ÚVODNÍK – ZJEDNODUŠENÍ

  V nedávném Katolickém týdeníku se objevil zajímavý článek, jehož autor se zamýšlí nad pravdivostí jednání a symbolů v církvi a především při mši svaté. Jsou naše symboly v očích příchozích ještě pravdivé?

Na oltáři hoří svíčky.

Jsou symbolem Vzkříšeného Krista, který je světlem světa.

Svíčka, která postupně ubývá, nám připomíná, že Kristus se za nás obětoval zcela a beze zbytku.

Také nám může připomenout naši smrtelnost, tedy den, kdy „svíčka našeho života“ zhasne.

Dnes čím dál tím více používané olejové svíčky trochu klamou, protože prostě neubývají. Jsou stále stejné. Jen se do nich přilévá olej. Jejich symbolika není vlastně už pravdivá, ale jejich obsluha je prostě jednodušší…

  A podobně je to i s dalšími věcmi a symboly. Kdo dnes používá při mši svaté kadidlo? Jednodušší je to bez něj, kdo by se s ním připravoval? Který kněz si v neděli vybere nejdelší eucharistickou modlitbu? Je sice krásná a hluboká, ale bohoslužba by bylo moc dlouhá. Ve kterém kostele se při Velikonoční vigilii čtou všechna čtení v počtu devět? Obsahují všechny podstatné události naší spásy, ale lidé by reptali, že už chtějí domů. Kde se používá důstojný těžký misál a kde se modlí kněz z tabletu? Vždyť je to jedno…

  Symbolem posledních generací je zjednodušování. Nejen v církvi, nejen při udělování svátostí. Chceme mít věci stále jednodušší a snadněji dostupné, nejlépe beze vší námahy.

  A vyrůstá nám nová generace, která si život beze všech těch zjednodušujících udělátek nedokáže vůbec představit.  Od mobilu, který za vás napíše SMSku až po umělou inteligenci, která napíše třeba magisterskou práci. Budou aspoň někteří z této generace chtít následovat Krista, který žádá: „Vezměte svůj kříž!“ nebo „Vejděte úzkou branou!“ nebo „Opusťte pro mne otce i matku!“?

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme šli na výlet kolem vody

  Naplánovali jsme další výlet pro děti a dospělé, aby se pěkně prošli, něco zažili, cestou si poklábosili a na konci se společně občerstvili u ohně. Jako cíl cesty byl vybrán Butovský vodopád. No, on je to v dnešní době nedostatku vody spíše jen malý vodopádek, ale cesta k němu je krásná a posedět v lesním tichu uprostřed potoka na kameni, kolem kterého proudí čistá voda do Hracholuské přehrady, je taky moc hezký zážitek.

Předpovědi počasí nebyly moc slibné, takže se nás nakonec sešlo jen pár + jeden jezevčík a od vlakové zastávky Pňovany Nový Dvůr jsme se za ideálního počasí vydali na cestu.

První zastávku jsme měli na železničním mostě přes přehradu, který je sám o sobě cílem mnoha turistů. Občas se tam i skáče na laně dolů…

Když nám Soňa vyprávěla, jak si jako děti hrály ještě na starém mostě, přelézaly zábradlí a posadily se na široký kovový trám s nohama spuštěnýma nad vodu, udělalo se nám při té představě trochu mdlo…

Rozhodně jsme neměli chuť to zkusit. Jen jsme zamávali rybářům, prohlédli jsme si přehradu barvy hrachové polévky a pokračovali jsme lesem dál na druhé straně vody. Našli jsme pár jedlých hub a spoustu krásných muchomůrek.

  Na konci lesa má turista na výběr, jak se dostane k vodopádu. První možnost je po strmé široké cestě označené modrou turistickou značkou, anebo si může vybrat cestu ještě strmější po úzké cestičce, kde se na začátku přidržuje dřevěného zábradlí a na konci už se jen chytá mladých smrčků a břízek, aby se k vodopádu nepřiřítil příliš rychle.

  Nad Butovským vodopádem je dřevěná lávka přes potok, když se za ní vydáte dál, dojdete do kempu a také do hospůdky. U lávky pak na nás čekalo posezení a ohniště na opékání buřtů. Dříví je tu kolem dost a vody na uhašení ohně taky. Využili jsme všechen ten komfort beze zbytku.

  A napadlo nás vydat se sem ještě jednou v zimě, takže už teď zveme všechny poutníky na letošní Silvestrovský výšlap k vodopádu!

Zprávy a oznámení

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 5. října.

V sobotu 11. října se koná tradiční setkání sborů plzeňské diecéze, letos v Plzni v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Františkánské ulici. Jednotlivé sbory vystoupí od 14 hodin, společný koncert začne v 16. 15 hod.

