ÚVODNÍK – ZASTAVIT SE

  Pauza, přestávka, dovolená, prázdniny. Co mají společného? Člověk se ve svém běhu životem aspoň trochu zastaví. Zastávky jsou důležité. Nejen na vydechnutí, také na ohlédnutí zpět a zároveň prozkoumání cesty vpřed.

  Pro křesťany byla vždy důležitou zastávkou neděle. Život celé rodiny, vesnice, města, společnosti se zastavil. Nic nefungovalo, všechno bylo zavřené. Kroky lidí směřovaly do kostela.

  Občas je slyšet výčitka nevěřících vůči věřícím:„Lidé chodící do kostela byli a jsou stejní jako ti, co do něj nechodí. V neděli se tváří zbožně, ale zbytek týdne se chovají jako všichni ostatní. Čím se tedy liší od věřící od nevěřícího?“

  Možná zrovna v té schopnosti zastavit se. Každou neděli se zastavíme aspoň na hodinu při mši svaté, vyslechneme si Boží slovo, které jinde neuslyšíme, a rozhlédneme se po kostele, kde nám obrazy a sochy svatých připomínají, jak máme žít pravý křesťanský život. Každý měsíc máme možnost zastavit se a zhodnotit své myšlenky a činy při svátosti smíření ve zpovědnici. A zasvětit sebe i všechny ostatní Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Každý rok se zastavíme při noční Vigilii Bílé soboty a připomeneme si svůj vlastní křest, ale také křest svých dětí a vnoučat a můžeme při tom zpytovat svědomí, zda jsme křestnímu slibu opravdu věrni. A na sklonku každého roku čeká všechny zastavení na hřbitově, u hrobů těch, kteří nás předešli na věčnost. Je to čas vzpomínání, díků, odpuštění.

Druhý den měsíce srpna býval také významným zastavením. Díky svatému Františkovi z Assisi měl (a stále ještě má) každý křesťan možnost při návštěvě farního kostela, zpovědi a modlitbě získat odpuštění trestů za všechny své hříchy. A dokonce totéž může získat i pro ty, kdo už zemřeli.

Slovo „odpustky“, tedy odpuštění trestu za hřích, má mezi lidmi velmi negativní význam. Vnímají „odpustky“ jako hroznou skvrnu na tváři církve. Ale přitom jde jen o to, aby člověk nějakým způsobem napravil, co pokazil. Jako když dítě rozbije míčem sousedovi okno. Chápavý soused mu sice odpustí, ale ještě je tu rozbité sklo, které se musí nahradit, koupit, zaplatit. Malý fotbalista si to třeba odpracuje nebo sáhne do pokladničky. A to samé je to s odpustky. Vždy je totiž lepší trest za hřích přijmout a protrpět zde na zemi než na věčnosti.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme hledali původ oltáře

  Na bývalé faře v Heřmanově Huti se opět v červenci konal příměstský tábor pro místní děti s tématem „Tajemství staré fary“. Hned první den přišly všechny děti do kostela, se kterým se měly seznámit a pak odpovědět na otázky. Například:„Ze kterých vesnic pocházeli vojáci padlí za 1. světové války zapsaní na pamětní desce na zadním oltáři?“

Co vypadalo to jako jednoduchá otázka, stalo se nakonec předmětem detektivního pátrání. Obce napsané na desce totiž vůbec v okolí Heřmanovy Huti nejsou! Faráři občas nějaké věci stěhovali z kostela do kostela, takže jsme před sebou měli úkol zjistit, odkud tento oltář vlastně je a proč byl převezen sem.

Nejprve napověděly názvy obcí: Weserau = Bezvěrov. Deutsch Borau = Německá Beranovka. Prosau = Mrázov. Sct Adalbert = Svatý Vojtěch.

Všechny čtyři vesnice leží nedaleko sebe jižně kláštera Teplá. Hlavní z nich byla obec Svatý Vojtěch, ve které stával starobylý kostel tomuto světci zasvěcený, v 19. století dokonce povýšený na farní kostel, a odedávna se k němu konaly slavné poutě. I přes jeho nepochybně velkou historickou hodnotu rozhodli soudruzi po roce 1950 o jeho likvidaci, jakožto i likvidaci celé vesnice. Měli tam totiž nedaleko minometnou střelnici, takže nebyl problém všechny domy včetně kostela rozstřílet na kusy…

Ještě předtím bylo premonstrátům z Teplé dovoleno některé věci, jako oltáře, varhany nebo zvon, odvézt jinam.

