ÚVODNÍK - ZÁCHYTNÉ BODY

Před několika lety jsme se s kolegyní v práci dohadovaly, kde je vlastně v Plzni ten obchod s kuchyňským náčiním.

              „Je to hned naproti kostelu“, vysvětluji.

„Cože?“ diví se kamarádka. „Proti jakýmu kostelu?“

„No přeci kostelu svaté Anny, je hned na druhé straně ulice.“

„Tam je nějaký kostel? To jsem si tedy nikdy nevšimla.“

„Jak můžeš přehlídnout kostel, vždyť je velký jako kráva!“

„Hele, a není tam vedle nějaká hospoda?“

„Proč hospoda? Chtěla jsi kupovat nádobí.“

„No to jo, ale já se orientuju podle hospod, chápeš? Já prostě vím, kde jsou v Plzni hospody, jsou to takové moje záchytné body.“

„Aha, ale já tam bohužel žádnou hospodu neznám, já se zase orientuju podle kostelů.“ Nakonec jsme se samozřejmě domluvily…

Nejen při orientaci v neznámém terénu potřebujeme záchytné body. Kdo vyleze na nějakou rozhlednu, vidí i důvěrně známou krajinu najednou úplně jinak. Chvíli mu trvá, než se trochu zorientuje, a v první chvíli mu hodně pomohou právě věže kostelů, tyčících se nad terénem, podle kterých jednoznačně pozná, na kterou vesnici se právě dívá.

I časové záchytné body jsou důležité, dříve to byly kostelní zvony, které určovaly čas vstávání, poledního odpočinku i čas práci skončit. V románu Grahama Greena „Moc a sláva“, který vypráví o pronásledování křesťanů v Mexiku, si kněz prchající dnem i nocí před vojáky v jednu chvíli mezi nocí a dnem s bolestí uvědomí, jak mu chybí ten typický zvuk zvonů, kterého si v dobách klidu a míru dostatečně nevážil.

I život duchovní nabízí záchytné body, o které se člověk může opřít ve chvíli nejistoty, do kterého ho uvrhne náhlá nepříjemná událost nebo třeba vlastní zakolísání. Modlitby a svátosti, které nám církev nabízí, jsou ony pevné body. Dávno víme od rodičů, z katechismu nebo z mnoha kázání, co máme dělat, jen si na to musíme vzpomenout.

Za měsíc začne doba postní, doba přípravy na Velikonoce, která je záchytných bodů plná: popelec, křížová cesta, modlitba, svatá zpověď, almužna, dodržování půstu… Stačí se jen s důvěrou zachytit.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme prožili Vánoční dobu v kostele

  Pro mnoho současných lidí končí Vánoce obědem na Boží Hod, maximálně ještě oslaví svatého Štěpána návštěvou vzdálené babičky, ale pak už je pro ně čas odklidit stromek a přestat zpívat koledy. Že doba vánoční končí až šestého ledna? To ví jen pár věřících, kteří dávají v kostele pozor.

  Možná i proto jsme se rozhodli, že právě v týdnu po Vánocích (a nejen před Vánocemi) je třeba zorganizovat různé pěkné akce v kostele. A naštěstí se našlo pár věřících, kteří těch několik hodin ve svém kostele byli ochotní zůstat a hlídat.

  Hned na Boží hod Vánoční odpoledne jsme měli krásný hudební zážitek. Děti a dospělí si s chutí zazpívali vánoční ukolébavky a další koledy střídavě s doprovodem varhan a doprovodem strunných nástrojů. Na první pohled drsní pánové s kytarami a bendžem zazpívali mimo jiné koledy Tichá noc a Chtíc, aby spal s překvapivým citem a nečekanou něhou a potlesk si jistě zasloužili.

A protože vánoční příběh, který jsme vždy při této příležitosti četli, už snad všichni znají, změnili jsme letos téma. Jeden ze zpěváků četl krátké zajímavé texty o místním kostele v Jezné a na konci dával posluchačům záludné „kontrolní otázky“, např. kolik píšťal mají zdejší varhany, co je namalováno na obraze na hlavním oltáři, kolik obyvatel měla Jezná před sto lety apod. No, dozvěděli jsme se zajímavé věci…

  Tradičně se otevřely dveře kostela v Nýřanech a poprvé také dveře kostela v Heřmanově Huti, aby si lidé mohli v klidu prohlédnout místní betlém a pokochat se vánoční výzdobou. I letos přišlo v Nýřanech dost návštěvníků a byli rádi, že mohou odpolední procházku s dětmi zpestřit tak pěkným zážitkem. V Heřmanově Huti na podobné akce nejsou zatím zvyklí, takže hlídači kostela se rozhodli stát ve dveřích a lákat všechny kolemjdoucí, kteří šli ze hřbitova, aby se přišli podívat dovnitř. Začátky jsou vždycky těžké…

Přes dvacet betlémů bylo celý týden až do Silvestra k vidění v kostele v Jezné na výstavě. Přišlo 150 lidí, poslední den přišla také celá škola z nedalekých Pňovan v počtu 30 dětí.