Svatohubertská mše svatá bude jako každý rok sloužena v lese u kaple Panny Marie v Kyjově u Radčic v neděli 12. října 2025 od 15. 00 hod.

V neděli 19. října oslavíme 6. výročí posvěcení kaple svaté Anny v Pňovanech, mše svatá od 10. 30 hod.

Neděle 19. října je MISIJNÍ NEDĚLE, tedy den modliteb za misie a také kostelní sbírky budou v tento den věnovány na misie.

Změna času z letního na zimní bude v noci ze soboty 25. října na neděli 26. října 2025.

Od pátku 31. října 2025 bude tedy večerní mše svatá začínat zase v 17. 00 hod.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 17. října 2025 po večerní mši svaté.

V sobotu 25. října se sejdeme od 16 hodin na Zahradě ticha v Jezné na PODZIMNÍ ZAMYKÁNÍ ZAHRADY. Posedíme s občerstvením u ohně a v pergole, děti si mohou zasoutěžit nebo si s rodiči prohlédnout kostel Nejsvětější Trojice.

V sobotu 1. listopadu na Slavnost Všech svatých bude mše svatá v 9. 00 hod. v kostele v Nýřanech!

Pobožnosti a modlitby za zemřelé

se budou konat na hřbitově:

TLUČNÁ        pondělí 27. října 16. 00

ÚHERCE        úterý    28. října 16. 00

BLATNICE    středa  29. října 16. 00

HEŘMANOVA HUŤ  čtvrtek 30. října 16. 00

NÝŘANY        pátek 31. října 16. 00

                       Pak mše svatá v kostele 17. 00

JEZNÁ             sobota 1. listopadu 16. 00

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň

o svátku svatých apoštolů Šimona a Judy

(Šteyerův kancionál vydaný roku 1712)

Svatých Šimona a Judy slavné skutky chvalme všudy,

dnes jim vzdejme zvláště čest, neboť jejich svátek jest.

Oba pro Krista trpěli, jednu matku oba měli,

Marii Kleofášovu, tetu Páně Ježíšovu.

Po Kristově Nanebevstoupení podle jeho poručení

po mnohých zemích chodili, lid svaté víře učili.

Potom apoštolé svatí chtěli se dál odebrati,

do Babylóna šli, tam mnoho pohanů našli.

Tam lid apoštoly svaté, z jejich naučení jaté,

přivedl je do chrámu svého, slunci obětovaného.

Apoštolové tam všedše a jejich modly uzřevše,

kázali ďáblům vyjíti a všechny modly zkaziti.

V tom hned dva mrzcí ďáblové, černí jak mouřenínové,

vyšli, modly roztřískali a s křikem pryč se brali.

Což když spatřili pohané, svaté apoštoly Páně

tak dlouho ukrutně bili, až je života zbavili.

Po jejich svatém skonání nastalo hrozné hřímání

hrom udeřil do kostela a spálil kouzelníků těla.

Ten pak král tímto dotčený, od apoštolů pokřtěný,

velký chrám postaviti dal, v něm apoštoly pochoval.

My též hleďme jich ctíti, neb za to budeme míti

skrz jejich orodování radost v nebi po skonání.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Kotouň

1918

   Jakmile došla 28. října večer do Kotouně zpráva o dobytí samostatnosti, byla hned farní budova ozdobena českými prapory a ve Voselci 7. 11. uspořádána zvlášť okázalá oslava vyzdobením domů, hudbou a zapálením ohně. Kostelní oslava dála se 12. 11. výstavem Nejsvětější Svátosti Oltářní, kdy v kostele byly postaveny jedlové stromky národními trikolorami zdobené, kázání bylo vlastenecké. A pak ve vánoční době říkaly školní dítky před jesličkami básně J. Š Baara. Radostné vánoce, v nichž se projevuje radost nad mírem a českou samostatností! Od 9. října do 1. prosince podlehlo na zdejší osadě epidemii chřipky 17 osob.

1920

  Zásluhou mnohých dobrodinců kotorských byly pořízeny dva nové zvony z firmy Perner v Českých Budějovicích. Náklady na zvony byly hrazeny jednak darem paní Peklové z New York City, která poslala 5.000 korun, a zbývající částka 2.000 korun byla vybrána ze Spořitelny v Horažďovicích. Oba tyto zvony byly benedikované 16. června roku 1920 a 27. června slavnostně zavěšeny na věž kostela v Kotouni. Neseny byly ověnčené na nosítkách mládenci kotounskými ve velkém průvodu panen a družiček celé naší osady. Pak se slavnostně rozhlaholily v lahodném souzvuku. Po této slavnosti malován byl vnitřek kostela, na což přispěla americká děvčata z osady kotouňské velkým darem 5.000 korun.

