ÚVODNÍK – DÍLO BOŽÍ

  Anglický kněz a spisovatel Bryan Houghton popisuje ve svém románu „Juditin kříž“ první setkání hlavní hrdinky Judity (vlažné členky anglikánské církve) se slavením katolické mše svaté, v té době (1953) v Tridentském ritu:

  „Zazvonil zvonek a zprava se vynořil drobný chlapec a za ním kněz. Rozložil si na oltáři pomůcky a spustil vysokorychlostní latinou, aniž by věnoval nejmenší pozornost přítomným v lavicích. Nicméně všichni ti v lavicích s neuvěřitelnou kázní provozovali jakýsi posvátný tělocvik bití v prsa, přežehnávání, klečení, stání, sezení. Shromáždění vyčerpané více než pětiminutovou rozcvičkou se zhroutilo do lavic, zatímco kněz vystoupil na kazatelnu. Pak se vrátil k oltáři a odevzdal chlapci biret. Pak to podle všeho začalo být vážné. Kněz se začal za naprostého ticha zabývat svými nástroji na oltáři. Zazvonil zvonek a všichni padli na kolena. Pak zazvonil ještě šestkrát při pozdvihování. Judit věděla, co to znamená: to je proměňování, reálná Přítomnost. Nastalo ticho podobné prvotnímu tichu ještě před tím, než vznikl svět. A pak to šlo dál až ke konci. Lidé se začali hrnout ven, kněz si posbíral své nástroje a odešel, jak přišel.

Judit seděla sama v kostele naprosto otřesena a přemýšlela. Tak to byla mše. V ničem nepřipomínala bohoslužbu anglikánské církve. Zdálo se, že si každý dělá, co se mu zlíbí. Nešlo tam o to někoho „zušlechťovat“, byl to úkon klanění, adorace. Všichni ti podivní lidé se pokoušeli, jak kdo uměl nejlépe, klanět reálné Přítomnosti Boha. Zdálo se také, že kněz není nic jiného než řemeslník, který se se svým malým pomocníkem otočil a postaral o Tělo a Krev Krista, jako se instalatér věnuje vodovodu. Sebral si své nástroje a zmizel, jakmile otevřel kohoutek věčného života.“

To, co Judit natolik zaujalo na mši svaté a přimělo jí nakonec stát se katoličkou, bylo zjištění, že katolická bohoslužba je věc a dílo Boha. Vůbec nezáleží na tom, jak sympatický je kněz, jak mluví, jak chodí, jak komunikuje. Ani nezáleží ani na tom, kolik lidé je v lavicích, jestli jsou to intelektuálové, negramotní, bohatí nebo na mizině.

Bůh zde koná sám. Na kříži byl zbaven i šatů. Zbyla mu jen jeho Krev a Tělo. A přesně to lidem zanechal. Co je to mše? Poslední vůle vtěleného Boha, které se lidé na kolenou klaní.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme cestovali časem

Akce původně připravená na Víkend otevřených zahrad byla pro velkou nepřízeň počasí o týden odložena. 

Už na začátku nás Zámecká kuchařka informovala, že za dvě hodiny přijde podle internetového radaru průtrž mračen, Tak jo, máme před sebou celé dvě hodiny zábavy! A pak jsme se běželi schovat…

Dětí přišlo hodně. Vyzvedly si u Pana Čase zvonky času a vydaly se na jednotlivá stanoviště.

Pravěká žena učila malé i velké, jak se chodí přes jámu na mamuta, všichni to zvládli na jedničku.

Starověký Egypťan vyprávěl dětem, jak se u nich stavěly pyramidy a nechal je aspoň postavit puzzle.

Keltská žena měla připravenou keramickou hlínu, aby si každý vyrobil pěknou misku a ozdobil si jí pravými drahokamy.

Gotické Bílé paní měly připravené různé rytířské dovednosti, jako házení míčků na cíl nebo skákání přes švihadlo.

  Dvě Dvorní dámy dávaly jako úkol šití barokních loutek, kterému se děti věnovaly s velkým zaujetím.

  Renesanční Tanečnice chtěla učit děti tančit, ale těm se moc nechtělo, tak aspoň poznávaly renesanční učence a hádaly, co kdo vynalezl.

  U Paní mlynářky se děti se děti naučily, jak se mele mouka a také jak je těžké skákat v pytli.

  Zámecká kuchařka vařila po celou dobu výborný guláš, dávala všem ochutnat a ptala se, jaké ingredience do něj vlastně dala.

