ÚVODNÍK – CHVÁLA NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

modlitba sv. Alberta Velikého

Ó Nejsvětější Trojice!

Bože nejvyšší, nejmilosti­vější, nejdobrotivější,

Otče, Synu a Duchu svatý, jediný Bože, doufám v tebe.

Vyuč mě, veď mne, podpírej mne!

Otče,

upoutej svou nekonečnou mocí na sebe mou paměť

a naplň ji svatými a božskými myšlenkami.

Synu,

ozař svou věčnou moudrostí můj rozum,

dej mi poznání tvé naprosté pravdy

a mé vlastní ubo­hosti.

Duchu svatý,

jenž jsi Láskou Otce a Syna,

strhni ve své nepochopitelné dobrotě mou vůli na sebe

a za­žehni ji neuhasitelným žárem své lásky.

Ó můj Pane a můj Bože,

můj počátku a můj cíli!

Ó svrchovaně jednoduchá podstato,

svrchovaně ti­chá a svrchovaně láskyhodná!

Můj Bože a mé vše,

co mně ještě chybí, když mám tebe?

Ty jsi mým jediným a nezměnitelným dobrem.

Nic nemusím hledat než tebe.

Nehledám a netoužím než jen po tobě.

Pane, přitáhni mne k sobě!

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Noc kostelů v Nýřanech

Tento rok poprvé se kostel svatého Prokopa v Nýřanech zapojí do akce „Noc kostelů.“ Původní smysl této noci byl nechat otevřený kostel pro náhodné návštěvníky, kteří by se v něm v tichosti pomodlili a šli zase dál. Ale protože se dnes moc lidí modlit neumí, v nočním kostele se jim sice líbí, ale vlastně neví, co by v něm dělali, přidaly se během večera různé koncerty, divadelní představení, výstavy, přednášky, vystoupení atd., což bylo mnohem atraktivnější, ale původní význam „představení kostela veřejnosti“ se trochu vytratil.

Některé farnosti se po letech vrací k té původní verzi, tj. kostel bude otevřený, jen málo osvětlený, někde s možností modlitby a zapálení svíčky za naše blízké, občas v tichu, častěji s hudbou. Příčinou bývá jistá únava, protože kdo má ještě po mnoha letech sílu vymýšlet nový a nový program…

Náš kostel svatého Prokopa bude naopak v noci otevřený poprvé. Budeme se snažit, aby po celou noc hrál hlavní roli. Všichni ostatní v něm budou jen jako jeho služebníci v rolích vedlejších.

Chceme v první řadě kostel svatého Prokopa představit všem, kdo dosud jen chodili kolem, ale teď se rozhodli ho navštívit. Aby se o něm něco dozvěděli, aby zažili jeho krásu nejlépe všemi smysly a také aby se naučili vnímat důstojnost Božího domu svým srdcem.

Program zahájí děti ze Základní umělecké školy v Nýřanech, které budou zpívat a také hrát na příčné flétny.

Krátké povídání o kostele seznámí trochu netradičně s historií stavby, která už 118 let dominuje nýřanskému náměstí.

Schola od redemptoristů, která zazpívá hned potom, je nejlepším kostelním sborem v Plzni a její zpěv vás jistě pohladí na duši.

Ticho v kostele je stejně důležité jako jakákoliv akce. Můžete nejen zapálit svíčku u Jezulátka za někoho blízkého, ale i napsat svou prosbu, za kterou se budeme modlit.

Možná poprvé zažijete kostel všemi smysly. Nechte se překvapit. Poté manželé Kantorovi zazpívají krásné písně s doprovodem kytary.

Pro všechny, které zajímá nikoliv ničení kostela, ale kostelničení, bude další část programu.

A na závěr můžete zavřít oči a naslouchat hudbě linoucí se z kůru, která vám pomůže vnímat kostel také i srdcem.

Zprávy a oznámení

V neděli 5. června 2022 se budou měnit kartičky Živého růžence! Přineste je s sebou do kostela.

Ve čtvrtek 9. července 2022 nebude ranní mše svatá (vikariátní konference v Rokycanech).