Druhá památná slavnost konala se na hřbitově zdejším, kde byl zbudován pomník padlým vojínům z naší osady.

Pomník tento jest zbudován po levé straně hned vedle kobky do kostela vedoucí, a sice v podobě oltáře, na němž pod rameny kříže nalézají se napsaná jména obětí války z let 1914 – 1918.

Pomník je zhotoven celý ze žuly, čistě opracovaný. Stál 4. 000 korun. Na tento oltář byl pořízen kámen s ostatky sv.  Honorata a sv. Vitala a v Praze koupeny 4 svícny bronzové, zlacené.

Slavnost svěcení tohoto pomníku byla konána o svátku Nanebevzetí Panny Marie, 15. srpna.

Též ve filiálním kostele v Řesanicích postaven díky dobrodincům pomník padlým vojínům z této obce. Je to oltář „Pieta“ postavený v lodi po levé straně. Ačkoliv 5. září 1920 silně pršelo, přec velký průvod osadníků a sborů hasičských z celého okolí seřadil se před školou v Řesanicích a za zvuků hudby ubírali se do chrámu Páně. Tam po svěcení oltáře přednášely čtyři dívky proslovy, zapěna píseň „Matka pláče“, pak byla promluva duchovního správce, litanie za zemřelé vojíny a slavná mše svatá.

  Dne 8. ledna 1920 založilo asi 140 kněží toužících po reformách (české bohoslužby a zrušení celibátu) tzv. církev československou a prohlásili, že neuznávají papeže za hlavu církve. Vyhlásili také úplnou svobodu svědomí a také články mnohé věroučné zavrhli. Lnáře a Kasejovice byly brzy zachváceny tímto odpadlickým hnutím, které se stále šíří, ale osada Kotouňská se drží pravé víry.

1921

  Dne 16. února konal se první soupis, sčítání lidu v celém státě, bylo mnoho agitováno od nepřátel našich pro odpad od víry katolické. Na osadě Kotouňské napočteno 1809 katolíků, 65 československé sekty a 18 bez vyznání.

1923

  Tohoto roku pečovala duchovní správa o duševní blaho svých osadníků. Tak konána byla v únoru obnova svaté misie z roku minulého, a to důstojnými pány redemptoristy z Plzně.

Při misii byli vybídnuti osadníci, aby utvořili Spolek křesťanských matek, který schválen byl biskupským ordinariátem v Českých Budějovicích, a vstoupilo do něj 50 žen. Zároveň v obci Řesanice založena byla „Skupina sdružení katolické mládeže“, ke které přistoupilo 21 členů a jmenovalo na valné hromadě jinocha Matěje Kopáčka předsedou skupiny. Tato skupina má za duchovního rádce faráře kotouňského, který každý měsíc má k nim duchovní přednášku a pomáhá jim pořádat slušné zábavy a opatřit si spolkovou knihovnu. Kéž je tato skupina počátkem obnovy mládeže v duchu křesťanském!

1926

  Pro farní chrám v Kotouni zakoupeno nové vélum pro svátostné požehnání, dále opraven byl měch u varhan, k ozdobení Božího hrobu byli pořízeni dva andělé, rovněž byl pořízen kokosový koberec před oltář, kde stávají dítky školní.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část dvanáctá: Svátost manželství

  Je opravdu velmi důležité, abychom obnovili svůj pohled na svátost manželství, ať jsme kdokoliv a naše povolání v Boží církvi jakékoliv.

  První křesťané uzavírali manželství podle zvyklostí své doby, velmi pravděpodobně aniž by k tomu potřebovali zvláštní náboženský obřad. Ale již od počátku považovali křesťané manželství za velmi důležité, jako důvěrné společenství života a lásky založené na svobodném, osobním a neodvolatelném rozhodnutí manželů.

  Získalo však ještě další rozměr. Už ve Starém Zákoně je manželství jedním z oblíbených obrazů Boží lásky k lidstvu a stvoření. Apoštol Pavel zdůrazňuje v listu do Efezu, že manželství je odrazem svazku lásky, který navždy spojuje Krista a církev. Manželství je tedy smlouvou mezi mužem a ženou, která zrcadlí pouto lásky mezi Kristem a jeho církví.

  Ovšem celoživotní trvalá láska nepřichází sama od sebe. Zkoušky a utrpení se nevyhýbají ani manželství, kde se manželé něžně milují. Charles Péguy napsal, že nejvzácnější ctností v moderní době je věrnost.

