ÚVODNÍK - SŮL, KVAS, SVĚTLO

       V závěrečném dokumentu první části diecézní synody se několikrát připomínají dva problémy (nejen) naší diecéze. Totiž, že ubývá věřících, a že věk těch stávajících stále stoupá. Jinak řečeno, je nás čím dál méně a jsme stále starší. Je tedy řešením snažit se přilákat co nejvíce mladých lidí? Plánovat akce pro mladé, nabízet jim různé zajímavé programy?

       První otázka zní, je-li nás opravdu tak málo, že je to hlavní problém. Své učedníky přirovnává Ježíš ke třem věcem. V páté kapitole Matoušova evangelia říká: vy jste sůl země, vy jste kvas, vy jste světlo. Všechny ty tři věci jsou pro člověka velmi potřebné, dokonce nezbytné. Ale všechny také zároveň paradoxně ve velkém množství spíše škodí.

       Sůl. Když není vůbec, je to moc špatné, jak nás učí i známá pohádka. Ale když něco přesolíte, tak to většinou můžete vyhodit…

       Kvas. Je nezbytný pro dobrý chleba. Co by bylo těsto bez kvásku? A co by byl člověk bez chleba? Ne náhodou máme prosit o „chléb náš vezdejší“, nikoliv brambory nebo kus masa. No, ale zkuste do těsta zamíchat více kvasnic, než je v receptu…

       Světlo. Každý má rád světlo, většinou mnohem raději než tmu. Rozsvítili jste někdy jednu malou svíčku v tmavé místnosti, když nešla elektrika? Její světlo překvapivě stačí. Naopak přebytek světla může škodit nejen člověku, ale i zvířatům nebo rostlinám.

       Když to vezmeme doslova, křesťanů má být vlastně málo, ale mají být rozptýleni všude a snažit se působit všude. Pak můžou svět a ostatní lidi prosvítit, osolit a prokvasit.

       A co s tím náborem mladých lidí do církve?  

„Docela mě to uráží“ řekla nedávno jedna starší plzeňská farnice, „skoro všechny akce se organizují jen pro mladé, někde je třeba přidáno, že je to pro mladé duchem, ale to je jen hraní se slovíčky. Vypadá to, jako že s námi staršími se v církvi už nějak nepočítá, asi nejsme perspektivní.“ A odkráčela luxovat kostelní koberec, protože na rozdíl od ní žádný z mládežníků na avizovaný úklid kostela opět nedorazil.

V naší farnosti vítejme s úsměvem všechny příchozí, bez ohledu na jejich věk. Mládí není žádná zásluha nebo výsada. A stáří není nic, co by člověka mělo omezovat v jeho přiblížení k Bohu a jeho láskyplné náruči.

Zprávy a oznámení

Rorátní mše svatá bude v adventním čase v sobotu od 7. 00 hod. ve třech našich kostelích: Nýřany 7. prosince, Heřmanova Huť 14. prosince, Jezná 21. prosince. Určitě si přijďte s námi zazpívat krásné staročeské roráty při svíčkách! Po skončení zveme všechny na čaj, kávu a snídani.

Kvůli adventním koncertům bude v pátek 13. prosince jen ranní mše svatá, a v pátek 20. prosince nebude ani ranní ani večerní mše svatá!

Ve čtvrtek 19. prosince od 16 hodin bude v Nýřanech Adventní kající bohoslužba s možností svátosti smíření.

Výstava betlémů v kostele v Jezné bude otevřena vždy v sobotu a v neděli v době adventní od 7. prosince do 22. prosince, od 16 do 18 hodin.

       Tradiční zpívání koled s kytarami v kostele v Jezné bude 25. prosince od 15 hodin.

Adventní koncert v kostele v Heřmanově Huti se bude konat v neděli 15. prosince od 15 hodin.

Betlémské světlo bude rozdáváno v kostelích na Štědrý den v Nýřanech v kostele sv. Prokopa od 9 do 12 hod., v Pňovanech 10-10.45 hod., v Jezné 11-11.4 hod., ve Zbůchu bude k dispozici opět od 12 hodin v kapli.

