ÚVODNÍK – UHLÍKOVÁ STOPA

       Čím dál tím více lidí si dává velmi moderní předsevzetí „nechci zanechat velkou uhlíkovou stopu“. Jeho ústřední myšlenkou je „nadělat za svého života co nejméně škody“. To znamená třeba nezanechat za sebou zbytečné odpadky, spotřebovat co nejméně energií, nelétat přes oceán, ničím neplýtvat atd.

       Je to předsevzetí dobré a pro všechny prospěšné. Škoda jen, že je formulováno spíše negativně, tedy, co člověk dělat nemá. Přitom bychom měli být vedeni úsilím nadělat za svůj život co nejvíce dobra.

Člověk naší civilizace, který chce být aspoň trochu zodpovědný, sedí jakoby v koutě a zoufale odráží všechny super výhodné nabídky, které se na něj valí, brání se zuby nehty, aby odolal všem reklamním našeptávačům a je vyčerpán vším, co ho zahlcuje, co se mu nabízí a vnucuje stále dokola.

Pokud se dokážete ubránit, jste vlastně výjimka, protože většina lidí kolem vás už něco takového určitě má a je to přece super! Pro některé budete hrdina, který dokázal něco, co oni ne, pro jiné pitomec, který nejde s dobou a zavrhuje výdobytky naší skvělé civilizace. Proč si nekoupit si další auto? Neletět přes půlku zeměkoule na dovolenou? Nepořídit si sekačku, myčku oken nebo vysavač, který hravě vše udělá za vás? Nekoupit si neuvěřitelně výhodné balení čehokoliv v nevratném obalu? A proč ne?

Už jen něco neudělat, co dělají ostatní, je pak velmi těžké. A tedy hodné obdivu. Nestačí pak síly na to, konat dobro. Jeden je rád, že se vyhnul něčemu, co se sice tváří jako dobré, ale nakonec se z toho vyklube další zlo.

Členové třetích řádů, takzvaní terciáři, jsou vedeni snahou žít nejen dobře, ale ještě o něco lépe. Zavazují se například k častější modlitbě, denní účasti na mši svaté, k charitativní činnosti nebo k péči o místní kostel.

       Nemusí být všichni terciáři. Stačí, když se každý bude snažit nejen konat co nejméně zla (materiálního i duchovního), ale také zároveň konat o něco více dobra než ti ostatní kolem nich. K tomu nás nevede pýcha, že bychom snad byli lepší než ti ostatní. Ale pokorná touha více svými skutky uctít Boha. Vždyť Bůh je dobrý a koná jen dobro. V tom ho máme následovat, v tom se snažit „být jako Bůh“, pokud si ovšem na konci každého našeho velkolepého dobrého skutku podle pravdy přiznáme, že bez Boží pomoci a vedení bychom nic takového nedokázali.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme oslavili Nejsvětější Trojici

       Ve farnosti máme dva kostely Nejsvětější Trojice, a tak se tam poslední víkend v květnu konala pouť. Tím se míní opravdová pouť, tedy slavnostní mše svatá k uctění svátku kostela. A o té většina obyvatel obce nic neví, takže to podle toho také vypadalo.

       V sobotu odpoledne jsme se sešli v Jezné. Velký barokní kostel, zvenku budící ošklivost opadanou omítkou, uvnitř překvapivě čistý, suchý a světlý. A už léta opuštěný ode všech věřících (i nevěřících).

       Na mši svatou sem už léta nikdo z místních nechodí. A nezměnilo se to ani letos. Přesto tam nebyli páni faráři sami. Do kostela nakonec dorazila jedna rodina z Kozolup a jedna z Vejprnic, takže nás bylo dohromady krásných 13!

Po skončení bohoslužby jsme se ještě všichni společně bavili před kostelem, když tu k nám přišel místní pán a zvědavě se ptal: „Co se tu dnes po takové době děje?“

       „Byla tu přeci pouť, je to už od ledna napsané na plakátu na dveřích.“

       „Opravdu?“ podivil se místní usedlík. „Tak to jsem si tedy nevšiml.“

       Pokračovali jsme v přerušené debatě na téma „farnost Jezná byla docela bohatá, kolik vlastně dostala pozemků zpět v restituci“.

       „Moc toho zase nebylo, spoustu polí si zabraly obce a od nich soukromníci.“ Informuje informovaná osoba.