Věrnost mezi manželi je neoddělitelná od lásky. Láska musí existovat dál, i když se první nadšení rozplynulo. Aby tomu tak bylo, musejí se manželé upnout na to, co u toho druhého není vidět na první pohled, a co stále představuje bohatství, jež nepomíjí. Láska pak netryská instinktivně, ale je to promyšlené rozhodnutí milovat, ať přijde cokoliv, v úspěchu i neúspěchu, ve zdraví i v nemoci, a tuto lásku vyjadřovat službou, sdílením radosti a trápení, všech bohatství i běd. Je to vůle položit život za ty, které milujeme.

Papež Pavel VI. ve své homilii z 5. ledna roku 1964 vyzval ke kontemplaci Svaté Rodiny a praktických lekcí, které nám dává:

„Především je to lekce ticha. Kéž se v nás znovu zrodí úcta k tichu, když na nás v tomto hlučném moderním světě útočí tolik povyku, shonu a křiku. Ó ticho Nazareta, nauč nás usebranosti, niternosti a ochotě naslouchat dobrým vnuknutím.

Druhá je lekce rodinného života. Kéž nás Nazaret naučí, co je to rodina, její láskyplné společenství, její prostá a jednoduchá krása, její posvátná a neporušitelná povaha.

Třetí lekce je lekce práce. Nazarete, domove tesařova syna, zde chceme obnovit vědomí vznešenosti práce, připomenout si, že práce není cílem sama o sobě, ale že její svoboda a vznešenost pramení z hodnot věčných!“

PROMLUVY

Svatý Silván z Athosu: O špatných myšlenkách

  Měj na paměti dvě špatné myšlenky a obávej se jich. Jedna ti říká: „Jsi svatý!“. A druhá: „Nebudeš spasen!“. Obě myšlenky jsou od nepřítele a není v nich pravda.

  Říkej si naopak: jsem velký hříšník, ale Pán je milostivý, on lidi velice miluje a odpustí mi mé hříchy. A věř, že se tak i stane. Pán ti odpustí. Nespoléhej jen na své asketické skutky, ne kvůli nim, ale zdarma, ze své dobroty nás Bůh miluje. Pán chce, aby duše byla pokorná, milá a všem s láskou odpouštěla, pak i jí Pán s radostí odpustí.

  Dobrý člověk má dobré myšlenky, zlý člověk má myšlenky zlé. Ale každý se musí naučit bojovat se zlými myšlenkami a vytvářet z nich dobré. To je známka zralé duše.

  Kdo se chce modlit čistě, nesmí číst zprávy z novin a špatné knihy nebo se zvědavě zabývat životy druhých. To vše vnáší do mysli mnoho nečistých myšlenek, a když se v nich člověk chce vyznat, duše je čím dál zmatenější a ztrápenější.

  Věz, že jestliže tě trápí zlé myšlenky, znamená to, že nejsi pokorný. Bez Kristovy pokory nebude duše nikdy pokojná v Bohu, ale bude stále zneklidňována různými zlými myšlenkami, které jí nedovolí hledět na Boha.

  Do duchovní iluze upadne člověk buď z nezkušenosti, nebo z pýchy. Pokud z nezkušenosti, Pán jej brzy uzdraví, ale pokud z pýchy, bude duše dlouho trpět, dokud se nenaučí pokoře, a pak teprve ji Pán uzdraví.

  Jako lidé vcházejí do domu a zase z něj vycházejí, tak i zlé myšlenky od démonů přicházejí a zase mohou odejít, když je nepřijmeš.

  Jestliže ti myšlenka našeptává: „ukradni!“ a ty ji poslechneš, předal jsi tím vládu nad sebou démonům.

  Jestliže ti myšlenka našeptává: „jez hodně a dosyta!“ a ty budeš hodně jíst, opět nad tebou démon získal moc. Takže bude-li nad tebou vládnout myšlenka jakékoliv vášně, staneš se příbytkem démonů. Ale jestliže budeš činit náležité pokání, zachvějí se a budou nuceni odejít.

  Ve svém boji musíme být stateční. Pán miluje statečnou a moudrou duši, ale jestliže nemáme ani jedno ani druhé, musíme o to prosit Boha.

  Duchovní útrapy na nás přicházejí kvůli pýše, zatímco tělesné útrapy často dopouští Bůh z lásky k nám, jak tomu bylo s trpícím Jobem.

Rozeznat v sobě pýchu je velice těžké. Jestliže na tebe útočí nepřátelé démoni nebo tě mučí zlé myšlenky, znamená to, že v tobě není pokora.