Postranní oltář zasvěcený Neposkvrněnému početí Panny Marie se jmény padlých vojáků byl přestěhován do poměrně vzdáleného kostela sv. Martina v Heřmanově Huti (v té době ještě ve správě premonstrátů). Možná i proto, že druhý postranní oltář ze zničeného kostela byl také zasvěcen svatému Martinovi. A tak je dnes tento oltář svědectvím hrůz nejen První světové války, ale i barbarství, které po Druhé světové válce v našich krajích zavládlo. Je to už druhá věc, o které víme, že pochází ze zbořeného kostela. Kalich používaný každou neděli v Heřmanově Huti, totiž pochází z kostela Všech svatých v Hněvnicích.

Zprávy a oznámení

Poutní mše svatá bude sloužena v kapli sv. Vavřince v Úlicích v neděli 10. srpna 2025 od 11. 00 hod.

Páteční mše svatá bude v srpnu jako obvykle ráno v 7. 45 a večer v 18 hodin.

Pouze v pátek 1. srpna bude mše svatá jen večer!

V pátek 15. srpna v 17 hodin bude sloužena mše svatá ze Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie v kostele v Blatnici. Po mši svaté bude tradiční svěcení léčivých bylinek a květin.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 3. srpna 2025.

Poutní mše svatá v kostele sv. Vavřince v Sulislavi bude sloužena 10. srpna 2025 v 10. 30 hodin.

V klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Stříbře bude slavná mše svatá sloužena v neděli 17. srpna 2025 v 11 hodin.

V kapli Panny Marie v Radčicích u Plzně bude mše svatá sloužena v neděli 10. srpna od 15 hodin.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Pojďte, bratři, k ofěře,

nelitujte daru svého,

jenž vám bránu otevře do království nebeského.

Bůh zhynout nenechává, kdo chudým zde rád dává.

Živá láska k bližnímu

plod je všeho náboženství,

dávat nemajícímu, přispět v nouzi, protivenství.

To skutek nejvzácnější, ctnost Bohu nejmilejší.

Není větší zásluhy,

nežli z vroucí lásky k Pánu

zahojiti neduhy, bídu, hlad a mnohou ránu,

kterou často nevinná krutě strádá chudina.

Za ten peníz mnohá věc

vykoná se k slávě Boží,

pozná mnohý nevěrec, jak se chvála Páně množí.

A kde bydlí pohané, světlo pravdy nastane.

V hojnosti kdo rozsívá,

bude také žnout v hojnosti,

také málo prospívá, darované dle možnosti.

I haléř vdovy chudé odměny své nabude.

Mnoho-li či málo dáš,

z lásky dej, jak křesťan pravý,

pokladů si nasbíráš, které nikdy nerezaví,

jimi někdy v soudný den pekla budeš uchráněn!

OFĚRA byl určitý obřad, který se konal při mši svaté při obětování darů nebo v rámci nějaké pobožnosti (křížová cesta). Věřící přicházeli v řadě k oltáři, na který dávali svůj dar (peníze nebo i svíčky), obešli oltář zezadu a vrátili se na své místo. Při tom se mohla zpívat píseň vyzývající ke štědrosti.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Kotouň

1879

  Roku 1879 odebral se farář Antonín Laad  na odpočinek. Toho roku stal se farářem kotouňským Hynek Hess, narozený ve Strašíně roku 1836. Složiv 23. května přísahu do rukou biskupových, odebral se na druhý svátek svatodušní na své místo. Jemu vstříc vyjeli hraběcí úředníci a banderisté z Kvášňovic, odpoledne pak ve 3 hodiny uveden ve slavnostním průvodu z Voselec do kotounského chrámu Páně, kde osadníky své krátkou řečí z kazatelny oslovil.

1891

  Toho roku pojal myšlenku farář Hynek Hess spraviti důstojně vnitřek farního kostela v Kotouni, neboť oltáře, kůr i kazatelna již velmi mnoho sešlé byli. Za tou příčinou chodě od domu k domu na celé osadě sbíral dobrovolné příspěvky. A Pán Bůh požehnal! Ještě téhož roku obnoveny oltáře důstojně a roku 1892 kazatelna a kůr. Opravu vykonal Jaroslav Kovář, pozlacovač z Blatné.

1893

Toho roku pořídili nábožní občané uprostřed vesnice Životice na svůj náklad slušnou kapli, kterou dne 8. října toho roku posvětil  kotouňský farář Hynek Hess. V 8 hodin vyšlo procesí z kotouňského chrámu Páně, jakožto i z filiálního kostela v Řesanicích. Po příchodu do Životic bylo před kaplí za účastenství velkého davu lidí kázání a pak Mše svatá. Slavnost pak ukončena požehnáním o 4 hodině odpolední.