V pátek 10. června 2022 se kostel sv. Prokopa v Nýřanech zapojí do akce NOC KOSTELŮ. Program začíná v 17. 00 hod. a bude probíhat až do cca 23. 00 hod.

Tento pátek bude jen ranní mše svatá v 7. 45 hod.!

V sobotu 11. června a v neděli 12. června 2022 se koná VÍKEND OTEVŘENÝCH ZAHRAD. Zahrada ticha v Jezné bude mít program v sobotu odpoledne, každou celou hodinu od 14 do 17 hod.

V neděli 12. června 2022 bude sloužena poutní mše svatá v kostele Nejsvětější Trojice v Jezné v 10. 00 hod. a v Blatnicích v 11. 00 hod.

Mše svatá v Heřmanově Huti tuto neděli nebude!

V neděli 19. června 2022 oslavíme Svátek Těla a Krve Páně. V Nýřanech přistoupí tři děti k 1. svatému přijímání. Po mši svaté svátostné požehnání.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Kbel podruhé

1922

            Dne 11. července 1922 zemřel důstojný pán František Frydrych, farář ve Kbele, ve věku 53 let, zaopatřen svatými svátostmi. Novým administrátorem byl jmenován kaplan z Měčína, Josef Zdeněk.

            Dne 1. září zemřel Josef Velek, řídící učitel ve Kbele, který měsíčně přijímal Tělo Páně, život vedl skromný a téměř svatý, ježto za vyznání své se nestyděl, a i v pokročilém věku učil se na varhany, a tak chtěl sloužiti Bohu. Pro svou hru na varhany byl i nenáviděn od některých kolegů, kteří by nejraději modlitbu a kříž na stěně ze školy vymýtili.

1923

            Dne 1. března 1923 nastoupil nový farář Josef Vaněk, 19. farář kbelský.

            Dne 23. července o třetí hodině ráno probuzeni zdejší lidé křikem „hoří!“. Než sešli se ku pomoci, hořela již stavení hostinského Svobody, u něhož oheň ze stodoly vyšel, domkáře Hřebce, Černého a kostelníka Josefa Brůhy. Všechna stavení byla kryta doškami, a proto oheň tak rychle strávil střechy a dřevěné zdi, že nebylo možné vynésti i při největší ochotě všechny věci. Jak oheň povstal, neví nikdo, obecně se mluví, že byl založen. Hned při ohni pronášeno bylo podezření, že oheň založil Josef Duchek, výměnkář, známý opilec a člověk surové povahy. Chtěl prý se pomstít šenkýři, že mu nechtěl nalévat na dluh. Podezření to rostlo, a když se Duchek dozvěděl, že četnictvo ho přijde zatknout, oběsil se doma pod kolnou. Bůh sám ví pravdu!

            Na pouť svaté Filomeny, 12. srpna, sešlo se takové množství poutníků, že při kázání a mši svaté kostel nestačil, a proto byly kázání dvě, v kostele kázal důstojný pán Václav Davídek, kaplan, a venku na hřbitově důstojný pán Jaroslav Štucbart, katecheta, oba z Přeštic. Poutníci přišli až od Sušice, z Blatné, Domažlic a z Horšovského Týna. Procesí šla z Předslavi, Přeštic a z Vřeskovic. Neobyčejně velká účast na pouti pohněvala nevěrce natolik, že obvinili pátera Davídka, že v kázání urazil pana prezidenta, a hnali ho dokonce až k soudu, ale ten nenašel žádnou příčinu k zakročení

1924

            V zahradě, velice zpustlé, plné kopřiv a křivých švestek, vykáceny na jaře některé stromy a zasazeno deset jabloní koupených v ústavu choromyslných v Dobřanech za 12 Kč za kus. Úroda tohoto roku byla velice slabá, jaro bylo velmi deštivé, což zdejší těžká půda špatně nese. Ječmene sklidil jsem jen 530kg, z brambor byla dobrá jen třetina sadby. Jen píce bylo dost, ale mohlo by být ještě víc, kdyby louky byly vyhnojeny. Na velké louce nebylo hnojeno asi dvacet let! Je tam mechu více než v lese.

