ÚVODNÍK - ČAS ROZJÍMÁNÍ

   Papež František ve své encyklice Dilexit nos (Zamiloval si nás) píše o lásce Božského Srdce Ježíše Krista k nám, a také o naší lásce k Jeho Srdci. A vyzývá věřící, aby obnovili zapomenuté zvyky uctívání Božského Srdce:

  „Doporučení přistupovat ke svatému přijímání první pátek každého měsíce bylo silným poselstvím v době, kdy mnoho lidí přestalo ke svatému přijímání chodit. Také dnes by tato praxe přinesla mnoho dobrého, ve víru dnešního světa a naší posedlosti volným časem, konzumem, zábavou, mobily a sociálními sítěmi totiž zapomínáme sytit svůj život silou eucharistie.“

  A dále pokračuje připomínkou pobožnosti, kterou ještě před sto lety praktikovali mnozí věřící v mnoha farnostech, totiž hodinovou adoraci před Nejsvětější Svátostí oltářní alespoň jednou za týden:

  „Nikdo se dnes nemusí cítit povinen trávit každý čtvrtek hodinu adorací. Ale proč to nedoporučit? Když to někdo spolu s mnoha bratry a sestrami horlivě praktikuje a v eucharistii nachází všechnu lásku Kristova Srdce, spolu s církví uctívá symbol a projev Boží lásky, která milovala lidské pokolení.“

  Měsíc červen byl vždy zasvěcen Božskému Srdci Páně. Konaly se pobožnosti, adorace s litanie k Božskému Srdci, Výstavy Nejsvětější Svátosti, procesí na Boží Tělo, tiché soukromé adorace před svatostánkem. Místní Bratrstvo vyzdobilo svůj kostel a zejména oltář nebo sochu Božského Srdce a udržovalo před ním hořící světlo jako symbol naší neustálé lásky k tomu, který nás miluje do krajnosti.

  Hodinu týdně, je to mnoho v dnešní době? Vyplýtváme určitě každý mnohem více času na mnohem povrchnější věci…

  V roce 2022 bylo v pražské arcidiecézi založeno „Společenství Eucharistická hodina“ navazující na zaniklá Eucharistická Bratrstva. Pražský arcibiskup jej svěřil pod ochranu svatého Norberta a jeho organizací pověřil opata kláštera premonstrátů na Strahově. Zapsaný člen společenství slibuje prožít každý týden půlhodinu tiché adorace před svatostánkem a také snažit se být častěji na mši svaté, než jen v neděli.

  Od června budeme opět otevírat každý den náš kostel. Využijme toho a prožijme aspoň pár minut denně ve společnosti svého Pána a jeho Srdce.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Noc kostelů ze zákulisí

  Každá Noc kostelů je jiná. Jedno mají společné. Někdo je musí připravit a zorganizovat. Jak to pak všechno dopadne, to už moc neovlivníme.

  Je stále těžší najít někoho, kdo by byl ochoten vystupovat s nějakým uměním a tím Noc kostela oživit. Dětí i dospělých, které hrají na nějaký nástroj nebo zpívají, nebo vůbec něco použitelného umí, je čím dál méně. Vymyslet jiné podoby programu je těžký oříšek. A napadá nás při tom mnoho otázek. Přijde na to někdo? Bude ho to bavit? Zapojí se s námi?

  V Nýřanech jsme připravili hodinovou procházku po liturgickém roce. Zpívali jsme roráty, koledy, prohlédli si křížovou cestu, vyrobili paškál a nakonec vyrazili na pouť k Panně Marii. Lidí bylo málo, ale pozorně poslouchali a jejich děti se nakonec přestaly stydět a vyzkoušely si mimo jiné, jak se na Štědrý den nosí Jezulátko do betléma. 

  V Jezné se letos podařilo téměř nevídané. Vznikl nový ansámbl zpívajících žen, které za pár týdnů nacvičily pásmo pod názvem „Hodina zpěvu“. Začátky byly sice krušné, ale konec krásný.

Nikdo totiž nechtěl zpívat nic „kostelního“. Po informaci, že to budou písně spíše trampské a podobně, se ustálil počet zájemců o zpívání na osmi. Dalším oříškem byl dvojhlas, který „určitě nezvládneme, protože jsme to nikdy nedělaly!“  A nakonec požadavek na sólo. „Ani náhodou! Když budeme muset zpívat, tak jedině všechny dohromady!“

  Naštěstí postupem času se názory změnily. Dvojhlas se ozval v každé druhé písni, zvládly jsme i Tichou noc bez nástrojů a dvojhlasně. A zájemkyně o sólo se na každé zkoušce znovu a znovu dohadovaly, kdo co bude zpívat, protože slok bylo najednou méně než sólových zpěvaček.