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

Pochybnosti…

  Asi nejčastější příčinou (nebo motivací) eucharistického zázraku je lidská pochybnost. Nevyhýbá se žádnému člověku. Pochybnost, že Kristus je skutečně přítomen ve chlebu a víně, může přepadnout jak kněze, který slouží Mši svatou, tak i kohokoliv z přítomných věřících bez ohledu na věk, postavení, nebo majetek.

V roce 595 se takový zázrak stal v Římě při mši svaté, které předsedal papež, svatý Řehoř Veliký. V té době bylo ještě zvykem, že chléb používaný k eucharistické slavnosti připravovali sami věřící. Na začátku svatého přijímání se jedna přítomná šlechtična začala nahlas smát. Ohromený papež se ptal na důvod takového neuctivého chování. Šlechtična se ospravedlňovala tím, že nemůže uvěřit, že by se chléb, který připravovala vlastníma rukama, mohl proměnit v Tělo Kristovo. Papež Řehoř tedy odmítl ženě udělit svaté přijímání a v tu chvíli se hostie v jeho ruce proměnila v tělo a krev. Šlechtična hned padla na kolena, propukla v pláč a litovala svého provinění. Dodnes je část relikvie tohoto zázraku uchovávána v benediktinském klášteře v německém Andechsu.

  Ještě starší je zázrak, který se udál v prvních staletích křesťanství v Egyptské poušti. Žili zde poustevníci podle příkladu svatého Antonína. Jeden z nich tvrdil, že eucharistický chléb není skutečné Tělo Kristovo, ale jen symbol. Ostatní poustevníci ho za tuto nevíru kárali, ale on odpověděl: „Nemohu tomu věřit. Pokud se nestane něco, co by mě přesvědčilo o opaku“. Bratři poustevníci se tedy rozhodli celý týden se modlit k Bohu a na konci týdne, v neděli, šli všichni tři do kostela. Když byl na oltář položen chléb k obětování, viděli všichni tři na jeho místě dítě, které se chystal anděl s mečem obětovat a rozsekat na kusy. Pochybující poustevník s hrůzou vykřikl: „Věřím, Pane, že ten chléb je tvé Tělo a víno v kalichu je tvá Krev!“. V tu chvíli krvácející dítě zmizelo a místo něj byl opět chléb, který poustevník uctivě přijal vzdávaje díky Bohu.                                                              Příště: Uzdravení.

SLAVNÉ OBRAZY SVATÝCH

Petr Paul Rubens:

Svatá Terezie z Avily se přimlouvá za duši v očistci

  Petr Pavel Rubens byl slavný vlámský malíř tvořící na přelomu 16. a 17. století (zemřel roku 1640). Ve dvanácti letech konvertoval spolu se svou matkou od kalvínismu ke katolické církvi, vyučil se malířem a byl přijat do malířského cechu v Antverpách. Za čtyřicet let vytvořil 1300 obrazů, ve kterých dokázal zachytit zejména drama příběhu, který obraz vypráví.

  Se svatou Terezií z Avily, reformátorkou karmelitánského řádu, se Rubens nikdy nesetkal, světice zemřela, když bylo malíři pět let. Ale její odkaz v církvi byl stále velmi silný a inspirující.

V roce 1630 maluje Rubens velký oltářní obraz pro klášter bosých karmelitánů v Antverpách. Zachycuje příhodu ze života svaté Terezie.

Španělský šlechtic Bernardin de Mendoza daroval Terezii svůj pozemek, na kterém měla vybudovat další klášter bosých karmelitek. Než se tak stalo, šlechtic zemřel a založení kláštera ve Valladolidu Terezie pro mnoho dalších povinností stále odkládala. Ve snu se jí zjevil onen šlechtic trpící pro svůj ne zrovna ctnostný život v očistci a prosil jí o přímluvu.

Terezie tedy v modlitbě prosila o milost pro tuto duši v očistci. Sám Ježíš Kristus jí ale oznámil, že Bernardin z Mendozy nebude vysvobozen z očistce, dokud v novém klášteře nebude sloužena první mše svatá. Terezie tedy všeho nechala a spěchala do Valladolidu, aby založení kláštera urychlila. Roku 1568 byl klášter slavnostně posvěcen a při první mši svaté viděla svatá Terezie duši Bernardina, jak stoupá k nebesům.

Na obraze je Bernardin z Mendozy zobrazen vlevo, jak ho anděl vysvobozuje z očistce.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kniha pamětí

Dělnického ochotnického spolku v Tlučné

Po celé zimní období roku 1930 nemohli jsme hrát divadlo. Se stavbou sálu Lidového domu započalo se 1. září roku 1929 a pokračováno přes celou zimu. Výbor spolku však nelenil, připravoval se, by po dokončení stavby mohla býti zahájena činnost. V polovině června došlo nám nové jeviště, které jsme objednali u firmy v Brně, drahou do Nýřan. Po přivezení postaveny jednotlivé dekorace, všeobecný osudek byl, že máme teď jeviště odborně provedené, na kterém se může již něco předvésti.