1895

  Farář pořídil na všeobecnou žádost osadníků ze sbírky krásnou sochu Panny Marie Lurdské. Socha byla koupena za 15 zlatých. Jeskyni z papíru pořídil farář sám z tuhé lepenky. Jak velikou lásku má lid k srdci „Neposkvrněného Početí“ vysvítá z toho, že množství voskovic zde při každodenních službách Božích hoří a den ode dne se množí před sochou Panny Marie.

1898

  Slečny Ovčařů z Oselce věnovaly skvostná antipendia na tři oltáře ve skvostném, možno říci uměleckém provedení.

1906

  Na den svátku svatého Petra a Pavla, ke konci mše svaté chytila od svíce pojednou papírová skála u Panny Marie Lurdské. Veliké zděšení najednou povstalo v kostele. Zanedlouho však byl oheň šťastně uhašen. Skálu zhotovil znovu farář Hynek Hess, kolem výklenku dal udělati rám a dal ho zasklíti.

1911

  Generální kanonická vizitace dopadla k úplné spokojenosti nejdůstojnějšího pana biskupa. Brzy pak následovalo jmenování pana faráře Hynka Hesse osobním děkanem. Než netěšil se důstojný pan děkan pevnému více zdraví, neboť již v listopadu musel ulehnouti a žádati o výpomoc na dobu šesti neděl. Výpomocným kaplanem byl jmenován pisatel těchto řádků, P. Antonín Petr, dosavadní zámecký kaplan na Zelené Hoře u Nepomuka, jenž v nepřítomnosti knížecí rodiny na Zelené Hoře v době zimní uvolil se v Kotouni vypomáhati.

1912

  Důstojný pan děkan Ignác Hess jsa stižen nebezpečným zápalem plic z lože svého více nepovstal a 10. února o šesté hodině ranní stár 75 let tiše zemřel, jsa předtím svatými svátostmi zaopatřen. Pohřeb konal se 12. února a zúčastnil se ho převeliký zástup lidu z farní osady i z blízkého okolí. Přišlo i veledůstojné duchovenstvo z okolí.

  Dne 1. srpna 1912 ustanoven byl farářem v Kotouni Antonín Petr. Nově jmenovanému faráři dostalo se milého přivítání ze všech přifařených obcí.

1913

  Počátkem tohoto roku obnovil nový farář již od roku 1773 na osadě vedenou „Jednotu ustavičného klanění Nejsvětější Svátosti oltářní“, která však postupně ztrácela své členy a noví nepřibývali. Když však osadníkům oznámeno bylo nové vzkříšení Jednoty, přihlásilo se ihned členů 280 s příspěvkem 24 halířů ročně. Pobožnost se koná každou první neděli v měsíci po celou hodinu před Nejsvětější Svátostí oltářní za četné účasti osadníků.

  Též i letos obohacen chrám kotouňský o některé potřebné věci. Od dívek ze zdejší osady dlících na službě v Americe v Novém Yorku posláno 26 dolarů=130 korun na zakoupení nové věčné lampy. Vlastním nákladem zakoupil farář nové klekátko, lucernu k zaopatřování nemocných a nový koberec na oltářní stupně hlavního oltáře. Okolo kuchyňské zahrady zřízena nová plaňková hradba, v sadu vysázeno 26 jabloňových stromků a 10 švestkových.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část desátá: Ztráta smyslu pro hřích

  Nemůžeme nikdy žít plně křesťanským životem, jestliže nedovolíme Bohu, aby nás vysvobodil ze hříchu, tak jako vyvedl svůj lid z egyptské země. Křesťanský život je s hříchem neslučitelný. Od každého z nás vyžaduje, abychom opustili svůj předchozí život, svlékli starého člověka a ze svého chování opravdu statečně vykořenili všechno, co neodpovídá důstojnosti Božích dětí.

  Praktikování svátosti pokání se stalo současné mentalitě značně cizím, dokonce i u mnoha katolíků. Papež Pius XII. již v roce 1946 řekl, že „hříchem tohoto století je ztráta smyslu pro hřích“. Rozhodnutí a chování, která závažně odporují Boží vůli, se jeví jako „osobní záležitost“, s nimiž není třeba spojovat žádný pocit viny, a do kterých se církev nemá co plést.

  Bohužel těch, kteří přicházejí upřímně prosit Boha o odpuštění ve svátosti pokání, není mnoho ani mezi lidmi, kteří o sobě tvrdí, že věří evangeliu. Může to mít několik důvodů.

  Především je to bezpochyby známka toho, že jsme stále povrchnější, pohlcení honbou za hmotnými statky a starostí o to, abychom byli soběstační, a proto přejímáme chování opravdového praktického ateismu.