K doprovodu zpěvu jsme použily také mnoho nástrojů. Kromě kytary, ukulele a varhan zazněl bubínek pro správný rytmus pochodu, triangl doprovázející dvě koledy, znějící dřívka, flétna na mezihry romantické balady, xylofon pro předehry a dohry, zvonečky, tamburína, rumbakoule a došlo i na nástroj nanejvýš obtížný, a to „borlice“. To je takový malý lesní roh, se kterým na honech troubí halali a další věci. Všechny zpěvačky do nástroje postupně foukaly a nic se neozvalo.  On je to totiž kumšt, vyloudit nějaký ten tón. Nakonec naše bubenice zadula tak, že málem spadl lustr, takže jsme jí s důvěrou nástroj svěřily, aby na něj zahrála požadované „Hoří“.

Po úspěšném a aplausem odměněném vystoupení ve dvou kostelích jsme se už za tmy sešli v osvětlené pergole Zahrady ticha, kde zaznělo „Když už jsme se tolik nadřely, byla by škoda ten náš spolek se jen tak rozpustit!“A to je pravda! Určitě se ještě na nějaké akci uplatníme!

Zprávy a oznámení

  V neděli 1. června, 15. června a 22. června bude v Nýřanech v 9. 00 hod. zastupovat P. Anthony z Nigérie, a v Heřmanově Huti 15. června v 11 hod.

  P. František Gajewski bude mít dovolenou od 1. června do 7. června, a dále od 11. června do 26. června 2025.

  V neděli 1. června bude výměna kartiček Živého růžence. 

  V úterý 10. června 2025 bude v Nýřanech vikariátní setkání kněží. Mše svatá bude proto v 9. 00 hod.

  V neděli 15. června bude Poutní mše svatá v kostele v Jezné v 10. 30 hod.

  Ve čtvrtek 19. června oslavíme Slavnost Těla a Krve Páně.

  V sobotu 7. června bude v Myslíkovicích u Tábora odlit nový zvon „Svatá Anna“ pro kapli svaté Anny v Pňovanech. Děkujeme všem dárcům, kteří na něj přispěli.

  V neděli 8. června se v Zahradě ticha v Jezné bude v rámci celostátní akce „Víkend otevřených zahrad“ konat od 15 hodin CESTA ČASEM pro děti i dospěláky. Více na plakátech.

  Poutní mše svatá ke sv. Prokopovi v Nýřanech bude slavena v neděli 6. července 2025.

  Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 27. června 2025 po večerní mši svaté.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Kdo zmítán bouří života

pln žalu světa pouští jde,

když zrak mu kalí mrákota,

jej líbezný hlas k sobě zve:

„Pojď ke mně, srdce znavené,

pojď, já tě občerstvím,

a setřu hořké slzy tvé,

dám sílu Tělem svým.“

Když vše tě v světě opustí

i věrných přátel četný kruh,

když nepřítel se krutě mstí,

tu sladce volá dobrý Bůh:

„Jen ke mně pojď, zde lásky zdroj,

zde věrnost nalezneš,

zde duše své si rány zhoj,

v mém srdci spočineš.“

„Já čekal tebe, duše má,“

dí Pán, „já na tě myslil jen,

až svět ti zrádně výhost dá,

že přijdeš ke mně rozteskněn.

Pojď, ovečko má ztracená,

v mém spočiň náručí,

kde přivítá tě láska má

a doufat naučí!“

„Zde pokoj, mír a přátelství

svůj věčný cíl a domov má,

zde v svatém lásky království

tvá duše zkusí blažená,

že kdo mé Tělo požívá

a pije Krve číš,

ten v srdci Páně přebývá

a vejde v Boží říš!“

Boží cesta, Velehrad 1941

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Kotouň

1929

  Přifařená obec Řesanice byla ochuzena světovou válkou o jeden velký zvon o průměru 76 cm, takže zůstal na věži jeden prastarý zvonek. Ozývaly se hlasy na pořízení zvonu nového, ale v tak malé obci čítající jenom 360 obyvatel, z nichž šestina patří k církvi československé, bylo těžko zahájit nějakou akci. I požádal kotouňský farář tamější Sdružení Katolické mládeže, aby vykonali členové její sbírku. Lidé věnovali od 1 koruny až po 1150 korun. Celkem bylo vybráno 6371 Kč. Zvon byl objednán u firmy Buřil z Hradce Králové, byl dodán již v prosinci roku 1928, ulit je z mědi a cínu a nápis má na sobě: „Uposlechněte mého hlasu, když vás zvu do chrámu.“

