ÚVODNÍK – NIKDO OD NIKOHO NIC

Nechce… Aspoň to tak často vypadá v naší církvi, v našich farnostech, v našich kostelích.

Francouzský spisovatel Jean Mercier ve své knize „Pan farář má krizi“ vypráví o zmizení faráře, otce Benjamina, který už neunese nápor stížností, sporů, nespravedlnosti a nezájmu ze strany svých farníků, spolubratrů i biskupa a vypaří se ze své farnosti neznámo kam.

Poslední kapkou pro něj byla příprava na první svaté přijímání dětí. Otec Benjamin totiž navrhnul rodičům, aby před prvním svatým přijímáním svých dětí přistoupili spolu s nimi ke svátosti smíření. Aby se očistila a uzdravila nejen srdce prvokomunikantů, ale také členů jejich rodiny. Převážnou část rodičů to pobouřilo a odmítli takový nehorázný požadavek. Dokonce si kvůli tomu stěžovali i místnímu biskupovi! Proč taková hysterická reakce? Vždyť pan farář po nich jen chtěl, aby přišli ke zpovědi!

A to je ten problém. V dnešní církvi si věřící zvykli, že od nich nikdo nic nechce a nepožaduje. Nikdo už nehřímá z kazatelen a nekárá lidi v lavicích za jejich špatné skutky. Nikdo se neodváží požadovat, aby děti katolických rodičů řádně navštěvovaly výuku náboženství. Povinnosti se scvrkly na návštěvu nedělní mše svaté a někde si možná ještě vzpomenou, že v pátek se nejí maso, ale lívance. Požadavky na věřící jsou minimální. A přesto lidí v kostele nepřibývá. „Nic po vás nechceme“ je zřejmě nepřitahuje.

V minulosti se mnohokrát stalo, že lidé s nadšením následovali příklad člověka s náročnými požadavky hlavně na sebe, ale i na druhé. Muži i ženy opouštěli své pohodlné domovy a začali život v tvrdé kázni, ve službě nemocným, s minimem prostředků, s hodinami modliteb, se dny přísných postů. Zakladatelé a zakladatelky řádů a charitních společností nenabízeli nic jednoduchého a snadného, ale právě jejich náročnost přitáhla jejich následovníky jako magnet.

Ani Pán Ježíš, když volal své učedníky, nesliboval jim pohodlný život. Naopak žádal, aby opustili svoji rodinu, zavedenou firmu, výhodné postavení ve své obci, naspořené peníze, oblíbené přátele… Za to jim slíbil těžkou práci, pronásledování od nepřátel, pohrdání ze strany mocných, násilnou smrt. A život věčný. Co si přát víc.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme vzpomínali na Martina Skrziszowského

  V sobotu 23. srpna se konala procházka, která začínala v Jezné a končila v Rájově. Tam Martin S. dlouhá léta žil a pracoval a budoval kapličky. Dokončil jich celkem pět, a to nepočítáme křížky u cest. Tři kapličky obnovil na místě, kde kdysi stály a pak je lidská zloba a nezájem odsoudily k zániku. Dvě postavil úplně nové. A protože lidská paměť je krátká, chtěli jsme lidem, které to zajímá, ukázat, kde kapličky jsou, a také připomenout, že odteď je na nich, aby se postarali…

  A tak jsme vyrazili. Bylo nás kvůli nejistému počasí sice jen 15, ale nakonec nám nepršelo a na konci cesty jsme si dokonce museli svléknout i bundy a svetry. U každé kapličky jsme se něco zajímavého dozvěděli.

  Svatý Hubert. To bylo panečku v roce 2013 svěcení! Vichr, z černých mraků padaly nepřetržitě proudy vody, nebylo slyšet vlastního slova, deštníky létaly vzduchem. Navzdory tomu všichni přítomní vytrvali a hned po svěcení se na nás z modré oblohy usmálo sluníčko! V té době jsme netušili, že se takhle setkáme ještě čtyřikrát.