       Na svátek svatého Jana Evangelisty, v pátek 27. 12. bude při večerní mši svaté žehnání vína.

Děkovná mše svatá na zakončení roku 2024 bude 31. prosince 2024 od 17 hod v kostele v Nýřanech.

Hodinky ke cti Neposkvrněného Početí Panny Marie si zazpíváme v neděli 8. prosince přede mší svatou v 9. 00 hod v Nýřanech.

Setkání na faře v Nýřanech v pátek 6. prosince po večerní mši svaté.

Sbírka na křesťanské sdělovací prostředky vynesla 3. 700 Kč.

Tříkrálová sbírka bude probíhat od 2. do 14. ledna 2025.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Nový rok běží,

v jesličkách leží, a kdo, kdo?

Děťátko malé,

pějte mu chválu na zemi.

Leží Děťátko,

jako jehňátko, a kde, kde?

V městě Betlémě, tam si pospěšte, najdete.

Jak ho poznáme,

když ho neznáme, Ježíše?

Ovitý v plátně, není ve zlatě, v chudobě.

Andělé hrají,

vděčně zpívají, a co, co?

Chvála ať zazní, za vše a navždy, Děťátku.

Králové jedou

s velkou družinou, odkud že?

Z východu slunce, hledají Krále Mesiáše.

Zpěvník Jan Siedlecki, koleda z 18. století.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika děkanátu Manětín

Poslední zápisy P. Františka Wonky

1964

       Novinka v liturgii: Od 7. ledna až do Velikonoc se schválením nejdůstojnějšího Ordinariátu se konaly i ve všední dny mše svaté místo ráno vždy večer v 17 hodin pro lepší příležitost všech účastníků, neboť večer neprostydli tolik jako v ranních hodinách, a pak měli více kdy, poněvadž už bylo po práci. V neděli 7. března jako po celém katolickém světě jsme začali mši svatou sloužit podle nových předpisů a epištolu a evangelium četli česky.

       Do Manětína zavítalo i letos mnoho cizinců, i kdysi odsunutí Němci, zdejší rodáci, a se zájmem si prohlíželi památky našeho města. V zájmu reprezentace je třeba udržovat je i celé město v pořádku a čistotě. V srpnu se přijel podívat na místní varhany řiditel hudební školy při Edinburgské univerzitě ve Skotsku Petr J. Williams. Na své studijní cestě po barokových varhanách v západních Čechách. Mistrně na ně zahrál a pochvalně se o nich vyjádřil. Byl to asi první Angličan, který na ně hrál. Autem pak jeli dále na Teplou.

       V říjnu urodilo se mnoho hub. V Obchodním domě je vykupovali syrové nesušené, tři koruny za kilo. Tím poskytli dobrý výdělek mnohým, kteří je tam na vozících přiváželi (prý na výrobu polévkového koření a la Maggi). Svatý Martin přivezl déšť a večer běhal jeho bílý kůň už po celém kraji. Podzim změnil se hned v zimu, v listopadu zamrzly kropenky a sníh zůstal až do svaté Barbory.

1965

Nevítanou, ale také zvláštní návštěvu dostal jsem v lednu. Byl to černoch, vysokoškolák bytem na Žižkově. Česky trochu zpěvavě vyprávěl, že je katolík z Ugandy, říkal, že byl pozván od českých studentů na návštěvu a vysyčel ode mě půjčku 200 Kčs. Záhy nato povedeného ptáčka zavřeli, a dozvídali jsme se, kde všude syčel na farách a kolik, mezi nimi také vysoká esa napálil a to i o ještě vyšší částky než mě. Tak se představila černá rasa málo sympaticky v Manětíně.

       Návštěva služeb Božích zůstává stejná jako v minulých letech. Čeština při mši svaté se ujala, věřící knězi odpovídají, ale mše svatá se slouží dosud u oltáře, nikoliv u stolu, jako například nejblíže u františkánů v Plzni.