  Z důvodu zrušení eucharistického půstu se účast na svatém přijímání postupně oddělila od praxe zpovědi. Nároky na tělesnou přípravu na přijetí Eucharistie se tak uvolnily, že jsme rychle začali zanedbávat i přípravu duchovní. Mnozí křesťané dnes přistupují k svatému přijímání, aniž by předtím žádali o svátostné odpuštění svých provinění.

  Mnozí kněží také raději tráví čas něčím jiným, než aby se posadili do zpovědnice a při modlitbě breviáře nebo růžence čekali na kajícníky. Mezi tématy homilií a výuky náboženství se již téměř nevyskytuje prvotní hřích, smrtelný hřích, pokušitel, očistec, peklo ani Boží tresty. Bůh je představován jako jakási vágní, univerzální a éterická láska, u níž si už vůbec neumíme představit, že by zasahovala do průběhu věcí a událostí.

  Bůh se chce smířit s každým ze svých dětí. Smířit se s Bohem ve svátosti pokání nemá být zastaralým, nepotřebným úkonem, který se omezí na psychologický prožitek, v lepším případě uklidňující, v horším ponižující. S někým se upřímně smířit vždy přináší radost, pokoj a novou energii.  Proč tedy tak málo lidí přichází dnes do zpovědnic upřímně prosit Boha o odpuštění? Proč raději „tiší hlad lusky, které žerou vepři“ jako onen marnotratný syn, místo toho, aby se obrátili k Bohu a řekli mu: „Otče, zhřešil jsem proti tobě, už si nezasloužím nazývat se tvým synem“?

PROMLUVY

Svatý Silván z Athosu: O vůli Boží

  Je velké blaho svěřit se do vůle Boží. V duši je pak pouze Pán a žádná vedlejší myšlenka a duše se s čistou myslí modlí k Bohu a cítí lásku Boží, i když tělo trpí.

  Když se duše cele odevzdala do vůle Boží, sám Pán jí začíná vést a duše se učí bezprostředně od Boha, zatímco dříve potřebovala učitele a Písmo.

Ale pyšný člověk nechce žít podle vůle Boží, rád vládne sám nad sebou a nechápe, že bez Boha nemá rozum, aby nad sebou mohl vládnout.

Ten, kdo žije podle vůle Boží, se již nestará o nic. Jestliže nějakou věc potřebuje, pak sebe i věc odevzdá Bohu, a když potřebnou věc nedostane, zůstává pokojný, jako by ji měl.

Člověk, který se svěřil do vůle Boží, se ničeho nebojí, ani hrozeb, ani násilníků, ničeho. Je-li nemocný, říká si: „Asi je nemoc pro mě potřebná, jinak by mi ji Bůh nedával.“ A tak si uchovává pokoj v duši.

Vždycky je třeba prosit Pána o pokoj duše, aby bylo snazší plnit Boží přikázání, neboť Pán miluje ty, kteří se snaží plnit jeho vůli, a tak získávají velký pokoj v Bohu.

Ten, kdo plní vůli Páně, je se vším spokojen, i když je chudý a třeba nemocný a trpí. Jemu totiž přináší radost milost Boží. Kdo je však nespokojen se svým osudem, reptá na svou nemoc nebo na toho, kdo ho urazil, ten ať si uvědomí, že má pyšného ducha, který ho připravil o vděčnost Bohu.

Na zemi se nelze vyhnout utrpení, ale kdo se svěřil do vůle Boží, nese je lehce. Vidí sice utrpení, ale má naději v Pána, a utrpení odchází. Žádný člověk na zemi neujde utrpení. Ty však, kteří se svěřili do vůle Boží, Pán sám vede svou milostí, a oni statečně snášejí všechno pro Boha, kterého si zamilovali a se kterým budou navěky oslavováni.

Vždycky je třeba se modlit, aby nás Pán poučil, co máme dělat, a Pán nás nenechá bloudit.

Adam nebyl dost moudrý, aby se zeptal Boha na ovoce, které mu dala Eva, a proto ztratil ráj. David se nezeptal Pána: „Bude dobře, když si vezmu ženu Uriáše?“, a upadl do hříchu cizoložství a vraždy.

Tak i všichni svatí, kteří zhřešili, zhřešili proto, že nepozvali Boha na pomoc, aby je poučil. Svatý Serafim Sarovský řekl: „Když jsem mluvil podle svého rozumu, dělal jsem chyby.“

Jedině Pán je vševědoucí a my všichni, ať jsme kdokoliv, musíme prosit v modlitbě Boha o poučení a ptát se svého duchovního otce, abychom nedělali chyby.