Po polní cestě jsme došli ke druhé kapličce, na které je vymalovaný svatý Jan z Boha. Byl to zakladatel řádu Milosrdných bratří, kteří budovali nemocnice a hospice a starali se v nich o chudé nemocné a umírající. V Čechách měli několik klášterů, ale dodnes zůstali jen v nemocnici v Brně. Seběhli jsme pak po poli ke kapličce, na které je namalovaný pejsek, konkrétně drsnosrstý jezevčík. Patřil Martinovi a je pod kapličkou pohřbený.

A protože patronem pejsků je svatý Roch, je i tomuto svatému kaplička zasvěcená. Proč? Když svatý Roch ošetřoval nemocné, sám se nakazil morem a uchýlil se do opuštěné chatrče. Nikdo se tam za ním neodvážil přijít, takže i když se uzdravoval, asi by umřel hlady. Naštěstí za ním chodil malý pejsek, který mu každý den přinesl kousek chleba. Díky němu Roch přežil a mohl se opět starat o potřebné. My jsme po svěcení kapličky taky jedli chleba a přikusovali k tomu skvěle upečeného domácího králíka.

  Prošli jsme vesničku Rájov, kde na nás čekalo překvapení. U jednoho plotu byly vystavené krásné mečíky a ještě z barevných jiřinek vytvořené dekorace na stůl. A k tomu nápis: PRODEJ KVĚTIN. CENA DOBROVOLNÁ, DEJTE DO KASIČKY! No, vykoupili jsme to nakonec všechno a samozřejmě zaplatili. Někteří i QR kódem.

Po silnici jsme došli ke kapličce Panny Marie na rozcestí čtyř cest. Jeden pan farář vyprávěl, že když jako děti jezdily vlakem z Plzně na chatu na Hracholusky, chodily ze zastávky kolem té ruiny a běžely k ní o závod. Kdo vyhrál, stoupnul si do výklenku a dělal nějakého svatého, ostatní hádaly, kterého svatého představuje.

  Kolo na starém obrázku je pana Kabáta, který v 70. letech objížděl okres Plzeň-sever a fotil všechny ohrožené kostely, kaple a kapličky. Při svěcení roku 2017 tvrdil, že na tomhle místě nikdy nebyl, ale když poznal svoje kolo, uznal, že tu asi musel být, i když si to vůbec nepamatuje.

Dnes je ve výklenku mřížka. Původně tam sice nebyla, ale když se hned po svěcení z kapličky ztratilo pár věcí…

  Čekal nás poslední úsek po silnici ke kapličce svatého Lazara. Světili jsme ji minulý rok. Když Martinovi zemřela maminka právě v hospici sv. Lazara, postavil jí na její památku. Tady jsme si snědli svačinu, ke kapličce dali jednu z květinových dekorací z Rájova, a protože bylo zrovna poledne, pomodlili jsme se za Martina „Anděl Páně“.

Většina účastníků výpravy vyrazila na zpáteční cestu, někteří se vydali k vodě, kde si v restauraci Na Radosti po hodinovém čekání dali oběd.

Děkujeme, Martine!

Zprávy a oznámení

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 7. září 2025.

Poutní mše svatá v kostele Narození Panny Marie na Horničce v Křimicích bude sloužena v sobotu 6. září 2025 od 15 hodin.

V neděli 7. září bude mše svatá v Jezné v 10. 30 hod.

V sobotu 13. září se uskuteční diecézní pouť v klášteře v Teplé. Podrobný program je na plakátku na nástěnce.

Ve čtvrtek 18. září nebude ranní mše svatá!

V neděli 29. září 2025 oslavíme svátek svatého Václava, patrona České země.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 19. září po večerní mši svaté.

V sobotu 13. září 2025 se v obci Sulislav koná GULÁŠOBRANÍ. Od 9 hodin budou jednotlivé týmy vařit guláš na ohni, diváci je od 13 hodin mohou ochutnat a hlasováním rozhodnou, který z nich byl nejlepší. Vyhlášení vítěze bude ve 14 hodin. K tanci a poslechu hraje kapela Šedovous.

V sobotu 27. září 2025 se koná PROCHÁZKA KOLEM VODY. Vyjdeme v 10 hodin od vlakové zastávky Pňovany (Nový Dvůr), kde je možné nechat auto, přejdeme železniční most přes Hracholuskou přehradu a půjdeme kolem vody až k Butovskému vodopádu. Je to necelých 5 km (tedy 1,5 hodiny). Po občerstvení se vydáme zpět. Zveme všechny dospělé, děti i pejsky!