       Šindelová střecha kryla manětínskou střechu odnepaměti. Dokud byl hrabě patronem, rozsáhlé panské lesy skýtaly dostatek dřeva, které se na pile zpracovávalo na dobrý šindel. Střecha byla naposledy roku 1941 vyspravena, už nyní valně chátrala a na šesti místech zatékalo. Celé pokrytí střechy červenými taškami trvalo sedm týdnů a stála 42. 000 Kčs. Doufejme, že teď střecha nějaký čas (lidský věk?) vydrží.

       Navštívil jsem, jako od roku 1954 pravidelně každého roku, své rodiště Úpici u Trutnova. Zúčastnil jsem se Zlaté mše svaté tamního zasloužilého děkana, P. Jana Abendrotha, svého otcovského přítele od začátku svého kněžství. Bylo přítomno na dvacet kněží krásné té slavnosti. Jubilantovi bylo 73 let. Při tom jsem jako vždycky stavil v nedalekém poutním místě Malé Svatoňovice, které letos jubiluje, 250 let od prvního zázraku.

       Zavírám letošní kroniku, když jsem 1. září skromně oslavil 40 let svého působení v Manětíně.

1966

       Potíž pro návštěvníky Manětína je nedostatečné ubytování a noclehy. MNV plánuje už několik let postavit hotel na východní straně náměstí na místě starších domků od nárožního až k Obchodnímu domu. Příštím rokem se započne stavba bytových jednotek pro ty, jejichž domky pro onu stavbu hotelu se zkasírují.

       Jinak se nic pozoruhodného nedělo. Na jednu oslavu jsem se těšil. Polsko chystalo se okázale oslavit tisíc letos pokřesťanštění, a tím i tisíc let své kultury. Mělo se tak státi velkým holdem nebeské Královně Poláků, Panně Marii Čenstochovské. Devět let předcházejících se tam konala jakási náboženská novéna, letos 3. května chtěl tam jeti sám svatý Otec Pavel VI. K velké škodě z toho sešlo, ale v manětínském kostele jsme při májových pobožnostech vzpomínali na jubileum bratrského národa.

       Děkan letos neopustil Manětín obvyklým zájezdem do svého rodiště. Ale z Božího milosrdenství mohl každý den obětovat Pánu nejčistší oběť mše svaté jako už dávno ne. Jak dlouho ještě? Domine, ne projicias me in tempore senectutis, cum defecerit virtus mea, ne derelinguas me! Nezavrhuj mě, Pane, v době mého stáří, když mé síly selhávají, neopouštěj mě! (Žalm 71). Gloria Deo! 26. 12. 1966.

1967

       Pan děkan František Wonka zemřel 29. dubna 1967 na krvácení do mozku v nemocnici v Kralovicích. Pohřben byl 3. května 1967 v Manětíně na hřbitově u svaté Barbory. Obřady vykonal Dr. František Tomášek, biskup, apoštolský administrátor pražský.

       Po smrti děkana Wonky administroval farnost Manětín excurrendo P. Pavel Kohout, administrátor v Nečtinách. Od 1. srpna 1967 byl zde ustanoven P. Josef Dvořák, kněz diecéze budějovické, až do 30. září 1968, kdy se v rámci rehabilitace vrátil do mateřské diecéze.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část druhá: O víře

       Svět, o němž uvažujeme ve světle víry, se jeví naprosto odlišně od toho, jak ho vidí lidé, kteří Boha neznají. To platí obzvlášť o našem vnímání smyslu lidského života, o důležitosti manželství a rodiny, o významu nemoci a smrti, o využívání pokroku vědy a techniky.

       Víra je koneckonců životu ze svátostí nezbytná. Svátosti totiž nejsou něčím automatickým či strojovým. Obzvlášť Eucharistie vyžaduje, abychom k oltáři Páně přistupovali s vírou a čistým srdcem. Jestliže křesťanská společenství chřadnou a zvolna umírají, je to proto, že ztratila víru v reálnou přítomnost Ježíše Krista ve svátosti Eucharistie.

