ÚVODNÍK – VOLBA

  Před několika lety vyšel v celostátním deníku článek o slavnostech konaných ve Stříbře na počest zázračného obrazu Bolestné Panny Marie. Každoročně, už přes 250 let se koná průvod ulicemi s tímto divotvorným obrazem. Článek zasvěceně vypráví o historii obrazu, o jeho autorovi, o jeho osudech i o zázracích, které se jeho prostřednictvím staly. Na konci se pak objevila věta: Dnes už obraz žádné zázraky nedělá…

  Proč? Přestal být zázračný? Vyčerpala se jeho síla? Bůh se rozhodl dále jeho prostřednictvím nežehnat tomu městu a jeho obyvatelům? Nebo se před tímto obrazem již vlastně nikdo nemodlí s pevnou vírou a důvěrou, že bude vyslyšen? Možná bereme kříže, obrazy a sochy v kostele, které naši předkové uctívali, jen jako muzeální výzdobu. Zapomněli jsme správně Boha prosit, důvěřovat v přímluvu Bohorodičky, spolehnout se na pomoc svatých a našich andělů strážných.

  Na Velikonoční pondělí zemřel papež František. Ještě ten den se ve všech médiích vyrojily nejrůznější rozhovory, diskuse, spekulace a zasvěcené informace o tom, kdo bude dalším papežem. Reportéři se ptali nejrůznějších odborníků. Dostali mnoho zajímavých odpovědí o pohřbu papeže, o způsobu volby toho nového, o kardinálech, o kandidátech apod.

Kdo tyto debaty dobře poslouchal, zaujalo ho, že v nich ani jednou nezaznělo slovo „Bůh“. U bezvěrců to není nic zvláštního, ale u lidí věřících to trochu divné je. Oslovení kněží i biskupové rozebírali pontifikát zesnulého papeže v rovině sociální, politické, historické, synodální. O jeho roli hlavy katolické církve, nástupce svatého Petra a služebníka služebníků Božích jsme se nedozvěděli celkem nic.

Teologové zase široce rozebírali, co se v příštích týdnech bude odehrávat v zamčené Sixtinské kapli, ale ani jeden se nezmínil, že volba papeže je především záležitost Ducha svatého. 

Obávali se snad, že se jim někdo vysměje? Že jejich názory ztratí váhu, když použijí pojmy jako víra, milost, oběť, naděje, vykoupení nebo Nejsvětější Trojice? Těžko říct. Do hlavy jim nevidíme.

Přes to všechno je jistě úkolem věřících poctivě a vytrvale se modlit a prosit Ducha svatého, aby mezi těmi všemi kardinály zvolil toho pravého.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme vítali jaro

  Poslední sobotu v měsíci dubnu jsme se v malém počtu sešli na Zahradě ticha v Jezné, abychom Zahradu probudili ze zimního spánku a také vykonali slavnostní otevření pergoly, kterou po celý minulý rok stavěla parta obětavých dobrovolníků ve svém volném čase.

Nebylo nás na práci sice mnoho, ale vrhli jsme se na ní s nadšením. Zasadili jsme tři lípy, protože ze čtyř v loňském roce vysazených přežila návštěvu srnčí zvěře jen jedna, vypleli jsme bylinkový záhon, posekali trávu, položili plachtu do budoucího jezírka a obložili ji kameny, děti pak vytvořily kolem pergoly slavnostní pásku s pampeliškami, holky připravily občerstvení a pánové nasekali dříví na oheň.

Když bylo odpoledne vše připraveno, počet lidí na Zahradě se náhle ztrojnásobil, přivítali jsme první jarní návštěvníky včetně pana faráře a úderem třetí hodiny jsme se shromáždili k požehnání pergoly. Páter František se pomodlil za všechny, kteří ji budou využívat k přátelskému setkávání i jako úkryt před nepřízní počasí. Hlavní architekt a stavitel Honza přestřihl zahradnickými nůžkami pásku a mohli jsme začít hodovat a povídat si o všem možném.

Těšíme se na všechny další akce, které se budou konat na naší farní Zahradě ticha v Jezné. V nejbližší době to bude „Víkend otevřených zahrad“, který proběhne druhý víkend v červnu. Tak přijďte!

Zprávy a oznámení

Každý pátek po večerní mši svaté bude v květnu májová pobožnost.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 4. května. Tuto neděli bude také mše svatá za všechny členy Živého růžence.

