ÚVODNÍK - LAETABUNDUS EXSULTET

Sekvence Laetabundus je starobylá vánoční sekvence, kterou si ve svém misálu přes všechny liturgické reformy ponechal premonstrátský řád a stále ji při vánočních bohoslužbách používá.

Ať jásá sbor věřících v radosti. Aleluja!

Krále králů dalo nám lůno Panny. Věc nevídaná!

Anděl pravdy rodí se z Panny, Slunce rodí se z Hvězdy.

Slunce nezná západu a Hvězda vždy jasná stále září.

Jako hvězda vydává svůj paprsek, tak i Panna dává své dítě.

Paprskem neztrácí hvězda ani dítětem Panna

svou čistotu.

Vznešený libanonský cedr sestupuje do našeho údolí

jako yzop.

Slovo Nejvyššího vzalo na sebe naše tělo.

Izajáš to předpověděl, Židé znají to proroctví,

ale nevidí jeho naplnění.

Jestliže nevěří svým prorokům, ať slyší slova Sibyly:

Nešťastníci, neváhejte a věřte!

Proč chceš být zavržen, ubohý národe?

Jak říkají knihy: Hle, narodil se Syn panenské Matky. Aleluja!

VÝROČÍ PREMONSTRÁTSKÉHO ŘÁDU

Premonstrátská liturgie

  Na závěr našeho seriálu věnovaného 900. výročí založení premonstrátského řádu (stalo se to o Vánocích roku 1121) si něco povíme o premonstrátském ritu.   

První stopy specifické premonstrátské liturgie se objevují už v roce 1160. A už ve 13. století je samostatným a svébytným ritem. Nebyla to až taková výjimka, až do Tridentského koncilu mnoho řádů i měst slavilo „svoji“ formu liturgie, ve které byly různé odchylky, obřady navazující na tradiční místní zvyky apod.

Premonstrátské obřady se po vzoru cisterciáckých klášterů vyznačovaly důrazem na nádheru, důstojnost a slavnostnost, která měla ve věřících vzbudit pokoru, úctu k Bohu a svatou radost.  Projevovalo se to hlavně ve větším počtu přisluhujících u oltáře, používání svící během mešních obřadů, používání více slavnostních zpěvů, liturgických oděvů, důsledné vykonávání obřadu asperges (pokropení lidu přede mší svatou) atd.

Říká se, že premonstrátský život je v podstatě liturgický. Liturgie je (má být) středem života každého premonstráta a chvála Boží ve sboru (Laus Dei in choro) je hlavním příkazem zakladatele řádu sv. Norberta.

  Důrazně se vyžaduje, aby se k modlitbě breviáře vždy scházela celá klášterní komunita, pokud je to jen trochu možné, mimořádná úcta k Panně Marii se projevuje zpěvem mariánského hymnu po každé části liturgie hodin. Stejně tak je nařízeno společné slavení každodenní mše svaté. Starobylé nařízení, že v každém klášteře mají být denně slaveny tři mše svaté (pokud je v klášteře alespoň sedm kněží) by se dnes dodržovalo už jen těžko.

  Premonstrátský ritus klade také velký důraz na slavení velikonočního tajemství. Projevuje se to hlavně během velikonočního oktávu (týden po Velikonocích), kdy se má celá komunita scházet na každodenní mši svaté a také při modlitbě nešpor, po kterých se koná slavnostní průvod ke křtitelnici s litaniemi. Tento zvyk pravděpodobně pochází z ambrosiánského ritu, který ho převzal ze zvyku slaveného v Jeruzalémě.

Když v roce 1570 vydal papež Pius V. nový jednotný misál pro celou církev, povolil konat pouze ty obřady a rity, které byly více než 200 let staré, premonstráti si tedy ponechali vlastní ritus, i když postupně se stále více klonili k jednotnému misálu.

  Některé premonstrátské kláštery se v posledních letech vrací ke slavení mše svaté i dalších svátostí podle svého starobylého misálu a také mnohem více používají latinu jako liturgický jazyk.