  A nakonec se děti posadily do dřevěných škamen, které jsme získali z místní staré školy, a stejně tak jako jejich rodiče a prarodiče se nechaly vyzkoušet. Pan učitel Igor Hnízdo jim také hned názorně předvedl moderní výukové metody, s úspěchem používané před sto lety, jako pěknou rákosku nebo klečení za trest na špalcích…

Zprávy a oznámení

Po celý měsíc červenec i srpen bude v pátek mše svatá jen večer v 18 hodin (zastupuje P. Stanislav). Páter František musí ve stejnou dobu zastupovat v Plzni na Borech.

V neděli 6. července bude sloužena Poutní mše svatá ke sv. Prokopovi v Nýřanech v 9 hodin.

V neděli 27. července bude sloužena Poutní mše svatá v kapli svaté Anny v Pňovanech v 10. 30 hodin.

V sobotu 26. července v 10 hodin se bude konat svěcení nového zvonu do kaple svaté Anny v Pňovanech. Zároveň bude posvěceno i nové auto místních Dobrovolných hasičů. Všichni jsou na tuto slavnost srdečně zváni.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 6. července 2025.

Kostelní knihovna v Jezné bude opět otevřena

 každou neděli

od 6. července až do konce září 2025

 od 16 do 17 hodin.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Květe Karmelu

píseň o svátku Panny Marie Karmelské

Flos Carmeli, vitis florigera                             Květe Karmelu, Révo květonosná,

Splendor caeli, Virgo puerpera,                       Lesku nebes, ustavičná Panno,

Mater mitis sed viri nescia                               Matko vlídná, neznalá muže,

Carmelitis esto propitia                                    karmelitánům buď milostivá,

Stella maris                                                      Hvězdo mořská.

Radix Jesse germinans flosculum                     Kořeni Jesse vydávající květ,

Nos ad esse tecum in saeculum                        dovol nám, abychom s tebou

Patiaris.                                                           byli navěky.

Inter spinas quae crescis lilium                        Lilie rostoucí mezi trním,

serva puras mentes fragilit                               uchovej čisté srdce nám,

tutelaris.                                                           kteří jsme křehcí.

Armatura forte pugnantium                             Silná zbrani bojujících,

furunt bella tende praesidium                           zuří boje, poskytni nám ochranu

Scapularis                                                        škapulíře.

Per incerta prudens consilium                         v pochybnostech dobrou radu,

Per adversa iugie solatium                              v protivenstvích

largiaris.                                                          útěchu.

Mater dulcis, Carmeli domina,                        Sladká Matko, Paní Karmelu,

plebem tuam reple laetitia,                               naplň svůj lid radostí,

qua bearis.                                                       kterou prožíváš.

Paradisi clavis et ianua                                    Klíči a Bráno,

Fac nos duci, quo Mater,                                 do Ráje veď nás, až tam, kde, Matko,

gloria coronaris.                                              slávou jsi korunována.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Kotouň

1931

  Ve skupině Katolické mládeže v Řesanicích založené v roce 1923 se ustanovil odbor eucharistický, Kristových legistů, kteří přistupují počtem 6 členů k měsíčnímu svatému přijímání. Kéž rozmnoží se počet jejich a dojdou k vznešenému cíli svému!

1932

  Největší mráz byl 11. února, - 14 stupňů. 15. března byl první teplý jarní den. Ke konci dubna se vyjasnilo, nastalo letní horko a po čtyři neděle ani nekáplo. Zato 26. května kvečeru na Boží Tělo přihnala se bouře s krupobitím. Také na začátku června padaly krupky. Dne 7. července sjel blesk na stavení pana Skaly v Oselcích, roztřískal podlahu, zabil kozu na řetězu uvázanou, kdežto kůň na provaze uvázaný zůstal živý. Pak vnikl blesk do sousedního stavení, kde zabil tři velké kusy hovězího dobytka. Od poloviny srpna byla velká parna, až 38 stupňů, teprve v polovině října se vzduch ochladil.