V sobotu 3. května se koná Pěší pouť na Křížový vrch u Chotěšova. Vyjdeme v 8. 30 z parkoviště u Losiné. Nebo můžete přijít individuálně.

V 9. 30 bohoslužba slova u kříže na úpatí. Potom možnost společného občerstvení (i opékání buřtů) na vrcholu.

V neděli 11. května na Den matek, bude v kostele v Nýřanech v 15.00 hodin program připravený dětmi ze Základní školy pro jejich maminky a babičky. Všichni jsou srdečně zváni!

V neděli 18. května bude Poutní mše svatá v kapli svatého Jana Nepomuckého ve Vlkýši v 11. 00 hodin, místo pravidelné mše svaté v kostele svatého Martina.

Noc kostelů se letos koná v pátek 23. května.

Podrobné programy budou ještě zveřejněny.

V kostele svatého Prokopa v Nýřanech začne program mší svatou v 17 hodin.

V kostele svatého Martina v Heřmanově Huti bude od 17 hodin vystoupení pěveckého sboru.

Program v kostele Nejsvětější Trojice v Jezné začne ve 21 hodin, a v kapli sv. Anny v Pňovanech v 19. 30. Slavné hity zazpívá soubor „Uličnice z Úlic“.

Zapojí se také kostel Nejsvětější Trojice v Blatnici od 19 hodin.

Ve všech kostelích bude možnost přispět na nový zvon do kaple svaté Anny v Pňovanech.

V neděli 25. května bude v kostele v Nýřanech při mši svaté v 9 hodin První Svaté Přijímání dvou dětí.

V sobotu 31. května pořádají přátelé Zahrady ticha v Jezné „Procházku k obrázku Panny Marie“. Vyjdeme ve 14 hodin z návsi v Úlicích a projdeme se lesem k rozcestí „U obrázku“.

V pátek 9. května 2025 oslaví P. Stanislav Uhlíř své 79. narozeniny.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Světlo víry září nad Hostýnem svatým,

krásou zaskvívá se Matky Boží tvář,

ejhle, milost Boží proudem přebohatým

rozlévá se divem z nebe na oltář.

Bože otců našich,

vyslyš prosbu naši,

k přímluvě své Matky, Kriste smiluj se!

Vzhůru k nebesům duch pozorně se vznáší,

před trůn věčné lásky: „Pane, smiluj se!“

S kněžnou cherubínů klaníme se nyní

tobě, Jezu Kriste, Bože vtělený,

sestoupil jsi na svět z nebes zlatých síní,

zemi chudou měníš v chrám svůj vznešený.

Ó, jak srdce plesá tobě, Bože živý,

odleskem tvé slávy září šťastná zem,

vítej, Spasiteli, Králi milostivý,

kéž i srdce naše tvým je domovem.

Beránku náš tichý, spáso světa všeho,

smiluj se, ach smiluj, odpusť lidu hřích.

Pro krev boku svého,

pro nás zraněného

nezamítej srdcí vpravdě kajících!

Slyšels na Hostýně otců našich hlasy,

slunko míru svitlo vlasti soužené,

sešli nám též pokoj, Dárce věčné spásy,

na přímluvu naší Matky milené.

SVATÝ HOSTÝN

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně stojí na místě, které bylo poutním již ve 13. století.

V roce 1241 zde totiž Panna Maria vyslyšela modlitby lidí, kteří prchali před nájezdem Tatarů. Celé rodiny se vyšplhaly na kopec a zde v úkrytu čekali, až tisíce nepřátel odtáhnou z jejich vesnic. Na jejich prosbu vytryskl pramen léčivé vody, která hasila žízeň a hojila rány. Nakonec se na tatarské vojsko snesla ohromná bouře, která je zahnala daleko od Hostýna. A od té doby sem lidé chodili s nejrůznějšími prosbami k obrazu Panny Marie Ochranitelky.

  V roce 1628 nechal Václav z Lobkovic kapli opravit a pořídil nový obraz Panny Marie Vítězné s Ježíškem, metajícího blesky na nepřátele křesťanů. Současný poutní chrám nechal postavit hrabě František Antonín z Rottalu a vysvětil ho roku 1748 olomoucký arcibiskup, kardinál Julius Troyer.

V roce 1784 byl kostel na příkaz Josefa II. odsvěcen a zrušen, a chátral až do roku 1841, kdy u příležitosti 600. výročí prvního zázraku proběhla sbírka na záchranu poutního místa. Slavnostně posvěcen byl až o 50 let později.