1929

            Ve válce byly nám vzaty tři zvony z kostela a ponechán pouze jeden, nejmladší a nejhorší, asi 100 kg vážící, z roku 1862. V roce 1923 koupen byl u Pernera zvonek asi 23 kg vážící, a bylo třeba zakoupiti aspoň ještě jeden zvon. Na ten účel vybráno bylo cca 7. 000 Kč. Chrámové družstvo v Pelhřimově vyslalo znalce, aby určil ladění starých zvonů a podle toho doporučil ladění nového třetího zvonu, aby souzvuk jejich byl harmonický. Náš nejlepší kampanolog, Mons. Václav Müller, kanovník vyšehradský, vypracoval posudek, podle kterého nový zvon by měl mít ladění cis1. Nejlepší cenovou nabídku na zvon poslala pak firma zvonařská Buřil-Riss z Hradce Králové. Nový zvon „Svatý Václav“ byl dodán 19. července 1929. Posvěcen a zavěšen byl o dva dny později za velké účasti osadníků. Konečná cena byla 6. 456 Kč.

1930

Od 1. ledna začali duchovní správcové vikariátu Nepomuckého vydávati „Farní věstník“ a to šestkrát do roka. Přináší vždy úvodník o církevní obci, přehled nastávajících slavností a jejich liturgický význam, a zprávy z jednotlivých osad – matriční výkazy, něco z dějin, současné události a podobně. Věstník se osadníkům líbí, rádi ho čtou a schovávají si i pro budoucnost, také na vydávání jeho přispívají.

1931

            Smutný stav kostela dojímal mne tak, že odhodlal jsem se svým nákladem celý vnitřek kostela opraviti. Malbu zadal jsem malířskému mistru Václavu Jílkovi z Přeštic, který přizval si mistra malířského Vojtěcha Herala a v době od 7. července do 8. srpna celý kostel vymalovali. Malíři pracovali pilně a svědomitě, vše propracovali do nejmenších podrobností. Všechno mléko, které potřebovali malíři k natření zdí a stropů před malbou, darovaly některé hospodyně z Kbel a Malince. Když bylo lešení odstraněno a práce malířské dokonány, vymyly celý kostel pečlivě místní dívky. Zvláštní zmínky zaslouží také neúnavná ochota mé neteře, Marie Vaňkové, která nejen po celých pět neděl pro řemeslníky vařila, ale také každou volnou chvíli strávila v kostele při úklidu a čištění. Před každou nedělí vymetla a vyčistila celý kostel a lavice utřela, a že to nebyla malá práce, uzná každý, kdo něco takového zažil. S pomocí Boží vše bylo hotovo do pouti svaté Filomeny, slavené 16. srpna.  

PROMLUVY

Slavnost Těla a Krve Páně

            Ježíš se ke svým apoštolům po celou dobu svého působení chová jako laskavý učitel, který je trpělivě krok za krokem připravuje na jejich budoucí službu. Ukazuje jim svoji moc na zázracích – a to musely být neskutečné zážitky, jen si to představme: vidět někoho kráčet po vodě, dokonce si to sám vyzkoušet, pozorovat, jak Lazar vychází z hrobu, radovat se, jak se nemocným vrací zdraví, žasnout nad proměnou vody ve víno…

            Na tom všem dostanou apoštolové podíl, když je Ježíš pošle na jejich první misijní cestu, a oni zakusí, že to jde spolehnout se na Pána, žít, mluvit a konat v jeho jménu.

            Zázrakem, o kterém čteme při dnešní slavnosti, připravuje Ježíš své učedníky na další důležitý krok. Jejich důvěra se má ještě více posílit. Copak je možné pěti chleby a dvěma rybami nakrmit takový zástup lidí? Opravdu, lidsky to možné není, protože takové množství sotva stačí dvanácti apoštolům ke skromné večeři. A přesto se to stane.

            Jenže ti, co přišli za Ježíšem poslechnout si jeho slovo, nemysleli na to, že si s sebou mají vzít svačinu. Mysleli na Mistra, kterého uvidí, kterého uslyší, budou mu nablízku, táhlo je k němu srdce, ne rozum…

            Tak je to s každým z nás. Podněty mohou být u každého člověka různé, ale touha srdce je právě tím motorem, který nás pohání k Ježíši, k setkání s ním.