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň ke svatému Václavu

Kdo to s utěšenou tváří

chvátá zrána v Boží chrám,

slouže knězi při oltáři,

k svatým horám kyne nám?

Jasný je to sluha Páně,

Václav, český vévoda,

našeho květ národa,

zve nás na kalvárské stráně.

Slávu Boží v české vlasti

šířil zbožný panovník,

národ bludů ze propasti

vyved Kristův bojovník.

Pějme my též slávu Boží,

pějte s námi nebesa,

celý svět ať zaplesá,

nechť se sláva Páně množí.

Shlédni na nás přeubohé,

Kriste, Králi národů,

odpusť naše viny mnohé,

přijď k nám v slávy průvodu.

Aby po václavské vlasti

hvězda tvá vždy zářila

a nás silou dařila,

vítězící v každé strasti!

Neopouštěj lidu svého,

Cyrilem a Metodem

tobě, Bože, získaného,

 jenž tě vzývá v boji svém.

Svatý Václave, náš kníže,

při dědictví svém vždy stůj,

přimlouvej se za lid svůj,

ať nám vzejde sláva z kříže.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Kotouň

1914

  V době, kdy nevídané válka svírá skoro všechny evropské národy, kdy mír a klid odstěhoval se skoro ze všech říší starého světa, umírá v Římě apoštol světového míru, Svatý otec Pius X. Ještě krátce před svou smrtí vynaložil všechny svoje síly k tomu, aby zkázy evropské války odvrátil, než nadarmo. Válka vstoupila v život a to na několika bojištích, a to dalo jemu ránu smrtelnou, poněvadž to zlomilo poslední sílu, která mu zbyla. Papež Pius X. zemřel 20. srpna 1914 o druhé hodině ranní.

  Dne 3. září byl zvolen byl za papeže kardinál Jakob, markýz della Chiesa a přijal jméno Benedikt XV. Narodil se roku 1854 v Janově a od roku 1907 byl arcibiskupem v Bologni.

1915

  Do konce roku 1915 povoláno bylo do služby válečné z obce kotounské: z obce Voselce 61 mužů, ze Životic 28 mužů, z Řesanic 37 mužů, z Nové Vsi 22 mužů, z Kotouně 30 mužů a z Podhoří 8 mužů. Téměř všichni narukující vojíni přijali před odchodem sv. svátosti, a obdrželi od duchovního správce medailku s obrázkem a modlitbami, a psali mnozí často duchovnímu správci polní lístky a prosili o modlitbu. Když tolikrát hledí tváří v tvář smrti, chápou vážnost a cenu života.

  Zde se dály modlitby za ochranu vojínů a jejich šťastný návrat každodenně po mši svaté, konány též devítidenní časté pobožnosti ke cti Nejsvětějšího Jména Ježíš, při kterých přistoupily manželky a matky vojínů ke svátostem a obětovaly je za vojáky. Konány též prosebné průvody ke svaté Markétě nebo ke Kloubovce, a kromě toho každé úterý a pátek večer konány jsou s lidem zvláštní pobožnosti za ochranu vojínů a za vyprošení svatého pokoje.

  V tomto roce dostalo se kostelu kotounskému dvou krásných věcí: nejprve obraz svatého Josefa ručně na plátně malovaný, koupený od A. Dudové, manželky kostelníka Antonína Dudy, věnovala jej na vyprošení ochrany pro svého syna Aloise, toho času v zajetí ruském se nalézajícího. Dále zakoupil duchovní správce pro kostel nový velký kříž s umělecky provedeným tělem Kristovým. Tento kříž byl zakoupen z příspěvků Bratrstva Nejsvětější Svátosti Oltářní. Oba předměty posvěceny byly v neděli 27. února.

  Válka světová i v tomto roce vedená, měla povšechné následky tyto: Výživa lidu jest omezena, podle nařízení c. k. úřadů, jsou vydávány tzv. chlebové nebo moučné lístky poukazující na spotřebu 200g chleba na osobu denně. Kdo je zemědělec, může toto kvantum mouky si z vlastních polí získat, ale zbytek jeho úrody je zrekvírován pro válečný obilní ústav. Nesmí proto zemědělec nic nikomu dalšímu prodávati.