 Na počátku monumentálního schodiště, které vede k bazilice, navštěvují poutníci Vodní kapli postavenou nad pramenem, který zde vytryskl právě roku 1241.

Původní kaplička z roku 1658 byla přestavěna a rozšířena při stavbě baziliky.

Pramen vody podle legendy zázračně uzdravuje zvláště při očních chorobách. Poslední schody před bazilikou jsou popsány jmény vděčných dárců, kteří zde byli uzdraveni.

  A ještě jedna zajímavost: Při korunovaci sochy Panny Marie Vítězné roku 1912 se mezi 100.000 poutníky objevil i jeden tatarský důstojník a ohromen sochou Panny Marie dosvědčil, že v jeho rodině se po generace vyprávělo o jakési ženě s dítětem na obloze, které metalo blesky na prchající tatarské vojáky…

VEČERNÍ OBĚŤ CHVÁLY

  Celých čtyřicet dní po Velikonocích stále hledíme na Paškál, velikonoční svíci, která byla zapálena od posvěceného ohně, a která po čtyřicet dní hoří před ambonem, odkud se hlásá Boží slovo. Po celou dobu je nám připomínkou nejen Velikonoční Vigilie, ale také důležitosti osobní večerní modlitby.

Ve chvalozpěvu Exultet se mluví o obětování této svíce:

V této milostiplné noci

přijmi tedy, Otče svatý,

tento chvalozpěv jako večerní oběť,

 kterou ti přináší přesvatá církev,

 když rukama svých služebníků

slavně obětuje tuto svíci ze včelího vosku.

  Večerní oběť se konala každý den v Jeruzalémském chrámě, přinášel se k ní beránek, pšeničná mouka, olej a víno. Starý zákon na více místech říká, že dým z takové oběti bude líbeznou vůní pro Hospodina.

  Kristus svou obětí na kříži nahradil oběti v chrámě, on sám je tou líbeznou vůní, jak píše svatý Pavel ve svém listu do Efezu.

  Podle církevních otců je večer, ve kterém se Kristus obětoval, soumrak věků, naplnění času. Svatý Řehoř Veliký to objasňuje: „Když svět dospěl ke svému konci, náš Vykupitel strpěl násilí pronásledovatelů a sám sebe přinesl jako večerní oběť za nás.“

  Není tedy divu, že pro křesťany se modlitba při zapálení večerní lampy stala večerní obětí, líbeznou vůní chvály. Svatý Jeroným nabádá rodiny, aby každý večer „byla zapálena v domě lampa a přinesena večerní oběť“.

Svatý Augustin nazývá večerní modlitbu „líbeznou vůní, která vystupuje před tvář Páně.“ Cassiodorus říká, že takovou večerní obětí je „modlitba ze srdce zapáleného láskou“.

  Líbeznou vůni Bohu a večerní oběť chvály přináší tedy církev při každé večerní liturgii. Při mši svaté, při modlitbě, při nešporách. V latinském originále chvalozpěvu Exultet se zpívá, aby se tato svíce připojila nahoru k nebeským světlům. Ten pohyb zdola nahoru, tak jak vystupuje obětní dým, známe i z jiné modlitby církve – v římském kánonu se kněz modlí při obětování chleba a vína: „Přikaž svému svatému andělu, ať tuto oběť přenese na tvůj nebeský oltář!“

  Kéž je tedy i naše každodenní večerní modlitba obětí Bohu milou.

Z knihy Radka Tichého: Exultet.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Domažlice

1918

  Dne 28. října prohlášena samostatnost republiky československé. Byly zavedeny zákony proti náboženství. Děti školní nemusí se účastnit cvičení náboženských a přijímání svatých svátostí. Dána svoboda, kterou těžce pociťují katolíci. V republice není nesvobody náboženské, řekl Masaryk. A katolíci budou mít tolik práv, kolik si jich vydobudou. Katolíci musí si práva svá vydobývati, která jiným jsou přiznána, katolíci nechtějí nic jiného, než to, co mají ostatní. Protestantství šíří se blahovůlí mnohých mocných činitelů republiky prostřednictvím Armády spásy.