            Při poslední večeři koná Ježíš ještě větší zázrak než nasycení tisíců lidí. Dává apoštolům sám sebe a dává jim moc, aby i oni to samé konali po zbytek svého života.

A po nich jejich nástupci, biskupové a kněží, tisíce a miliony kněží stojících za obětními stoly jako zástupci Krista přinášejí chléb spásy až do dnešních dnů.

            A každý z vás bude dnes zase stát v řadě a čekat, až bude moci přijmout svého Spasitele. Až si ho bude moci jakoby přivlastnit. Ale pozor, nemylme se, Bůh není někdo, koho můžeme ze své vůle vlastnit!

To On je ten, kdo touží po nás, kdo se chce s námi sjednotit, aby bylo naplněno to, co sám řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“

P. Petr Mecl.

PAULÍNI - Klášter Jasna Gora

Prvních 16 mnichů řádu paulínů přišlo na kopec Czestochowka roku 1382 z maďarské provincie. Král Vladislav II. Jagelonský a jeho manželka Jadwiga mnichy bohatě obdarovali, takže za 11 let na původně opuštěném místě stál nový klášter. Původně se mniši drželi přísně svých stanov, které vyžadovaly poustevnický život, ale už od poloviny 15. století se začali zapojovat do pastorace okolních vesnic – zpovídali, veřejně kázali, vedli poutě k obrazu Panny Marie, o který pečovali a který uctívali od roku 1384.

            Zprávy o zázracích, které se před obrazem udály, přiváděly na Jasnou Horu stále více prosebníků, také proto byla na konci 17. století zahájena rozsáhlá přestavba celého kláštera, která vrcholila roku 1717 slavnostní korunovací zázračného obrazu Panny Marie.

            Klášter přečkal za celou svou historii až do dnešních dnů mnoho dramatických událostí, nájezdy husitů, opakované útoky Švédů, osvícenské reformy, rabování, téměř vymření řeholního života v 19. století, krádeže, požáry, okupace i zatýkání mnichů v 50. letech 20. století.

            Srdcem kláštera je kaple Matky Boží se zázračným obrazem Panny Marie Čenstochovské. Původně gotická kaple z poloviny 15. století byla v době barokní přeměněna na presbytář a k ní přistavěna trojlodní bazilika, oddělená od presbytáře kovanou mříží.

            Klášter je od 17. století také obehnán mohutnými hradbami, které měly zabránit útokům a loupeživým nájezdům ze strany Švédů, Turků a jiných nepřátel svatyně. K vybavení patřily čtyři obranné bašty, věž s padacím mostem, suché příkopy a také zbrojnice.

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

Svatý Erasmus – svátek 2. června

  Dalším pomocníkem v nouzi, kterého si představíme, je svatý biskup a mučedník Erasmus, který žil ve 3. století, v době největšího pronásledování křesťanů.

  Erasmus se narodil v Sýrii, pravděpodobně ve městě Antiochie. Stal se knězem a poté i biskupem. Když začalo pronásledování církve za císaře Diokleciána, uprchl z diecéze a žil sedm let jako poustevník na opuštěné hoře v Libanonu, kam mu podle legendy havran přinášel každý den chléb. Poté ho anděl vyzval, aby se vrátil do svého města. Erasmus poslechl, ale už na cestě byl zatčen římskými vojáky, a když se přiznal, že je křesťanem, byl zatčen a nucen, aby odpadl od víry a obětoval pohanským modlám. Protože odmítl, byl po mučení uvržen do vězení, odkud ho zase anděl vysvobodil.

Erasmus znovu uprchl, tentokrát do Itálie, kde žil a působil ve Formii. Pokračoval ve své činnosti biskupa, kázal, hlásal evangelium, křtil pohany, kterých bylo brzy takové množství, že se o tom doslechl i nový římský císař. Ten nařídil biskupa umlčet, zatknout a přivést do Říma k soudu.