       Jestliže se mše svatá pro kněze stala divadlem, společenskou schůzkou, zábavným programem, kde se chová jako moderátor představení, který musí dát průchod své osobní tvořivosti, aby navodil zajímavou a atraktivní atmosféru, jestliže si dovoluje adaptace, osobní vysvětlivky a komentáře, místo aby dal prostor nevyslovitelným vzdechům Ducha svatého, přítomného při každém slavení Eucharistie, co se stane s vírou věřících?

       Vynikajících odborníků a učitelů teologických věd máme dostatek. To, co dnes církvi tragicky schází, jsou muži Boží, muži víry a kněží, kteří se klaní Kristu v duchu a v pravdě.

       Víra nás vede k modlitbě, k dialogu s Bohem. Sám Ježíš nám doporučuje, abychom se stále modlili a neochabovali. Chci vás všechny vyzvat, abychom se s Bohem setkávali tváří v tvář v upřímném věrném rozhovoru žitém ve světle a pravdě. Zvu vás, abychom se často a horlivě zabývali Písmem a nechávali ho, aby osvěcovalo náš život. Boží slovo je vskutku normou naší existence, ukazuje nám cestu a současně je naším útočištěm. Vždy, když kráčíme temnotou rokle, když naši životní dráhu zastiňují obtíže, nám dává světlo a ukazuje nám, co máme dělat, abychom naplnili svatou a dokonalou vůli Boží.

       Křesťanská cesta, na kterou jsme se vydali křtem, je cestou obrácení a radikální proměny našeho života. Opravdová důstojnost člověka je ta, kterou přišel zjevit Kristus, a spočívá v našem povolání stát se Božími dětmi a zevnitř proměnit svět s vyhlídkou na věčnou blaženost. A nevyhnutelná realita smrti je úžasným okamžikem našeho setkání s Pánem Bohem, kdy musíme vydat počet z toho, jak jsme žili, před Soudcem nejvýš spravedlivým a nejvýš milosrdným.

Příště: Křest je vstup do života.

BOŽÍ SVĚTLO V NAŠÍ DOBĚ

(Meditace Benedikta XVI. k církevnímu roku)

O svatém Mikuláši trochu jinak

       Kdo jde v prvních prosincových dnech našimi ulicemi, určitě ho potká, svatého Mikuláše, ve více či méně odpovídajícím biskupském oděvu. Jistě nikdy bez dlouhého bílého vousu. Více méně biskupské je i to, co tito mikulášové dělají, i když často nahánějí dětem strach, místo aby zpřítomňovali světcovu lásku, o které vypráví legendy.

       Kým tento muž, Mikuláš, byl ve skutečnosti, vlastně ani nevíme. Nejstarší Mikulášův životopisec, jistý představený kláštera Michael, v jeho životopise říká, že „Mikuláš byl živoucím napodobením Krista“, a že „v lesku jeho ctností září spravedlnost jako slunce“.

       Tradice vždycky ztotožňovala svatého Mikuláše s tím biskupem Mikulášem, který se účastnil koncilu v Niceji a spolu s ostatními biskupy vyslovil vyznání o pravém božství Ježíše Krista. Biskupové rozhodovali o otázce, zda byl Ježíš z Nazaretu pouze výjimečně duchovně založený člověk, nebo se v něm Bůh skutečně stal člověkem.

       A konečně šlo o otázku, zda je Bůh tak mocný, že se může stát úplně malým dítětem. Zda je tak mocný, že nás miluje a opravdu dokáže vstoupit do našeho života. Je-li Bůh příliš daleko, než aby nás mohl účinně milovat, pak je také lidská láska jen prázdným příslibem. Nemiluje-li Bůh, jak by pak mohl umět milovat člověk?

       Svatý Mikuláš byl jedním z prvních svatých, kteří nezemřeli jako mučedníci. V klidných dobách, kdy se už nekonalo pronásledování křesťanů, potřebovali lidé jiné vzory života. Mikuláš se svým současníkům zapsal do paměti jako člověk, který pomáhá. Jeho velikostí nebylo hrdinství, které se nechá pro svou víru mučit a popravit. Jeho velikostí byla neustálá každodenní dobrota a laskavost.