1920

Odpadlí kněží na své schůzi 8. ledna 1920 v Praze (bylo jich asi 170) odhlasovali zřízení církve československé, v níž hned dovoleno kněžím se oženit. Odpadlí kněží pak přemlouvají i věřící k odpadu, pomocí svých pochopů zabírají kostely a fary. Faráři volají na pomoc úřady vládní, než pomoci se jim málokdy dostane. Jsou to poměry neudržitelné, jakoby právo a zákon vůbec neplatily. Ještě 28. září 1918 konali jsme bohoslužby za samostatnost naší. Pan kaplan měl vlastenecké kázání, po zpívané Mši svaté zpívali jsme naši národní hymnu. Nadšení bylo ohromné a množství lidu obrovské. Účastnila se všechny obecní zastupitelstva. A když samostatnost naše byla prohlášena a konaly se děkovné bohoslužby v listopadu 1918, nedostavil se na ně ze zastupitelstva už nikdo, ač byli pozváni. Patrně už Pána Boha nepořebovali.

1921

  Rok 1921 byl suchý. Zima trvala do května. Teprve v květnu mohlo se síti na poli a sázeti.

  Svátky zasvěcené, ačkoliv od nepřátel proti svěcení jejich agituje se strašně, jsou hojně a možná i hojněji než dřív svěceny. Katolíci vlažní se probouzejí a víru svou veřejně vyznávají. Před svátkem sv. Jana Nepomuckého štváno bylo nestydatě zdejším plátkem „Poselství od Čerchova“ proti svěcení svátku. Když jsem žádal redaktora, aby šetřil trochu církve katolické, že mu přeci nic nedělá, odpověděl mi, že je to jiné. Že přináší zprávy protikatolické, senzační, aby měl více odběratelů špíny a senzacechtivých. Připomněl jsem mu, že každému hrají chvilku…

1923

Dne 31. března na Bílou sobotu posvětil děkan Václav Nový nové varhany pořízené za cenu 75. 000 korun. Při Gloria rozezvučely se zvony a zahlaholily nové krásné varhany. Po svěcení promluvil pan děkan k řediteli kůru panu Václavu Fléglovi: „Pane řediteli, odevzdávám do Vaší lásky a do Vaší ochrany tyto nově posvěcené varhany, jež jsme opatřili k oslavě Boží. Jak drahocenné jsou, tak drahocenná ať je hudba a zpěv, jež je doprovázeti budou ku cti a chvále Boží. Prosím Vás, pane řediteli, a vás všechny, ctitelé hudby chrámové, abyste si vážili tohoto nástroje a sem rádi chodili ne z povinnosti, ale z lásky jako věrní vyznavači jediné pravé víry Boží. Budeme-li Pána Boha zde na zemi oslavovati rádi, z lásky a ochotně, pak můžeme očekávati radost nebeskou na věčnosti, kde s kůry andělskými prozpěvovati budeme věčně chvály Bohu. Amen.“

Jesličky děkanského kostela, jež byly zhotoveny ve Všerubech roku 1873, byly letošního roku znovu obnoveny zásluhou robotnice nevolické Myškové za 650 Kč lakýrníkem Františkem Holým z Domažlic.

1932

Dne 25. dubna přijel do Domažlic pan biskup Dr. Šimon Bárta z Českých Budějovic, aby vykonal ve zdejší osadě generální kanonickou vizitaci a uděloval svátost biřmování. Biřmovanců bylo 2184. V Domažlicích trvala vizitace do 1. května. 2. května byla pak vizitace v Milavčích a 3. května ve Staněticích. 4. května odjela Jeho Excelence do Trhanova. Vikář Václav Nový jezdil na výslovné přání Jeho Excelence spolu s ním do všech osad. Jeho Excelence byla potěšena a dala najevo svou spokojenost vyznamenáním všech kněží působících v Domažlicích.

1933

Dne 6. července oslavil zdejší děkan Václav Nový jubileum 40. výročí svého posvěcení na kněze. Po normální mši svaté přišli pro jubilanta v procesí jeho kaplani a šli průvodem do děkanského kostela, kde vítala ho družička Miládka Holá, neteř děkanova. Pak měl kázání katecheta Petr Holub, bratranec děkana a po kázání byla slavná mše svatá, Te Deum, modlitba za vlast a svátostné požehnání. Při mši svaté zpívala tetička jubilantova Ave Maria za doprovodu na housle a varhany.  Odpoledne pak ve 3 hodiny oslavil místní Orel jubileum děkana slavnostní akademií, při níž zazpívali a výstupy tělocvičné zdařile vykonali členové a členky Orlu.