Mnozí ze starších návštěvníků vzpomínali, že podobný betlém měli kdysi také pod stromečkem a některé děti navrhovaly hned na místě rodičům, aby jim nějaký takový betlém koupili, že si ho do příštích Vánoc taky sestaví. Hlavně aby jim nadšení vydrželo i poté, co zjistí, jaká je to piplačka…

Zprávy a oznámení

Od února 2022 budou obnoveny nedělní bohoslužby v kostele v Jezné a v kapli v Pňovanech (střídavě 1x za měsíc).

6. února v 10. 00 hod. bude v Jezné jako první mše svatá se svěcením hromniček.

V neděli 6. února 2022 bude při mši svaté svěcení hromniček v kostele v Nýřanech (9. 00), v Jezné (10. 00) a v Heřmanově Huti (11. 00). V Nýřanech a v Heřmanově Huti bude také po mši svaté udělováno svatoblažejské požehnání.

Z důvodu dovolené P. Roberta nebude mše svatá v neděli 13. února a 20. února 2022 v Heřmanově Huti.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 4. března 2022 po večerní mši svaté.

Popeleční středa bude letos 2. března, udělování popelce při večerní mši svaté v 17. 00 hod. Popelec se bude udělovat také o první neděli postní.

VÝROČÍ JEZUITSKÉHO ŘÁDU

O čtyřech způsobech služby bližnímu

(dopis sv. Ignáce z Loyoly studentům jezuitské koleje v Coimbře roku 1547)

  A ať se vám nezdá, že jste v této době trvání studia neužiteční bližnímu, vždyť kromě toho, že jste užiteční sami sobě, jak to vyžaduje správná láska, sloužíte už teď bližnímu k Boží cti a slávě mnoha způsoby.

  První způsob služby je, že současnou prací i úmyslem, se kterým ji na sebe berete, uspořádáváte všechno k užitku bližního. Vždyť o vojácích, kteří si zaopatřují zásoby zbraní a munice na očekávanou výpravu, se nemůže říci, že by jejich námaha nebyla službou jejich panovníku. A i kdyby smrt přerušila někoho dříve, než by začal sloužit bližnímu i navenek, nepřestal mu proto sloužit úsilím přípravy. Ale kromě úmyslu, týkajícího se budoucnosti, byste se měli Bohu každý den nabízet za bližní. Neboť bude-li Bůh ochoten to přijmout, mohlo by to být neméně účinným nástrojem pomoci bližnímu než kázání a zpovídání.

  Druhý způsob je stát se velmi ctnostným a dobrým, protože tak budete schopni udělat z bližních takové lidi, jako jste vy. Když prospíváte v každé ctnosti, velmi tím sloužíte bližním, protože svým dobrým životem víc, než učeností jim připravujete nejvhodnější nástroj k udílení milosti.

  Třetí způsob, jak pomáhat, je dobrý příklad života, protože z vašeho okolí, jak jsem vám říkal, se z Boží milosti jeho dobrá vůně šíří a působí také v jiných krajích za hranicemi vašeho království. A já doufám v původce všeho dobra, že zachová a bude dále rozmnožovat ve vás své dary, aby tato svatá vůně a vzdělání duší, které s sebou přináší, každým dnem vzrůstala, aniž byste ji museli zvlášť vyhledávat.

  Čtvrtý způsob pomoci bližnímu, který je hodně rozšířen, spočívá ve svatých touhách a modlitbách. A i kdyby vám pro studium nezbýval čas pro příliš dlouhé modlitby, může je nahradit touhou ten, kdo proměňuje ve stálou modlitbu všechno svoje konání a považuje je výlučně za službu Bohu.            Marie Kyralová: Ignác z Loyoly.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Dýšiná

1868

  Dne 24. listopadu opustil důstojný pan děkan K. Růžička osadu dýšinskou ubíraje se na své nové působiště do Plzně. Zaroseným okem loučili se osadníci s pastýřem svým nyní odcházejícím. Nástupcem jeho stal se P. Václav Záruba, jenž byl předtím farářem v Druztové.