„Je tu jeden pán, který od obce koupil za pakatel obrovský lán pole, který kdysi celý patřil faře. Teď ho rozporcoval a části rozprodává na stavbu domů.“

       „To jsou věci!“ diví se paní z Kozolup. „Jak je to možné, že se takové transakce nikdy nepodaří nám? Náš syn například ne, a ne sehnat parcelu, aby si mohl postavit blízko nás barák pro svou rodinu.“

       „To je tím,“ uzavřel debatu pan farář, „že posloucháme slovo Boží, které říká, abychom upírali své zraky k nebi. A jak tak pořád koukáme vzhůru, a myslíme na věci nebeské, unikají nám ty kšefty s pozemskými věcmi. Prostě si toho nevšimneme, že nám někdo vyfoukl parcelu před nosem.“

       V Blatnici se taky s věřícími zrovna neroztrhl pytel, ale vždy tam někdo do kostela přijde. V neděli na poutní mši svaté to bylo aspoň půl na půl. Sedm místních a sedm přespolních.

       I tam byli ovšem překvapeni, když jsme žádali o včasné otevření kostela v neděli dopoledne. „A proč? No jo, ona je tu vlastně pouť. My jsme na to trochu zapomněli, když letos nejsou kolotoče a stánky.“

       Nakonec to všude dobře dopadlo. Oslavili jsme Nejsvětější Trojici modlitbou a hlasitým zpěvem. Přesně, jak to má být.

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

Třetí řád sv. Norberta - terciáři

Norbertův třetí řád je nejstarší v Církvi. Jako apoštolský kazatel získal svatý Norbert k důslednému zbožnému životu zástupy věřících. Mnozí z věřících chtěli být a zůstat s Norbertovými kláštery v úzkém a trvalém spojení, a tak se stále duchovně obohacovat, spolupracovat a pomáhat. Byli proto přijati do Třetího řádu a jako znamení příslušnosti k Norbertovu založení dostali bílý škapulíř. 

Kromě mužských a ženských klášterů, patří tedy k premonstrátskému společenství také kněží i laici žijící ve světě, kterým se říká terciáři. I když nejsou řeholníky, mají vnitřní náklonnost ke svatému Norbertovi a přidružují se k premonstrátským řeholním komunitám jako místům křesťanského setkávání a duchovního povzbuzování. 

Když si terciář život v Třetím řádu vyzkouší a pokud vedení Třetího řádu souhlasí, může terciář složit sliby Třetího řádu. Slib je úkon Bohopocty, sleduje větší Boží čest. Náplň slibu si terciář navrhne a ten, kdo je pověřen péčí o terciáře, ji schválí. Náplní může být cokoliv dobrého (např. "Slibuji, že nikdy nevynechám mši svatou, jak to stanoví církevní přikázání.").  Doporučuje se, aby náplní slibu bylo nejen něco dobrého, ale i lepšího (např. "Slibuji, že budu ve stanoveném rozsahu konat modlitbu breviáře.").

Na stránkách premonstrátského kláštera v Nové Říši si můžeme přečíst, jak má vypadat duchovní život terciáře:

SVATÍ PREMONSTRÁTI

Svatý Isfríd z Ratzenburgu (svátek 16. června)

       Další světec z první generace premonstrátů je svatý Isfríd. Narodil se kolem roku 1115. V roce 1180 se stal nástupcem svatého Evermoda na biskupském stolci v Ratzenburgu.

Byl přítelem a zpovědníkem vévody Jindřicha Saského, který ho nadšeně podporoval v jeho úsilí dále šířit křesťanství u Lužických Srbů. Zůstal vévodovi věrný i po roce 1181, kdy byl Jindřich sesazen a Isfríd čelil různým výhrůžkám. Pokračoval také ve výstavbě ratzenburské katedrály.

Biskup Isfríd měl vynikající organizační schopnosti, ve starých kronikách je nazýván „člověkem vyznačujícím se křesťanskou moudrostí, pokorou a odvahou“.

Svatý Isfríd byl ale také člověk vysoce zbožný a kající, s jeho životem je spojováno množství zázraků, například proměna vody ve víno nebo uzdravení slepého.

V roce 1190 navštívil klášter Floreffe, který byl vypálen nepřáteli církve a z něhož následně utekli všichni řeholníci. Dokázal všechny bratry i jejich opata přimět k návratu, obnovil řádný klášterní život a rovnou posvětil v klášterním kostele sedm nových oltářů.

Ve stejném roce založil a posvětil nový klášter premonstrátů Postel v obci Mol a klášterní kostel sv. Mikuláše. Svatý Isfríd zemřel 15. června 1204 ve věku 90 let. Svatořečen byl roku 1728.

ODKAZ SVĚTCŮ

Bylinková zahrada a sýrárna v opatství Postel

       Malou vesničku Postel najdeme v severovýchodní části Belgie, u hranic s Nizozemím. Dnes v ní žije okolo 200 obyvatel a je součástí obce Mol.

V roce 1138 zde byl uprostřed lesů založen nový premonstrátský klášter, později v roce 1618 povýšený na opatství. Za francouzské revoluce byl klášter uzavřen, prodán do soukromých rukou, premonstráti jej získali zpět roku 1847.