1933

  Poněvadž tohoto roku chystala se skupina Katolické mládeže v Řesanicích oslaviti 10 let svého trvání, bylo přikročeno k některým opravám tamějšího chrámu. Celý kostel byl zvenku obílen, na hlavní oltář bylo zakoupeno nové atlasové antipendium, farář dal na vlastní náklady vyzlatiti rám obrazu Všech svatých na hlavním oltáři. Slavnost jubilejní konala se v Řesanicích 14. května 1933, kdy první bohoslužby byly v 9 hodin se společným svatým přijímáním mládeže. Slavnosti se účastnily skupiny Katolické mládeže ze Lnář, Blatné, Chanovic a Velkého Boru. Odpoledne konala se slavnost na nádvoří statku, kde na zbudovaném jevišti sehrála lnářská skupina jednoaktovku Stroupežnického „Zvíkovský rarášek“. Následovala oslavná řeč a veselé výstupy a kuplety. Celé odpoledne po přestávkách pršelo, takže dosti statečnosti projevili účastníci její.

  Spolek českých beletristických spisovatelů sdružených v literárním spolku „Máj“ v Praze uspořádal o letošních Letnicích zájezd do našeho kraje. Přijeli autokarem v počtu 27 osob nejprve do Prádla, pak do Nepomuka a do Kláštera a druhého dne, 5. června, přijeli auty do Kotouně. Jejich dojmy popsány byly v literárním bulletinu spolku Máj následovně:

„Druhého dne plní dojmů a vzpomínek opustili jsme Nepomuk, aby zastavili se v Kotouni, kde jest roztomile idylický kostelík, práce italského mistra, s dojemně tesklivou kostnicí. Upřímné uvítání tamního děkana P. Petra, jakožto i místního zastupitelstva, dotklo se srdcí našich právě tak jako poetická krása této hezoučké vísky a jejího okolí.“

  Z Kotouně jelo se do Oselec, kde na zámku Viktora hraběte Boos-Waldecka, znamenitého básníka, hudebníka a filosofa, pobýval i velký náš poeta Jaroslav Vrchlický. Zde očekávali české spisovatele členové obecní rady i správce velkostatku, který v zastoupení pana majitele přivítal je vzletným proslovem. Zámek oselecký překvapil návštěvníky bohatstvím svých památek, rodinných obrazů i shlédnutím síní, v nichž odpočíval náš geniální básník J Vrchlický.

1935

  Významnou událostí tohoto roku byl I. celostátní sjezd katolíků v Praze uspořádaný nejdůstojnějšími pány biskupy 27. – 30. června, na němž se sešli poprvé katolíci všech šesti národností v Československé republice. Vroucnost náboženská těch 500.000 zúčastněných věřících katolíků ohromila naše nepřátele a působila jako misionář mezi nevěřícími. Naše farní osada zúčastnila se sjezdu v počtu 30 věřících.

Jeho Eminence kardinál Verdier, arcibiskup pařížský zastupoval Svatého Otce jako legát papežský a byl přijat s velkým nadšením celým národem. Středem slavností byla večerní pobožnost na Václavském náměstí, kde byl u pomníku svatého Václava vztyčen velký, železný, modře zářící kříž a před Nejsvětější Svátostí Oltářní skládali všichni národové ve svých jazycích vyznání víry a obnovu křestního slibu. Druhý den sloužil na Strahovském stadionu papežský legát slavnou mši svatou, při níž zpívána byla chorální mše „Cum jubilo“ a evangelium čteno v jazyce staroslověnském a pak v jazycích národních. Od 28. října roku 1918 nebylo Václavské náměstí svědkem tak mohutného projevu. Kardinál – legát pravil na konci: „Řeknu Svatému Otci, že jsem nikdy nezažil nic krásnějšího.“ Kéž tento náboženský úspěch sjezdu působí trvale na obnovu křesťanského života!

1946

  Ježto duchovní správce, P. Petr odešel 1. listopadu 1946 do výslužby (pokročilý věk 68 let a slabost zraku), uspořádali kotounští občané na rozloučenou divadelní hru A. Bedrndorfa „Na faře kotounské“. Končí tudíž doba duchovní 35leté správy dosavadního faráře A. Petra, arcikněze a biskupského vikáře v Kotouni odchodem jeho do výslužby, a nastává doba administrování P. Koblihy, dosud administrátora v Pačejově.

1947

  V podvečerních hodinách 1. července byla v Kotouni veliká bouře. Shledáno, že uhodilo do kostela. Blesk sjel po křížku na střeše, po trámech, jenž málo odštěpil, sjel pak po ocelovém laně věčné lampy do kostela, potom vnikl do krypty pod kostelem a v podlaze se dostal do země. Tato zkušenost volá po opatření hromosvodů na kostele i na faře!