Erasmus byl znovu mučen, ale zůstal ve své víře v Krista pevný, a tak císař rozhodl o jeho popravě. Podle legendy byl popraven poněkud drastickým způsobem, totiž tak, že mu za živa vytrhávali vnitřnosti a střeva. Stalo se to kolem roku 303.

Svatý Erasmus je patronem provazníků a tkalců (to kvůli těm namotaným střevům), také námořníků a ochráncem lodí. Je vzýván jako přímluvce proti křečím.

Zobrazuje se v biskupském oděvu s mitrou, někdy s rumpálem nebo s havranem.

Oheň svatého Erasma je meteorologický jev, který se občas objevuje například na stožárech lodí. Je viditelný jako modrý nebo fialový výboj světla, někdy doprovázený tichým praskavým zvukem. Námořníci jej spojovali s osobou svatého Erasma, který podle legendy zachránil svojí modlitbou loď, na které plul.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Stalo se vám už někdy, že zazvonil telefon, zrovna když jste usedli na záchod? Nebo, že vám přijel autobus ve chvíli, kdy jste se po dlouhém čekání rozhodli zapálit si cigaretu? Že skončilo deštivé počasí v den, kdy jste si konečně koupili deštník? Tak to jsou ty Murphyho zákonitosti, na které určitě narazíte nejméně jednou denně, a to po celý život.

Murphyho zákony – o lékařství a jiných vědách

To, že doktor umí vaši nemoc pojmenovat,

 ještě neznamená, že ví, o co jde.

Čím jsou časopisy v čekárně starší a nudnější,

 tím déle musíte čekat, než na vás dojde řada.

Existují dva druhy náplastí,

ty první nelepí a ty druhé nejdou odtrhnout.

Čím je lékař schopnější, tím těžší je ho dostihnout.

Alkoholik je člověk, který pije víc než jeho lékař.

Čím je rentgenový stůl chladnější,

tím větší část těla na něj musíte položit.

Všechny velké objevy přišly na svět omylem.

V každém geniálním díle odhalíme

 své vlastní zavržené nápady.

Ať odvedete sebelepší práci,

váš nadřízený se jí vždy bude snažit poopravit.

Prvořadou funkcí projektanta je navrhnout věci tak,

aby byly pro výrobce co nejnáročnější

a pro opraváře nemožné.

Všechno na světě vzniká na poslední chvíli.

ZVYKY A TRADICE

Svatodušní svátky a jejich zvyky

            Slavností Seslání Ducha svatého (svatodušní svátky, Letnice) končí doba Velikonoční. Bývá to zároveň čas přelomu jara a léta, čas, kdy klíčí a roste, co bylo zaseto na poli, čas proseb za dobré počasí a dobrou úrodu. Všechny možné obchůzky a objížďky vesnice nebo polí a luk měly proto za účel vyprosit si Boží požehnání k tomu, aby vše napomáhalo k hojné úrodě.

            Mladé dívky byly každoročně zodpovědné za „otvírání a čištění studánek“. Dostatek vody byl zapotřebí k životu lidí i všeho dobytka a období sucha znamenalo často úplnou katastrofu. Dívky obcházely studánky, každou vyčistily, obložily zelenými věnečky s květinami, někdy házely do vody drobečky ze svátečního pečiva. Pak se jedna z dívek oblékla za královnu a společně chodily dům od domu na koledu.

            „Obchůzky královniček“ mají původ právě v čištění studánek, ale později se konaly i samostatně. Slavnostně oblečené dívky ozdobené květinami a pentlemi doprovázely „královnu“, kterou většinou skrývaly mezi sebou. Obcházely domy a zpívaly příběh, jak královna hledá krále.

Někdy byla obchůzka spojená s poměrně složitými tanci družiček, když se průvodu účastnil i král (dívka převlečená za krále), tančil s královnou v kruhu, který utvořily družičky. Na svatodušní svátky pekly hospodyně koláče, buchty nebo hnětýnky, které pak věnovaly kolednicím, ty si pak z koledy uspořádaly oslavu. Družičky nosily podle krajových zvyků různé rekvizity, například baldachýn nad královnou, malou břízku (májku) v čele průvodu nebo zelené větvičky. Král měl často dřevěný meč.