Jeho obnova trvala celých 150 let, protože zdrojů bylo málo, během války dokonce řeholníci prodávali měděné kotle z bývalého pivovaru, aby měli na další opravy klášterních budov a kostela sv. Mikuláše.

Ale přes všechny potíže zde od té doby opět žijí, modlí se a pracují „bílí mniši“, jak jsou zde tradičně nazývání. Svůj klášter vnímají jako „modlící se srdce celého Kempenu“. Klášter je otevřený pro všechny návštěvy a turisty.

V roce 1994 se v klášteře začaly pěstovat bylinky způsobem šetrným k přírodě. Prioritou se stal exotický ženšen, ale pěstují se zde i klasické bylinky, které se využívají při výrobě krémů a dalších léčivých přípravků. Zásluhu na tom má především bratr Guy, který vstoupil do řádu premonstrátů v roce 1974 a snažil se obnovit středověkou tradici pěstování bylin k léčebným účelům. Je také autorem dvou knih o bylinkách.

       Klášter i dnes má v majetku vlastní stádo krav, mléko se využívá k výrobě domácího sýra s nejrůznějšími příchutěmi. Výroba začala v roce 1947, nejprve byl k dostání jen typický tvrdý „opatský sýr“, postupně přibývají další výrobky – polotvrdý sýr, bylinkový sýr, lanýžový sýr, pivní sýr. V klášterním obchodě je možné zakoupit k sýru také „opatský chléb“. 

       Pivo se ve zdejším klášteře vařilo od roku 1611, po návratu premonstrátů do kláštera už ale pivovar nebyl obnoven. Pivo nesoucí jméno slavného kláštera se od roku 1953 vaří se souhlasem premonstrátů jinde, v nabídce je tmavé i světlé opatské pivo Postel.  Tak ho ochutnejte, až pojedete do Belgie.

Zprávy a oznámení

       V sobotu 5. června 2021 bude slavnostně posvěcena opravená katedrála sv. Bartoloměje v Plzni. Kvůli současné situaci se slavnosti smí zúčastnit pouze několik zástupců z každé farnosti.

V neděli 6. června 2021 oslavíme přeloženou Slavnost Těla a Krve Páně. V Nýřanech a v Heřmanově Huti po mši svaté svátostné požehnání.

Ve středu 9. června 2021 ve 13. 00 hod. se koná pohřeb P. Petra Mecla v kostele sv. Jana Nepomuckého na Chodském náměstí v Plzni.

       O víkendu 12. a 13. června 2021 proběhne Víkend otevřených zahrad. Zahrada ticha v Jezné se opět připojí. Podrobný program bude na plakátech.

       V neděli 13. června a 20. června 2021 nebude mše svatá v Heřmanově Huti (dovolená P. Roberta).

       V neděli 4. července 2021 bude sloužena poutní mše svatá v kostele sv. Prokopa v Nýřanech. Zároveň bude správa farnosti svěřena P. Robertovi za přítomnosti plzeňského biskupa Tomáše Holuba. V tuto neděli nebude mše svatá v Heřmanově Huti!

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika fary Pačejov počtvrté

1912

       V neděli 3. září 1911 byl jsem instalován na faru v Pačívě já, P. František Štěrba. V květnu roku 1912 začalo se s opravou fary a oprava trvala až do začátku října. Oprava šla velmi pomalu, více se odpočívalo, nežli pracovalo. Byla to doba zkoušky, na faře vše rozbouráno, znečištěno a rozházeno, nic nedokončeno. Od zahrady přes sklep až po střechu bylo vše po celý čas rozděláno a nedoděláno! Vrata, dvéře, okna, vše dokořán, každý měl do fary přístup, ztratily se věci z fary, všechna jablka na zahradě otrhána, ukradeno i 10 slepic. Bylo prostavěno celkem 10. 000 korun.

       Co do duchovní správy zatím – jsem tu jen deset měsíců – podotýkám tolik: je mnoho pravdy, co bylo napsáno od P. Hyťhy i P. Sompeka. Já shledal účast na dopoledních bohoslužbách sice dosti četnou, ale jen v zimě. Shledal jsem chování v kostele hodně neuctivé, proti kterému ihned dal jsem se do boje a bojoval přes rok slovy mírnými i přísnými. Po roce chování ke mně i při mši svaté je už lepší, ale stále chodí málo lidí, zvláště mužů, na odpolední služby Boží.