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část devátá: Modlitba na poušti

  Poušť je pro Ježíše místem dlouhé a vytrvalé modlitby. Jeho modlitba v poušti nám ukazuje, že v dynamice duchovního života se za všechno draze platí, vše se s námahou dobývá, ale také prožívá v atmosféře lásky, krásy a pokoje.

Modlit se je obtížné a vyčerpávající, protože modlitba je opravdu zápas s Bohem, skutečný boj muže proti muži. Je to však také chvíle velkého pokoje, spočinutí a synovské důvěryplné odevzdanosti do rukou Božích.

  Ve skutečnosti jsme tak často přetíženi prací, činnostmi, naléhavými povinnostmi a starostmi všeho druhu, že nenacházíme a ani se nesnažíme hledat čas na modlitbu.

  Věnovat čas modlitbě uprostřed naléhavých záležitostí a hmotných starostí, které se nás snaží zotročit, znamená dát přednost Bohu, udělat si za každou cenu prostor pro základní nutnost jeho přítomnosti v tom, co je v našem životě nejdůvěrnější. Nebude to zdrojem dalšího stresu, naopak nám to umožní čelit našim každodenním úkolům pokojně a vyrovnaně.

  Nejprve se modlit a potom jednat je nezbytné, pokud chceme opravdu znávat Boží primát. Svatý Jan od Kříže ve své „Duchovní písni“ říká:

  „Ať si tedy uvědomí ti, kdo jsou velmi činní a chtějí se omezit na svět se svými kázáními a vnějšími skutky, že mnohem větší prospěch by přinesli církvi a mnohem víc by se zalíbili Bohu, kdyby alespoň polovinu onoho času strávili v prodlévání s Bohem a na modlitbě. Jistě by tedy udělali víc, neboť by si to zasloužili modlitbou a získali by v ní duchovní síly, protože jinak jen bušení kladivem a udělá se jen o trochu více než nic, a někdy nic, a někdy se dokonce natropí škoda.“

  Bůh našimi modlitbami nepohrdá, neunavuje ho poslouchat, když k němu voláme, ale velmi často jsme to my, kdo odmítá splnit první podmínku modlitby, totiž opravdu chtít uvést svůj život do souladu s jeho vůlí.

Modlit se znamená padnout na tvář před Bohem, bez lichotivých masek pýchy, a pokorně mu předložit svůj obnažený hřích. Hřích nás totiž dělá staršími a působí uvadání naší původní krásy, takže už nedokážeme snášet Boží pohled a připadáme si před ním šerední jako Adam a Eva po svém pádu. Proto se také často chováme jako Adam a Eva, utíkáme před Bohem a skrýváme se v lese a listí svých činností, svých velmi naléhavých povinností.

  Nemějme strach jít na poušť jako Ježíš a pod vedením Ducha svatého vést Boží boj, proti sobě samým a proti tomuto hříšnému světu.

PROMLUVY

Svatý Silván z Athosu: O mniších

  Někteří lidé říkají, že mniši musí sloužit světu, aby nejedli chléb zadarmo, ale je třeba pochopit, v čem spočívá tato služba a čím je mnich povinen pomáhat světu.

  Mnich se modlí za celý svět, pláče nad celým světem, a to je jeho hlavní činnost. Úkolem mnicha není sloužit světu prací svých rukou. To je věc lidí ve světě. Světský člověk se málo modlí, mnich však se modlí ustavičně. Díky mnichům modlitba na zemi nikdy neustává, a v tom je jejich užitek pro celý svět, neboť svět stojí na modlitbě, a když modlitba zeslábne, svět hyne.

  Svět si myslí, že mniši jsou neužiteční. Ale domnívá se tak mylně. Neví, že mnich je přímluvce za celý svět, nevidí jeho modlitby a neví, jak milostivě je Pán přijímá. Mniši vedou tuhý boj s vášněmi a za tento boj budou před Bohem uznáni za veliké.

  Čistá modlitba potřebuje duševní pokoj. Pokoj v duši však nebývá bez poslušnosti a zdrženlivosti. Neposlušný mnich nikdy nepozná, co je čistá modlitba. Pyšný a svévolný mnich, i kdyby žil v klášteře sto let, nebude znát nic duchovního, protože neposlušnost uráží opata a v jeho osobě Boha.