Toho času byl zde kaplanem P. Karel Malina, neblahé paměti, ten 6. května 1869 po ranních službách Božích, jež toho dne ještě konal, odtud poněkud ostentativně se odebral, aby se mohl státi apostatou. Nechav se civilně oddati, byl nějaký čas protestantským pastorem kdesi v Německu, avšak opustil i tu, s níž byl civilně oddán, a zapudiv ji od sebe odebral se do Ruska, kde přijal víru schizmatickou. Tam pojal za manželku jednu z dcer jakéhosi profesora Šrámka, také kdysi katolického kněze, dopisoval si pak s některými známými, ale netrvalo dlouho a přišla z Rusi zpráva, že byv stíhán pro bigamii, z bázně před trestem, v řece Něvě se utopil.

1879

  Dne 1. prosince, zesnul v Pánu důstojný pan farář zdejší Václav Záruba, a byl jsem jmenován na zdejší faru já, Josef Tropp, až dosud farář v Druztové. Bohužel nalezl jsem faru zdejší ve stavu velmi zbědovaném, neboť v ní nebylo ani jedněch dobrých kamen, a můj předchůdce, aby nezmrznul, musel si pro svůj pokojík, v němž nemocen ležel, kamna vypůjčiti. Nejnutnější opravy musel jsem na svůj vrub podniknouti, až potom byly schváleny panem patronem a dodatečně proplaceny v částce 520 zlatých.

1893

  Zbudování nového oltáře Panny Marie Lurdské ve zdejším farním kostele mělo mezi jiným ten následek dobrý, že ze zdejších farníků někteří vstoupili do III. řádu sv. Františka Serafínského. Působením jejich zavedena byla devítidenní pobožnost ke svatému Antonínovi Paduánskému, pobožnost ke sv. Aloisi, jenž koná se po celý oktáv, a pobožnost ke sv. Josefu Pěstounu Páně. Z iniciativy terciářů pořídila se také pro zdejší kostel socha sv. Františka Serafínského.

1896

  Dne 4. července zavítal do farnosti zdejší Jeho Eminence, nejdůstojnější pan kardinál, kníže arcibiskup pražský František Schönborn. Příčinou byla generální vizitace a udělení svátosti biřmování zdejším farníkům. Uvítání Jeho Eminence bylo slavné, četné banderium čekalo jej na hranicích naší farnosti a doprovodili jej až k farnímu domu. Členové hasičů dýšinských a ejpovických a zástupci statků zdejších a veškerá školní mládež tvořili špalír. Škoda jen, že tak se dálo za velikého lijáku. O 8 hodině sloužila Jeho Eminence mši svatou, pak promluvil náš arcipastýř z kazatelny k farníkům, načež udělil svátost biřmování 990 farníkům zdejším. Nato následovala prohlídka kostela a bohoslužebných věcí, zkouška místních dítek školních a pak až kolem 4 hodiny odpoledne oběd. Jeho Eminence projevila se vším úplnou spokojenost a odjela zpět do Rokycan.

1898

  Úmrtím zdejšího faráře a arcibiskupského notáře Josefa Troppa vypsán byl konkurz na uprázdněnou faru Dejšinskou. A tak jsem zde byl ustanoven já, František Jizba novým farářem. Roku 1856 byl jsem na kněze vysvěcen a přišel jsem do Mýta u Zbiroha za kaplana, a pak za kooperátora na Svaté Hoře u Příbrami, kde jsem byl k ruce stařičkému, poslednímu proboštovi, P. Petru Jeřábkovi. Pan probošt, u něhož jsem byl něco málo přes rok kaplanem, zemřel následkem nachlazení na cestě z Verměřic po žních roku 1859. Než se Svatá Hora dostala do rukou velebným pánům otcům Redemptoristům, administroval ji pan farář z Hluboše. Od roku 1880 byl jsem 18 let farářem v Druztové. Osada Dejšinská mě velmi slavně uvítala, na koních a v kočárech mě přijeli naproti až za Chrást. V Dýšiné mě pak očekávala a vítala školní mládež se svými pány učiteli, hasičský spolek, spolek sv. růžence a veliký zástup lidu.

1905

  Resignací veledůstojného pana faráře Františka Jizby, který pro chorobu odebral se na zasloužený odpočinek, byl jsem na schůzi zastupitelstva plzeňského jednomyslně na beneficium v Dýšiné presentován já, Jan Černý.