BOŽÍ SVĚTLO V NAŠÍ DOBĚ

(Meditace Benedikta XVI. k církevnímu roku)

Porcinkule a odpustky

Když přijíždí poutníci do města Assisi od jihu, objeví se na rovině před městem jako první Bazilika Panny Marie Andělské ze 17. století. Mě tato stavba nechává chladným, v její okázalosti sotva najdete prostotu a pokoru svatého Františka. To, co hledáme, najdeme uvnitř, uprostřed baziliky. Je to středověká kaple, v níž nám staré fresky vyprávějí o dějinách spásy i příběhy ze života svatého Františka. V nízkém a málo osvětleném prostoru pocítíme něco z usebranosti a víry za celá staletí.

Když sem svatý František tři roky po svém obrácení přišel, okolní krajina byla zalesněná, močálovitá a neobydlená. Stál tu je zchátralý kostelík Panny Marie Andělské, který si František zapůjčil od bratrů benediktinů spolu s malým pozemkem, který nazval „Porcinkule“, což znamená „malá porce“, „porcička“, „malý podíl“. Nechtěl pro sebe a své druhy mnoho majetku, jen to málo, co je třeba k životu a k modlitbě.

V červenci roku 1216 navštívil svatý František právě zvoleného papeže Honoria III. a prosil ho, aby jeho malému kostelíku udělil velké privilegium: všem, kdo přijdou do kostelíka Porcinkule, jestliže se vyzpovídají a litují svých hříchů, bude uděleno plné odpuštění viny a testu za celý dosavadní život.

Podle staré církevní praxe odpuštění hříchu po křtu nemohlo být jednoduše uděleno jen rozhřešením, ale žádá si skutečnou změnu života, vnitřní zpracování zla a odvrácení od tohoto zla. Pokání ve starověké církvi trvalo i několik let a často mělo velmi tvrdou a přísnou podobu.

V době svatého Františka bylo ještě běžnou praxí, že se jako pokání po zpovědi udělovala povinnost vykonat takzvanou velkou pouť – do Říma, do Jeruzaléma nebo do Santiaga da Compostela. Sama cesta byla velmi obtížná fyzicky a také finančně a nebyla tedy pro každého.

Františkovi, který se setkával každý den s chudými a chudobou, šlo právě o tyto prosté a obtěžkané lidi, kterým chyběly prostředky nebo síly na dalekou pouť, kteří nemohli dát nic než svou víru, svou modlitbu, svou ochotu žít svou chudobu z evangelia. V tomto smyslu jsou odpustky v Porcinkule pokáním chudých, kterým už jejich život sám o sobě naložil dostatek pokání. Samozřejmě s tím bylo spojené putování do prostého a pokorného kostelíka, které bylo místem setkání s radikalitou evangelia, jak to učil svatý František. Na tomto místě se kajícník v tichu a pokoře obracel k Bohu a ve svátosti pokání s upřímným srdcem prosil o odpuštění.

ODPUSTKY VE FARNÍM KOSTELE

Svatý František z Assisi, zakladatel řádu františkánů, vždy velmi toužil po záchraně hříšníků a přál si, aby jeho milovaný kostelík Panny Marie Andělské v Assisi přispíval k obrácení lidí a sloužil k duchovní obnově.

Jednou, při nočním bdění v kostelíku, dostal ve zjevení pokyn, aby šel do Perugie za papežem Honoriem III. a vyžádal si pro svůj kostelíček odpustky k výročnímu dni jeho posvěcení.

Do té doby se „odpustky“ tedy „odpuštění trestu za spáchaný těžký hřích“ udělovaly většinou za osobní pouť do Svaté země, do Santiaga da Compostela, do Říma nebo za účast na křížové výpravě.

Na papežův dotaz kolik roků odpustků žádá, odpověděl: „Ať mi vaše svatost ráčí dát ne roky, ale duše. Chci, budete-li souhlasit, aby každý, kdo přijde do toho kostela vyzpovídán a s lítostí nad hříchy, byl zbaven jak všech svých hříchů, tak viny a trestu na nebi i na zemi, od křtu až po vkročení do tohoto kostelíka.“ 

Papež Honorius se tomu podivil a přítomní páni kardinálové byli jednoznačně proti takové novotě, aby kajícníci putovali jen do Assisi k nějakému bezvýznamnému kostelíku.

František tedy dodal „To, co žádám, není ze mne, ale od Toho, který mne poslal, našeho Pána Ježíše Krista.“ 

Nato papež pronesl souhlas, který platil pro den 2. srpna roku 1216 i všechny další výroční dny kostelíka Panny Marie Andělské. Písemný dokument o udělení tohoto privilegia se nedochoval, možná nikdy ani žádný neexistoval. Nicméně pravost této příhody nepřímo potvrzují papežské dokumenty, obsahující udělování podobných odpustků dalším františkánským kostelům od 15. století.