       Všechny možné divy i zázraky dokážou napodobit také kouzelníci a zlí démoni, takže na první pohled si nemůžeme být jisti, kdo tu vlastně koná.

Ale je tu jeden ukazatel, který vylučuje jakýkoliv podvod a klam: být po celý život dobrým, po celý život každý všední den žít víru a zachovávat lásku.

Tento div zažívali lidé 4. století v biskupu Mikulášovi, a všechny ty podivuhodné příběhy, které nám vypráví legenda, jsou jen obměnou jediného základního zázraku, že biskup Mikuláš je jako jitřenka, v níž září Kristovo světlo. Pouze od Božího světla, které se stalo člověkem, můžeme stále znovu zapalovat svíce lidskosti, které dávají temnému světu naději a radost.

ZPĚVY ADVENTNÍ

Roráty

       Zpívají se jen v době adventní. A zpívat se začaly v době panování Karla IV., tedy ve 14. století, a to už je úctyhodná tradice, která nemá v evropské kultuře obdoby.

       Král Karel IV. jako velký ctitel Panny Marie, požádal papeže o dovolení, aby se v době adventní mohly sloužit ranní mše ke cti Panny Marie nejen o sobotách, ale každý den. A samozřejmě také tyto mše sloužené za tmy před východem slunce hojně navštěvoval.

       Při rorátních bohoslužbách začaly znít zpěvy vyprávějící různými způsoby a nápěvy o andělovi, který přišel k dívce Marii do Nazareta, aby jí zvěstoval, že se má stát Matkou Božího Syna. Rorátní zpěvy byly původně velmi náročné, proto je zpívali buď kněží a mniši, nebo později i laici, kteří je ovšem také museli pilně nacvičovat. Tito zpěváci z lidu, měšťané, řemeslníci, kupci apod., tvořili u téměř každého velkého kostela „Literátské bratrstvo“, které se po staletí staralo o krásný zpěv při liturgii po celý rok, ale právě adventní bohoslužby byly jejich chloubou a jakousi „výkladní skříní.“

       Těžko si dnes dokážeme představit obětavost a nadšení, s jakým zpěváci přicházeli každé ráno před kuropěním po celou dobu adventní do svého kostela, za tmy, ve sněhu, často i několik kilometrů, aby zazpívali písně ke cti Panny Marie. Dnes je mnohým zatěžko přijet do kostela jednou za týden ve vytápěném autě… Bohužel literátská bratrstva zakázal Josef II., který se zřejmě domníval, že řemeslníci mají od kuropění pracovat a ne někde zpívat na kůru. Po jeho smrti se některé spolky sice znovu obnovily, ale už nikdy nedosáhly, stejně jako roráty v kostele, stejné slávy.

Hodinky ke cti Panny Marie bez hříchu počaté

       Jako v Čechách máme roráty, v Polsku se zpívají ke cti Panny Marie „Hodinky“. Ty nejznámější, k Neposkvrněnému Početí Panny Marie, vznikly na začátku 17. století, jejich latinskou verzi povolil papež Pavel VI. roku 1616. V polském jazyce se začaly tisknout už o deset let později a staly se opravdu velmi oblíbenými. Zpívaly se před začátkem první mše svaté v kostele a velmi brzy se je pro jejich jednoduchý nápěv a krásný text naučily nazpaměť celé generace.

       Autor „Hodinek“ velmi poetickým způsobem používá různá přirovnání ze Starého zákona, aby vyzdvihl důstojnost a vlastnosti Panny Marie – oslovuje Matku Boží jako Jitřenku, Hořící keř Mojžíšův, Hůl Áronovu, Archu úmluvy, podobně jako je tomu v litaniích k Panně Marii.

       A proč budeme tyto zpěvy adventní zpívat? Abychom se nechali oslovit jejich krásou, navázali na tradici, uctili Pannu Marii a klaněli se Bohu.

PROMLUVY

O ztrátě času

       Čas, to je náš život. Čas maříme v první řadě tím, že činíme zlo.