Dne 13. srpna rozloučil jsem se s dosavadním působištěm v kostele sv. Jiří s osadníky přifařených obcí, Doubravky, Oujezda, Bukovce a Lobzů. Ačkoliv hodina mého odjezdu nebyla známa a já si přál v tichosti odjeti, přec již po poledni shromažďovaly se na náměstí hloučky mých dobrých přátel a známých, by mi dali „S Bohem“. Zvláště pak přiklusalo četné banderium milých mi spoluobčanů boleveckých, provázených starostou Janem Škardou. Rozloučiv se se všemi odejel jsem provázen banderiem boleveckým až na Doubravku, kde mě již očekávali lidé z Dýšiné a přifařených obcí.

1907

  Po mnoha šetřeních a vyjednávání bylo konečně přikročeno k rozšíření dosavadního, již více nedostačujícího zádušního hřbitova. Zástupci přifařených obcí žádali, aby nová část hřbitova zůstala hřbitovem katolickým a byla církevně posvěcena. 22. 11. byla konána kolaudace nové části hřbitova, pro pohřbívání jinověrců a nekřtěnátek bylo určeno XII. pole hřbitova.

PROMLUVY

Požehnání Simeonovo

  Dnešní evangelium ze svátku Očišťování Panny Marie připomíná nám starce Simeona, který toužebně, stejně tak jako celý národ, očekával Mesiáše, jako očekává vězeň své vykoupení.

  A jednou objevili se v nádherných prostorách chrámu jeruzalémského dva chudí lidé s děťátkem ovinutým v plénkách, aby je Pánu Bohu obětovali. Tu se objeví u nich onen stařec, puzen Duchem svatým, spěchá příchozím vstříc. A bere na své lokty dítě chudičké matky, vyzdvihuje je před oltářem Nejvyššího, a žehná dítěti i rodičům jeho.

  Bylo to první požehnání ve smyslu, jaký známe dodnes. To požehnání, které kdysi udělil stařičký Simeon Josefovi a Marii, těmto dvěma duším, jež byly v celém Izraeli nejšlechetnější, napodobuje od té doby mnoho křesťanských následovníků až do dnešních dnů.

  Tak jak je Kristův kříž takřka sloučen s životem křesťana, tak i požehnání zdomácnělo v našich rodinách. Je ale smutné, že tento zvyk krásný, totiž požehnání rodičů dětem, začíná mizeti, začíná se ztráceti.

  Dítě jde ve svém životě poprvé do ciziny a často se stává, že mu otec a matka dávají vše, co bude potřebovati, ale udělat mu na čele kříž, to zapomenou. V našich křesťanských rodinách bývala všude u dveří kropenka, v té kropence voda tříkrálová, a nikdo by se dříve nepustil na delší cestu, aby v té svěcené vodě nesmočil své prsty a nepokropil se.

  A kolik je rodin křesťanských, ve kterých syn či dcera chystají se ku svatbě, jsou obdarováni mnohými věcmi a radami, jen požehnání rodičů si nevyprosí a ani ho neobdrží.

  Josef a Bohorodička požehnání stařičkého Simeona nepotřebovali, a přec sklonili své čisté hlavy pod rukama vidoucího proroka.

  Příliš rychle svlékáme ten starý sice, ale ryzí drahocenný šat. Lidé dnů našich se za něj často stydí. Nezapomínejme aspoň my na ten křesťanský zvyk ve svých domovech, nestyďme se za něho aspoň my, nepohrdejme tímto mravem v našich dobách štěstí, v dobách blaha pozemského.

A bude nám to ku pomoci, bude nám to k útěše a podpoře v těch chvílích, kdy nám nezbude nic než jen kříž a na tom kříži Spasitel, kdy nám nezbude nic, leda jen poslední rubáš. Máme té milosti požehnání shůry zapotřebí na každém kroku, a proto o něj vždy prosme!                            Jindřich Šimon Baar (1910).

PAULÍNI

Pády a povstání řádu v Uhrách

Na konci srpna roku 1526 se nedaleko města Moháč utkala turecká vojska sultána Sulejmana s vojáky českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského. Krvavá bitva dopadla ve prospěch Turků, kteří následně ovládli celé Uhry. Cestou do hlavního města Budín zničili mnoho klášterů, také 11 klášterů paulínů, kteří v té době zažívali svůj rozkvět, jejich řád měl už na 200 klášterů po celé Evropě i v Palestině. 

