávy o světelných úkazech na tomto místě a také o vidění procesí andělů na Taferlbergu. V roce 1660 byla po prozkoumání událostí povolena stavba poutního kostela, a první poutní bohoslužba se zde konala na svátek svatého Josefa, 19. března 1660.

Stavbu poutního kostela zahájil roku 1660 Carlo Lurago. O sto let později dorazilo na poutní místo za jeden rok 700 procesí a poutníkům sloužilo až 25 kněží, kteří nepřetržitě zpovídali. Ne náhodou se kostelu na Maria Taferl říkalo „zpovědnice diecéze“. Za císaře Josefa II. byly sice poutě zakázány, ale nikdy neustaly, a aby kostel nebyl zrušen, byl přeměněn na farní kostel.

  Na hlavním oltáři baziliky je dodnes uctívána původní socha Panny Marie Bolestné (Pieta). Studánka nedaleko baziliky je považována za zázračnou, pomáhající při očních chorobách.

SVATÍ APOŠTOLOVÉ

Svatý Filip (svátek 3. května)

  Apoštol Filip slaví svátek společně s apoštolem Jakubem Menším na začátku května. Zprávu o něm nám podává Janovo evangelium. Filip pocházel stejně jako Petr a Ondřej z města Betsaida, které tehdy patřilo pod vládu jednoho ze synů Heroda Velikého, který se také jmenoval Filip.

  Janovo evangelium vypráví, že Filip poté, co ho Ježíš povolal, potkává Natanaela (Bartoloměje) a říká mu: „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci. Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta!“ Filip se nenechá zaskočit Natanaelovou skeptickou reakcí Může z Nazareta vzejít něco dobrého? A s rozhodností namítá: „Pojď a podívej se!“

  V této strohé, ale jasné odpovědi se Filip projevuje jako opravdový svědek. Nespokojuje se s oznámením zprávy, ale přímo oslovuje druhého a navrhuje mu, aby osobně zakusil to, co je zvěstováno. Stejná slova použije i Ježíš, když k němu přistoupí dva učedníci Jana Křtitele a zeptají se ho, kde bydlí: „Pojďte a uvidíte.“

  Apoštol nás vybízí k důvěrnému poznání Ježíše. Přátelství, opravdové poznání druhého, totiž potřebuje blízkost. Neboť Ježíš není jen učitel, ale přítel, ba dokonce náš bratr. Jak bychom ho mohli důkladně poznávat, kdybychom od něho zůstali vzdáleni? Blízký vztah, sounáležitost, důvěrnost nám odhalují pravou totožnost Ježíše Krista. Ano, právě to nám apoštol Filip připomíná. A vybízí nás tak, abychom „přišli“ a „viděli“, abychom den po dni vytvářeli s Ježíšem vztah nasloucháním, odpovídáním a životem ve společenství s ním.

  Filip ještě vystupuje do popředí během Poslední večeře, když Ježíš prohlásí, že znát ho znamená znát Otce. A Filip ho takřka naivně žádá „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.“ A Ježíš mu odpovídá s mírnou výčitkou „Filipe, tak dlouho jsem s vámi a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce.“

  Můžeme to vyjádřit i tak, že Bůh přijal lidskou tvář, tvář Ježíšovu, a proto od okamžiku Vtělení až dodnes, chceme-li Boží tvář opravdu poznat, musíme hledět na tvář Ježíšovu. V jeho tváři vidíme skutečně, kdo a jakým způsobem je Bůh!

  Nevíme, jestli Filip plně pochopil Ježíšova slova, ale pravdou je, že mu obětoval celý život. Hlásal evangelium nejprve v Řecku a potom ve Frýgii, kde byl v Hierapoli popraven pravděpodobně ukamenováním.

  Cíl, ke kterému má náš život směřovat, je setkání s Ježíšem, jako se s ním setkal i Filip, a snažit se zahlédnout v něm samého Boha, nebeského Otce. Filip nás učí, jak se nechat Ježíšem získat, být s ním a zvát také ostatní, aby i oni nalezli v Bohu pravý život.                   Benedikt XVI. O počátcích církve.