25. července uspořádal „Okrašlovací spolek“ v Tlučné výstavu růží v novém sále. Této příležitosti jsme využili a večer jsme sehráli jako zahajovací představení „Pražáci na venkově“. Opravdu nemohla býti zvolena lepší příležitost! Ještě večer byl naplněn sál vůní z růží, též rampu ozdobili jsme růžemi, takže představení bylo opravdu velmi slavnostní. Účast byla veliká, na vstupném jsme vybrali 1750 korun. V měsíci srpnu sehráli jsme „Jak si Kačka štěstí vysloužila“ a v září pak „To neznáte Hadimršku“.

V roce 1931 bylo sehráno 12 divadelních představení, například „Pytlákova pomsta“, „Pan biskup“, „Tři veselí mušketýři“ nebo „Na kolotoči lásky“, které bylo sehráno ve prospěch nezaměstnaných.

Na valné hromadě roku 1934 usnešeno oslaviti 25leté hraní Dělnického ochotnického spolku, též poříditi společné tablo všech členů a společně se dáti fotografovati v upomínku na 25leté jubileum. Sehráno v tomto roce bylo 6 představení: „Mikulášský večer“, „Dcerušky tatíka Berušky“ nebo „Tragedie mládí“, kteroužto hru sehráli ti nejmladší ochotníci rámci jubilejních oslav.

V červenci se konala jednotýdenní škola k výchově režisérů v „Holubím koutě“ u Mirošova. Tuto navštěvovali dva naši členové, aby se toho mohli zúčastnit, vybrali jsme potřebnou částku mezi sebou.

K závěru čtvrtstoletí Divadelního spolku nutno zúčtovati, co jsme vykonali. Sehráno bylo 162 divadelních představení a věnováno z výtěžku těchto přes 9.000 korun na různé účely. Toto jest pouze efektivní činnost spolku. My však si též přičítáme část zásluh o to, co všechno bylo v obci po stránce kulturní a výchovné vykonáno. Leč ještě mnoho úkolů nás čeká na širokém poli naší působnosti. Abychom mohli dostáti svým předsevzetím, jest nám třeba přízně a podpory naší široké veřejnosti a Dělnický ochotnický spolek jistě splní požadavky na něj kladené, k čemuž mu přeji „Zdar!“ do dalšího čtvrtstoletí!

V roce 1935, dne 11. srpna byla poprvé provedena atrakce „Výlov tlučenského krokodýla“. Podle pověsti, legendy, možná, že i pravdy na tom něco je, což však nikdo ze starých tlučenských občanů nechce potvrditi, střílelo se asi před 80 léty do trakaře, který byl v rybníce, v předpokladu, že je to krokodýl. Účinkovalo v tom 27 ochotníků a 4 hudebníci. Smysl děje byl tento:

Dvě děvečky se večer šly koupat do rybníka, zahlédli je však dva kočí od hospodářů a hned se rozhodli, že je vystraší a taky se podívají, jak vypadala Eva. Šli tedy oklikou k rybníku a navázali si na hlavu rákosí, aby byli maskováni a šinuli se pomalu rybníkem k děvečkám. Děvčata je však zahlédla a s velkým ječením vyběhla z vody, vzala šaty a běžela do jedné chalupy. Hoši samozřejmě co nejrychleji opustili rákosí a do vesnice přišli jakoby nic. Samozřejmě byla vyburcována vesnice, když děvčata ztropila takový povyk, že na ně v rákosí lezla taková obluda s velkýma zelenýma očima. Celá ves se nahrnula k rybníku a opravdu uprostřed rybníka se něco ve vodě pohybovalo. Byly různé dohady o tom, co to může být.

Policajt tvrdil, že je to chcíplé prase, rychtář však tomu nevěřil, vzpomněl si, že nedávno v hospodě vyprávěl radní Bumbálek, že šel v neděli v noci z hospody po hrázi rybníka a přes cestu mu přeběhlo něco hrozného. Vypadalo to jako ještěrka, ale tisíckrát větší to bylo a hupslo to rovnou do rybníka. Rychtář v duchu uvažoval, že by to mohl být krokodýl, a ihned rozhodl, aby byly přineseny brokovnice, a celá salva šla do krokodýla. Po této ohlušující ráně vyběhl ze strážního domku od dráhy hlídač, a nadává, že mu rozstřílí trakař, který si dal do vody před večerem zatáhnout, poněvadž byl rozklížený.