       Těžká byla a dosud je práce ve škole. V první třídě pracuje se krásně, ve druhé třídě již jen těžko, ale třetí třída, kde jsou děti nejstarší, byla mým postrachem! Lenost, nedbalost, nepozornost hrozná. Jednal jsem zprvu mírně a laskavě, druhý rok rázněji a přísněji. Ale narazil jsem s tělesnými tresty. Otec potrestaného kluka na mě dokonce podal žalobu, nepřišlo to sice k soudu, ale tento čin otce ochromil mou činnost. Tolik jsem pro ně pracoval, rád a ochotně, a za to žaloba! Co jsem dříve již tušil, to se stalo jistotou – rodiče jsou horší dětí, nemají o ně péče, a ještě se jich zastávají. Ztratil jsem všechnu radost svojí, práce ta mě znechutila, děti se mi zošklivily.

1914

       Důležitou událostí v osadě bylo vypuknutí světové války, koncem července 1914. O pouti v Novém Boru viděl jsem první účinky války – srdceryvný pláč žen v kostele. Odvedeno bylo z Pačíva 60 mužů, jen 18 z nich přišlo ke zpovědi, ostatní se ani neukázali, aby jim farář mohl dát sbohem. Ženy zesmutněly, dávaly více na modlení za své muže a mše svaté za vojáky.

       Na svátek Všech svatých vykonal varhaník a učitel Barborka velké pohoršení v kostele. Výsledek byl, že byl nucen varhan se vzdáti, v té době také hanebné chování chasy na kruchtě dostoupilo vrcholu. Nato kruchta byla uzavřena a na varhany se nehrálo asi rok. Zpěv šel dobře i bez varhan. Barborka na kruchtě nejen že pořádku nedržel, chasu nekrotil, nýbrž přímo na kruchtu ji bral, proti faráři mluvil a jednal. Chtěl faráře odstraniti a vyšoupnouti, naproti tomu byl z kostela vyšoupnut sám. V kostele všichni si oddechli, že ten zuřivý nepřítel dobré věci je pryč. Ale zato teď zuřil ještě více. Za 14 dní po onom pohoršení v kostele byla na faře vytlučena všechna okna. Jeho autorita sice klesala, ale lidé ho potřebovali. Neměli ho sice rádi, ale psal jim dopisy do Ruska vojákům a vydával lístky na mouku a cukr po celou válku. A tak většinou mlčeli.

1915

       Válka zuří stále. Přes 100 mužů z osady bylo odvedeno. Dřely se ženy, děti i starší lidé na polích, aby potřebné práce zastali. Zato přestaly muziky a v adventu více lidí přišlo ke zpovědi.

V říjnu 1915 přišel sem nový učitel, František Hlinka, který brzy získal si přízeň nejen osadníků, ale i faráře. Byl věřícím křesťanem i s celou rodinou a nestyděl se za svoji víru na veřejnosti. Ujal se hraní na varhany a hrál dovedně, cvičil nové kostelní písně, svolával hudebníky na kruchtu, učil na housle mnoho školáků, a též ve škole vedl žáky ku křesťanské pobožnosti. Ve své horlivosti brzy nalezl protivníka zuřivého v učiteli Barborkovi, ovšem nezalekl se ho.

       Koncem roku 1915 nastal i obrat v chování školáků, Farář totiž vyložil řídícímu Barborkovi, že do školy nebude choditi, aby se tam dal týrat od nějakých lumpů, a že o tom napíše i na okresní školský úřad. Zdá se, že to pomohlo. Ovšem před tím již dostal Barborka asi třikráte přes nos. Ďábelské chování kluků rázem přestalo, Barborka zakázal jim utíkati ze školy před náboženstvím, a bylo to hotovo. Nyní bylo patrno, od koho štvaní proti knězi ve škole pocházelo!

1933

       Minula delší doba a já opět chápu se péra, abych napsal některé památné věci. Dřívější učitel zdejší, pan Barborka, potom řídící v Malém Boru, měl neblahý konec života. Byv stižen několika nemocemi, mínil jíti na penzi. Ale ovšem také šel, ale již na odpočinek věčný! Při hnojení zahrady ranila jej mrtvice, upadl na hromadu kompostu a skonal. Dle sdělení lidí vyhrožoval, že až se vrátí do Pačejova na penzi, že faráři zatopí! A zatím zatopili jemu – v peci plzeňské.

Pan vikář si přál, abych zaznamenal snahu o opravu vnitřní našeho kostela. Zdejší kostel postavený 1871 nebyl od té doby nikdy bílen. Od svého příchodu roku 1911 přemýšlel jsem, jak tuto věc napraviti. Úřady však vždy tuto věc škrtly, náklady na vybílení by totiž dosáhly 6. 700 korun! A proto se celá věc stále oddalovala.