  Ke slavnosti posvěcení zvonu mohlo dojít (pro přílišnou zimu toho roku) až 1. dubna 1929. Dopoledne odváželi si z kotouňské fary mladí hospodáři jedoucí na 11 pestře zdobených koních zvon do Řesanic. A s jakou něhou a pečlivostí ozdoben byl vůz s novým zvonem! V rozích vozu čtyři jedle a na nich stuhy v národních barvách, od nich táhly se girlandy s květinami kolem celého vozu a uprostřed trůnil nový zvon, jehož hlavice byla ozdobena bohatým věncem z bílých lilií. Když dopěl vůz do obce Řesanic, čekal tam již na něj velký zástup obecenstva v čele se světitelem, což byl vldp. Janota, biskupský vikář. Po svěcení připojil duchovní správce vysvětlení, jak zvon byl pořízen a že co válka násilím vzala, zas jen láska musela dát, a byla to hlavně Katolická mládež, která se jak o sebrání příspěvků, tak i o důstojné uspořádání svěcení postarala.

Když postupem času a pro stáří stromů došla řada i na kácení stromů kolem studánky Kloubovky, nemohlo ovšem tak idylickém a stále uctívané místečko Panny Marie zůstati úplně pusté. A proto postaral se duchovní správce, aby tento koutek byl důstojnější, větší kaplí ozdoben. Majitel lesa, urozený pán Viktor Boos-Waldeck, dal k tomu ochotně svolení. A když se 13. května 1929 začaly kopat základy, uvolili se všichni zedníci a jejich pomocníci pracovat jeden nebo dva dny zadarmo na stavbě kaple.  I materiál stavební zdarma dovezen. Nejen prací a potahy pomáhali ochotně osadníci z Kotouně, ale také peněžitými dary přispívali. Stavba byla dokončena 27. června a posvěcení se konalo 30. června. Z farního chrámu vyšel mohutný průvod osadníků a za zpěvu písně „Tisíckráte pozdravujem tebe“ se ubíral lesním tichem až k nové kapli. Posvěcení provedl duchovní správce P. Petr za asistence  dp. Fulgence Novotného ze lnářského kláštera.

1930

  Rok tento byl pro naši osadu velice památným a to proto, že připadlo právě 200leté výročí posvěcení farního chrámu Páně v Kotouni, neboť byl posvěcen 24. září 1730 biskupem litoměřickým Janem Adamem Wratislavem z Mitrovic. Aby toto památné výročí bylo oslaveno, snažil se farář tři věci na osadě provésti:

Nejprve chtěl provésti obnovu duší na osadě, aby opět po příkladu zbožných předků nabyli vážnosti ku chrámu Páně a katolickému náboženství.  Proto povolal důstojné pány misionáře z kongregace Redemptoristů na Svaté Hoře, aby zde vykonali Misie, jichž se osadníci horlivě zúčastnili.

Další snahou faráře bylo opatřiti pro kostel kotouňský nový velký zvon, náhradou za zvon roku 1917 odebraný. Proto zahájil sbírku dobrovolnou na osadě. Zvon byl objednán v Pelhřimově u firmy Manoušek a zaplaceno za něj 17.594 korun. Posvěcen byl 7. září. Duchovní správce poděkoval všem dárcům i účastníkům slavnosti a pravil, že dodnes pravdivá jsou slova: „Jaká jsou srdce dole, tak zní zvon nahoře. Jsou-li srdce lidská nadšena pro oslavu Boží, zní mohutně na věži ze sbírek obětavých osadníků pořízený zvon. Jsou-li však srdce lásce a dobročinnosti uzavřena, umlká hlas zvonu a věž osiří.“

Ještě třetí věc měl duchovní správce na mysli v jubilejním roce, obnoviti vnější plášť kostela, který nebyl již 20 let zvenku obílen. Tři zedníci kotounští pracovali na kostele celkem 16 dní. Nejvíce práce daly jim vysoké štíty a pak pracovalo se na prknech položených na třech stojacích žebřících. Takže byla to práce velmi nebezpečná. Oprava činila 2706 Kč a pan patron kostela Viktor Boos-Waldeck ochotně peněžitý dar na tento účel věnoval.