1935

Dne 13. března došel dekret, kterým povýšen byl Jeho Excelencí biskupem českobudějovickým zdejší děkanský kostel zasvěcený Narození Panny Marie na chrám na arciděkanský, děkanství na arciděkanství a Mons. Václav Nový prohlášen prvním arciděkanem domažlickým. Povýšení bylo oslaveno slavným Te Deum a slavnostním vyzváněním všech zvonů.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část sedmá: Liturgie není divadlo

  Když se shromažďujeme ke slavení eucharistické oběti, máme zůstat pozorní a zdrženliví a zachovávat pořádek. Naše modlitby se nemají rozptylovat neuspořádanými slovy, ani nemáme k Bohu volat hlasitě. Naše prosby má doporučovat jejich uvážlivost a zdrženlivost. Bůh nenaslouchá hlasu, ale srdci. Ten, který vidí i nejtajnější myšlenky, nepotřebuje, abychom se jeho pozornosti dožadovali křikem.

  Je naléhavě třeba obnovit smysl pro posvátno a tajemství, skrze které člověk uznává, že všechno, co dostává, je od Boha, a že plně člověkem je jen na kolenou před ním, aby se mu klaněl, rozjímal o jeho oslňující svatosti a nechával se přetvářet k jeho obrazu a podobě.

  K mešní liturgii nemáme přistupovat kvapně, protože jsme v časové tísni. Naopak, máme se jí účastnit s nekonečnou úctou a díkůvzdáním, neboť se jedná o samo dílo naší spásy na kříži.

  Nedělejme tedy ze svaté mešní oběti chvíle zábavy, kulturního či folklórního představení, kdy se často usiluje o divadelní styl a účinek.

  Nebezpečí je i v tom, že se ve slavení Eucharistie často hledá příležitost k bratrskému družnému setkání a prožitek bouřlivé radosti, které ale až příliš často dusí tichou adoraci, úžas a ohromení před tajemstvím Eucharistie.

  Sám celebrant je často v pokušení hrát si na moderátora a poutat pozornost ke své nepatrné osobě. Eucharistii nelze redukovat na společenské jídlo vyznačující se vřelým lidským přátelstvím a plné veselí. Tato stránka má svůj význam, ale není zásadní. Spojení při Eucharistii není na prvním místě spojení lidí mezi sebou, ale nejprve a především spojení každého věřícího s Kristem, který se dává za pokrm.

  Svatý papež Jan Pavel II. ve své encyklice Ecclesia de Eucharistica se smutkem poukazuje na příliš světský způsob slavení Eucharistie:

  „Existují místa, kde se téměř úplně upouští od kultu eucharistického klanění. Vynořuje se někdy značně zjednodušující chápání eucharistického tajemství. To bývá zbaveno své obětní hodnoty a bývá prožíváno tak, jako by nemělo jiný smysl a hodnotu než společné bratrské setkání.“

  Protože jsme pokřtěni k Božímu životu, musíme především milovat mši svatou a slavit ji s vírou, důstojností, chvěním a posvátnou radostí.

PROMLUVY

Svatý Silván z Athosu: O Bohorodičce

  I když byl život Matky Boží zahalen posvátným mlčením, Pán dal naší církvi poznat, že ona svou láskou objímá celý svět a v Duchu svatém vidí všechny národy na zemi. Podobně jako její Syn má soucit se všemi a miluje je.

Ó, kéž bychom věděli, jak Přesvatá miluje všechny, kdo zachovávají Kristova přikázání, a jak soucítí s těmi, kteří se nenapraví. Sám jsem to zakusil. Nebýt jejího milosrdenství, dávno bych zahynul. Ale jí se zachtělo mě navštívit a poučit, abych už nehřešil. Řekla mi: „Nemohu se dívat na to, co děláš.“ A její slova byla příjemná, tichá a mírná, zapůsobila na duši. Uběhlo více než čtyřicet let, ale má duše nemůže zapomenout na ta sladká slova a nevím, jak se já hříšný odvděčím za tu lásku ke mně nečistému, a jak poděkovat dobré milující Matce Boží.

Ona je opravdu naší přímluvkyní u Boha a i pouhé její jméno duši rozradostňuje. Ale i celé nebe a celá země se radují z její lásky. Podivuhodná to věc! Ona žije na nebesích a neustále hledí na slávu Boží, ale přitom nezapomíná na nás bídné a svým milosrdenstvím pokrývá celou zemi a všechny národy.

A tuto svou přečistou Matku nám Pán daroval. Ona je naší radostí a nadějí. Ona je naší Matkou podle ducha, a jakožto člověk je nám blízká. A každá křesťanská duše je k ní přitahována láskou.