ROZHOVORY S PROFESOREM KOLÁŘEM

(z knihy rozhovorů Labyrint pohybu)

O pohybu a relaxaci

       Medicína by měla mnohem více počítat s léčebnými účinky pohybu. Vždyť účinek pohybové aktivity snižuje u lidí nemocnost a úmrtnost téměř o 40% proti těm, kteří mají sedavý způsob života. Dřív byla pohybová zátěž přirozeným způsobem života, ale to se změnilo, jak jsme již říkali. Polovina lidí nemá dnes téměř žádnou pohybovou aktivitu, proto musí aspoň trochu trénovat.

       Představte si následující situaci: Na preventivní prohlídku přijde obézní pacient a lékař zjistí, že má zvýšený cholesterol. Co udělá? Dá mu tabletky na jeho snížení. Později ho bude ještě léčit na cukrovku, protože se nehýbe, přejídá se a vysedává u počítače. Víte, kolik tento zbytečný způsob léčby stojí na úkor skutečně nemocných? A přitom by stačilo povzbudit pacienta k cílené a vhodné pohybové zátěži.

       Jednoduché a univerzálně platné rady, co cvičit a jak dlouho, po mně lidé žádají často. Ale každé zevšeobecnění je špatné. Když budete mít mizerná kolena, neporadím vám, abyste moc chodila, při nemocné kyčli rozhodně nedoporučím dnes tak populární běh. Když se v Americe propagoval tzv. jogging, neuvěřitelně vzrostl počet odoperovaných kyčlí, když se prosazovala rychlá chůze, tak zase kolen. Pro rozvoj kondice musí každý zvolit způsob zátěže individuálně.

       Relaxace patří k velmi efektivnímu způsobu odpočinku. Umět relaxovat znamená úplně něco jiného než si lehnout a nic nedělat. Je to vlastně schopnost vnitřně se uvolnit, uvolnit svalové i psychické napětí, které je obvykle značné, odpoutat se ode všeho a zklidnit se. Kdo dobře ovládá relaxaci, mívá pevnější duševní i tělesné zdraví, lepší pracovní výkonnost, lépe se soustředí, méně se unaví, bývá v životě spokojenější. Naopak ten, kdo je příliš napjatý a křečovitý, bývá náladový, úzkostlivý, konfliktní, mívá poruchy spánku.

       Relaxovat se musí naučit každý sám. Musíme to trénovat, ale i když budete cvičit relaxaci dejme tomu dvakrát denně po deseti minutách, dostaví se výsledek až po několika týdnech. Můžete si pomoci různými pomůckami, aromatickými látkami nebo hudbou, ale nakonec se každý musí řídit vlastními vnitřními pocity a prožitky. Naučit se číst sám sebe.

ROK SVATÉHO JOSEFA

Plášť svatého Josefa

Úcta k Plášti sv. Josefa pochází z 22. srpna 1882, kdy arcibiskup v Lancianu, mons. Francesco Petrarca schválil modlitby, které se máme modlit po 30 po sobě jdoucích dnů na památku 30 let, kdy sv. Josef žil jako čistý snoubenec po boku Panny Marie a byl Ježíšovým pěstounem.

Starostlivý a pečlivý otec sv. Josef byl jistě silný a odvážný muž. A byl to také muž mystický, kterému se při různých příležitostech dostalo milosti poznávat vůli Boží z andělova zjevení. Svatý Josef měl velkou důstojnost a vysokou odpovědnost: jako hlava Svaté rodiny chránil svou snoubenku a Božího Syna. Utíkat se k němu znamená svěřit se spravedlivému nebeskému ochránci.

Modliteb třicetidenní pobožnosti je celkem šest, uvádíme z nich jednu.

Třicetidenní pobožnost – modlitba Pláště svatého Josefa:

Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého. Amen.

Ježíši, Maria, Josefe, Vám věnuji svoje srdce, i svoji duši.

3x Sláva Otci, i Synu, i Duchu Svatému.

Ó, vznešený patriarcho, svatý Josefe,

díky tvojí dokonalé poslušnosti Bohu

se můžeš za mne přimlouvat.

Díky svému svatému životu, plnému milosti a dobrodiní, vyslechni moji modlitbu.

Pro své nejsladší jméno, pomoz mi.

Pro své nejsvětější slzy, potěš mně.

Pro svoje trápení, přimlouvej se za mě.

Pro svoje radosti, potěš mně.

Od každého zla na těle i na duši, osvoboď mě.

Přede všemi nebezpečími a pohromami, ochraňuj mě.

Pomáhej mi svými mocnými přímluvami

 a vypros mi skrze své milosrdenství vše,

co je nezbytné pro moji spásu, obzvláště však milost, o kterou prosím a kterou tak naléhavě potřebuji.

3x Sláva Otci.