Zavedeny byly též bezmasé dny, a to pondělí, středa a pátek, kdy je zakázáno jíst maso, i kdyby byl svátek, jen je dovoleno požívati ryby nebo jitrnice nebo morek.

Cena piva nejdříve byla zvyšována až na 56 halířů za litr obyčejného piva, pak od září dovoleno píti jen půl litru denně, až nakonec některé pivovary byly uzavřeny pro nedostatek ječmene.

Bylo zakázáno osvětlovat hroby na dušičky, petrolej směl býti koupen jen 2 litry měsíčně na rodinu. Cena veškerých látek oděvních stoupla nesmírně, co před válkou stálo 50 halířů, dnes plátno stojí 5-6 korun. Aby získán mohl býti potřebný válečný materiál pro armádu, nařízeno bylo zabrání kostelních zvonů výnosem z 9. května 1915. Ušetřeny mají býti jen zvony staré, ulité do roku 1700. Dále byly vzaty z oběhu mince niklové a měděné a nahrazeny železnými.

1917

  Bylo to v úterý 16. ledna 1917, ve tři hodiny odpoledne, kdy přiběhl do školy ke mně ministrant a hlásil: Jsou tu pro zvony! A bylo po vyučování. Vyjdu ven a na dvoře stojí kaprál Teverny, povoláním stavitel, a vykazuje se legitimací, že jde snímat zvony. Vojáci úhrnem 8 vynesli na věž kladkostroj s řetězy a zazvonili všemi zvony na rozloučenou. Pak sejmuli starý prasklý zvon z roku 1714 a umíráček s reliéfem sv. Jana Nepomuckého. Druhý den ráno sejmuty byly dva zvony také v kostele v Řesanicích. Lidé s pláčem dělali křížek na odebraných zvonech a loučili se s nimi jako s mrtvými, kteří se již více nevrátí. Za velké vánice sněhové odvezeny byly zvony ještě odpoledne na stanici vlakovou v Kasejovicích.

  Druhá rekvizice zvonů byla 21. listopadu téhož roku, kdy byl vojáky z kostela v Kotouni sňat největší zvon o váze 499kg z roku 1686. Ze zvonice byl oknem shozen na cestu a od sběhnuvších se dětí i dospělých prohlížen a politován pro krásný jeho navždy zmlklý hlas.

  Z nařízení c.k. ministerstva zeměbrany rekvírovány k účelům vojenským též kostelní kovové předměty z cínu a mědi. Farní úřad proto zaslal na adresu c.k. dělostřeleckého skladiště v Rudolfově dva bubnové kotle z mědi, jedno cínové víko z křtitelnice, jednu cínovou lampu věčnou a jeden pár cínových konviček. Za tyto věci bylo vyplaceno celkem 133 korun, kterýžto obnos bude použit na zamýšlenou stavbu pomníku padlým vojákům z osady.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Část jedenáctá: Znovuobjevit pokání a smíření

  Co je dnes vzácné, je pokání. Nikdo nechce uznat, že je hříšníkem. Raději obviňujeme druhé, prohlašujeme se za oběti dědičnosti, svého okolí, vlády, rodičovské výchovy.

  Skutečnost, že se člověk kaje, je jednou ze známek důstojnosti lidské osoby, odpovědné za své činy. Pocit viny je známkou velikosti lidské svobody, snažit se ji potlačovat, je zločin. Jestliže pokání nedokážou činit ani jednotlivci, jak by se mohla nějaká země dokázat zabývat svými chybami? Ani církev není shromážděním spravedlivých, ale hříšníků, kteří touží po obrácení. Činit pokání je víc, než jen litovat. Znamená akceptovat, že nás na správnou cestu vrátí sám Bůh.

Hřích není, jak si mnozí představují, černá skvrna na naší bílé duši. Je to hlavně poškození našich osobních vztahů s Bohem. Bohu se hřích protiví, protože nechce, abychom v sobě nebo v druhých zničili něco důležitého. Jestliže mnozí křesťané ztratili smysl pro hřích, pak proto, že už nedokážou vidět, v čem se jejich chování dotýká jejich vztahu k Bohu.