SVATÍ PREMONSTRÁTI

Blahoslavený Hugo (svátek 10. února)

Hugo se narodil pravděpodobně v roce 1093 ve Fosses v současné Belgii. O jeho dětství je známo velmi málo. Jako mladý muž vstoupil do služeb biskupa Burcharda, biskupa v Cambrai, který ho také vyučoval, aby se mohl stát knězem.

Když se biskup Burchard setkal se svatým Norbertem roku 1119, byl Hugo při tom. Rozhovor biskupa se zakladatelem premonstrátského řádu, který vstoupil do místnosti jako žebrák, zapůsobil na mladého Huga tak mocným dojmem, že se rozhodl Norberta věrně a navždy následovat.

O několik dní později po setkání Norbert onemocněl a biskup Buchard určil Huga, aby ho až do uzdravení ošetřoval. Během dnů Norbertova zotavování, mluvil často Norbert s Hugem o Božích věcech. Poučoval ho zvláště o ctnostech pokory, prostoty, poslušnosti, cudnosti a chudoby.

Starý životopis Norberta vypravuje: "Norbert, který byl ve věcech Božích pokročilý, opakoval tato a podobná poučení Hugovi vícekrát denně a soustavně ho povzbuzoval".

Hugo se stal prvním vytrvalým stoupencem v Norbertově práci a úsilí. V roce 1121 za pomoci dalších druhů začali s prvním založením premonstrátského kláštera v Prémontré v severní Francii.  Svatý Norbert zanedlouho jmenoval Huga převorem právě kláštera v Prémontré. V roce 1128 ho pak jmenoval opatem a svým nástupcem v čele prvního kláštera řádu.

Z pokory si Hugo nikdy nepřidával k jménu "opat", ale "sluha Boží a Norbertův". Obětoval sám sebe výstavbě silného společenství života v Prémontré, které se stalo vzorem pro další domy řádu. Svolával generální kapitulu každoročně do Prémontré, a také řídil přípravu prvního uspořádání řádových zvyklostí a liturgických úkonů.
  Hugo zemřel v roce 1164, když byl 36 let opatem v Prémontré.
Je zobrazován v oděvu opata, jak drží knihu pravidel, kterými se klášter v Prémontré řídil v počátcích svého života.

ODKAZ SVĚTCŮ

Graduál z opatství Bellelay

Vracíme se opět k začátkům premonstrátského řádu. Opatství Bellelay v dnešním Švýcarsku bylo založeno roku 1140. Zpočátku skromný klášter uprostřed „krásných lesů“ (podle kterých byl pojmenován) postupně vzkvétal a stal se duchovním centrem basilejské diecéze. Byl několikrát vypálen, ale vždy znovu povstal z popela, v 18. století zažil svůj největší rozkvět. Konečná rána přišla s francouzskými „revolučními“ vojsky, která roku 1797 klášter zkonfiskovala, řeholníci byli vyhnáni a majetek rozprodán. Dnes je v budově kláštera psychiatrická léčebna.

Většina premonstrátských klášterů ve Francii a jejím okolí byla smetena tzv. Francouzskou revolucí, postihl je úplně stejný osud jako opatství Bellelay. Není bez zajímavosti, že i první klášter v Prémontré nyní slouží jako ústav pro duševní zdraví. Pravděpodobně proto, že promodlená místa starých klášterů mají blahodárný vliv na duševní stav také současných nevěřících…

Starobylý graduál ze 12. století, jehož původ je stále záhadný, byl darován nově vzniklému opatství v Bellelay. Byl tedy vytvořen ještě před rokem 1140 neznámo kde a neznámo kým. V něm obsažené mešní zpěvy pro celý liturgický rok se staly pevným základem pro zpěv ve všech premonstrátských klášterech. Graduál používá tzv. mesiánský notový zápis, který byl později nahrazen gregoriánským chorálem. Velmi vzácný rukopis byl ve švýcarském klášteře uchováván až do roku 1797, kdy ho při dražbě spisů z místní knihovny koupil bývalý premonstrátský kanovník, a tím ho zachránil. Rukopis byl v roce 1997 restaurován a v roce 2016 pořídil Ensemble Venance Fortunat pod vedením Anne-Marie Deschamps nahrávku z jeho nejkrásnějších zpěvů (dostupná na internetu). Počátky premonstrátského řádu tak znovu oslovují nové generace…

Zprávy a oznámení

Od začátku doby adventní bude vždy v pátek přede mší svatou (během modlitby růžence) možnost vyzpovídat se v zimní kapli v Nýřanech.