MOUDROST VÝCHODNÍ LITERATURY

6. část – ARMÉNIE

Učitel církve svatý Řehoř z Nareku

Svatý Řehoř z Nareku se narodil kolem poloviny desátého století. Když mu v mládí zemřela matka, jeho otec Chosrov jej dal na vychování ke strýci jeho matky Ananiovi, který byl opatem kláštera v Nareku u jezera Van, a sám se stal mnichem a později byl dokonce posvěcen na biskupa v Andzevu. Anania byl velmi vzdělaný mnich a dbal na vzdělání a duchovní život ve svém klášteře, který se tehdy proslavil po celé Arménii. Řehoř tak vyrůstal v prostředí, které jej vedlo k hlubokému vztahu k jeho Stvořiteli. V klášteře získal kněžské svěcení a jako mnich tam žil až do své smrti roku 1003.

Během svého života napsal mnoho děl, mimo jiné komentář k Velepísni, chvalozpěvy na Pannu Marii, na svatý Kříž a na svaté Apoštoly a také knihu duchovních ód, k nimž napsal i melodie a z nichž tradice uchovala některé až do dneška. Óda na Bohorodičku, kterou složil, se dodnes zpívá při vánoční bohoslužbě. Řehoř je ctěn jako svatý v celé Arménii i za jejími hranicemi. Dne 23. února 2015 papež František vyhlásil sv. Řehoře učitelem Církve.

ÚRYVEK Z ÓDY NA MATKU BOŽÍ

svatého Řehoře z Nareku

Tebe úpěnlivě prosím, svatá Bohorodičko,

anděli z lidí, cherube spatřený v těle,

nebeská vládkyně,

čirá jako vzduch, čistá jako světlo,

ryzí v podobnosti s obrazem

vycházející jitřenky,

Přimlouvej se, oroduj, pros,

neboť, jako v Tvou nevýslovnou čistotu,

hle, já věřím i v přijetí Tvého slova.

Slzami pomoz mně ohroženému,

Ty, chválená mezi ženami;

skloň koleno pro mé usmíření,

ó rodičko Boží;

o mě ubožáka pečuj, oltáři nejvyššího;

podej ruku mně churavému,

chráme nebeský;

oslav sebou svého syna tím,

že na mně božsky vykoná zázrak

odčinění a milosrdenství, služebnice Boží a Matko!

ROZJÍMÁNÍ NAD KŘESŤANSKÝMI SYMBOLY

Monstrance

Když Ježíš odešel do Getsemanské zahrady, vedl s sebou tři učedníky, Petra, Jakuba a Jana, aby mu při modlitbě dělali společnost. I když je Kristus prosil, aby zůstali vzhůru a ostražití, zatímco se modlil, všichni tři usnuli.

Ježíš pak Petra napomenul: To jste nemohli se mnou jednu hodinu bdít? Zůstaňte vzhůru a modlete se!

Jak odpovědět Kristu na obrovskou lásku k nám? Pro mnohé přichází ta správná slova v tichých okamžicích eucharistické adorace, během nichž můžeme ve skutečné přítomnosti Krista v podobě Nejsvětější svátosti tiše sedět a slyšet jeho hlas. Můžeme tu zůstat pět minut nebo pět hodin. Můžeme se modlit nebo jen meditovat. A co je nejdůležitější, potřebujeme otevřené srdce, abychom slyšeli jeho individuální poselství každému z nás.

V eucharistické adoraci, starodávné modlitební praxi, přicházíme v modlitbě před skutečnou Boží přítomností vystavenou v Nejsvětější svátosti. Ta je odhalena v zářivém slunci, takže Pán je jasně viditelný všem, kteří za ním přijdou. Zapálené svíčky kolem monstrance nám připomínají, že Ježíš je světlo světa. Na rozdíl od Getsemanské zahrady musí být někdo přítomen a vzhůru, aby chránil Krista.

Modlitba sv. Bonaventury před Nejsvětější Svátostí

Dej, ať má duše lační po Tobě,

pokrmu andělů, občerstvení svatých duší.

Po Tobě, na něhož touží nahlížet andělé,

nechť vždy lační a Tebe ať požívá mé srdce,

ať vždycky žízní po Tobě, zdroji života,

zdroji moudrosti, zdroji věčného světla.

Za Tebou ať má duše chodí,

Tebe nechť hledá, Tebe ať nalézá,

k Tobě ať směřuje, o Tobě nechť rozjímá,

o Tobě nechť mluví i všechno koná

ke chvále a slávě Tvého jména,

s pokorou, s láskou a potěšením,

s ochotou a vroucností,

s vytrvalostí až do konce.

Abys jedině Ty byl vždycky mojí nadějí,

celou mojí důvěrou, mým bohatstvím,

mou radostí, mým spočinutím a klidem,

mým pokojem, mým občerstvením,

mým útočištěm, mojí pomocí, mojí moudrostí,

mým údělem, mým majetkem, mým pokladem. Amen.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta Jana Ferdinanda Körninga do Laponska

Katolickou víru přijal jsem po dlouhých nesnázích a rokování. Když jsem viděl zanícení otců jezuitů pro přivádění duší k Bohu, pochopil jsem, jakou hodnotu má ona horlivost u Boha. Umínil jsem si tedy vynaložit podle jejich vzoru celý svůj život na záchranu duší v severských končinách, a od té doby jsem zaměřil všechno své snažení k tomuto cíli.