1931

Dne 18. ledna zemřela v zámku oseleckém urozená paní Elvíra Boos-Waldecková, rozená Malovcová ve stáří 80 let, hořce želená 7 pozůstalými dětmi. Pochována byla na hřbitově kotounském do vyzděného hrobu u dveří do kostnice se nacházejícího.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část osmá: Následovat Ježíše na poušť

  Po svém křtu v Jordánu se Ježíš nezačal hned věnovat svému veřejnému působení, ale uchýlil se na poušť. Hledá vnější ticho a samotu, což jsou nezbytné podmínky vnitřní usebranosti. Přijměme toto konkrétní ponaučení. Proměna naší bytosti a našeho celého života, k níž došlo při svatém křtu, vyžaduje, abychom se ponořili sami do sebe. Po obnovení křestních slibů při Velikonoční Vigilii si máme dopřát čas na rozjímání o těchto věcech. Vstoupit s Ježíšem na poušť.

  Bůh vyvedl svůj lid z Egypta, který byl místem zotročení, ale zároveň hojnosti hmotných statků, na poušť, místo osamělosti a sebezapírání, aby ho pokořil, zkoušel a poznal, co je v jeho srdci. Jedině v oproštěnosti od stvořených věcí a v tichu nalézá člověk sám sebe, obrací svou pozornost k Bohu a chápe, co od něho potřebuje. Svátostí křtu nás Bůh vytrhl z našich zlých návyků a hříchů, abychom podnikli dlouhou a obtížnou cestu pouští našeho srdce do zaslíbené země jeho lásky, něhy a milosrdenství. Tato cesta vnitřní pouští je návratem domů.

  Jediná slova, která Pán Ježíš na poušti pronesl, jsou citáty z Písma, kterými odpovídá na ďáblovo pokušení. Na poušti rezonuje Boží slovo s obzvláštní silou. Proto nás církevní otcové znovu a znovu vyzývají k pravidelné četbě a rozjímání Božího slova – Písma svatého.

  K Božímu slovu musíme mít velikou úctu. Měli bychom mu denně naslouchat a objevovat v něm stále nová bohatství. Pro Ježíše na poušti Boží slovo není mrtvá litera, ale živá skutečnost a současně vítězná zbraň, která umožňuje postupně odrazit ďáblova pokušení.

  Boží slovo je výživnou mízou pro život pokřtěných. Je i místem našeho setkání s Bohem, vychovatelem našich vztahů s ním. Tak tomu bude, když dovolíme Bohu, aby se zmocnil našeho života, rozhodl o jeho směřování a občerstvil nás svým slovem. Proto každé společenství věřících bude životaschopné pouze tehdy, když se jeho členové budou rádi scházet nejen proto, aby spolu přátelsky komunikovali, ale především, aby společně mlčeli a dali se proniknout Božím slovem.

  Ve vytrvalé četbě Písma svatého může každý křesťan nalézt vzácnou pomůcku a nezbytné světlo, které povede a bude podporovat jeho duchovní život. V tomto smyslu není vznešenějšího, naléhavějšího a užitečnějšího úkolu, než časté rozjímavé čtení Písma svatého.

Příště: Poušť jako místo modlitby.

KOSTELY NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE JEŽÍŠOVA

V ČECHÁCH

Vejprty

Roku 1870 byl ve Vejprtech, v části zvané „Nové zvolání“ založen Spolek na výstavbu kostela. O 25 let později byl položen základní kámen kostela, který byl dokončen za podpory místních podnikatelů o čtyři roky později, roku 1899. Po válce kostel chátral, stavbu nakonec zachránily dary rodáků, za které byla roku 1997 dokončena generální oprava.

  Mše svatá je zde sloužena v tradičním latinském ritu každý první pátek v měsíci.

Jáchymov

Uprostřed vsi Suchá, části města Jáchymov, byl v letech 1927 – 1929 postaven kostel pro potřeby místních věřících. Původně to měla být jen malá kaple, ale nakonec bylo rozhodnuto vybudovat větší chrám. Tím byl ale brzy vyčerpán rozpočet, takže již nezbylo na zvon. Bez zvonu ovšem nemohl být kostel posvěcený, takže si ho místní vypůjčili od zvonaře Hanse Zincka. Poté se ovšem i přes naléhání majitele neměli k jeho navrácení, tahanice o zvon trvala až do roku 1941, kdy byl zrekvírován pro válečné účely.