Mše svatá ze Slavnosti Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu bude sloužena ve středu 8. prosince 2021 od 16. 45 hod v Nýřanech.

ADVENTNÍ KAJÍCÍ BOHOSLUŽBA s možností přistoupit ke svaté zpovědi bude v pátek 17. prosince 2021 od 16.00 hod. v kostele v Nýřanech.

  Na Štědrý den se mění dosud obvyklý čas bohoslužeb, a to v NÝŘANECH od 16. 30 hod. a v HEŘMANOVĚ HUTI od 17. 00 hod.!!

Betlémské světlo bude v Nýřanech a v Heřmanově Huti k dispozici po dobu konání večerní bohoslužby a po ní.

Jesličky v kostele v Nýřanech si můžete i s dětmi prohlédnout v neděli 26. prosince 2021 od 15. 30 hod.

Při Misijním štrúdlování jsme vybrali na výživu dětí v misiích 6.000,- Kč. Na organizaci Zdravotní klaun bylo vybráno 4.000,- Kč. Všem děkujeme za účast a příspěvek!

V týdnu od 27. prosince do 31. prosince 2021 bude od 14 do 17 hod. otevřena výstava papírových betlémů v kostele v Jezné. Dobrovolné vstupné bude věnováno na opravu harmonia v kostele v Blatnicích.

Na faře v Nýřanech probíhá každý čtvrtek od 16. 30 příprava dětí na 1. svaté přijímání. Na faře v Heřmanově Huti (Rodinné centrum) se každé pondělí od 15. 30 koná kroužek Křesťanské zvyky a tradice. Pošlete své děti a vnoučata, ať se také dozví něco pěkného a užitečného.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika fary Mlázovy počtvrté

1906

  Dne 8. června přešel Mlázovský velkostatek prodejem od rodiny Kleistů na dva Izraelity, Viléma S. a Šimona L. z Karlových Varů. Zaplatili za něj prý 414. 000,- korun. Dlouho prý Mlázovy držet nebudou, jak sami řekli, a nabízejí je ihned na prodej. Dvůr Lukoviště od velkostatku ihned oddělili a rozparcelovali. Pole a luka koupili lidé z Lukoviště. Tak po 52 letech přešlo panství Mlázovské z majetku Kleistů celé zadlužené na nové pány.

  Od výše jmenovaných Izraelitů, kteří jenom kratičký čas jako překupníci Mlázovy drželi a pro kostel a faru, ač mnoho slibovali, toho nejmenšího neučinili, koupil celý velkostatek vysoce urozený pán, Jindřich hrabě Taafe, majitel panství Nalžovského prý za 200. 000,- Korun.

  Ve středu 3. října přijel do Mlázov nový majitel, hrabě Taafe se svou manželkou Margaretou, a byl zde před zámkem docela jednoduše, ale tím upřímněji uvítán. Pan hrabě mi stiskl ruku a přislíbil, že bude zcela jistě dobrým patronem a štědrým chlebodárcem svých služebníků a pracujícího lidu. Paní hraběnka podala mi rovněž ruku a vtiskla mi do ní 100korunovou bankovku se slovy: Prosím, to je pro mlázovské chudé.

Druhý den přijel mě navštívit pan hrabě na faře a první jeho slova byla, že mi sklepy pod zdejší farou dává! A nebude si na ně již činiti žádných nároků. Poděkoval jsem upřímně panu patronovi, neboť jsem si v tu chvíli vzpomněl na dlouholetý a marný spor o lednici pod farou, která mě tak sužovala.

1908

  Dne 7. května o 7 hodině ranní zavítal k nám na generální vizitaci Mons. Josef Antonín Hůlka, biskup budějovický. Po krátkém pobytu na faře veden byl nejdůstojnější pastýř špalírem dospělých a dětí za hlaholu zvonů do chrámu Páně. Po mši svaté a po požehnání bylo ihned kázání, pan biskup mluvil velmi jemně a otcovsky. Na to byla udílena svátost biřmování 272 biřmovancům. Pak byla zkouška dítek školních z náboženství a dopadla dobře. Děti uměly a pan biskup byl s nimi spokojen.