NA CO JSME UŽ MOŽNÁ ZAPOMNĚLI

Velká noc a Letnice na Slovensku

(Božena Němcová – Studie národopisné)

  Z jarních slavností nejvýznamnější jest Veliká noc, kdy slunce nebeské svým vzrůstajícím teplem počíná celou přírodu z dlouhého zimního spánku křísit. Proto právě jest i Slovákovi velevítanou slavností, nadějí života věčného a naději radostnějšího života časného. Z té příčiny kochá se prvního dne jen v nábožných věcech, druhého dne více zábav a kratochvil si hledí.

Jídlo, které na Velkou noc na stole chyběti nesmí, jsou (mimo koláče) beránčí a vepřové maso, telecí a hovězí pečenky, potom zelí, kaše pohanková aneb krupičná, pak utěšeně malovaná vejce zvaná „kraslice“. Ty v pondělí (neb v první svátek se na návštěvy nechodí) děvčata rozdávají, zvláště chlapcům, kteří hned zjitra přicházejí děvčata vyšíbati se zpěvem: „Šiby, šiby, mastné ryby, dajtě vajce do korbáča, jak nědáte kus koláča!“

  Odrostlí mládenci pak při studnách, řekách a potocích, kam dívky nejvíce přicházejí, s ukrytými korbáči a vodou na děvčata číhávají. Jakmile se která ukáže, hned ji chytí a vyšíbají, pak ji jednou nebo dvěma putnami vody polejí aneb do tekoucí vody hodí.

A děvčata nevidí v tom nic odporného, chlubíce se takovým kromobyčejným vykoupáním před svými družkami jako nějakým zvláštním vyznamenáním. Ba nevykoupání má se za největší stupeň pohanění, pročež si dívky srdečně vykoupání přejí.

Ostatně velikonoční vodou polévání není omezeno jen na sedláky, panstvo se právě tak jako sloužící polévá, jenže je to vpravdě menší dávkou vody a se slovy „abys neoprašivěl“.

Slavnosti svatodušní, které Slováci Turícemi nebo Letnicemi zovou, vyznačují se svojí zelenavostí. Nejen kostely lipovými ratolestmi a oltáře jejich březovými neb jedlovými májemi zdobívají, ale každý slovenský dům zevně i uvnitř vyzdoben bývá rozličnými lipovými, v oknách i za obrazy vkusně zastrčenými ratolestmi.

Nadto pak mládenci v noci ze soboty na neděli, když tuší, že už všechno spí, staví pannám máje. Máje tyto rovné jako kostelní svíce jsou, a bývají jedlové, smrkové nebo březové. Čím jsou vyšší, aneb čím více je jich postaveno, tím milejší bývají pannám, takže se jimi za celý rok chlubívají, a aby své družky zahanbily, mládence všelijakým pochlebováním si nakloniti hledí, aby jim více májů zasázeli.

V pondělí svatodušní po odbytých nešporách mládenci s muzikou a zpěvem obcházejí dědinu a vyměňují máje, což se děje tímto způsobem: Když přijdou do dvora (čistě vymeteného), činí následující vinšování:

„Slovutní vzácní přátelé!

Jako Noe patriarcha přijal od holubice zelenou ratolest

a s radostí vystoupil z korábu,

aby vystavěl oltář Bohu svému,

tak i my spatřivše po zimě osušenou zem

a rozvíjející se stromoví,

přinesli jsme vám zelenou ratolest

a vystavěli vašim pannám tyto máje.

A nyní prosíme dobrotivého Boha,

aby, jako se tyto stromy zelenají,

i vaše zdraví se celý rok zelenalo,

a jako ony krásně stojí,

tak aby vaše děvčata utěšeně rostla, stála a kvetla.