Zda Bůh nám jej dal, a nám jej zachovává, abychom ho uráželi? Kdykoli hřeším, dary Páně proměňuji ve zbraně proti Němu. Kolik dní je poskvrněno mojí nevděčností?

Každý z okamžiků, z nichž se skládá můj život, jakmile minul, klesá do pusté prohlubně věčnosti, ale dříve, než tam dopadne, přistupuje k Pánu všech časů a odpovídá buď pro mne anebo proti mně podle způsobu, jakým jsem jej vynaložil.

Velký Bože, až stanu u tvé stolice soudní, co ti odpovím, až zavoláš čas, aby proti mně svědčil, čas, který jsem zmařil svými hříchy?

       Svůj čas maříme i tím, že nečiníme nic. Když přestávám plnit, k čemu jsem povolán, přestávám Bohu sloužit a jeho oslavovat, stávám se služebníkem neužitečným, solí bez slanosti, která je vyhozena ven, stromem neplodným, který je hozen do ohně.

       Maříme čas i tím, že nečiníme to, co činit máme. Nezapomeňme, že veškerý čas, který nevykládáme k službě Boží, je čas promarněný, ať činíme cokoliv. Bohu však slouží jenom ten, kdo činí vůli Jeho, protože Nejvyšší Pán chce, aby každý plnil povinnosti stavu svého.

       A nakonec maříme svůj čas i tenkráte, když sice činíme, co Bůh žádá, ale ne tak, jak to Bůh žádá. Bůh nám poroučí dělat dobré skutky a dělat je dobře. Jestliže dělám své povinnosti nedbale, zda se to Bohu líbí? Jaký užitek ze svých prací budou mít ti všichni, kteří sice studují a pracují, praví svatý Augustin, kteří sice statečně kráčejí, ale mimo cestu od Boha určenou?

       Sestup proto do svého nitra a pevné předsevzetí si dej, že svatě budeš využívat svůj čas.

Ve dne jsou dvě doby nejdůležitější – první a poslední. Zrána proto sotva vstaneš, připrav se na činění dobrého. Večer pak zpytuj svědomí bedlivě s úmyslem všechno špatné napravit.

       Pro všechno nalezneme čas, ustanovíme-li si v něm pořádek. Uspořádej si proto svůj čas, ať tvůj život má pravidelný řád.

       Nestěžujme si, že náš život tak krátce trvá, je dost dlouhý tomu, kdo ho chce posvětit, a příliš dlouhý tomu se zdá, kdo ho zle užívá.

P. Pierre Chaignon – Rozjímání (1879)

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Manka Římanka – Druhá cesta do Říma

       O svatém Jánu pan arcibiskup sice nepřijímal návštěvy, ale u svatého Víta bývali chodští poutníci vždy vpředu a pan excellencpán si všiml, že Manka opálená, černooká stojí v popředí a se zaníceným pohledem sleduje slavnostní bohoslužby. Druhý den už šla spolu s paní baronkou k panu arcibiskupovi. Manka mu musela všechno dopodrobna vypovědět, všechny hrůzy čekání a dobrotu těch talijánskejch obědů uměla slovy vykreslit, že se pan kardinál musel několikrát srdečně zasmát. Odevzdala zapečetěné balíčky od svatého Otce, v jednom byly ostatky svatých, to dostala Manka na památku. Při lítostivém líčení, že se nedostala do Assisi, potěšil pan arcibiskup Manku, že to ještě může být, až půjde Manka podruhé do Říma. Manka div nezdřevěněla. Jít znovu do Říma?! Stálo to moc peněz, i když jí fary a kláštery daly nocleh a něco jíst. Na to není ani pomyšlení. Ale než odešla, pan arcibiskup jí slíbil 20 zlatých na cestu, půjde-li zase někdy do Říma a do Assisi.

       Mance vrtalo hlavou celé dny a noci, má-li se znovu odvážit do Říma. Pro všechny případy se od bývalých vojáků učila taliánsky, chodili k bratru Jirkovi na hyjtu, tak si zapisovala slovíčka a přes zimu se už slušně dohovořila.