1912

  Od chvíle, kdy jsem do Mlázov přišel a chrám Páně spatřil, mrzela mě tam ta holá stěna u vchodu do kostela. Při vstupu do kostela ani kříže ani čeho jiného, co by mohlo světské myšlenky z hlavy zaplašiti, aby se zbožnou myslí do chrámu vstupovali. Pomýšlel jsem, že zde zařídím svaté misie a dám posvětiti misionářský kříž a tam jej postavím. Letos ale napadla mě jiná dobrá myšlenka. Měl jsem něco málo set korun v lidové záložně, byla to úspora hlavně za vyučování náboženství ve škole.

Nechal jsem proto u firmy Bratři Duškové v Sychrově u Turnova zhotoviti pěknou sochu Panny Marie Bolestné. Měl jsem v úmyslu nikomu sochu neukázati a v tichosti ji umístit do kostela před naší poutí na svátek sv. Jana Křtitele, a tak osadníky překvapit. Lidé se ale přeci o soše dozvěděli a zbožná děvčata z Mlázov nabídla se, že sochu v průvodu do kostela ponesou. A tak o pouti ráno neslo deset dívek na nosítkách novou sochu Piety pěkně kvítím ozdobenou, za bílou korouhví šla hudba a množství lidu tvořilo špalír až do kostela. Průvod byl velmi pěkný a socha se líbila, viděl jsem i dospělé muže, jak při pohledu na utrpení Panny Marie dojetím slzeli.

1913

  Samota „U Antona“ zmizela. Po dlouholetém majiteli Petru Wohlmutovi přešla tato samota, pěkné zánovní stavení s polmi, koupí na koláře Eduarda Beneše z Běšin. Předcházela ho pověst, že je velký sociální demokrat, a druhý soused na samotě, Ondřej Altschmid, mi často žaloval, že je to neznaboh, ač já ničeho takového na něm nepozoroval. Byl-li takovým, půjčováním knih a novin hodně jsem mu hlavu napravil. Tito dva „samotáři“ (Altschmid na západní straně lesa a Beneš na východní) zle se do sebe dostali a jeden druhému dělal samé nepříjemnosti. Zvláště Beneš často si mi na děti Altschmidovy stěžoval, že mu lidskými výkaly znečišťují studánku a jiné podobné věci. Eduard Beneš nakonec svůj majetek prodal a odstěhoval se do Velhartic, kdež prý jeho žena „pláče pro samotu u Antona“. Jejich stavení koupil Antonín Simet z Lukoviště a začal ho ihned bourat, materiál pak vozí do Lukoviště, kde bude svůj dům rozšiřovat…

1914

  Osm krásných stromků lipových vysázeno bylo na zdejší obci začátkem dubna. Objednal jsem je z Hluboké a odevzdal na obecní úřad s prosbou, aby byly vysázeny na zdejší obci, a stalo se tak. Daroval jsem lípy zdejší obci jednak z lásky ke stromoví, aby jím zdejší obec byla okrášlená, aby včely měly na jejich květech pastvu a na památku svého 35letého kněžství, které slavím letos. Socha svatého Jana Nepomuckého byla v době mé těžké nemoci (horečka, tyfus) slušně opravena nákladem zdejšího obecního úřadu za 13korun, což mě velice potěšilo. Tyfus jsem si přinesl z Velhartic, kdež jsem o svaté misii vypomáhal, a ležel jsem dobrých šest neděl a měl jsem toho zpočátku dost. Zdravé moje plíce a srdce naštěstí přemohly všecko. Nemoc mě stála 150 korun a dostal jsem pak jako flastr na bolest 100 korun ze svatomikulášského fondu.

PROMLUVY

Poslední den v roce

  Na svátek svatého papeže Silvestra je den, kdy se ohlížíme zpět. Vycházejí různé ročenky plné čísel a dat. Lidé hodnotí uplynulý rok, konají se závěrečné schůze.

  Poohlédněme se i my zpět – až do 4. století, do roku 314, kdy se v lednu stává papežem římský kněz Silvestr. Byl to první papež, který naplno po mnoha pronásledováních křesťanů prožívá s celou církví svobodu.