Přijměte je tedy od nás vděčně,

jako Noe od holubice ratolest,

a udělte nám oběť nějakou.

Amen.“

Pak jsou počastováni od hospodářů, přijmou nějaký ten krejcar, mají-li muziku s sebou, s dovolením si s dcerami na dvoře zatančí, a pak dále se po poděkování ubírají. A to se opakuje, dokud celou dědinu neobejdou, někdy i do půlnoci.

Večer pak nastává v hospodě hostina a veselý taneční ples, kterého se, kromě mládeže, i hospodyně a hospodáři rádi účastní.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Dobrodružství pražského studenta

Šimona Tudecia (1656 – 1659)

První část – Z Itálie do Marseille

  Když jsem již dostatečně dlouho pobyl v městě Římě, navštívil svatá místa a uviděl skvostný vjezd švédské královny Kristiny do Říma, zachtělo se mi dál poznávat svět. Vyčkal jsem tedy příležitosti odjet s papežskými galérami, které bývaly posílány každým rokem do Řecka na pomoc Benátčanům proti úhlavnímu nepříteli Kristova jména – Turkům. Nechali jsme se tedy s několika známými, kteří byli stejného názoru, najmout jako volontéři. Tak roku 1656 posledního dne měsíce května započala naše cesta na řece Tibeře a zanedlouho jsme se už na mořských vlnách pohupovali.

  18. června jsme dopluli k ostrovu Pontia, kde nám sice zprvu stříleli na pozdrav, ale když zjistili, že máme na lodích nemocné a chceme zde vykonat karanténu, hrubě nás z pevnosti hnali, některé zranili a jeden zůstal mrtvý. Tak jsme se uchýlili na klidné místo, kde jsme setrvali několik dní. Tehdy nás postihly velké ztráty na posádce, neboť byla infikována morem, takže většina posádky vzala za své a byla pohřbena v moři. Toto místo je nezdravé, nuzné a divoké, pravá skrýš a úkryt mořských lupičů. Je pojmenováno podle Piláta Pontského, protože když plul z Říma do Jeruzaléma, měl ve zvyku se zde zastavit.

4. července přišel z Říma rozkaz, abychom se vrátili do přístavu Civitavecchia, zde se zbytek posádky vylodil a přemístil do baráků na molu, a všechny lodě byly vyčištěny. Pak přišel z Říma nový rozkaz, že máme doprovodit švédskou královnu Kristinu do Marseille ve Francii. Proto se galéry znovu čistily, hlavní galéra Patrona byla nově natřena, nabarvena a pro královnu vybavena a zásobena náležitými věcmi.

Brzy ráno jsme dorazili do přístavu Palo del Cole, kam přijela v 10 hodin zmíněná královna Kristina v doprovodu mnoha kavalírů a poobědvala tam. Večer jsme konečně vypluli.

  V noci nás ale překvapila taková bouře a nepohoda, že jsme málem ztroskotali, neboť galéra Sv. Petr, na které jsem se nalézal, utrpěla velké škody. Stěžeň se zlomil vejpůl, jednoho otroka usmrtil, dalším dvěma zlomil nohy. Co se mne samého týče, mrštil mnou dozadu do lavic mezi otroky, až jsem se domníval, že už je po mně. A kdyby býval hrabě hned nepřikázal posádce a otrokům, aby se přesunuli na druhou stranu, a kdyby nedal uvolnit zaseknutý stěžeň, byly by galéru zalily velké vlny a vahou stěžně by se potopila. Museli jsme děkovat Bohu, že to dopadlo aspoň takhle, na ostatních galérách se za nás modlili a poroučeli nás Bohu. Neméně zděšená byla královna na Patroně. Po několika hodinách bylo vše za námi. V přístavu Civitavecchia nás vzhledem ke královně dlící mezi námi nadmíru krásně přivítali a přijali, v několika hodinách byla naše galéra znovu opravena, takže jsme znovu za pěkného počasí vypluli na moře.