  Dnes slouží kostel ke kulturním akcím, mše svatá se zde slouží o Vánocích.

Libín

  Také na Šumavě najdeme velkou kapli zasvěcenou Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, a to v obci Libín. Když v roce 1914 odcházeli místní muži do války, složili slib, jestliže se vrátí domů, postaví ve své obci kostel. Kromě sedmi padlých se vrátili všichni a svůj slib splnili, kostel byl posvěcen v červenci roku 1922.

Kostel je spravován z Farnosti Štěpánovice, mše svatá je zde sloužena každou neděli dopoledne.

PROMLUVY

Svatý Silván z Athosu: O Boží milosti

  Přinesl jsem do kláštera samé hříchy a nevím, za co mi Bůh daroval tolik milostí svatého Ducha, že moje duše i tělo byly plné milosti.

  Ó Duchu svatý, jsi milý duši, popsat tě je nemožné, ale duše ví o tvém příchodu a ty dáváš pokoj mysli a sladkost srdci.

  Svému tělu poskytujeme stravu a dýcháme vzduch, aby žilo. Ale pro duši je nutný Pán a milost svatého Ducha, bez níž je duše mrtvá. Jako slunce hřeje a živí polní kvítka a ona se k němu vzpínají, tak i duše milující Boha vzpíná se k němu a v něm nachází blaženost.

  Duše, která poznala Pána, žene se k němu puzena láskou a žár lásky k Bohu ji nedává na něj zapomenout ani na vteřinu, ve dne v noci.

  Člověk, který ještě neobdržel milost, žije a myslí si, že v jeho duši je všechno dobře a v pořádku. Ale když ho navštíví milost a zůstane v něm, visí sám sebe úplně jinak. A když potom milost znovu ztratí, teprve tehdy pozná, v jak obrovské se nachází bídě. 

Královský syn odešel daleko na lov. V hustém lese však ztratil cestu a nemohl se vrátit do svého paláce. Hledal cestu a prolil při tom mnoho slz, ale nenašel ji. Zůstal v divokém lese a stýskalo se mu po otci králi a matce královně, po bratrech a sestrách. A oplakával svůj život. Právě tak a ještě více truchlí duše, když ztratí milost.

Uchovávejte si milost Boží, v níž je život snadný. Všechno se dělá dobře podle Boha a vše je milé a radostné a duše je pokojná v Bohu a chodí jakoby v překrásné zahradě, v níž žije Pán a Matka Boží. Bez milosti Boží je člověk jen hříšná hlína, s milostí Boží je však člověk podoben andělům.

Zde je nejmírnější a nejlehčí cesta ke spáse:

Buď poslušný, zdrženlivý, nikoho neodsuzuj a chraň svou mysl a srdce před zlými myšlenkami. Mysli na to, že všichni lidé jsou dobří a Pán je miluje. Za takové pokorné myšlenky bude v tobě přebývat milost Ducha svatého a ty řekneš: „Bůh je milostivý.“

Jestliže však odsuzuješ, reptáš a prosazuješ svou vůli, pak i kdyby ses hodně modlil, tvá duše se vyčerpá a řekne: „Bůh na mě zapomněl“.

Avšak ne že by Bůh na tebe zapomněl, nýbrž ty jsi zapomněl, že máš být pokorný, a proto ve tvé duši nepřebývá Boží milost. Přitom do pokorné duše vchází milost snadno a dává jí mír a pokoj v Bohu.

BOŽÍ SVĚTLO V NAŠÍ DOBĚ

(Meditace Benedikta XVI. k církevnímu roku)

Stát – jít – pokleknout (Boží Tělo)

  Jestliže chceme porozumět tomu, co znamená Boží Tělo, Slavnost Těla a Krve Páně, podívejme se podrobně na jeho liturgii.

Nejprve se společně shromáždíme kolem Pána, jsme a stojíme před Pánem, obracíme se k Pánu. Poté jdeme s Pánem v procesí, a konečně poklekneme před Pánem v adoraci, v oslavě, v radosti z jeho blízkosti. Stát před Pánem, jít s Pánem, pokleknout před Pánem. To jsou tři stavební prvky tohoto slavnostního dne.