Boží Matka nikdy nezhřešila ani myšlenkou a nikdy neztratila Boží milost, ale i ona měla velká trápení. A když stála pod křížem, její bolest byla nezměrná jako oceán a muka její duše byla nesrovnatelně větší, než jaká prožíval Adam po vyhnání z ráje, protože i její láska byla nesrovnatelně větší než Adamova láska v ráji. A jestliže to všechno přežila, pak jen díky tomu, že jí Pán dal sílu. On totiž chtěl, aby viděla jeho vzkříšení a aby po jeho nanebevstoupení zůstala na zemi pro útěchu a radost apoštolům a novému křesťanskému lidu.

 Ó přečistá Panno Bohorodičko, řekni nám, svým dětem, jak jsi za svého života milovala svého Syna a Boha, jak se radoval tvůj duch z Boha, tvého Spasitele!

 Hleděla jsi na jeho překrásnou tvář a myslela na to, že to je ten, kterému s bázní a láskou slouží všechny nebeské mocnosti?

Jaká muka jsi prožívala, když nechali Pána ukřižovat a on umíral na kříži? Řekni nám, jakou radost jsi měla ze vzkříšení nebo jak tesknila tvá duše po nanebevstoupení Pána?

BOŽÍ SVĚTLO V NAŠÍ DOBĚ

(Meditace Benedikta XVI. k církevnímu roku)

Nanebevstoupení Páně

  Na některých obrazech západního křesťanství, které zobrazují Nanebevstoupení Páně, vidíme nad hlavami učedníků pouze Ježíšovy nohy, které vyčnívají z oblaku. Oblak je z vnějšku tmavý, ale uvnitř vidíme planoucí světlo. Z těchto možná poněkud naivních zobrazení vyplývá napovrch něco velmi hlubokého.      

Všechno, co z Krista vidíme v průběhu dějin, jsou jeho nohy a oblak. Věta z Matoušova evangelia ze zprávy o zmrtvýchvstání říká, že ženy objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Zmrtvýchvstalý přesahuje pozemská měřítka. Můžeme se pouze dotýkat jeho nohou, a sice v adoraci. Přibližujeme se k němu modlitbou, modlitbou se ho dotýkáme. 

  Pán je pohyb vzhůru, a pouze když se my sami pohybujeme tak, že se díváme vzhůru, tak jej poznáváme. Skutečné stoupání člověka se děje právě tehdy a tam, kde se v pokorném obracení se k druhému učí sehnout velmi nízko, až k nohám, až k úkonu umývání nohou. Právě pokora, která se umí sehnout, vede člověka vzhůru.

  Oblak obklopující Ježíše připomíná mrak, který vedl Izrael při putování pouští. Ve dne byl mrakem, v noci ohnivým sloupem. Také mrak je výrazem pohybu, skutečnost, kterou nelze chytit ani připoutat. Je vyjádřením ukazatele cesty, který nás vede, když se ho držíme. Je výrazem pro Pána, jenž jde vždy před námi. Oblak zahaluje a současně naznačuje přítomnost. Tak se stal symbolem posvátných znamení, v nichž jde Pán před námi, v nichž se skrývá, a zároveň se jej můžeme dotknout.

Nanebevstoupení učedníky rozradostnilo. Věděli, že už nikdy nebudou sami. Rozloučení s Ježíšem na Velký pátek nelze s tímto loučením srovnávat. Tehdy totiž Ježíš zjevně ztroskotal a všechny dřívější naděje v tom okamžiku musely vypadat jako jeden velký omyl. Rozloučení čtyřicátého dne po zmrtvýchvstání naproti tomu v sobě skrývá něco triumfálního a nadějného. Ježíš tentokrát neodchází do smrti, ale do života. Není poražen, Bůh mu dal za pravdu. Proto učedníci nejsou smutní, ale vracejí se domů s velkou radostí, jak nám popisuje evangelista Lukáš.

MOC PRAŽSKÉHO JEZULÁTKA

Pražské Jezulátko v zahraničí

  Jezulátko se těší úctě nejen v Praze, ale také jinde v Evropě a dokonce i na jiných kontinentech.

Ve městě Arenzano v Itálii mají věrnou kopii Pražského Jezulátka, kterou sem v roce       1900 přinesli bosí karmelitáni.

Jezulátko městu hojně žehnalo, což vedlo k zahájení stavby většího kostela v roce 1904. Dokončen byl o čtyři roky později.