Vechtr shodí šaty a skočí do vody, aby zachránil svůj trakař. V tom z rákosí vypluje gumový krokodýl a řítí se na něj. Tu však policajt a vysloužilý voják Šavlička vystřelí a krokodýla zastřelí. Gumového krokodýla nám zapůjčila firma Baťa, byly na něm připevněny ze tří stran dráty, takže se s ním dalo dobře manipulovat. Na závěr byl krokodýl i trakař vyloveni a v průvodu neseni do Lidového domu, kde pak byla taneční zábava.

Přes nepříznivé počasí se „výlovu“ zúčastnilo velké množství lidí z celého kraje, přijelo na 80 aut, jedno dokonce až z Brna.

DOPISY OD PAPEŽŮ

Encyklika INGRAVESCENTIBUS MALIS

Papeže Pia XI. o modlitbě růžence z roku 1937

Poněvadž stále tíživěji doléhají zla této naší doby, již několikrát jsme se vyslovili, že není jiné pomoci, než návrat ke Kristu a Jeho přesvatým přikázáním.

Křesťanství ve všech úsecích svých dějin jest doprovázeno mocnou ochranou panenské Bohorodičky. Neboť když všude se šířící bludy se namáhaly, aby roztrhaly nerozdílnou jednotu Církve a aby rozvrátily veškerý katolický svět, otcové naši s plnou důvěrou se utíkali k té, která zjednávala vítězství a vracela lepší časy.

Když pak bezbožní mohamedáni, opírajíce se o ohromná loďstva a veliká vojska, hrozili evropským národům porážkou a otroctvím, tu na podnět papežův všechno se co nejúpěnlivěji modlilo o záštitu nebeské Matky; tak byli poraženi nepřátelé a jejich loďstvo potopeno.

Stejně veliká nebezpečí ohrožují náboženskou a občanskou společnost i v těchto dobách našich. Velmi mnozí lidé nedbají nejvyšší a věčné autority všemohoucího Boha, jeho příkazů a zákazů nebo je přímo odmítají. Důsledkem je, že v duších vědomí křesťanské povinnosti slábne, že v nich víra chabne nebo vůbec vymírá, že konečně bídně se hroutí i samy základy lidského soužití.

Na druhé straně se stát prohlašuje za cosi božského, čemu se prokazuje nejvyšší pocta, hlásá se, že státní řád a státní autorita se musí vší mocí upevňovati a že to prý je nejúčinnějším bojem proti zhoubným naukám, při tom však evangelium a jeho moudrost se s opovržením odmítá a usiluje se, aby se znova zavedly bludy pohanů a jejich způsob života.

K tomu přistupuje velmi chytře pracující a krajně zhoubná sekta bezbožníků, kteří Boha popírají a nenávidí a vychloubavě se prohlašují za nepřátele věčného Boha. Ti všude se hledí dostati; zlehčují víru každého náboženství a vyhlazují ji z duší; šlapou po všech právech Božských i lidských; a ježto si dělají z naděje v nebeské statky jen posměch a vábí lidi k vybájené blaženosti života pozemského.

Ačkoli však nás obkličují tak četná a tak veliká zla, a ačkoliv se pro budoucnost obáváme pohrom ještě větších, nesmíme malomyslněti ani ztráceti naději a důvěru, která se opírá jedině o Boha.

Obraťme se jako na svou orodovnici a přímluvkyni u Boha, na blahoslavenou Pannu, která jest Mu tolik milá. Každý věřící křesťan ví, že mezi různými modlitbami, s nimiž se s užitkem obracíme na panenskou Bohorodičku, zvláštní a význačné místo zaujímá mariánský růženec.

Modlitba sv. růžence, kterou sv. Dominik podivuhodně rozšířil, je jistě snadná a hodí se pro všechny i pro lidi prosté a neučené. Ale velmi se mýlí, kdo ji zavrhují jako nudnou formuli, stále a jednotvárně opakovanou a ponechávají ji toliko pro děti a slabé ženy. Zde nutno si uvědomiti předně, že zbožnost - právě tak jako láska - i když mnohokrát po sobě opakuje stále táž slova, tož přece neopakuje totéž, nýbrž stále něco nového, co vyvěrá z nového pocitu lásky. Dále tato modlitba má sice ráz evangelické prostoty a vnitřní pokory a vyžaduje této prostoty a pokory.