  Někteří mniši bývají nespokojení, a jako příčinu udávají třeba špatnou službu nebo hroznou celu nebo nesnesitelnou povahu svého představeného. Ale nechápou, že za to nemůže ani cela, ani služba, ani opat kláštera, ale že je nemocná jejich duše. Pyšné duši se nic nelíbí, ale pokornému je všechno dost dobré.

  Ó bratři, bojovníci Kristovi! Nebuďme leniví v postu ani v modlitbě, buďme horliví po celý život. Znal jsem mnoho mnichů, kteří přišli s planoucí duší, ale potom ztratili první horlivost. Ale znám i takové, kteří si ji uchovali do konce. Abychom si uchovali horlivost, je třeba neustále myslet na Pána a říkat si: Přišel můj konec a mám se teď postavit před Boží soud.“ Bude-li duše neustále připravena na smrt, nebude se už smrti bát, ale bude se pokorně a kajícně modlit. Kajícím duchem se tvá mysl očistí a už se nenechá obelstít světem.

  Zákon Boží se podobá velké překrásné zahradě, v níž žije sám Pán a všichni jeho svatí: proroci, apoštolové, svatí biskupové, mučedníci, svatí pokorní asketi. Všichni jsou podivuhodně shromážděni Božím milosrdenstvím a duše se raduje z tohoto svatého, velkého, podivuhodného shromáždění.

  Mnozí lidé by chtěli poznat a spatřit krále, který je pouhý smrtelník. Ale znát Pána, Krále věčné slávy, je nejcennější ze všeho.

BOŽÍ SVĚTLO V NAŠÍ DOBĚ

(Meditace Benedikta XVI. k církevnímu roku)

Svatý Jindřich – 13. července

  Církev dnes slaví svátek svatého Jindřicha, který byl v letech 1002 – 1024 císařem středověké Svaté říše římské, tedy ve své době nejmocnějším mužem Evropy. Byl prohlášen za svatého, protože svou moc dal do služeb pravdy a dobra, protože světskou moc uznával jako povinnost služby. Na první pohled se nám jako světec může zdát vzdálený, pokusíme se ho tedy dnes více pochopit.

  V úvodní mešní modlitbě dnešního svátku čteme, že „milost Boží ve své plnosti svatého Jindřicha předcházela.“ Vše, co měl, čím byl, nebylo z něho samého, bylo mu to dáno, byla to milost. A to platí i pro nás, všechno podstatné v našem životě nám bylo darováno, dáno bez našeho přičinění. Ničeho bychom nebyli mocni, kdybychom předtím nebyli obdarováni. Na tomto místě se v nás ale probouzejí otázky: je Bůh vlastně spravedlivý ve svých darech? Proč jednomu dává tak mnoho, jinému tak málo? Proč má někdo všechno těžké a jiný se téměř nemusí namáhat a vše mu padá do klína?

 Pokud se budeme zavrtávat do podobných otázek, pravdě se nepřiblížíme. Nevíme, co probíhá v srdci druhého člověka. Možná ani obrovská moc, bohatství a poklady země neznamenaly pro císaře Jindřicha štěstí. Víme třeba, že se trápil svou bezdětností a po mnoho let byl nemocný. Tak i on se jistě musel učit, že Boží milost je často „temná“, a že právě v utrpení se nachází Boží milost.

Milost představuje velmi specifickou věc, člověk ji nemůže a nedokáže změřit jako třeba peníze nebo čísla. Bůh nám se svou milostí vždy přichází naproti a v každém životě existuje krása a dobro, které snadno chápeme jako milost, jako paprsek Boží dobroty, jsou-li oči našeho srdce otevřené. A pak budeme schopni Bohu důvěřovat, že to s námi myslí dobře i tehdy, když půjdeme temnotou, důvěřovat i v tom, v čem mu nerozumíme.

V další větě modlitby se říká, že „Bůh vedl Jindřicha k vyšším věcem“. Možná i nám často připadá starost o každodenní život tak důležitá, že si nenajdeme čas, abychom se dívali „nad to všechno“. Staráme se o obživu a bydlení, o rodinu a druhé a stále více lidí je dnes toho názoru, že náboženství je ztrátou času a že pro člověka mají význam pouze sociální projekty – viditelné činy.

Ale pozemské věci prosperují pouze tehdy, když nezapomínáme na ono vyšší, na to, co je nad nimi. Nesmíme se dívat jen dolů, musíme se napřímit a setrvat na cestě za vyšším a větším. A také pomoci těm, kdo hledají, aby našli pravé světlo, bez kterého je na světě vše temné.