Za druhé světové války bombardovali Němci město Arenzano a místní obyvatelé prosili Jezulátko o ochranu. A byli vyslyšeni, po pěti dnech náletů bylo sice poškozeno mnoho domů, ale v troskách našli jen čtyři mrtvé. Arenzané splnili svůj slib a do ruky Jezulátka vložili zlaté královské jablko.

Nejznámějším španělským Jezulátkem je Svaté Dítě z Atochy. Soška sedícího Jezulátka je oblečena v poutnické šaty. Často totiž putovala z domu do domu a přinášela se k nemocným i umírajícím, byla přítomná i u porodů a žehnala nově narozeným dětem. Když se ve 13. století města Atocha zmocnili Maurové, uvěznili mnoho mužů a přikázali, že jídlo jim smí nosit jen jejich malé děti. Bezdětní vězni museli hladovět. Po vroucích modlitbách se ve městě objevil malý chlapec oblečený jako poutník, v košíku nosil vězňům chléb a ve druhé ruce měl hůl s dýní s vodou. A protože chleba ani vody neubývalo, všem bylo brzy jasné, kdo je ten chlapec.

Dítě Ježíš najdeme i na Filipínách. Sošku Santo Niňo de Cebú daroval roku 1621 místnímu vládci mořeplavec Ferdinand Magellan a od té doby je zde uctívána.

Má na sobě oděv španělského panovníka a mnoho šperků od vděčných dárců. V době sucha je soška v prosebném průvodu nesena k moři, a jakmile se dotkne vody, objeví se brzy potřebný déšť.

SLAVNÉ OBRAZY SVATÝCH

Panna Maria Stříbrská

Obraz Panny Marie Bolestné v kostele Všech svatých ve Stříbře je uctíván od roku 1737. Toho roku, v den Slavnosti Božího Těla se na obraze poprvé objevily jakési průzračné kapky. Majitel obrazu, Jan Wolfík, je považoval za kapky vody ze zalévání květin u obrazu, a proto je jen otřel. Když se to ale několik dní po sobě opakovalo, informoval o tom jevu místního děkana i radní města. Obraz byl zapečetěn, aby se zabránilo jakémukoliv podvodu, protože událost se rychle rozkřikla a na obraz se chodilo dívat stále větší množství lidí.           

Krůpěje neustávaly, naopak se zvětšovaly, až 5. července dostaly rudou barvu krve. Viditelně stékaly z očí Matky Boží i jejího ukřižovaného Syna.

Do Stříbra proto přijela komise, kterou poslal pražský arcibiskup, aby záležitost důkladně prozkoumala. Vyslechla mnoho svědků, sepsala protokol a chtěla obraz odvézt do Prahy. To ovšem stříbrští měšťané odmítli a obraz umístili do sakristie kostela. O rok později jim bylo dovoleno dát obraz k veřejnému uctívání na hlavní oltář kostela Všech svatých.

  K obrazu začaly putovat tisíce věřících. V roce 1771 také císařovna Marie Terezie, která mu darovala stříbrný rám.

   Obraz Panny Marie Bolestné je kopií obrazu Piety uctívané v Přešticích. Namaloval ji roku 1700 Kašpar Wolfík z Kladrub. Když jeho dům roku 1726 vyhořel, neměl peníze na zaplacení opravy, a tak svému bratru Matějovi místo toho daroval právě tento obraz. Když se Matějův syn Jan oženil, našla jeho manželka obraz na půdě a přenesla ho na čestné místo v domě.

  Průvod městem se zázračným obrazem se koná každoročně ve Stříbře kolem svátku Panny Marie Bolestné, tedy 15. září.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Pamětní kniha sociálně demokratických bezvěrců Skořice 1921 – 1933.

V těchto letech popřevratových (1921), kdy zbaveni monarchistické dynastie a současně stáváme se neodvislými kléru, toužíme po pomstě za bezpráví a násilí, jímž živila nás pod záštitou svatého náboženství tato dvojice.

  Tímto přikročili jsme k činu, když rozloučivše se s církví římsko-katolickou, zařadili jsme se mezi lid pokrokově bezkonfesijní. Tím ovšem není konce tohoto životního zápasu a jest další starostí, jak čelit nesnázím, jež tímto stavem se naskytují. A tak nastává den, kdy schází se kroužek obhájců pravdy, by vybudoval spolek pod jménem „Sdružení sociálně demokratických bezvěrců“, jež by se těšil oblibě širšího obecenstva.