Papež Sixtus IV. roku 1482 udělil právo odpustků všem františkánským kostelům, ale jen pro členy františkánského řádu. Papež Řehoř XV. je roku 1622 udělil všem věřícím, kteří tyto kostely ve výroční den navštíví.

Pius X. roku 1910 zmocnil biskupy k určování dalších kostelů s porciunkulovými odpustky a od roku 1966 bylo Apoštolským listem Pavla VI. stanoveno, že ve farních kostelích lze tyto plnomocné odpustky získat 2. srpna. Tím se odpustku od Krista na přímluvu Panny Marie dostalo největšího rozšíření.

Papež Benedikt vzpomínal na prožívání 2. srpna v jejich farním kostele: „Ze svého mládí mám na tento den vzpomínku, že to byl den hlubokého usebrání, den přijímání svátostí, den modlitby. Lidé nepřetržitě vcházeli a vycházeli z kostela a před kostelem panovalo zvláštní slavnostní ticho. Každý cítil, že tento den je po celém světě dnem víry, tiché naděje a odpuštění.“

SLAVNÉ OBRAZY SVATÝCH

Giotto: Svatý František zachraňuje církev

V doprovodu prvních dvanácti bratrů přišel František v roce 1209 z poustevny na Rivotortu do Říma s prosbou o potvrzení řehole, kterou žili.

Zdálo se nemyslitelné, že by tato skupina "žebráků" mohla s něčím takovým předstoupit před papeže. Papež Inocenc III. s Františkem nechtěl při prvním setkání dokonce vůbec mluvit. Druhý den si však znění jeho řehole vyslechl a i když ho dojala, namítl, že ta pravidla přesahují lidské síly. Kardinál Kolonna vzápětí vyslovil obavu, že zamítnutí z tohoto důvodu by znamenalo zavrhnutí rad evangelia, protože Františkova řehole jim odpovídá. A označit evangelní dokonalost jako nerozumnou je nepřípustné, bylo by to znevažováním původce, tedy samotného Ježíše Krista.

Papež pak vyzval Františka: „Synu, modli se k Pánu Ježíši, aby nám zjevil svou vůli“. A František se opravdu celou noc modlil.

Tu noc měl papež Inocenc zvláštní sen, ve kterém viděl Lateránský chrám (při němž měl své papežské sídlo) nachylovat se k pádu. Hrozně se lekl, že bazilika padne a s ním i celá církev!

A pak uviděl muže v oděvu žebráka, ve kterém poznal bratra Františka, jak budovu lehce podpírá a tím ji zachraňuje…

Zvláštní mu na tom obraze připadalo, že žebrák nestojí mimo chrám, tedy i mimo církev, ale uvnitř budovy. Zachraňuje tedy církev zevnitř jako její pokorný a poslušný syn.

Druhý den ráno František před papežem znovu obhajoval vytvoření svého řádu s výkladem, který se papeži zamlouval, a mimo stále myslel na noční sen.

Následně papež s řeholí souhlasil a hned roku 1210 ji potvrdil pro začátek jen ústně, spíše jako bratrstvo kajícníků. Měli nosit mnišskou tonsuru a přijmout nižší svěcení. František proto přijal jáhenské svěcení (kněžské z pokory přijmout nechtěl), a byl ustanoven generálním představeným.

Slavný výjev namaloval malíř Giotto jako součást cyklu o životě svatého Františka v bazilice v Assisi.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kniha pamětí

Dělnického ochotnického spolku v Tlučné

  V červenci roku 1910 pořádala Národní jednota Pošumavská „Velkou národní slavnost“ za součinnosti všech spolků z Tlučné, v lese u Vochova. Této slavnosti se též činně účastnil náš spolek a uspořádal historický výjev z roku 1430 „Husité před Naumburkem“, jež se všeobecně líbil, a spolek stržil všeobecné uznání. Dlužno poznamenati, že celý čistý zisk z této slavnosti byl věnován fondu pro postavení české školy v Líních.

  V roce 1912 byla konána jedna valná hromada, při níž byl zvolen předseda spolku, jednatel, pokladník a režisér. Přišlo se k poznání, že chybí cvičení zpěváci, rozhodlo se tedy o založení pěveckého kroužku. Ten byl ustanoven, bohužel jen nakrátko, po krátkém čase pro liknavost členů se rozešel. Sehrána byla v tomto roce pouze dvě divadla, v dubnu „Bratránci“ a v prosinci „Náci a Muci byli dva kluci“. Zde již byla patrna slabší činnost spolku. První příčinou toho bylo, že několik soudruhů ze spolku v té době narukovalo. Druhá příčina byla roztržka v „Unii horníků“, kde autonomisté s centralisty zápolili, což i v naší obci hornické se projevilo.