Eucharistie není soukromou záležitostí, která by se odehrávala kruhu přátel, v klubu stejně smýšlejících, v němž se scházejí ti, kteří se k sobě hodí. Ale stejně jako se Pán nechal veřejně ukřižovat před branami města a rozepjal své ruce směrem ke všem, tak i slavení eucharistie je veřejnou bohoslužbou všech, které Pán volá, nehledě na jejich složení. Před Pánem tu vedle sebe stojí aristokrat, dělník, chudý žebrák, filosof i analfabet, obrácená hříšnice i asketa. Ti všichni se schází ze všech zákoutí města, aby se postavili před Pána, který nás spojuje. Stojíme před Pánem jeden vedle druhého a dostáváme sílu jeden druhému rozumět, nacházet v tom druhém člověku bratra a sestru.

Člověk najde cestu pouze tehdy, když se nechá vést Tím, který je Slovo i Chléb zároveň. Pouze jdeme-li s Pánem, obstojíme v putování svými dějinami. Procesí v den Božího Těla neznamená pouze jít za Pánem, ale znamená jít s Pánem. Pán, který se stal naším pokrmem, se stejně tak stává ukazatelem pro naše kroky.

A konečně jsme dospěli k adoraci, to znamená pokleknout před Pánem, Když se nám Pán dává, člověk jej může přijímat a zároveň e před ním sklonit, jej oslavovat, jej adorovat. Ani dnes to není proti důstojnosti, svobodě či velikosti člověka, když poklekne, projeví Pánu svou poslušnost a oddanost.

Když ho totiž zapřeme, abychom jej nemuseli uctívat, tehdy nám zůstane pouze věčná potřeba hmoty. Tehdy jsme opravdu nesvobodní, jen jakýmsi zrnkem prachu, se kterým se hází sem a tam ve velkém mlýně kosmu a který se marně snaží namlouvat si, že je svobodné.

MOC PRAŽSKÉHO JEZULÁTKA

Pražské Jezulátko v zahraničí II.

  Když bylo Jezulátko z města Atocha za vlády Maurů ukradeno, úcta k němu nezmizela.

V městečku Plateros ve státě Zacatecas v Mexiku, kde se těžilo v dolech stříbro, byl v polovině 16. století postaven kostel. Jeden z majitelů dolů, markýz de San Miguel, věnoval chrámu v roce 1829 sochu Panny Marie s Jezulátkem na levé ruce. Sošku Dítěte bylo možné oddělit, podobně jako tomu bylo i u sošky z Atochy, proto Jezulátko v Plateros bylo ihned také populární jako „poutník“. Na hlavu Jezulátka posadili klobouk s pírkem připomínajícím sombrero, do jedné ruky dostalo poutnickou hůl a do druhé košík. Zázračnou pomoc od Malého poutníka dokládá nespočet děkovných vyobrazení v kostele v Plateros.

V Římě se nachází „Santo Bambino z Aracoeli“, soška Dítěte Ježíše, kterou podle tradice vyřezal v 16. století v Jeruzalémě jeden zbožný františkánský mnich a použil pro to kus dřeva z olivovníku v Getsemanské zahradě. A protože baziliku Aracoeli v Římě spravovali františkáni, daroval ji právě do tohoto kostela.

Soška je odnepaměti spojována s uzdravováním nemocných, dokonce jí místní šlechtici v určitý den v týdnu vozili ve svém kočáře k různým nemocným, aby byli uzdraveni.

Dnes je kaple Jezulátka v kostele plná dopisů z celého světa, které jsou adresovány Božskému Dítěti. Vždy po několika týdnech jsou staré dopisy spáleny, aby uvolnily místo tisícům dalších. Zůstávají neotevřené, protože jak řekl představený místních františkánů: „To, co je v dopisech, je záležitostí mezi Dítětem a pisatelem, to se nás netýká.“

SLAVNÉ OBRAZY SVATÝCH

Nejsvětější Trojice od Andreje Rubleva

Tato ikona vznikla pravděpodobně roku 1411, kdy byl v klášteře Sergijev Posad dokončen dřevěný chrám nad hrobem svatého Sergeje Radoněžského zasvěcený Nejsvětější Trojici, a opat kláštera Nikon pověřil malíře Andreje Rubleva výzdobou chrámu a ikonostasu.

Rublev byl v té době na vrcholu tvůrčích sil a vytvořil mimořádné dílo. Ikona zachycuje scénu z Bible, kdy k Abrahamovi přichází tři andělé a on je hostí ve stínu dubu. Tři postavy zde představují osoby Nejsvětější Trojice.