       Prozatím ale nikam nemohla na jaře. Měla málo peněz. Už věděla, že cesta do Říma stojí náramně peněz! Žebráků tam mají jako chrastí a jak jsou opovážliví, jde jich celé procesí pohromadě, a něco se jim musí dát, jsou horší než hladoví psi. Ukládala si tedy všechen výdělek z Bavor, ale pořád to bylo málo. O martinském jarmarce jí poradila teta, aby vsadila do loterie, může vyhrát to terno. Manka sice na náhody nevěřila, ale zkusit to může. Vsadila čísla, o kterých se jí zdálo, a vyhrála! Byla z toho celá leknutá a stonala pak celý měsíc. Z vyhraných peněz dala půlku chudým dětem na živobytí, a taky starým lidem, nakonec chodili k ní i ti majetní a bědovali.

       V máji si zaskočila do Prahy k panu arcibiskupovi. Pověděla, že prosí zase o průvodní list do Říma a tentokrát i do Assisi, a taky k Antonínu z Padovy a k svatému Aloisovi že půjde. Ptala se také, zda by mohla dát svatému Otci Pražské Jezule v chodské šatičky oblečené. A prý že ano. A tak paní kněžna Lobkowiczová Jezulátko koupila, střih na šatičky jí daly sestřičky karmelitky a Manka ani radostí spát nemohla. Druhý den dostala od pana arcibiskupa „lejstro“ a k němu dvacet zlatých, aby zpátky nemusela pěšky, ale mohla jet lodí a železnicí.

Doma spolu se sestrou a neteří vyšívaly šatečky z brokátu zlatem protkaného, podšívku daly z taftu a pláštík se třpytil stříbrnými penízky a zlatým dracounem. Sošku pak dala do krabice, převázala a umístila mezi šaty sváteční.

Na cestu přes hory si vzala pevné pohodlné boty, na hůl opatřila bodec. K parádnímu kroji novou vyšívanou plínu, fěrtuch modrý a šátek se zlatými květy přes prsa. Ať Talijáni koukaj, jaký jsou v Čechách lidi!

       Švagrová jí napekla hodně placek mastných a vyšla začátkem června. Tentokrát šlo poutníků víc, protože byl zvolen nový svatý Otec. Pius XI. zemřel a místo něj byl Lev XIII. Mance jen dělalo starost, jestli si od ní vezme Jezulátko, takovou dálku je šmyjká, co by s ním potom dělala?

Od bavorského hospodáře vykročili v pondělí a k večeru došli k malé vesničce v horách a v ní samotinký pan farář. Kuchařku 75letou měl v nemocnici, a Manka hned se měla k zatopení, oškrabala brambory a polívku uvařila. Ráno pak všichni byli na mši a svatýho přijímání, copa dyby v těch skalách spadli!

       Když přešli na druhou stranu talijánskou, vpadli zase do tý hospody jako prve. Hospodský byl darebný, žlutý, holt stonavý. Manku si pamatoval ale jako „čarodějnici“, co od těch časů, co vyhnala čerty ze mlejna, v něm už nestraší. Jeho majitelé se vrátili a ona by se jim prý měla ukázat. Tak Manka šla do mlejna. V mlejně byli ještě mladí lidé, a když slyšeli, že jim tato žena mlejn zachránila, děkovali jí a hned přinesli víno a počastovali jí. Manka ale děkovala, že víno nechce, ale ovoce teda nějaký si vezme. Prošla mlýnem, křížem žehnala všechny sednice a rozloučila se s nimi srdečně. Mladá pěkná mlynářka za ní ještě vyšla a klekla, taky chtěla požehnat. Neměli děti a myslila, že Manka umí všechno začarovat. Manka, jako by se rozumělo, že požehnávat je jejím poutnickým právem, vztáhla nad mladou ženu ruce, pomodlila se a křížem na poutnický holi požehnala.