  Konečně v roce 1914 dochází k oživění činnosti spolku, protože z vojny vrátil se soudruh Tráva, který svolal všechny k další činnosti. Mladí hoši a dívky hlásí se do spolku a s radostí se chápou práce. Sehráno bylo pět divadelních představení. V lednu „Svatoš a Milena“ a „Sňatek na zkoušku“, v březnu „Hříšnice“, v dubnu „Ráno, v poledne a večer“, v květnu „Hloupý Honza v zakletém zámku“. I uvnitř spolku byl zaveden pořádek. Pořízen byl soupis členů a usneseno platit členský příspěvek 5 halířů měsíčně. Bohužel v červenci roku 1914 zasáhla i do našeho spolku Velká válka a jeho činnost ochromila.

  V roce 1915 spolek pouze živořil, neboť kádr spolku narukoval, a ti, kteří zůstali doma, byli poměry znechuceni, neboť většina zisku z divadla musela býti odvedena válečným fondům. Sehráno bylo pouze jedno divadlo.

  V roce 1917 v mnohých našich dělnických rodinách nebylo ani na chleba, natož na zábavu. Přesto však věřili jsme v lepší příští. A přišlo. Již v druhé polovině tohoto roku bylo patrno, že Rakousku Uhersku dochází dech. Do spolku se přihlásilo několik mladších sil, konala se valná hromada, sehrána čtyři divadla a zisk z nich byl rozdělen mezi Místní fond vdov a sirotků v Tlučné a organizaci České srdce, která podělovala ty nejnuznější v místě věcnými dary.

  To očekávané „Něco“ přišlo v roce 1918 a učinilo rázem konec tomu válečnému běsnění. 28. říjen, toť nejen mezník v historii našeho národa, ale též v našem dělnickém životě. Od toho roku se naše činnost ve spolku blahodárně vyvíjí.

  I v roce 1920, jak jsem již uvedl, chuť k práci a nadšení u všech bylo, leč i poměry tomu napomáhaly, že jsme svoji činnost mohli rozvinouti. Dosti dlouho byl dělník deptán, po celou dobu války. Až teď v revoluční době svým jednotným organizačním postupem domohl se dělník lepšího honorování své práce. I uvědomil si, že nejen chlebem živ je člověk, ale též společenského života a slušné zábavy jest mu třeba. Naše divadlo bylo hojně navštěvováno a my jsme se činili. V tom roce sehráno sedm divadelních představení, v červenci poprvé také jedno divadlo v přírodě. Režisérský kurz v Plzni navštěvovali tři naši členové.

  Při stávajícím rozmachu v roce 1921 přišli jsme k poznání, že dosavadní jeviště nevyhovuje, odprodali jsme jej tedy sekci mládeže v Čelákově a zbudovali jeviště nové. Přesto, že jsme věnovali celkem 1291 Kč, museli jsme si ještě vypůjčiti 1000 korun, neboť náklad na nově pořizované jeviště byl veliký. Podali jsme žádost o příspěvek Ministerstvu národní osvěty, která však po urgenci roku 1922 byla zamítnuta.

V roce 1923 byla konána jedna valná hromada, sedm členských a 23 výborových schůzí. Rušno bylo v tomto roce, neboť měli jsme nové vyhovující jeviště a dosti členstva, jež si přálo často hráti divadlo.

Členstvo bylo rozděleno na dvě skupiny, v tomto roce jsme sehráli 16 představení.

  Sehrány byly kusy „Hospodář a výměnkář“, „Zvony“, „Furiant“, „Bobeček z ministerstva“, „Neodolatelná Olga“ nebo „Hastrman“.

Kdo je zasvěcen do života ochotníků, zajisté uzná, co obětavosti a píle toho vyžaduje. Hrány byly i kusy výpravné, za zapůjčení obleků bylo zaplaceno 1125 korun. Ku konci roku byly sníženy ceny míst na 4 – 3 – 2 Kč.  

Aby každý člen byl schopen zhostiti se úkolu, který od něj obecenstvo vyžaduje, bylo nutno dáti členům spolku odborný časopis. Odebíráno 50 výtisků „Divadelní ochotník“, jež platil spolek. Abychom měli též zdatné režiséry, vysláni byli soudruzi Kůš a Tomášek na režisérský kurz do Plzně. 

DOPISY OD PAPEŽŮ

Encyklika Ad coeli reginam

papeže Pia XII. (1954)

  Ke Královně nebes posílal již od prvních staletí křesťanský lid pokorné modlitby a zbožné písně, ať již ve chvílích radosti nebo uprostřed soužení, a nikdy nebyl zklamán ve své naději. Abychom zpečetili mnohé projevy naší úcty k Matce Boží, rozhodli jsme se ustanovit liturgický svátek Blahoslavené Panny Marie, Královny.