SVATÝ JINDŘICH II.

  Císař říše římské, svatý Jindřich, byl v minulosti zvolen nebeským patronem i Českého království. Zasloužil se totiž o nastolení klidu v naší zemi v době, kdy se na knížecím trůnu divoce střídali znesváření bratři Boleslav, Oldřich a Jaromír, navzájem se mučili a vraždili. V roce 1372 získal část ostatků svatého Jindřicha Karel IV. pro chrám svatého Víta v Praze.

  Budoucí nejmocnější muž Evropy se narodil roku 972 v Bavorsku jako syn bavorského knížete a burgundské kněžny. Spolu se svou sestrou Giselou byli vychováni v Řeznu za dozoru svatého Wolfganga. Kněžna Gisela se později provdala za uherského krále Štěpána a svým uměním diplomacie významně přispívala k uklidnění různých válek a sporů v Evropě.

  Jindřich se stal po smrti svého otce roku 995 vévodou Bavorska a oženil se s hraběnkou Kunhutou. Manželé spolu žili ve velké lásce a svornosti. Kunhuta byla velmi štědrá, žila ve velké skromnosti, budovala chrámy, nemocnice, kláštery a školy po celé zemi.

  Po smrti císaře Oty byl roku 1002 Jindřich zvolen novým císařem Svaté říše římské. I když se proti němu zvedl odpor několika neúspěšných kandidátů, dokázal Jindřich spory vyřešit většinou pokojnou cestou. Nicméně musel i válčit, třeba s polským králem Boleslavem Chrabrým, s lombardským vévodou nebo i s Polabskými Slovany. Na žádost papeže potlačil vzpouru Řeků žijících v Římě a při té příležitosti navštívil v klášteře Monte Cassino svatého Benedikta, na jehož přímluvu byl zázračně uzdraven z bolestivé nemoci ledvin.

V roce 1023 dojednal s francouzským králem Robertem mír ve chvíli, kdy už obě vojska stála na březích řeky Mosela připravená k boji.

Po celý život se snažil o zakládání klášterů a jejich vnitřní reformu, potlačování obchodu s otroky, který stále ještě v Evropě kvetl, a podporu skomírajících biskupství.

Císař Jindřich nazývaný Zbožný zemřel roku 1024 v pouhých 52 letech.

Jeho manželka Kunhuta ho přežila o 10 let a je spolu s ním pohřbena v katedrále v Bamberku, kterou nechali vystavět. Jindřich byl svatořečen roku 1146, Kunhuta roku 1200.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kniha pamětí

Dělnického ochotnického spolku v Tlučné

Byl jsem pověřen měsíční schůzí ze dne 17. listopadu 1928, abych sepsal Knihu pamětí. Nevím, do jaké míry splním svoje předsevzetí, ale mým úmyslem je shrnouti veškeré významné události a věrně je zaznamenati. My, kteří jsme v D.O.S. pracovali a máme mnohé ještě v živé paměti, nebude snad všechno zajímati. Ti však, jež přijdou po nás, doufám, že rádi si přečtou několik těchto listů a na díle započatém budou pokračovati.            Josef Babka.

Mám-li zachytiti vznik dělnického ochotnického spolku v Tlučné, musím započíti již rokem 1901. V tomto roce přišel na zdejší obecní školu učitel pokrokář, pan Jan Maur. Tento učitel chodil mezi dělníky, což byla za tehdejšího režimu odvaha, přádal předčítací večírky a přednášky. Měl úmysl odvrátiti občanstvo od náruživosti karbanu a opilství a přivésti jej k ušlechtilejším zábavám. Tu přišel s námětem hráti v obci divadlo.

Nebyl hned ustanoven spolek, ale bylo to volné sdružení, které se láskou k věci chopilo práce.  Ihned rozdány úkoly a počal se studovati divadelní děj, zkoušky konány v hostinci „u Šlajchů“. Divadelní děj sehrán asi za 6 týdnů v hostinci „u Rádlů“, hrály se dvě aktovky „Past na dědice“ a „Baron Nezdara“.

Jako každá novinka, tak i tato přivedla mnoho lidí, neboť hráti na vesnici divadlo, to tu ještě nebylo, říkali ti staří, a přišel se podívat, kdo jen mohl. Morální úspěch byl dobrý, neboť všem se divadlo líbilo. Též finanční úspěch byl dobrý, vybráno na vstupném 42 zlatých, na tehdejší poměry mnoho. Čistý zisk byl věnován obecní škole. Později byl sehrán ještě jeden kus „Mlynář a jeho dítě“.