Za dobu svého 21letého pontifikátu zažil mnohé radosti – křesťané mohli beze strachu vyznávat svou víru, začala se stavět bazilika na vatikánském pahorku, papež dostal od císaře k dispozici lateránský palác.

Musel se ale také potýkat s mnohými problémy, které se za první tři staletí života církve nahromadily. Jako první řešil všeobecně platné vyznání víry křesťanů. Svolal proto roku 325 do města Nicej první ekumenický koncil, který jasně vyhlásil, že Ježíš je Syn Boží a přesně formuloval Krédo, které dodnes recitujeme při každé nedělní mši svaté.

Mnohdy si ani neuvědomujeme, že být součástí církve je velký dar a velké tajemství. Jsme součástí společenství, které trvá již dvě tisíciletí, jsme bratři a sestry apoštolů, mučedníků, vyznavačů, svatých panen a řeholníků. Ale hlavně jsme milované Boží děti a členové Boží rodiny.

Podobně jako papež Silvestr se potýkal s různými bludy v církvi, tak i my bojujeme s různými pokušeními vidět svět jen černobíle a sklouzávat k příliš jednoduchým řešením, která se sice sama nabízejí, ale vlastně nikam nevedou. I my musíme často zápasit a bojovat o svou víru, ne již s ariány, s Turky nebo s jiným vnějším nepřítelem. Ale s vlastními vnitřními pochybnostmi.

Když se dnes ohlédneme za uplynulým rokem, může se nám zdát, že se příliš nepovedl. Mnohé se pokazilo. Někdo blízký odešel. Nedařilo se nám, jak jsme chtěli. Ale stále nám přes to všechno zůstává víra. S pohledem upřeným na Boha, plni důvěry v něho máme i v příštím roce žít náš přítomný život.

P. Petr Mecl.

ROK SVATÉHO JOSEFA

Svatý Josef v Betlémě

  Už svatá Terezie Veliká se v 16. století podivovala nad tím, jak si lidé představují svatého Josefa a jak je také často zobrazován – jako letitý stařec s bílými vousy. Považovala to za úsměvné. Podle ní musel být Josef v době svého zasnoubení s Marií mladý, pracovitý a pohledný muž. Bůh přeci do jeho rukou svěřil svůj nejcennější poklad, Pannu Marii a svého Syna.

Vždyť Josefa a jeho rodinu čekala dlouhá cesta do Betléma, náročný noční útěk před Herodem, strastiplná cesta do Egypta a samozřejmě i návrat zpět do Nazareta.  A tím Josefův úkol zdaleka neskončil. Svoji rodinu musel stále chránit, živit vlastní prací, pomoci Marii s výchovou Ježíše.

Přestože svatý Josef neřekne v Písmu svatém ani slovo, jeho tichý příklad poslušné věrnosti a pilné péče z něj učinil jednoho z nejoblíbenějších světců. Obrací se k němu mnoho modliteb. Ta následující je údajně už z roku 50 po Kristu. V roce 1505 ji papež Julius II.  poslal císaři Karlovi, aby se jí po devět dní s důvěrou modlil.

Ó svatý Josefe, tvá ochrana je veliká a silná,

tvou přímluvu Bůh rychle vyslyší.

Do tvých rukou vkládám všechny své prosby a touhy.

Ó svatý Josefe, pomoz mi svou mocnou přímluvou.

Vypros pro mě od svého Božského syna

všechna potřebná duchovní požehnání

skrze Krista, našeho Pána.

Stojím zde, tobě oddán, pod tvou nebeskou mocí,

a chci ti vzdát poctu a dík

jako jednomu z nejvíce milujících otců.

Ó svatý Josefe, nikdy nejsem znaven,

když uvažuji o tom, jak jsi objímal Ježíše

a choval ho spícího ve svém náručí.

Neodvažuji se přiblížit,

zatímco Ježíš spí blízko tvého srdce.

Obejmi ho a polib za mě a popros jej,

aby mi tento polibek vrátil v mé poslední hodině.

Ó svatý Josefe, patrone umírajících, oroduj za nás. Amen.