  V Porto di Livorno jsme spustili kotvy. V pevnosti nás vítali střelbou z děl. Guvernér obdaroval královnu rozličným občerstvením a potravinami. Odpoledne se královna bavila tím, jak se námořníci vrhali ze stěžňů do moře nebo plavali pod vodou, soutěžíce tak o peníze, jež jim vložené do jablek a hrušek dávala královna házet.

Příštího dne jsme zvedli kotvy a dopluli až do Janova. Přijelo nám v ústrety sedm galér vyzdobených vlajkami, korouhvičkami a praporky, zdravili nás nadmíru zvukem trubek, což bylo nesmírně krásné a nádherné. A ačkoliv jsme s Janovany žádných svazků neměli, přece nám všelijaké potraviny a ovoce dopravili a obdarovali královnu, takže nám ničeho nechybělo.

27. července jsme vypluli z Janova a minuli několik pěkných a utěšených míst položených na břehu mořském, porostlých pomerančovníky a citronovníky. Druhý den jsme se přiblížili k Monaku, hezkému městečku na útesu, jež patří vévodovi Savojskému. Na městských hradbách bylo několik hlav rebelů nabodnutých na kopí. Další den jsme minuli několik francouzských pevností v Provence a přijeli jsme k Marseille, k vnější pevnosti zvané Cacastraz.

30. července nás z pevnosti náležité pozdravili. Pluli jsme k městu, jež je obklopeno větrnými mlýny, a je velmi pěkné. Večer vjela královna na Patroně do vnitřního přístavu, my však jsme zůstali stát vně. Tehdy se královna s několika málo kavalíry vylodila, zatímco zbytek její posádky musel do lazaretu, neboť jsme byli podezřelí a proto jsme museli držet karanténu. Avšak královna se tam poněkud osvěžila, aby mohla pokračovat v další cestě do Paříže.

Příště: Kolem Řecka do Turecka.

PAŠIJOVÝ BETLÉM

  Všichni známe betlém vánoční – Jezulátko v jesličkách, Maria s Josefem, pastýři se zvířaty, tři králové s dary, letící kometa… Není to tak dávno, co jsme tuto scénu obdivovali v každém kostele.

  Ale málokdo ví, že ke krásným tradicím patřil i „betlém pašijový“, nebo také „postní“ nebo se mu říkalo „velikonoční“.

Pašijové betlémy mají svůj původ ve středověku, rozšiřovali je v 17. a 18. století především františkáni a jezuité, kteří je (stejně jako ty vánoční) používali jako názornou pomůcku k připomenutí a vysvětlení hlavních událostí Ježíšova života. Ano, jako poučné divadlo pro dospělé i děti.

V pozadí mívá pašijový betlém repliku Božího hrobu v Jeruzalémě, do popředí se stavěly figurky, které znázorňovaly různé události od Květné neděle po Vzkříšení. Nejčastěji Vjezd Ježíše do Jeruzaléma, Poslední večeři, Modlitbu v Getsemanské zahradě, Ukřižování a Vzkříšení.

Zákaz Josefa II. stavět betlémy v kostele postihl jak vánoční, tak i velikonoční verzi. Ale zatímco ten vánoční se udržel alespoň v domácnostech věřících a postupně se vrátil i do kostelů, velikonoční betlém takové štěstí neměl. Postupně upadl v zapomnění. Dochovalo se jen velmi málo kostelních exemplářů, a to většinou v Tyrolsku nebo v Německu. V posledních letech se objevuje snaha oživit tuto krásnou tradici například tím, že děti společně tvoří a staví scenérie pašijového betléma, který je pak veřejně vystaven pro poučení mnoha věřících i nevěřících návštěvníků kostela.

U nás zvyk stavět velikonoční betlém téměř beze stopy vymizel. Výjimku tvoří malovaný postní betlém malíře Jiřího Knapovského, kde je ústřední scénou Modlitba Ježíše v Getsemanech.