Pan učitel Maur šel proti proudu, a musil z Tlučné v polovině školního roku jíti, neboť jak jsem se zmínil, byla to od něho odvaha chodit mezi „socany“ a poučovati je. Působil na zdejší škole od 1. září 1901 do února 1902. Za práci, jež za tu krátkou dobu pro Tlučnou vykonal, volám mu „Zdar!“ Těžko se s ním soudruzi loučili, odešel, ne však jeho myšlenka a semeno, jež zasel. Soudruzi nenechali jeho dílo padnouti, zvláště soudruh Vacek a soudruh Janouš chopili se vedení, by činnost se vyvíjela.

Okruh přátel divadla rostl, sehráno několik divadelních kusů, „Slavnostní schůze“ nebo „Kometa“, hrálo se nejvíce ve „Staré hospodě“. Jako jeviště měli čtyři sudy od piva, přes ně prkna, v rohu sálu ze stěny na stěnu natažený provaz a na něm plátno červené.

V roce 1903 zakoupeno starší jeviště z Černic, to byli soudruzi chlapáci, když měli svoje jeviště o ploše 12m čtverečních!

Když bylo jeviště a k tomu chuť do práce, nespokojili se soudruzi a soudružky pouze s tím, když sehráli divadlo doma, ale byli ještě tolik obětavé, že jej šli sehrát do jiné obce. Byli dvakrát ve Vochově, pokladník stál s kloboukem v ruce před vchodem, do něho mu návštěvníci házeli 2 krejcary nebo 3 krejcary, kolik kdo chtěl, neboť nebylo možno určiti pevné vstupné. Ba vždy i několik knoflíků v klobouku našel, když počítal tržbu.

Za takových těžkých poměrů probíjelo se divadlo a zakořeňovalo se, takové byly jeho počátky.

Tyto poměry a činnost trvaly až do roku 1906, kdy založena sekce mládež strany soc.demokratické, a přihlásily se mladší síly ku hraní divadla. Tím byl divadelní kroužek úžeji přimknut k sekci mládeže. Toto bylo však již v hostinci „u Jungů“, v němž byl nový a větší sál, takže podmínky pro rozvoj divadla byly příznivější. Sekce mládeže pořídila větší jeviště a hrány divadelní kusy, ve větší míře se však předváděly sólové výstupy a kuplety.

V roce 1908, kdy byla založena Dělnická tělocvičná jednota, upadala činnost sekce mládeže a s ní i divadlo. Leč ti soudruzi, kteří v roce 1901 s panem učitelem Maurem tak těžko probíjeli cestu divadlu, toho nepřipustili a chopili se znovu práce.

Proč lpěli na tom, aby divadlo v obci nezaniklo? Předně že nalezli v něm povyražení a ušlechtilou zábavu a za druhé že vystihli, že divadlem nejsnáze možno proniknouti mezi občanstvo a vychovávat je.

Jak však zabezpečit a zajistit divadelní činnost, by nepodléhala vnějším vlivů toho kterého spolku, v jehož vleku by divadelní kroužek byl?

Dne 10. září 1909 svolal soudruh Vacek a soudruh Janouš do hostince „u Jungů“ všechny přátele divadla, by porokovali o založení Dělnického ochotnického spolku, necouvli již a tento založili. Všichni účastníci byli prodchnuti láskou k věci a skládali do spolku veškeré své naděje. Ihned přihlásilo se 29 členů, stanovy zpracovány a ihned zaslány na okresní hejtmanství ku schválení. Sekce mládeže darovala jeviště.

Do konce roku sehrána tři divadla. Oznámení divadla dělo se letáčky do každého čísla v obci. Stanoveny ceny míst na 40 – 30 – 20 haléřů, návštěva na divadlech byla uspokojivá, takže výtěžek byl dobrý, jež byl z větší části věnován na české menšinové školství.

13. března 1910 sehráno první dětské představení pod názvem „Mlsný Jaroš“, jehož se zúčastnilo 172 dítek, na tehdejší dobu počet úctyhodný. Čistý zisk věnován místní škole.

DOPISY OD PAPEŽŮ

Papež Lev XIII.    