MOUDROST VÝCHODNÍ SPIRITUALITY

Christoslavi – koledování s hvězdou

  Koledování o Vánočních svátcích bývalo velmi rozšířeným zvykem. Bohužel dnes mnoho lidí koledníky vnímá jako otravné žebráky. Na začátku tohoto zvyku to ale byl hlavně projev pokory koledníků, vždyť na koledu chodili kněží, jáhni, dospělí lidé, a dokonce i někteří panovníci. Oblečeni do prostého národního oděvu navštěvovali své sousedy, projevovali jim úctu, přinášeli požehnání a příslib Boží pomoci. Odhánět koledníky ode dveří bylo vždy považováno za velký hřích.

Koledovat tedy neznamená v první řadě žádat peníze nebo něco na zub, nýbrž přinést zvěst o Boží milosti a popřát požehnání domu a jeho obyvatelům. Koledníci nejprve žádali o dovolení koledovat, pak přednesli své gratulace k Novému roku a písně o Narození Spasitele, za což jim obyvatelé poděkovali a dali koledníkům odměnu.

  Na východ od nás se „Christoslavi“ udrželi až do dnešních dnů. V mnohačetném průvodu koledníků musí být vždy tři postavy: hvězdář, které nese velkou, někdy i svítící hvězdu, zvoník, který zvonkem ohlašuje příchod koledníků, a také nosič, který nese velký pytel, do kterého sami dárci sypou dary podle svého uvážení: peníze, klobásy, vánočku, ovoce, cukroví apod.

  Koledování bylo vždy znamením soudržnosti lidí v obci, pro bohaté bylo výzvou ke štědrosti a pro všechny možností svátečního setkání. Stálo by za to tento krásný zvyk opět obnovit i u nás.

ROZJÍMÁNÍ NAD KŘESŤANSKÝMI SYMBOLY 

Betlém

 K jesličkám vodíme hlavně děti a vnoučata, ukazujeme jednotlivé postavy a radujeme se z dětského úžasu nad krásou betlémskou. Ale bylo by chybou vnímat betlém jako nějakou dětskou hračku, nad kterou se dospělí jen pousmějí, nanejvýš zavzpomínají na svá dětská léta.

  Betlém k nám totiž mluví v každém věku. Je srozumitelný pro děti, dospělé i starce. Velmi krásným a užitečným zvykem pro všechny bývalo vyrobit a sestavit si v rodině vlastní betlém. Může být papírový, nebo perníkový, nebo ze slámy, nebo z moduritu… Hlavní je, aby se při jeho sestavení sešla celá rodina a společně se z něj také radovala.

Jesličky jsou živým evangeliem, obklopené hlubokou a temnou nocí, přece září světlem Boží hvězdy.

Bůh nám ukazuje cestu i v té největší temnotě našeho života.

Jesličky jsou v první řadě znamením Boží něhy, která se vtělila v malé bezmocné Dítě.

Ukazují nám chudobu, která není hanbou, ale zdrojem pokory.

Rozmanitá příroda kolem betléma je znamením, že veškeré stvoření má podíl na příchodu Mesiáše.

Přicházející chudí pastýři připomínají, že se nemáme upínat na bohatství tohoto světa.

Postavy různých řemesel a stavů říkají, že Bůh zve k sobě opravdu každého.

A tři králové nás učí, že i zdaleka je možné přijít ke Kristu, že pro Boží lásku není žádná vzdálenost příliš velká.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Zpráva z misie na Mariánských ostrovech

P. Augustina Strobacha (1682)

Část první – popis ostrovů a obyvatel

  Mariánských ostrovů je třináct. Jejich prvním apoštolem byl páter Didacus Ludovicus de San Vitores, jenž zde roku 1668 dosáhl mučednické palmy. Jak horlivě musel kázat slovo Boží těmto pohanům, vysvítá z toho, že zpočátku on sám na těchto ostrovech udělil téměř třicet tisíc křtů. Časem ale seznal, že jej mnozí z divochů podvedli a z různých příčin se nechali pokřtít dvakrát i třikrát. Jsou totiž náramně všeteční, a to, co se jim zalíbilo, chtějí zkusit vícekrát. A také je k tomu vedl vlastní prospěch, neboť při křtu obdaroval misionář každého novým šatem a skleněným růžencem, kterého si v té době nade vše cenili.