  Posvátná liturgie jako živé zrcadlo nauky předávané předky a přijaté věřícími po celé věky opěvují slávu nebeské Královny a vždy ji bude takto vzývat. Také křesťanské umění zobrazuje věrně Marii jako Panovnici na královském trůnu, s královskými insigniemi, korunovanou diadémem, obklopenou družinou andělů a svatých nebešťanů.

  Hlavním titulem, na kterém spočívá Mariina královská důstojnost, je nepochybně její božské mateřství. Svatý Jan Damašský mohl právem napsat: „Stala se skutečně Paní všeho stvoření, když se stala Matkou Stvořitele.“

  Blahoslavená Panna Maria má být nazývána Královnou také proto, že z Boží vůle sehrála velkou úlohu v díle naší spásy.

  Po dlouhém a zralém uvažování a s pevným přesvědčením, že Církev bude mít z toho velký prospěch, ustanovujeme svatou konstitucí, že svátek Panny Marie Královny bude se slavit po celém světě 31. května. Přikazujeme také, aby v tento den bylo obnoveno zasvěcení lidského rodu Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

  Nechť se tedy všichni s větší důvěrou než dříve shromáždí k trůnu milosrdenství a milosti naší Královny a Matky a prosí o pomoc v neštěstí, o světlo v temnotách, o útěchu v utrpení a smutku.

Nechť se zástupy věřících shromáždí v jejích chrámech, ať slaví její svátky. Kéž je jméno Maria, sladší než nektar a dražší než perly, chováno v nejvyšší úctě. Ať nikdo nevyslovuje žádná prokletá slova o tomto Jménu, zahaleném takovou majestátností a ozdobeném mateřskou milostí, a ať se neodvažuje říci nic, co by urazilo jeho čest.

Ať se každý snaží podle svého stavu vtělit do svých myšlenek a činů vznešené ctnosti naší vroucně milované Matky, Královny nebes. Neboť teprve pak se budou všichni praví křesťané cítit nevyhnutelně bratry, budou jednat ve vzájemné lásce, uznávat práva slabých, milovat mír.

Proto každý, kdo uctívá Pannu Marii, Paní nebe a země, ať vzývá mocnou Královnu míru, ať respektuje a střeží mír, který neznamená bezuzdnou svobodu, ale v duchu Boží vůle uspořádanou svornost mezi lidmi.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Účet

  Do obchodu vstoupila žena. Byla pohublá a šaty na ní visely, jak jí byly velké. Přistoupila k majiteli obchodu a pokorně ho tichým hlasem požádala, jestli by mohla dostat nějaké potraviny na dluh.

  Pověděla mu, že její manžel vážně onemocněl a nemůže už dál pracovat, a že jejich čtyři děti potřebují jídlo.

  Muž ji odbyl a vyzval ji, aby odešla.

  Žena ho snažně prosila: „Prosím vás, pane, donesu pak peníze, jak nejrychleji to půjde!“

  Majitel obchodu jí bezohledně vysvětlil, že na dluh neprodává, ať si najde jiný obchod ve čtvrti.

  Zákazník, který to všechno sledoval, přistoupil k majiteli a požádal ho, aby se pokusil ubohé ženě přeci jen vyjít vstříc.

  Obchodník se zdráhavě obrátil na ženu: „Máte seznam zboží?“

  S trochou naděje v hlase mu žena odpověděla: „Ano, pane.“

  „Dobrá“, prohlásil obchodník. „Položte ten svůj seznam na váhu. Dám vám tolik zboží, kolik váží.“

  Žena chvíli se sklopenou hlavou váhala, pak vytáhla z nákupní tašky kousek papíru, rychle na něj něco naškrábala a pak položila lístek opatrně na misku vah.

  Obchodníkovi i zákazníkovi se oči rozšířily údivem, když viděli, jak miska vah najednou klesla a zůstala dole. Obchodník hleděl upřeně na váhu a zamumlal: „To je neuvěřitelné!“

  Zákazník se usmál a obchodník začal na druhou misku nakládat pytlíky s potravinami, mouku, krabici cukru, konzervy, plechovky, ale váha se ani nepohnula. A tak dál znechuceně přidával a přidával.

  Nakonec popadl lísteček a celý zmatený se na něj podíval. Nebyl to nákupní seznam. Byla to modlitba: „Bože, ty znáš moji situaci a víš, co potřebuji. Odevzdávám vše do tvých rukou.“

  V rozpačitém tichu dal pak obchodník ženě všechno, co jí přinesl na pult. Žena poděkovala a vyšla z obchodu.

Jen Bůh zná váhu modlitby.

Bruno Ferrero: Pohlazení pro duši.