V uherské zemi, kde řád vznikl, byly ale poustevny v troskách. Mnoho poustevníků bylo zabito, mnoho jich uprchlo ze země. Jediný uherský klášter, který přežil a pokračoval dál, byl klášter Marianka (v okrese Malacky nedaleko Bratislavy), založený roku 1377, stal se tak až do roku 1786 novým centrem řádu paulínů.

  Až po sto letech po nešťastné bitvě se paulíni začali znovu vracet do svých zničených klášterů. V té době se také jejich původní poustevnický život začíná měnit v život pastorační. Uherských kněží je stále málo, takže se řádoví bratři zapojují do duchovního vedení zpustošených farností, zakládají i školy (např. v Trnavě) a další nové kláštery, působí i na univerzitách.

  Slibné vzkříšení řádu zastavil znovu v roce 1782 císař Josef II., který nepovažoval jejich činnost za dostatečně užitečnou, a jejich kláštery v celých Uhrách zrušil. Paulíni pak ve své původní zemi spíše už jen živořili.

Nový vzestup začal v roce 1934, kdy byl v Budapešti vybudován nový klášter paulínů.

Čtrnáct mnichů z Čenstochové obsadilo nově postavený skalní klášter s kostelem Panny Marie, Ochránkyně Maďarska (postavený podle vzoru kostela Panny Marie v Lurdech), který je nyní národní svatyní Maďarska. Mimo jiné uchovává také vzácnou relikvii, část kosti svatého Eusebia, zakladatele řádu.

Rozvíjející se klášterní život byl znovu zničen roku 1950, kdy bylo 40 bratrů vyhnáno, někteří popraveni nebo uvězněni. Skalní klášter byl vyrabován a jeho vchod zazděn… Poslední obnovení paulánské tradice v Maďarsku se uskutečnilo hned v roce 1989, v současnosti zde působí jen kolem dvaceti řeholníků.

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

Svatý Blažej (svátek 3. února)

Ruiny starého města Sebaste v provincii Malá Arménie v dnešním Turecku pamatují jistě i svého biskupa Blažeje, který zde žil a působil na konci třetího století (zemřel kolem roku 320).

Původním povoláním byl lékař a svou praxi vykonával poctivě a svědomitě. I jako biskup se dál staral o nemocné.

V době velkého pronásledování křesťanů za římského císaře Licinia se biskup Blažej ukryl v jedné jeskyni, kde dál tajně pečoval o těla i duše jemu svěřených věřících. Byl zde ale objeven lovci, kteří ho odvedli do vězení. V žaláři se věnoval modlitbě a rozjímání a také svým spoluvězňům poskytoval duchovní povzbuzení. Jedna vdova, které kdysi pomohl, mu nosila do vězení jídlo a také svíce. Blažej jí slíbil, že když alespoň jednou za rok obětuje v kostele svíci, přinese jí to požehnání.

Místní guvernér se sice snažil přivést Blažeje zpátky k pohanství, nejprve sliby, později výhrůžkami a mučením, ale bez úspěchu. Biskup byl proto i s několika dalšími křesťany odsouzen k smrti stětím.

V roce 972 byla hlava mučedníka Blažeje přivezena do města Dubrovník v Chorvatsku, kde byla uložena ve zlatém relikviáři v katedrále. Proto je svatý Blažej patronem tohoto města.

Ještě v žaláři (podle jiných podání při cestě na popraviště) zachránil život mladému chlapci, kterému zaskočila rybí kost v krku. Proto je vzýván jako pomocník při onemocněních a úrazech krku.

Už v 6. století je zaznamenán ve spise byzantského lékaře Aetiose z Amidy text svatoblažejského požehnání jako účinný lék proti onemocněním hrdla a spolknutým rybím kostem.

Dodnes se svatoblažejské požehnání uděluje na svátek sv. Blažeje, tedy 3. února, většinou pomocí dvou zkřížených svíček se slovy: „Na přímluvu svatého Blažeje, biskupa a mučedníka, ať tě Bůh ochrání od vší choroby hrdla a od kteréhokoli jiného zla.“

Dříve se ještě v tento den světil chléb, víno a ovoce, hlavně jablka.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Perličky z tříkrálové sbírky

  „Já vám nemůžu nic dát! Já mám covid!“ zavolal na nás pán a zabouchl dveře. Další podobně postižený nám hodil padesátikorunu přes plot a utekl.