       Nemohl jsem ale dosáhnout, aby mi byli přiděleni nějací společníci pro tuto misi, nýbrž mi bylo řečeno, jelikož ony oblasti jsou zcela neprobádané a neznámé, abych nejprve sám šel a ty krajiny procestoval, a podal pak zprávu, jaká by byla skutečná naděje na apoštolské mise.

První část – seznámení s Laponskem

Konečně po mnoha svízelích jsem se s radostí začal chystat na cestu. Do Laponska je zakázáno přicházet všem kromě obchodníků, kteří si toto právo koupili od švédského krále, a kromě tornijského kazatele – probošta, který u Laponců křtí děti, potvrzuje manželství a vybírá si svoji daň. Probošt tedy uvedl, že patřím do jeho rodiny (doufal totiž, že jednou povedu jeho dceru k oltáři), a tak jsem byl spolu s ním do Laponska vpuštěn.

 Sotva jsme vstoupili do Laponska, přispěchali na samé hranice se šestnácti soby nám vstříc Laponci. Nasedli jsme tedy do saní, které mají tvar koryta vydlabaného z kmene. Člověk v něm musí být přivázaný řemeny, neboť sob vyvine takovou rychlost, že člověk při nárazu do stromu snadno vypadne a zůstane sám ve sněhu, aniž to ostatní zpozorují. Sob je zvíře tak rychlé, že za den a noc urazí 36 mil. V běhu neustále vyplazuje jazyk a občas jím po straně uchvátí kousek sněhu a zhltne ho. Když se pak dojede na určené místo, nepotřebují sobi jiné ošetření, než že se vypřáhnou a pustí do lesa. Tam totiž najdou pod sněhem velmi pěkný měch a ten jedí, když si ho vyhrabou.

       Sobi jsou pro Laponce vším. Od sobů mají všechno a jsou často jediným zaměstnáním mužů, kteří se občas ještě zabývají lovem zvěře a ryb, ale ostatní práce, krejčovské, kuchařské a podobné, vykonávají ženy.

       Maso divokých sobů suší na větru a pak vaří nebo pečou. Z kůží vyrábějí oděv, obuv, rukavice, jakož i své domy. Z jemnějších kůží pak vyrábějí pleny pro své děti. Z pruhů kůže dělají řemeny, které používají místo provazů. Mléko mají velmi silné a husté, jako naše mléčná omáčka zahuštěná vejci, takže se dá stěží pít, není-li smícháno s vodou, má však výbornou chuť. Laponci jej mnoho nepoužívají, ale schraňují jej k prodeji za drahou cenu, nebo z něj dělají výborný a velmi tučný sýr. Mléko mrazem brzy zmrzne, takže jej nosí v kusech v jakýchsi sítích, a když nějaké chtějí, odseknou si kousek sekyrkou a rozpustí nad ohněm. Občas do něj míchají černé jahody a tím pak uctívají hosty.

       Z parohů sobů dělají Laponci velmi krásné lžíce a rukojeti, také ozdoby na šaty a spony.

       Divocí sobi loví se tímto způsobem: Laponec si přiváže k levé noze dřevěný střevíc dlouhý asi šest loket, k pravé noze pak jiný, asi tříloketní, pak vezme do ruky hůl na odstrkování (někdy do obou rukou), levou nohou se postaví na sníh, pravou nohou a současně tou holí se tak rychle odstrkuje, že dohoní i to nejrychlejší zvíře. Když pak uloví jednoho soba ze stáda provazem hozeným na rohy, brzy se k němu přidruží jiní a následují ho. Je to totiž zvíře velmi družné a mírné a žádným způsobem nikomu škodlivé.

       Když je někdy stádo sobů přepadeno od vlků, hned všechna zvířata přibíhají ke svému pánu. Jdou pohromadě jako ovce. Když je Laponci chtějí odvést z pastvy, připínají si ony dlouhé dřevěné střevíce, a tak i jeden člověk sežene všechna zvířata ke stanům a saním. Týchž dřevěných střevíců Laponci používají na lovu ostatní zvěře. Neboť jakmile zpozorují lišku nebo jinou zvěř, ihned ji pronásledují ze vší síly, cestou necestou, po horách atd. v těch dřevěných střevících. 