Avšak dělá-li si zpyšnělá doba posměch z mariánského růžence a opovrhuje jím, tož nespočítatelná řada velikých světců každého věku, a každého stavu a povolání nejenom považovali růženec za předrahý poklad a velmi zbožně se jej modlili, nýbrž také ho používali jako přemocné zbraně k tomu, aby zapuzovali ďábly, aby si zachovali bezúhonnost života, aby rychleji si osvojili ctnost, aby zjednávali pokoj lidem.

Přejeme si, ctihodní bratři, aby především v tomto měsíci říjnu, zvláště horlivě se modlili růženec všichni věřící jak ve chrámech Páně, tak v soukromých příbytcích. Svatý růženec není jenom velmi účinnou pomocí k tomu, aby nepřátelé Boha a náboženství byli překonáni, nýbrž probouzí v našich duších i evangelické ctnosti a pomáhá jim v rozvoji. To je jistě velmi prospěšné v těchto našich dobách, kdy do duší i četných křesťanů vnikla jakási znechucenost k duchovním věcem a kdy se mnohým křesťanské učení jaksi omrzelo.

Modlitba růžencová oživuje naději v nesmrtelná dobra. Když tedy se zmocnila lidí taková touha po pozemských věcech, když co den vášnivěji lidé se shánějí po prchavém bohatství a po pomíjejících rozkoších, modlitba růžencová volá je zpět k nebeským pokladům a ke statkům, jež budou trvati navždy.

Dejte si tedy, ctihodní bratři na tom záležeti, aby se tato užitečná modlitba den ode dne více šířila, aby ve všech lidech zvyšovala zbožnost a aby ji všichni měli v největší vážnosti. Hlavně pak ať otcové a matky jsou v této věci vzorem pro své potomstvo. Především však, když v podvečer se k rodinnému krbu všichni členové rodiny vracejí z prací a z povolání, tu ať před přesvatým obrazem nebeské Matky jedním hlasem, v jedné víře a jednomyslně kruh dítek se modlí růženec, a rodiče na prvém místě. Je to velmi krásný zvyk, jehož důsledkem nepochybně bude, že v rodinném soužití bude vládnouti jasný pokoj, a vyprosí se nadzemské dary.

Z těchto důvodů, ctihodní bratři, pokládali jsme za vhodné, abychom vás a všecky vám svěřené snažně vybídli k této zbožné modlitbě.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Obrácení spisovatele

Spisovatel André Frossard se narodil roku 1915 do rodiny, která byla radikálně ateistická, jeho otec byl dokonce spoluzakladatelem komunistické strany ve Francii.

Jeho obrácení ke katolictví před Nejsvětější Svátostí roku 1935 vzbudilo ve své době velký ohlas. On sám tuto mimořádnou příhodu svého života popsal ve svém životopise, který sepsal roku 1969 s názvem „Bůh existuje, potkal jsem ho“ takto:

„Byl jsem radikální ateista a socialista. Když mi bylo dvacet let, měl jsem se setkat se svým známým v jedné katolické kapli v Paříži. Vstoupil jsem tam krátce po páté hodině, byl tam zrovna výstav Nejsvětější Svátosti oltářní, ale to jsem samozřejmě vůbec nevěděl, co to je.

Hledal jsem očima svého přítele, ale nemohl jsem ho nalézt. Viděl jsem jen nějaké světlo na oltáři, věřící, jeptišky… a pak se spustil ten zázrak.

Nejprve ke mně dolehla slova „duchovní život“, jako by je blízko mě někdo vyslovil šeptem. A pak velké světlo. Jiný svět plný nádhery a plnosti, důkaz Boha, z něhož cítím veškerou sladkost, ohromující, přesahující veškeré násilí, schopnou rozbít nejtvrdší kámen, a ještě něco tvrdšího než kámen, lidské srdce…“

Andrému trvalo pouhých pět minut, aby beze zbytku, beze všech pochyb a v obrovské radosti uvěřil v milujícího Boha, a s tímto novým darem vyšel z oné kaple jako věřící člověk.

„Všechno je ovládáno přítomností Toho, jehož jméno už nikdy nemohu napsat beze strachu, že zraním jeho něhu. Toho, před nímž mám to štěstí být omilostněným dítětem, které se probouzí, aby poznalo, že všechno je dar.“

Ve své knize „Ptali jste se na Boha“ odpovídá na některé otázky mladých lidí týkající se mimo jiné i jeho konverze:

„Občas mi někteří lidé vyčítají, že jsem uvěřil příliš snadno a rychle, že kdybych v ten den vstoupil třeba do synagogy, byl by ze mě Izraelita, a kdybych vstoupil do mešity, vyšel bych z ní jako muslim. Těmto lidem odpovídám, že často chodím na nádraží, ale rozhodně se odtud nevracím proměněný ve vlak!“