  „Hm,“ zamyslela se jedna z královen, „myslím, že jsme měli vzít takovou tu pokladničku na dlouhé tyči, co se dřív používala v kostele, pak by se nikdo nemohl vymlouvat na covid.“

  Děti mají vůbec zajímavé nápady, kromě jiného navrhly, abychom příště s sebou nosili i černou křídu na bílé dveře, rozkládací stoličku na vysoká futra a megafon a činely kvůli těm, kdo schválně nemají na plotě zvonek…

  „To je bezva, tohle koledování“ libuje si mladá královna, „taky si založím charitu a budu na ní vybírat mezi lidma.“ „A co bude ta tvoje charita dělat?“ „Já nevím, třeba shromažďovat staré oblečení, to přeci charity dělají, ne?“

  Zvláštní pohled na činnost charity, zřejmě by to chtělo masivní osvětu nejen mezi mládeží, co všechno charita dělá a komu pomáhá…

  „Kdo je?“ ptá se mužský hlas v mikrofonu (s kamerou). „Tři králové!“ „Aha, tak můžete dál.“ Je ale zamčeno, marně bereme za kliku. Po velmi dlouhém čekání se mikrofon rozsvítí znova: „Tak my vám nic nedáme.“ „No, my jsme si to mysleli“, odpovídáme a odcházíme.

Po rodinné poradě s manželkou dospěl manžel k úplně jinému názoru…

  „Já doma nemám žádné peníze, já všechno platím kartou!“ Volá na nás pán z okna a dodá: „A stejně jdete pozdě, už je patnáctého, haha!“

  Je zajímavé, že tento pán ve svém obchodě odmítá brát karty a vyžaduje pouze placení v hotovosti…

  „Já doma nic nemám, my používáme jenom karty, ale počkejte, já se přeci jen kouknu!“ Domácí paní zuřivě otevírá všechny šuplíky a dvířka v kuchyni, zatímco její dvě kurážné děti nám předvádějí, jak umí zpívat „měla babka čtyři jabka“. Nakonec přiběhne třetí nejstarší synek a v ručce má pár drobných. „Vzal jsem je z mojí pokladničky,“ hlásí nám hrdě a důležitě je vhodí do naší pokladny.  To je, panečku, přístup…

  „Vy tu paní znáte? Vy tu bydlíte?“ diví se královna. „Nebydlím tu, ale znám ji, chodí do kostela a já taky chodím do kostela, tak jí znám.“ „Cože??? Vy chodíte do kostela?? To si děláte srandu, fakt chodíte do kostela? No páni!!“ Všechny tři královny se nemůžou vzpamatovat z té šokující informace.

  Chození do kostela je zřejmě pro nejmladší generaci stejně tak šílená představa, jako kdybych v neděli měla letět na Mars…

LIDOVÉ ZVYKY A TRADICE

Hromničky

  Zvyk zapalovat svíčku při bouřce nebo jiné živelné katastrofě je u křesťanů velmi starý a je doložen už v 10. století.

V původním smyslu se samozřejmě rodina sešla kolem zapálené svíčky při modlitbě o ochranu před vším zlem, až později byla jistá ochranná (až magická) moc připisována přímo posvěcené svíčce – hromničce.

  Hromničky byly často krásně zdobené, dávaly se i jako dárek na památku nebo na dlouhou cestu. Byly ve velké úctě, měly chránit před neštěstím, nemocemi i hrozbou smrti, dávaly se nemocným k posteli a samozřejmě také umírajícím do rukou. Až donedávna se zapalovaly u lůžka nemocného, ke kterému přišel kněz s pomazáním nemocných a s eucharistií.

  V některých krajích obcházel hospodář se zapálenou hromničkou, kterou si přinesl z kostela, celé hospodářství nebo také včelí úly, aby je ochránil před nemocemi a zloději.

  Na Hromnice se lidé měli chovat bohabojně a důstojně. Na Chodsku věřili, že kdo bude na Hromnice tancovat, zemře bez světla. Na Hromnice se nesmělo klít, hrubě mluvit nebo pomlouvat sousedy. Také bylo ženám zakázáno šít, aby špička jehly nepřitáhla do stavení blesk…

Modlitba tridentského ritu při svěcení svící:

Pane Ježíši Kriste, světlo pravé, osvěcující každého člověka

přicházejícího na tento svět, vylej své požehnání na tyto voskovice

a posvěť je světlem své milosti, a uděl milostivě:

Jako tyto svíce ohněm viditelným rozžaté zaplašují noční tmu,

tak ať srdce naše neviditelným ohněm, totiž jasem Ducha svatého osvícená,

zbavena jsou slepoty našich neřestí, abychom očištěni zrakem Ducha mohli vidět,

co je tobě milé a nám ke spáse užitečné, a tak po chmurných zkouškách tohoto věku

si zasloužili dospět do světla nehasnoucího.