I vyhlášené „jízdy králů“ mají svůj původ v obchůzkách polí spojených s modlitbami za déšť a dobrou úrodu. Postupně se přidávaly divadelní scénky, obřadní soud nad místními hospodáři, v některých vesnicích na konci průvodu házeli krále do rybníka, nebo ho alespoň honili na koních.

 EXULTET

Třetí část – Velikonoční svíce

Velikonoční svíce – paškál – je ústředním symbolem Velikonoční vigilie i celé velikonoční doby. V Exultet se zpívá o jejím „obětování“, přinášíme před oltář svíci a prosíme, aby byla přenesena vzhůru jako vonný dým kadidla a přijata na nebesa před tvář Vládce světla. Od okamžiku této modlitby se obyčejná svíce stává posvátným předmětem. Je symbolem vzkříšeného Krista, symbolem i našeho vzkříšení.

Rupert z Deutz vysvětluje ve 12. století význam velikonoční svíce: Svíce je nejvíce podobná Kristu, protože malá matka včela, která tvoří vosk, počíná a plodí včely bez spojení, a s ní se příhodně porovnává Panna Maria, Rodička Boží, která nám neposkvrněná zrodila Boha v těle tak, jako se med tvoří ve vosku.

Paškálu se proto vzdává úcta, nosí se v průvodu, okuřuje se kadidlem, uchovává se u křtitelnice, dříve se také pomazával křižmem, a když se po roce přestane používat, nesmí se jen tak vyhodit.

Než se ustálil zvyk nechávat paškál v kostele až do svátku Nanebevstoupení Páně, byla velikonoční svíce na druhou neděli velikonoční rozlámána a úlomky byly dány věřícím na znamení toho, že při vzkříšení bude Kristus odměnou svým věrným. Věřící pak z úlomků nazývaných Beránek Boží vytvářeli svíčky zapalované při různých nebezpečích (podobně jako hromničky).

V textu chvalozpěvu Exultet ze 6. století se zpívá:

Ve světle této svíce tě, Pane, prosíme,

abys udělil dar nebeského požehnání,

a jestliže si někdo vezme tuto svíci proti vanutí větrů

či proti duchům bouří, ať je mu jedinečným útočištěm,

hradbou před nepřáteli, která chrání věřící.

Italská verze ze 7. století chválí svíci následujícími verši:

Vzdejme chválu této svíci.

Její vůně je příjemná a plamen pozvedá srdce,

vydává přemilou jemnost a je osvícena Duchem svatým.

Když hoří, stravuje vlastní tělo,

tak prolévá husté slzy v proudech kapek.

Ve světle této svíce tě, Bože, prosíme,

abys nám udělil dar nebeského požehnání.

LATINSKÁ DUCHOVNÍ POEZIE

Duchovní poezie vznikala v prostoru katolické církve od jejích počátků a je určitým pokusem zachytit nezachytitelné a vyjádřit nevyjádřitelné. Vnímavé duše v ní vyjadřovaly slovy svůj vztah k Bohu a církev tyto projevy duchovní blízkosti člověka k Bohu vděčně zařazovala do své liturgie. Krásné latinské texty dodnes oslovují srdce člověka. Tak se nechme také oslovit…

VERBUM SUPERNUM PRODIENS

(Ranní chvály na Boží tělo)

Slovo, jenž shůry vychází,

ruku Otce neopouští,

přišel vykonat své dílo,

konec života se blíží.

Dřív, než ho na smrt učedník

vydal jeho nepřátelům,

on jako pokrm života

sám se vydal učedníkům.

Pod dvojími způsobami

tělo jim dal a krev svoji,

aby člověka nasytil

v pokrmu podstaty dvojí.

Narodil se pro přátele,

s nimi teď slaví hostinu.

Zemře jako cena za svět,

v království svém dá odměnu.

Jednomu Bohu v Trojici

ať sláva věčná se vzdává,

on potom život bez konce

v nebeské vlasti kéž nám dá.