       V hostinci pak hostinský za Mankou přišel a prosil jí, aby nad ním taky s křížem nějaký čáry provedla, že má děti a Pán Bůh ho trestá za hříchy. Manka mu německy vycinkala, to že musí ke zpovědi, ona nečaruje, ale jen žehná Kristem Pánem! Taliján slíbil, že se polepší, a ke zpovědi půjde. Manka ho křížem požehnala a ty zlé mocnosti vykazovala ven z toho těla hříšnýho.  A řekla mu: Nesmíš pít víno ani kořalku, jen vodu. Žádný maso, jen ryby a budeš zdravej a spokojenej! Ostatní poutníci už na ní netrpělivě čekali. Manka ještě šáhla do kapsy a dala hospodskýmu růženec a povídá mu: „Modli se na něm. A bude-li tě mamon svádět, šáhni na růženec a vzpamatuj se. Ošizená věc se musí nahradit. Když jí nenahradíš, ani zpověď není platná!“ Hospodský sliboval Mance se slzami v očích a loučil se s ní, i jeho manželka. Do Říma došli poutníci utrmácení a hned se ubytovali v hospici.                                                                                                Příště: Podruhé v Římě.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

O ztracené hvězdě

       Hvězdy jsou zvědavé, to je všeobecně známo. A právě zvědavost změnila osud jedné malinké a neposedné hvězdičky.

       Byla tak maličká, že přes ostatní jen stěží dohlédla, co se děje na Mléčné dráze, a tak se snažila vyklonit se co nejvíc, a pak se to stalo! Najednou vypadla ze své dráhy a letěla. Po cestě ztrácela jednu vrstvu po druhé, až nebyla větší než pomeranč, a tu jí začala přitahovat zvláštní modrá planeta…   Dopad hvězdičky na Zemi zmírnil mechový polštář v lese. Spadla přímo pod vysokou jedli a obklopilo ji ticho. Právě v tu chvíli šla kolem žena sbírající dříví na otop. Všimla si, že se v zemi cosi blýská, sebrala tu podivnou věc, a protože měla dobré srdce, hvězda se v jejích dlaních rozzářila.

       „Ta je krásná!“ zvolala žena. „Vezmu jí k nám. Bude zářit v okně dětem a muži, až se budou vracet domů.“ Spěchala do vesnice a hvězdičku postavila do okna, které se hned rozzářilo.

       „Co tu tolik svítí?“ ptal se manžel, když se vracel z práce. Žena mu vyprávěla, co se jí v lese přihodilo. „Určitě to bude nějaká vzácná věc,“ prohlásil manžel. „Prodáme to a budeme bohatí.“

       „To ne,“ bránila se žena, „dáme ji před dům, aby všem svítila na cestu.“

       Ale nakonec si muž prosadil svou. Druhý den zabalil hvězdičku do papíru a odnesl do města do zlatnictví. Když balíček otevřel na pultě, hřejivé světlo hvězdičky naplnilo celý obchod.

       Zlatník nadšeně vykřikl: „Rozřežu ten vzácný kámen na kusy a udělám z něj hodně šperků. To bude peněz!“

       Jeho slova připravila hvězdičku o všechny síly a tak celá pohasla.

       „Co to má být? Děláte si ze mě legraci?“ rozzlobil se zlatník. „Koukejte zmizet a ten krám si vezměte s sebou!“

       Muž schlíple zabalil hvězdičku do papíru a zklamaně odešel. Byl Štědrý den a ulice byly plné lidí. Na náměstí byl trh a v jednom stánku chystaly děti různé předměty pro dobročinný vánoční prodej pro chudé.  Muž se u nich zastavit a rozzlobeně jim hodil balíček. „Vemte si to. Třeba to prodáte.“

       Děti zvědavě rozbalily papír. V jejich rukou hvězdička opět oslnivě zazářila. „To je krása!“ zašeptaly údivem. „To nesmíme prodat,“ rozhodl jeden chlapec. „Vím, co s ní uděláme. Dáme ji doprostřed komety, která visí nad vchodem našeho kostela.“ Ostatní děti nadšeně souhlasily, a hned to také běžely vykonat. A tak hvězdička, která se ztratila, našla o Štědrém večeru smysl života. Celou noc štěstím a láskou jen zářila.

Bruno Ferrero: Vánoční příběhy pro potěchu duše.