Amen.

LATINSKÁ DUCHOVNÍ POEZIE

A SOLIS ORTUS CARDINE

(vánoční hymnus k modlitbě breviáře)

Od východu až na západ,

po celém světa obvodu,

zpívejme Kristu, vládci

narozenému z Panny.

Ten, jenž je světa Stvořitel,

služebným tělem se oděl,

aby je tak osvobodil

a nezhynulo, co stvořil.

Na svět přivedla rodička,

koho zvěstoval Gabriel,

kterého v lůně mateřském

s radostí Jan pozdravit směl.

Na seně ležet přivolil

a jeslí též se neděsil,

jen trochu mléka stačilo,

co by ptáče nasytilo.

Šli mágové, cesta je vedla

za hvězdou, která nevybledla.

Světlo hledají za světlem,

Boha chtějí uctít darem.

Do vod křestního pramene

z nebe se Beránek vnořil.

Hříchy světa vzal na sebe

a nás od smrti zachránil.

Markéta Koronthályová: Vexilla Regis.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Zpráva Josefa Neumanna z misie v Mexiku (1682)

Část první – Seznámení s misií

  Kraj Tarahumara je položen na sever od Mexika, dělí se na tři části, Dolní, Horní a Horskou Tarahumaru. Tam jsou převysoké hory osídlené mnoha národy, které spravují dva italští kněží, kteří během tří let přivedli šest tisíc duší shromážděných v oněch horách, kde žili jako divá zvěř, do šesti osad, které založili, a pokřtili je a stále ještě horlivě pokračují ve své slavné činnosti.

  Horní neboli Nová Tarahumara je spravována sedmi kněžími z Tovaryšstva Ježíšova, před třiceti lety tu byli zabiti při vzpouře proti Španělům dva naši spolubratři, ale nyní zde již opět sedm let pracujeme na obrácení pohanů na víru a jejich pokřtění a na zakládání osad, na přivádění Indiánů rozptýlených porůznu v jejich jeskyních a chatrčích dohromady ke společenskému životu, a nutíme je stavět vesnice a žít kolem kostelů, které stavíme na otevřených a přístupnějších místech. V tom především spočívá naše práce a naše nesnáz.

  Abych také něco řekl o mravech tohoto národa. Je třeba vědět, že ve svém pohanství před pokřtěním byli zvyklí žít roztroušeně, jeden od druhého dost daleko, a bydlet se svými manželkami a dětmi v horských jeskyních nebo chatrčích pokrytých trávou, hodících se spíš k chytání ptáků než k tomu, aby sloužily jako lidský příbytek.

Jestliže jich bydlelo více pohromadě, byli spřízněni pokrevně nebo sňatkem, neboť své dcery provdávají s podmínkou, že manželé budou žít s rodiči manželky a budou jim podřízeni.

  Protože je však tento národ mimořádně oddán pěstování tureckého obilí (kukuřice), což je hlavní potrava celé Ameriky, sídlí obyčejně v půvabných údolích u řek a osévají tam pole kvůli větší vlhkosti, kterou si toto obilí vyžaduje.

Všem, kteří sídlí v témže údolí u téhož potoka nebo řeky, obvykle říkáme jeden národ a snažíme se je svést do jedné osady a k jednomu kostelu, třebaže jsou rozptýleni do velké vzdálenosti. Celý tento kraj je totiž rozdělen do velmi půvabných a velmi dlouhých údolí, ohraničených horami a protékaných mnoha řekami a potoky, a kolik můžeš rozlišit údolí, skoro tolik národů tam můžeš napočítat, i když některé mají jen několik rodin.

  Země oplývá ušlechtilými koňmi, ti však slouží jen k jízdě. Nalezl bys Indiány, kteří jich na svých pastvinách mají i přes padesát, ty od nich kupují Španělé za tři nebo čtyři lokte nejlevnější látky, za sekeru nebo železnou lopatu, za klobouk nebo jinou lacinou věcičku, kterou Indiáni potřebují.

Mají taky hodně ovcí, ty pěstují jen pro vlnu, z níž krásně tkají svůj oděv zpestřený pestrobarevnými nitěmi. Muži i ženy chodí bosi a s odkrytou hlavou, jinak mají tělo zakryté.

Oblečením mužů je kus látky ovinutý kolem beder a stehen jako kalhoty, přes hlavu si navlékají oděv podobný košili bez rukávů, místo pláště si přehazují čtvercovou přikrývku, takže vyhlížejí oblečeni skoro tak, jak bývají malováni apoštolové nebo proroci. Ženy jsou oblečeny do košil až ke kotníkům, skoro všichni nedospělí chlapci chodí nazí.