Encyklika GRANDE MUNUS (1888)

o ustanovení slavnosti sv. Cyrila a Metoděje

Vznešený úkol šířiti křesťanství, který především připadl knížeti apoštolskému Petrovi a jeho ná­stupcům, přiměl papeže římské, aby za všech časů jak toho poměry a úmysly milostivého Boha vyžadovaly, vysílaly věrozvěsty k různým národům okrsku zemského.

Jako sv. Augustina do Británie, sv. Patrika do Irska, sv. Bonifáce k Němcům, sv. Vilibroda k Frísům a Belgičanům, vyslali, aby péči měli o duše, tak dovolili také svatým mužům, Cyrilu a Metoději, konati apoštolský úřad mezi slovanskými národy. Jejich pracím a namáhá­ním děkujeme, že tito národové uzřeli světlo evangelia, a že z pohanské divokosti přivedeni byli k mrav­nému živobytí.

Přejeme si proto, aby víc a více šířilo se uctění oněch svatých mužů, kteří slovanské národy, hlásajíce katolickou víru, od záhuby zachránili a nyní na nebesích jsou mocnými jejich přímluvci.

Proto zavázáni jsme díkem Bohu, že nám dána vhodná příležitost, prokázati národům slovanským toto dobro a přispívati k jejich blahu.

Slovanské církevní provincie jsou to, k nimž svoji péči zvláště obracíme; také nepřejeme si ničeho tak vřele, než abychom pečovati mohli o jich spokojenost a jejich zdar, a abychom je všechny věčným poutem svornosti, která je nejpevnější a nejlepší zárukou jejich blaha, k sobě připoutati mohli. Přejeme si, aby nekonečně milosrdný Bůh našim záměrům požehnal a podporoval, co již bylo započato.

Vzýváme také jako prostředníky u Boha, sv. Cyrila a Metoděje, učitele Slovanů, na jejichž ne­beskou podporu právem tak spoléháme, a přejeme si, aby rozšířeno bylo jich uctění.

Proto nařizujeme, aby 5. července, den ustanovil blahoslavený Pius IX., přijat byl svátek svatého Cyrila a Metoděje do kalendáře římské a vše­obecné církve.

Vám, naši ctihodní bratří, ukládáme, abyste dbali o uveřejnění tohoto našeho listu a každý ve svých chrámech, provinciích, městech, diecésích, klášteřích nařídili, aby vše, co tu ustanoveno, zachováno bylo všemi kleriky. Konečně si přejeme, aby na Vaše vyzvání a na Vaši radu po celém světě sv. Cyril a Metoděj byli vzýváni, by celým vlivem svým u Boha přispěli k ochraně křesťanství, po celém východě aby vyprosili vytrvalost pro katolíky, a pro rozkolníky touhu po opětném spojení s pravou církví.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Park

  Jakési dítě chtělo poznat Boha. A proto jednoho dne uložilo do košíku koláče, zavařeninu a něco k pití a začalo hledat.

  Cestou uvidělo starou ženu, která seděla na lavičce v parku. Byla sama a pozorovala holuby.

Dítě si přisedlo k ní a odkrylo košík. Když se napilo, zdálo se mu, že stařenka má hlad, a tak jí nabídlo jeden ze svých koláčů, Stařenka ho vděčně přijala a usmála se na dítě. Měla moc krásný úsměv. Tak krásný, že jí dítě nabídlo další koláč, aby ten úsměv znovu uvidělo. Dítě bylo nadšené. Zůstalo tu dlouho, jedlo a usmívalo se.

  Za soumraku se unavené dítě rozhodlo k odchodu. Ještě naposledy se obrátilo ke stařence a objalo ji. Stařenka mu věnovala ten nejkrásnější úsměv svého života.

  Když dítě přišlo domů a otevřelo dveře, maminka byla překvapená jeho šťastnou tváří.

  „Synku, co jsi dělal, že jsi tak šťastný?“ zeptala se.

  Dítě odpovědělo: „Dnes jsem svačil s Bohem!“

A dřív než mohla maminka něco říci, dodalo: „A víš co? Měl ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl.“

  Také stařenka dorazila domů zářící štěstím.

Jejího syna překvapila pohoda, která se jí zračila na tváři, a zeptal se jí: „Maminko, co jsi dneska dělala, že jsi tak šťastná?“

  Stařenka odpověděla: „Dneska jsem v parku svačila s Bohem.“

A ještě než syn odpověděl, dodala: „A víš co? Je mnohem mladší než jsem si myslela!“