       Když jsme dorazili do prvního stanoviště Laponců, našli jsme zde shromážděny dvě stovky rodin se syny a dcerami. Zástupci švédského krále předali daň, také dali daň kazateli, a pak hned zahájili obchod s kupci, vyměňujíce kožešiny za jiné věci. Když přinesou na shromaždiště děti, které zplodili toho roku, kazatel je pokřtí a vezme odměnu pár střevíců. Také vyučuje dospělé katechismu a oddává snoubence, kteří se dostavili. Přesto mnozí z nich, ačkoliv jsou pokřtění, jsou bez jakékoliv víry. Ba před několika lety jim probošt dokonce spálil nějaké modly. Také kouzlům jsou velmi oddáni, ačkoliv Dánové a Švédové bez milosti upalují ty, které dopadnou a usvědčí z kouzel. 

Příště: Laponské zvyky.

A JEŠTĚ jedna vzpomínka NA ZÁVĚR

Když jsem psala úvodník pro tento věstník, netušila jsem, že můj bratr má před sebou poslední dny svého pozemského života. A tak mi tentokrát dovolte jednu osobní vzpomínku.

       Možná jste ho znali, pátera Petra Mecla, naposledy působícího ve Skalné u Chebu. Odešel do věčné radosti a nás tady nechal ve smutku. Jako správní křesťané bychom se vlastně také měli radovat, vždyť věříme, že přešel z tohoto slzavého údolí tam, kde je jen věčná radost a pokoj. Tak proč pláčeme a smutníme? Náš pan farář k tomu řekl: „My si hlavně uvědomujeme, že už není tady s námi, a proto jsme smutní, sice zároveň víme, že je s Bohem, a že bychom se z toho měli radovat, ale na to většinou myslíme mnohem méně.“

       Ale jak nemyslet na to, že už tady není, když na každém kroku zakopáváme o věci, které k němu patří, a na kterých lpí ono „příště“. Krabička, ve které přinesl buchtu od dobré duše z farnosti. „Odnesu si jí příště.“ Šátek, ve kterém mu kamarádka z Moravy posílala vlastnoručně upečený chléb. „Příště jí ho pošlu.“ Zahradní lavice, kterou koupil mamince k narozeninám, a která potřebuje natřít. „Koukneme se na ty barvy příště.“

Jistě nebyl dokonalým člověkem, ale ať už se jednalo o cokoliv, vždycky se snažil všechno dělat poctivě, důkladně a s pečlivou přípravou.

Třeba když svým dvěma malým sestřičkám neúnavně hrál podle vlastního scénáře loutkové divadlo. Když děti na základní škole učil, jak se zpívá ve sboru. Když jako ceremoniář pana biskupa připravoval průběh liturgie.  Když vystřihoval a lepil papírové betlémy, aby je pro radost dětí vystavil o Vánocích v kostele. Když vodil poutníky po Římě, aby navštívili všechny svatá místa. Když do noci studoval, aby se jeho kázání líbilo nejen lidem, ale také Bohu.

Chtěl sloužit Bohu, církvi a lidem co nejlépe. Udělat vždy něco navíc, konat dobro nad rámec svých povinností. Třeba když na své faře poskytl útočiště manželce pařížského pastora, která se svými dětmi v noci havarovala na blízké dálnici. Když jedné paní v nouzi vozil věci z potravinové banky, aby mohla svým dcerám uvařit večeři. Když místo odpočinku jezdil hrát na varhany do kostelů, kde žádný varhaník už sto let nehrál, aby i tam byla liturgie krásná.

Chtěl sloužit, a tak sloužil svým farníkům doslova až do konce života. Pán si ho (náhodou?) povolal po slavnosti Nejsvětější Trojice, které je zasvěcený kostel, ve kterém nás kdysi P. Jiří Mošna učil, jak se správně slouží. Nejdřív tam hrál na varhany, po úraze na cirkulárce jsme si vyměnili role a naučil se ministrovat. To místo u oltáře se mu ale tak zalíbilo, že ho odmítl opustit, i když se ruka zahojila. A tak jsem ke své lítosti zůstala na kůru.

Býval hodně unavený, když přijel k nám domů, a usnul hned po jídle u stolu. Fyzicky nám s maminkou moc pomáhat nemohl, ale snažil se nám být duchovní oporou, jak to ostatně dělal už 30 let, od chvíle, kdy zemřel náš tatínek a on se stal „hlavou rodiny“. Budou nám hlavně chybět společné debaty na různá témata, při kterých jsme třídili myšlenky a plány, oddělovali zrno od plev a stále znovu si vzájemně připomínali, co je a není v životě důležité.  

Možná byl na vás někdy nepříjemný, možná vás někdy odbyl nebo nebyl dost zdvořilý, tak mu to, prosím, odpusťte, vždyť i on byl jen člověk. Služebníku věrný, vejdi v radost Pána svého.                                        

Ivana Meclová.