Prostřední anděl představuje Krista, pravou rukou žehná kalich na stole a vyjadřuje tím připravenost vzít na sebe viny člověka, aby ho vykoupil. Vlevo je Bůh Otec, v jehož tváři se zračí hluboký smutek. Anděl vpravo zobrazuje Ducha svatého.

Za každým andělem se objevuje symbol, který je identifikuje. Za prostředním (Ježíšem) je to strom, který odkazuje na dřevo kříže. Za levým andělem se tyčí budova, což odkazuje na dům Boha Otce, kde Kristus chystá příbytek svým věrným. A za pravým andělem (Duch svatý) vidíme horu nebo kopec, což je symbol vznešenosti ducha a nadšení.

Nápadná je barevnost ikony. Obrazu dominuje blankytně modrá barva, která byla nejdrahocennější a nejvýše ceněná středověkými malíři. V různé intenzitě se objevuje na oblečení všech tří osob, což vyjadřuje jejich jednotu. Ježíš Kristus je tradičně zobrazen v chitónu tmavě višňové barvy, Bůh Otec je oblečen do pláště hnědé barvy země, zatímco Duch svatý se halí do pláště stříbřitě zeleného.

Pozadí ikony bývalo plně zlaté, což už dnes není patrné. Car Ivan Hrozný nařídil ikonu Nejsvětější Trojice celou obložit zlatem a jeho nástupce Boris Godunov jí daroval drahocenný rám.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Pamětní kniha sociálně demokratických bezvěrců Skořice 1935 – 1937.

  V naší obci přešel rok 1935 normálním krokem bez valnějších změn. Zima byla mírná, málo, skorem žádný sních. Jaro suché a studené, takže na nechráněných místech smrzly květy třešní, místy i švestek. Léto dostavylo se horké a suché, takže vlivem velkého sucha byl nedostatek zelených krmiv pro dobytek.

Kraj náš doznal velké změny utvořením střelnice pro pěší vojenské útvary, tak i kulomety a minomety. Roku 1934 byla dána do užívání a letošního roku byly opět vykáceny ohromné lány lesa. Zřízením zdejší střelnice ochuzena byla beztak chudá obec o různé požitky z lesního hospodářství.

V první řadě byl to celoroční výdělek lesních dělníků, kteří dnes pracují omezeně ve dny, kdy se nestřílí, tj. zimní dobou, kdy dělník při velké námaze za mrazu vydělá 15 korun i méně deně. Taktéž je s ostatními obyvately naší obce, kteří nosili z lesa dříví, trávu pro kozy i hovězí dobytek po celý rok. Dnes vlivem střelnice jsou omezeny dny přístupu do lesa, takže těžko se opatřují zásoby dříví na zimu i tráva pro dobytek. To jsou asi stručně výhody Brdské střelnice pro zdejší obec.

  Čas odnesl opět dobu jednoho roku neznámo kam. Rok 1936 uplynul bez větších změn. Zaznamenání hodné jest částečné oživení pracovního trhu. Od roku 1928 je to první rok, kdy hospodářská krize částečně polevyla. Několik našich soudruhů našlo zaměstnání v železárnách v Hrádku, nebo ve Škodových závodech v Plzni. Přesto zůstává v naší obci ještě dost nezaměstnaných. Naše obec zaměstnala částečně několik našich občanů na úpravu cesty kolem cvičiště a na Planinu. Letošního roku též se usneslo obecní zastupitelstvo vybudovati v obci veřejné osvětlení.

Zvláštní příhoda stala se nouzovým přistáním vojenského pozorovacího balónu na vršku „Hřímavce“. Balón řízený štábním kapitánem Engelmayerem, vypuštěný z Jinců, byl zahnán větrem až sem, kde pro nedostatek plinu musel přistát. Na lidi pracující na loukách stále volal z výše 50 metrů, že jim hodí lano, aby jej chytly, ježto měl vážnou obavu, že spadne nad lesem. Ženy jej slyšely, ale protože neznaly, jak mají v podobném případě jednati, nechaly ho být. Až v posledním okamžiku přiběhl strážný vojín, který jej chytil, takže mohl bez úrazu přistát.

  Vojenská správa též ohradila les drátěným plotem, takže vstup do lesa bude možný jen po veřejných cestách.

  Ze světových událostí nutno zaznamenati, že Impérium italské zabralo po krvavé válce císařství Habešské. Ve Španělsku rozpoutala se občanská válka vedená fašisty proti demokratické vládě Republiky španělské. V Americe podruhé zvolen prezidentem Rozelveld.