Markéta Koronthályová: Vexilla Regis.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Cesta po Itálii a Portugalsku Heřmana Jakuba Černína (1678-1682)

Heřman Jakub se narodil roku 1659 jako nejstarší syn hraběte Jana Černína z Chudenic, královského místodržícího. Jako dědic rodu byl po domácích studiích vyslán na zkušenou do Itálie, Španělska a Portugalska a z těchto cest se zachovaly jeho deníky popisující pestrý život mladého šlechtického synka v cizích zemích. Jakub Černín zemřel roku 1710.

Druhá část – Pestrý život šlechtice v městě Římě

4. července 1679 jsem začal navštěvovat Akademii, v níž jsem se počal učit jazyku francouzskému.

5. července před polednem jsem byl u dvora a k večeru jsem šel s hrabětem Caprarou do kasina, kde je vždy velké shromáždění kavalírů.

7. července jsem se se signorem Giacomem Pacinim začal procvičovat v psaní italských dopisů a zabývat dějinami Evropy od Karla V. po dnešek.

15. srpna, když jsem vykonal pobožnost v kostele Santo Spirito, šel jsem ke dvoru, abych zhlédl knížecí hostinu, během níž se hrála překrásná hudba pro různé nástroje. Po obědě jsem šel s hrabětem Caprarou do kostela Santa Annunziata, a pak jsme šli do kasina.

28. října začalo tak teplé počasí s velice nezdravým větrem, že ačkoliv jsme chtěli odjet do Frascati, byli jsme nakonec nuceni zůstat povětšinou uzavřeni v místnosti.

2. listopadu jsem byl na mši v přenádherném kostele sv. Karla Boromejského, a pak jsem šel s hrabětem Herbersteinem a hrabětem Kuenburgem do kostela svatého Jiří, kde se světil svátek zesnulých, a navštívil jsem tam všechny kaple, jež je zvykem navštívit.

9. ledna 1680 jsem byl na audienci u papeže, jenž mě rozličnými rozhovory zdržel více než půl hodiny a mně a mým příbuzným prvého a druhého stupně, jakož i padesáti mým přátelům udělil odpustky in articulo mortis.

25. února jsem šel na mši svatou k Panně Marii Konstantinopolské a po obědě jsem navštívil Monsignora Archinta. Večer jsem šel do Římského semináře na divadelní představení, které provozovali žáci druhé třídy.

29. února jsem si dobře odpočinul, po obědě jsem šel na Corso podívat se na karneval a na závod arabských koní. Večer jsem byl v Klementinské koleji na překrásné komedii, jíž se účastnila též Její Milost královna švédská s pěti kardinály.

12. července, když mi skončila hodina architektury, šel jsem se svým učitelem k němu domů a on mi ukázal způsob práce s vodováhou a mnohé jiné architektonické zajímavosti.

14. července dopoledne bylo zničeno požárem mnoho domů blízko mostu San Angeli, po obědě jsem se šel podívat na ten požár.

15. července jsem šel s hrabětem Mollardem prohlédnout si palác pana kardinála Chigi. Není nijak velký, ale velmi pěkný a vyzdobený množstvím krásných soch a obrazů, nádherných gobelínů, zrcadel, vitrín a jiných ozdobných věcí. Mezi jinými věcmi je nejpozoruhodnější lože pana kardinála, jehož záclony jsou malovány výtažkem z květin. Toto lože stálo i se závěsy devět tisíc scudů a s místností, v níž stojí, celkem 22 tisíc scudů, neboť je vybavena mnoha krásnými obrazy a věcmi. Odpoledne jsem hrál s hrabětem Mollardem kuželky.

16. července před obědem jsem šel s malířem, jenž mě učí kreslit, do paláce Farnese, do kostela svatého Ondřeje, do kostela svatého Karla a do kostela Il Gesu, abychom si společně prohlédli všechny krásné obrazy význačných malířů.

17. července jsem šel s Monsignorem Emerixem do Villy Borghese, kde jsme s jeho malými ohaři lovili zajíce, ale neměli jsme štěstí.