  Podnebí na těchto ostrovech je velmi mírné, ani horké, ani mrazivé, a tedy zdravé. Na ostrovech Tinas, kde máme misii, nepozoruji ani žádné pohyby půdy, které častěji otřásají dalšími ze třinácti ostrovů a poškozují stromy i budovy, což jsme zažili na vlastní kůži, když v naší rezidenci svatého Josefa silná vichřice otřásla kostelem i domem až ho strhla k zemi, takže dodnes nechápu, jak jsem spolu se svými druhy vyvázl životem bez zranění, když se na nás budova zřítila.

Naše ostrovy oplývají hojností některých plodů, jako jsou kokosové ořechy, cukrové a vodní melouny, banány, papája, kukuřice a rýže, jež zde nám misionářům, stejně jako v celé Asii, nahrazuje chléb, který zde úplně chybí. Rýže zde ale neroste tak hojně jako na Filipínách, proto ji obyvatelé vaří jen o svátcích. Pokud se zde ale něčemu daří, máme sklizeň dvakrát i třikrát za rok z jednoho pole. Pšenice, kterou na ostrovy přivezl pan guvernér, vůbec nevzešla, zato bavlně se zde daří nadmíru dobře, a doufáme, že obyvatelé Mariánských ostrovů, kteří většinou chodí, jak je matka zrodila, budou brzy díky bavlně zakrýt svoji nahotu. Ženy, které oděv nevlastní, potkávajíce Evropana prchají stranou, aby ušetřily naše oči své hanebné nahoty. Zakladatel našeho řádu, svatý Ignác, nám musí milostivě odpustit, že nedodržujeme ono jeho pravidlo mravnosti, kterým přikazuje sklopit oči, kdykoliv jednáme s osobou ženského pohlaví. My naproti tomu hledíme přes jejich hlavy do výšky, aby (kdybychom tvář obrátili dolů) nám snad ke škodě andělské čistoty něco pohoršlivého nepadlo do očí.

Dříve se na ostrovech nevyskytovalo jediné čtyřnohé zvíře. Prvním, které sem přivezli Španělé, byl pes. Nyní jsou zde také koně, krávy, kozy a ovce ve velkém množství. Jedna věc zde – k našemu velkému potěšení – chybí, totiž zlato, stříbro a drahokamy, a tím i nenasytná lakota. To však nemohou pochopit velmoži na španělském královském dvoře, neboť říkají, že kdyby na Mariánských ostrovech nebylo žádného bohatství, jezuité by se zde nezdržovali. Měří nás svou vlastní mírou a obviňují nás ze svých vlastních neřestí…

  Co se týče obyvatel Marian, dělí se do tří stavů, a sice vysokou šlechtu, střední stav a prostý lid. Přísně zachovávají přednost jednoho stavu před druhým, vyšší se středním a tento s nízkým se nikdy nespojí v manželství, ani společným příbytkem, ani žádným jiným způsobem. Dokonce šlechtici by nesnědli, čeho se nižší dotkl, ani vodu by nepili ze studně, ze které by tento čerpal. Nižší nesmí ani přistoupit k domu vyššího stavu, potřebuje-li mu sdělit něco nutného, musí to učinit pod širým nebem a zdálky a co nejstručněji.

Jak taková pýcha činí těžkým obracení na víru těch vznešenějších, je snadné pochopit, neboť šlechtic nechtěl zpočátku ani pobývat s prostým člověkem v domě Božím, ani se nechtěl nechat pokřtít touž vodou, dokonce ani mluvit s knězem, který předtím mluvil s nižším člověkem. Nyní to však snášejí lépe a v duchovních otázkách uznávají i neurozené za své spolubratry.

Pokud se týká jejich dřívější víry, nevzývali žádné modly ani ďábla, nýbrž pouze uctívali kosti zemřelých, zvláště hlavy mrtvých, které ve svých domech uchovávají s velkou úctou a nikdy nejedí, aniž by jim nepředložili nejlepší sousto. Čím ukrutněji zacházejí tito divoši s živými, které vraždí a zabíjejí, o to pokornější jsou vůči mrtvým, které proto tak nábožně uctívají, protože mají strach, aby jim neškodili. Tvrdí totiž, že se jim zlý nepřítel již častěji zjevil v podobě jejich nebožtíků a vyděsil je.