  Rok 1937 zaznamenávám jako rok lepší hospodářské prosperity, než byla léta předcházející. Následky lepší zaměstnanosti dlužno přičísti nejisté mezinárodní situaci. I u nás v republice nechceme být překvapeni, musíme být připraveni.

V tomto roce mám povinost zaznamenat úmrtí Prezidenta Osvoboditele. Tomáše G. Masaryka. Odešel celému národu dobrý otec, jehož práci pro celý Československý národ nelze doceniti, kdyby byla popsána celá tato kniha. Za povinost nyní máme, abychom dílo jím začaté řádně vedly, v jeho duchu spravovaly. Nemám slov pro zármutek nad smrtí našeho prvního prezidenta. Zemně budiž mu lehkou.

  I naše bezvěrecké sdružení utrpělo ztrátu odchodem na věčnost našich dobrých soudruhů a soudružek. Byl to hlavně soudruh Topínka povoláním zedník, který od převratových let byl agilně činným ve straně soc.demokratické. Po dvě období byl starostou obce, předsedou místní školní rady. Vystřídal se ve funkci předsedy JZD, předsedy domkářů a jeden rok byl i předsedou našeho sdružení bezvěrců. Celý jeho život byl vyplněn užitečnou prací pro rodinu i pro celou veřejnost.

Tím končí Kronika bezvěrců.

Příště: Kniha pamětí dělnického ochotnického spolku v Tlučné.

DOPISY OD PAPEŽŮ

Papež František: Encyklika DILEXIT NOS

o lásce Nejsvětějšího Srdce Ježíše Krista

  „Zamiloval si nás“, říká svatý Pavel o Kristu, aby nám ozřejmil, že od této lásky nás nic nebude moci odloučit.

  Kristovo Srdce stojí na počátku naší víry jako pramen, který osvěžuje a oživuje naši křesťanskou víru.

  Kristus nám způsob, kterým nás miluje, nechtěl příliš vysvětlovat. Vyjadřoval to svými gesty.

Když ho vidíme, jak jedná, můžeme odhalit, jak jedná s každým z nás. V evangeliu ho můžeme poznat:

  Stále hledá, je lidem blízko, neustále otevřený k setkání. Zastaví se, aby pohovořil se Samaritánkou u studny, za hluboké noci se setkává s Nikodémem, do očí říká cizoložnici „Neodsuzuji tě!“, ptá se slepého u cesty „Co chceš, abych pro tebe udělal?“

  Přibližuje se až na dotek. Zejména když uzdravuje. Jde k prosebníkovi až domů. Vztáhne ruku a dotkne se ho. Uzdravuje vlastní slinou. Přiloží ruce na slepé oči a hluché uši. V tom spočívá Boží láskyplnost. Nemiluje nás slovy. Přistupuje k nám a s něhou nám dává svou lásku.

  Zblízka hovoří s každým a povzbuzuje svým slovem. „Buď dobré mysli, synu!“ „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Nemáme se nechat zastavit vlastními hříchy. Ten samý Ježíš dnes čeká, že mu dáš možnost, aby naplnil tvůj život světlem, aby tě pozvedl, aby ti dal sílu.

  Pozoruje a dívá se, jeho oči se upírají se zájmem na každého. „Viděl zástupy a bylo mu jich líto.“ „Pohlédl na něj s láskou.“ „Spatřil chudou vdovu u chrámové pokladnice.“

  Úcta ke Kristovu Srdci není kultem nějakého orgánu odděleného od Ježíšovy osoby. To, o čem rozjímáme a co uctíváme, je celý Ježíš Kristus, Boží Syn, který se stal člověkem. Úcta ke Kristovu Srdci je pro náš křesťanský život zásadní, protože znamená, že se v plné víře a úctě otevíráme tajemství božské a lidské Pánovy lásky. Úcta ke Kristovu Srdci nás vede k častému svatému přijímání, abychom v eucharistii rozpoznali nezištnou a důvěrnou lásku Boží, abychom ve víru dnešního světa posedlého volným časem, konzumem a zábavou nezapomínali sytit svůj život silou eucharistie.

Ve světě, kde se všechno buď kupuje, nebo prodává, kde jsme nuceni stále něco hromadit, konzumovat a rozptylovat se, nás jedině Kristova láska může vysvobodit z této horečky. Kristova láska může dát srdce této zemi a znovu oživit lásku tam, kde si myslíme, že naše schopnost milovat je definitivně mrtvá.