Chovají také slepice a sejí boby k jídlu. Ze své kukuřice vyrábějí jakési víno a tím se silně opájejí, když slaví svátky nebo pořádají nějaké slavnosti a hry.    

 To pak po celé noci zpívají a tančí s mnoha směšnými gesty a ráno jsou pak všichni omámeni spánkem a vínem. To je jejich nejsilnější neřest. Ať se misionáři sebevíc snaží odstranit ji u křesťanů a pokřtěných, nedaří se jim to. Indiáni se toho ovšem nedopouštějí veřejně nebo v přítomnosti kněží, ale pořádají své pitky daleko z dohledu.

  Modlám se tento národ nikdy neklaněl, třebaže je ďáblovým přičiněním nasáklý mnoha šalbami a kouzelnictvím. Někteří prokazovali božskou poctu Slunci a Měsíci, jiní neznají žádného boha ani nesmrtelnost. Obvykle si berou příbuzné, ať už pokrevní nebo sešvagřené.

  Svou přirozeností je to národ prostý a nevzdělaný, barva pleti je tmavá, ne však černá. Postava je pravidelná, tělo pevné, avšak velmi líné k práci.

Skoro stále chodí s šípy a lukem, to jsou jediné jejich zbraně. Šípy napouštějí smrtícím jedem, a proto se jich jiné národy víc bojí, třebaže svojí povahou jsou dost mírumilovní. Mezi sebou se nikdy neperou.

  Tento stručný výklad o mravech tohoto národa a poloze krajiny by mohl stačit.

Příště: Misijní činnost.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Oheň

  V Severním moři ztroskotala v mlze loď. K malému ostrůvku se blížilo šest trosečníků, kteří se jediní zachránili, každý z nich se držel nějakého kusu dřeva. Konečně se vyčerpaní doplazili na břeh. Byla tam jedna žena a jeden černoch, oba sloužili na lodi, ale navzájem se neznali. Také tam byli dva politici z opačného konce politického spektra, oba jeli na důležité předvolební setkání se svými voliči. Pátý byl boháč, který chtěl plavbou na lodi zahnat nudu, a poslední trosečník byl černý pasažér, bezdomovec, který chtěl v jiné zemi hledat novou příležitost k životu.

  Z malinkého kousku dřeva, které našel, rozdělal bezdomovec ohníček, u kterého se všichni schoulili. Všude kolem byl jen sníh a led. Ale už za malou chvíli oheň dohasínal. Potřeboval oživit nějakým dalším kusem dřeva. Každý ze šesti trosečníků svíral v ruce kus dřeva, na kterém se zachránil.

  Nejblíže ohni seděla žena. Přemýšlela, zda má hodit svoje dřevo na oheň. Ale to by se ohřál i ten černoch vedle ní, ten má taky v ruce dřevo, proč ho nepřiloží? Na lodi přeci takovou práci jistě dělal, je to tedy jeho povinnost i tady!

  Oba politici se navzájem poznali a dobře věděli, jak se nenávidí. Nikdy by ani jeden pro toho druhého neobětoval nic, ani ten kus svého dřeva!

  Bezdomovec už už chtěl přiložit, protože viděl, že je to potřeba, ale koutkem oka se díval na boháče, který se choulil do svého drahého kožichu. To, určitě, ať přiloží nejdřív on, když je tak bohatý!

  Boháč ale myslel na své nedokončené finanční transakce na svém účtu a své okolí příliš nevnímal.

  Černoch věděl, že jím ostatní opovrhují a toužil se pomstít za všechny křivdy, které musel on jako černoch celý život snášet. Zůstal sedět a nepřiložil ani on.

  Žena je všechny pozorovala a říkala si, že jako muži by měli jít příkladem, počká, až někdo z nich přiloží první…

  Ráno kolem proplouval člun s rybáři. Kolem vyhaslého ohně našli šest bezvládných těl. K jejich údivu každý z nich svíral v ruce kus dřeva.

  Všichni zemřeli ne proto, že byl kolem nich sníh a mráz, ale proto, že skutečný led měli ve svém srdci a nedokázali ho ničím rozpustit.

  Svět potřebuje více světla a tepla. A možná čeká právě na mě, zda se nezvednu a nepřiložím na skomírající ohníček svoje dřívko. Pro sebe i pro druhé, abychom se všichni dočkali rybářského člunu, který bude proplouvat kolem.

Podle povídky od Bruno Ferrera.