  Co dále? Spolek máme a jest otázka: Jaká jest jeho idea? Zajisté, že musí býti krásná.

  Dle stanov, jež pečlivě vypracoval soudruh František Bílek, jest první povinností pečovati o zesnulé příslušníky, za druhé pečovati o protiklerikální výchovu svých příslušníků, a vésti neohrožený boj proti Římu.

  Bolelo srdce toho, kdo byl svědkem některého chudého pohřbu!  Kde vzíti peněz na pohřební výlohy? Kdo jej na hřbitov odnese, když je chudobný a k tomu ještě bezvěrec? Tento úkol dnes řeší toto sdružení.

  Nebude více bolu nad opuštěností, nebude více hořkých slz nad tímto trpkým životem, jen zde každý pozná, že láska soudružská jest bezmezná, a že demokratický spolek nezná rozdílu mezi chudobným a bohatým. To je ta krásná idea tohoto sdružení, které doprovodí každého svého spolubratra ku spánku věčnému, ku nehynoucí památce všech.

  Všem soudruhům a soudružkám jakožto zakládajícím členům a tvůrcům tohoto sdružení patří ještě jednou dík neskonalý. Novému spolku volejme upřímný Zdar! Ve Skořicích 5. března 1924.

Dne 18. ledna 1927 doprovázíme na poslední cestě našeho milého soudruha Josefa Krátkého. Jeho nemoc, kterou mu způsobila světová válka, na něho zhoubně působyla až konečně podlehl. Rodina želý ztráty svého otce, odešel ve věku mladém 31 let.

Píši v době pro pracující lid mimořádně zlé (1931).  Na všechny doléhá těžká hospodářská krise. Život náš je ve znamení těžkého boje o skromnou skývu chleba. Tato slova píši na prahu zimy, která nejvíce postihne oběti kapitalystického sistému oděvem nezásobené a hladové. Proto jest na nás soudruzi, abychom se v této době pro nás tak kruté se zdvojenou silou k sobě semkly. Mějme na paměti přísloví: Když sami si nepomůžeme, nebesa nám nepomohou.

Naše sdružení přes všechno toto prosperuje dobře. Vlivem našich soudruhů vypovědělo se letošního roku z římskokatolické církve 28 členů, loňského roku 60. Pomalu sice, ale jistě, šíří se dobrá myšlenka zbavyti se černého kléru, kterému dnes více záleží na politické moci ve státě než na křesťanském jejím poslání.

Letošního roku vyprovodily jsme nového člena Karla Brůhu, který zabyt byl nákladním automobylem na silnici u Rokycan ve věku 21 roků.

Přes veškerý nátlak a agitaci zdejšího farního úřadu zůstáváme sceleni nezmenšeni, naopak rosteme. Na zdejší farní úřad dosazováni jsou kněží, kterým jak můžeme pozorovat, nejde o spasení duší i těl jim svěřeného stáda, ale o rozbytí a předělání našeho spolku. Cituji zde výrok kněze p. Dlouhého: povede-li se mu přivést nás zpátky do církve, že ihned se vydá na misijní cestu do Afriky.    Pokusil se též pomocí časopisu, který žel vydal jen jednou, převésti nevěřící opět pod černé katolické jařmo. Ovšem bezvýsledně. Jak on tak i jeho předchůdcové, ztěžují nám naši práci, která je našimy soudruhy konána nezištně a zdarma ve prospěch našeho sdružení. Proto soudruzi a soudružky nenechte se zlákat ani donutit nechat padnout to, o co naši předkové dlouhá léta marně bojovali, o vyproštění se ze jha černého kléru!

V roce mynulém dokončily svoji brázdu života a odešly od nás námy želeni pět soudruhů a soudružek. Všem budiž země lehkou, ve věčné paměti vás zachováme!

  Starý rok máme za sebou a už tu máme rok 1935. V naší republice konaly se volby do parlamentu zemských i okresních zastupitelstev.  Volební výsledky v naší obci byly následující:

Strana soc. dem.           190 hlasů                   

Strana agrární               81 hlasů

Živnostníci                    24 hlasů                     

Národní socialisté         14 hlasů

Krelikárové                   3 hlasy           

Národní sjednocení      12 hlasů.

Z výsledku voleb jest jasno, že naše obec mohla by jíti příkladem celé republice, co týká se otázky krelikární. Jest to také část práce našeho bezvěreckého sdružení. Bylo by naším přáním pokračovati tak i v budoucnosti.

Příště: Kniha bezvěrců 1935 – 1937.