Jelikož však potřebují kosti zemřelých, z nichž vyrábějí svá kopí a oštěpy, snaží se získat mrtvé tělo, a když je napůl shnilé, oddělí maso od kostí, z nichž nařežou obvykle dvanáct oštěpů. Čím je pak muž větší, tím silnější jsou kopí zhotovená z jeho kostí, proto s oblibou usilují o život vysokých mužů. Já bych sice nerad zemřel pro takový důvod, totiž abych se stal dvanácti oštěpy, avšak jsem nejen připraven, ale také dychtiv obětovat svůj život pro Ježíše Krista.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Kde skončilo zlato, kadidlo a myrha?

  Celou noc a den trval ten nádherný rozruch. Nejdřív se narodilo dítě, pak se objevili andělé, pastýři, hvězda, a nakonec tři králové v krásných vyšívaných pláštích, nesoucí skříňky vykládané drahokamy. A ty dary v nich! Všichni obdivovali třpytivé zlato a vonící kadidlo a myrhu.

  Teď, když nastalo ticho a všichni odešli, Maria uspávala dítě a Josef tiše dával zvířatům trochu sena. Drahocenné královské dary ležely opodál na slámě. Jako by byly zapomenuté, ale jedny oči si je přeci prohlížely. Škvírou mezi prkny nahlížel dovnitř zvědavý a hbitý chlapec. Byl to Dismas, nejšikovnější zlodějíček z města Betléma.

  Když všichni usnuli a ve stáji nastalo ticho, připlížil se Dismas opatrně ke dveřím. Jedno prkno bylo uvolněné, takže se jím mohl protáhnout. Pohyboval se lehce a tiše, jak byl zvyklý při svých nočních výpravách za lupem. Pod jesličkami zahlédl tři skříňky, rychle je popadl a schoval do plátěného pytle. Koutkem oka se podíval na dítě a zdálo se mu, že se na jeho malém obličeji objevil úsměv. Jen pokrčil rameny a vylezl ven stejnou cestou jako dovnitř. Rychle pelášil domů a s radostí svíral v ruce pytel s kořistí a už přemýšlel, jak draze svůj úlovek prodá, a co všechno si za peníze pak koupí.

  Když doběhl do domu svého strýce, kde bydlel po smrti svých rodičů, rozsvítil si lampu a nedočkavě rozbalil pytel. Opatrně otevřel první skříňku a zarazil se. Místo zlata v ní našel jen velké kladivo. Rychle otevřel i dvě zbývající skříňky a přepadl ho hrozný vztek. Ve druhé skříňce místo kadidla našel tři velké hřeby a lahvička ve třetí skříňce neobsahovala vonící myrhu ale prachobyčejný ocet!

  „To jsem dopadl,“ pomyslel si zlostně Dismas. „Co si s takovými krámy počnu? Zkusím je za pár drobných prodat aspoň římským vojákům…“

  Uběhla pěkná řádka let. Dismas se mezitím stal nejbohatším a nejdrzejším pouštím lupičem. Jeho banda řádila v mnoha městech a dlouho je nikdo nemohl polapit. Až jednou padl Dismas do nastražené léčky a byl římským prokurátorem Pilátem Pontským odsouzen k nejpotupnějšímu trestu – ukřižování.

  Na Golgotu šli tři odsouzení, jednoho z nich Dismas dobře znal, byl to lupič jako on, ale ten druhý se zdál být dobrým a ušlechtilým člověkem. Prý je to galilejský prorok a jmenuje se Ježíš, konal zázraky a vydával se za Božího krále. Dismasův pohled se střetl s pohledem jeho očí, uviděl hřeby v jeho rukou a ocet, který mu dali vojáci pít… A pochopil, kde skončil jeho lup.

  „Ježíši, pamatuj na mne, až budeš ve svém království.“

  A pak krutý bandita uslyšel nejkrásnější slova svého trpkého života: „Buď si jistý, že ještě dnes budeš se mnou v ráji.