26. července po obědě šel jsem s baronem Vrabským prohlédnout si památky. Nakonec jsme šli do kostely svaté Praxedy, kde jsme spatřili nádržku, v níž světice shromažďovala krev svatých mučedníků. A tam jsme se také poklonili svatému sloupu, ke kterému byl přivázán náš Pán, když jej bičovali. Odtud jsme šli do kostela svaté Pudenziany, sestry svaté Praxedy, kde jsme v jedné kapli uviděli zpodobnění zázraku, který se udál v přítomnosti nuncia, navrátivšího se z Francie, jednomu knězi, který nevěřil, že v hostii, kterou udílel při mši svaté, by byla přítomna skutečná krev a tělo Pána Našeho Ježíše Krista. Pročež Bůh, aby mu dokázal, jak nehodně smýšlí, dal zázrakem vypadnout hostii z jeho ruky, a když se skutálela po mramorovém schodu, hodinu tam bylo vidět svatou krev.

Nakonec jsme si šli prohlédnout Diokleciánovy lázně, na jejichž pozůstatcích nyní kartuziáni vybudovali kostel s krásným klášterem.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Příběhy o eucharistickém zázraku byly dříve velmi rozšířené, měly povzbudit posluchače k co největší úctě k Pánu našemu, kterého přijímáme v podobě posvěceného chleba a vína.

Saracénova víra

            Amerumnes, kníže Saracén, poslal jednoho dne svého synovce do města Amplony v Sýrii, kde byl postaven krásný chrám zasvěcený svatému Řehoři. Když tento Saracén chrám spatřil, rozhodl se, že si ho prohlédne. Tou dobou konala se velká slavnost a v kostele bylo mnoho lidí. Když si kněz všiml, že do chrámu vchází kníže se svojí družinou, velmi se ulekl a jen s úzkostí začal sloužit mši svatou, Saracén postavil se hned vedle oltáře, aby bohoslužbu křesťanů lépe viděl.

Když tedy kněz podle obřadu řeckého svatou hostii nožem na čtyři díly rozdělil, spatřil Saracén v rukou kněze Dítě, jenž bylo zabito, a jeho krev byla vlita do kalicha. To ho popudilo natolik, že chtěl kněze ihned u oltáře probodnout, ale jeho služebníci jej zadrželi. Při svatém přijímání pak spatřil, jak lidé kousky masa toho Dítěte požívají. Pravil si sám k sobě: „Zajisté jsou křesťané netvoři, když při své modloslužbě dítě zabíjejí a jedí, ale toto ukrutné vraždění vlastní rukou pomstím.“

Po mši svaté požehnal ještě kněz zbylý chléb pro ty, kdo si ho domů chtěli odnést, rozdával ho a podal kousek i Saracénovi. Ten se zeptal: „Co je to?“ Kněz odpověděl: „Posvěcený chléb.“ Tu se rozkřikl hněvivě pohan: „Ty nelidský vrahu! Což jsem právě neviděl, jak jsi právě před chvílí krásné dítě na čtyři kusy rozřezal, jeho krev do kalicha vlil a lidem k jídlu a pití podával?“ Kněz se velice podivil té řeči a pravil: „Pane, nejsem hoden, abych tak veliká tajemství spatřil, poněvadž ale ty jsi je spatřil, jsem přesvědčen, že jsi jistě veliký před Pánem, naším Bohem.“ Saracén těmi slovy uchlácholen optal se dále: „Což neviděl jsem správně?“  Kněz odpověděl: „Zajisté, pane, správně jsi spatřil, ale já sám toho velikého tajemství nevídám, protože jsem člověk hříšný, já vidím jen podobu chleba a vína, které my kněží posvěcujeme a v tak v Tělo a Krev Pána Ježíš proměňujeme.

Když Saracén uslyšel tento výklad, byl velmi dojat. Nařídil, aby všichni chrám opustili, a pak o samotě pravil knězi: „Nyní poznávám, že náboženství křesťanské veliké jest. Prosím tě, tedy, abys mě do něj přijal a mě po vašem způsobu pokřtil.“ Kněz jej tedy poslal k biskupovi na horu Sinaj, kde byl tento pohan pokřtěn a roucho řeholní přijal.      

Martin z Kochemu: Výklad nejdražší oběti mše svaté.