  Smíření s Bohem je úkon, který obnovuje, znovu tvoří a oživuje. Lidský život je šťastný jen tehdy, prožívá-li se ve znamení smíření. Lidský život bez konfliktů neexistuje. Prvotní hřích ničí naše vztahy s Bohem i s lidmi.

  Bůh je vždy ochoten odpustit nám hříchy, pokud činíme pokání a vydáme se zpět do otcovského domu. Tento návrat však vyžaduje obrácení, to znamená vůli radikálně se vzdát svých hříchů a změnit svůj život.

  Nesmíme se stydět se zpovídat. Zpověď obveseluje Boží srdce, neboť pro jeho otcovské srdce je to příležitost dlouze obejmout marnotratného syna, kterým jsme, a vrátit nám naše postavení Božího dítěte, jedinečné bohatství, které máme. Jestliže mlčíme, nechce se nám do zpovědnice, abychom pokorně, upřímně a poctivě vyznali své viny, poznáme, jakým břemenem tížícím naše svědomí je hřích.

  Nechceme-li, aby v našem životě zůstaly temnoty a rozpory, neuspořádané věci a hanebné lži, musíme statečně pohlédnout na to, čeho jsme se v životě dopustili, podívat se pravdě do očí a požádat Boha, aby nám přišel na pomoc.

  Nezapomínejme, že každoroční zpověď patří mezi církevní přikázání. Nad toto nezbytné minimum doporučuje církev zpovídat se z hříchů často, protože pravidelná zpověď nám napomáhá vychovávat naše svědomí, činí ho jemnějším a citlivějším k urážkám Boha.

PROMLUVY

Svatý Silván z Athosu: O pokoře

  Naučit se Kristově pokoře je velké blaho, žít s ní je lehké a radostné, všechno je milé srdci pokorného. Jen pokorným se Bůh zjevuje. Když se nepokoříme, neuvidíme Boha. Pokora je světlo, ve kterém můžeme spatřit Boha.

  Pokorná duše se těší velikému pokoji, zatímco pyšná sama sebe trápí. Pyšný člověk nezná lásku Boží a je daleko od Boha. Nešťastník se chlubí tím, že je bohatý, učený nebo slavný a neví o své nicotě a hrozící záhubě, neboť nezná Boha. Ale kdo proti pýše bojuje, tomu Pán pomůže nad touto vášní zvítězit.

  Bůh miluje lidi, ale sesílá na ně utrpení, aby poznali svou nemohoucnost a pokořili se, a za svou pokoru přijali svatého Ducha. Někdo velice trpí neštěstím a bolestí, ale nepokoří se, a proto trpí bez užitku. Kdo se však pokoří, bude spokojen s jakýmkoliv osudem, protože jeho bohatstvím radostí je Pán, a všichni lidé se budou divit kráse jeho duše.

  Pýcha brání duši vstoupit na cestu víry. Dokud apoštol Pavel neznal Pána, pronásledoval jej, ale když jej poznal, obešel celý svět a hlásal Krista. Máme-li však dojít spásy, musíme být pokorní, protože i kdybys pyšného násilím posadil do ráje, nenajde tam pokoje. Bude nespokojený a řekne: „Proč nejsem na prvním místě?“ Ale pokorná duše je naplněná láskou a nehledá prvenství, nýbrž ve všem si přeje dobro a se vším je spokojena.

  Co je třeba dělat, abychom měli pokoj v duši i v těle? Musíme milovat všechny jako sami sebe a každou hodinu být připraveni na smrt. Když duše pamatuje na smrt, nachází pokoru, celá se odevzdává vůli Boží a přeje si být se všemi v míru.

Když do duše vstoupí Kristův pokoj, bude klidně sedět na hnojišti jako Job, zatímco druhé bude vidět ve slávě, bude se radovat, že je nejhorší ze všech. Tajemství síly Kristovy pokory je veliké a je nemožné je vysvětlit. Z lásky přeje duše každému člověku více dobra než sobě a raduje se, když vidí, že druzí se mají lépe, ale je smutná, když vidí, že se druzí trápí.

Je mi líto všech ubohých lidí, kteří neznají Boha. Chlubí se tím, že umějí létat. To však není až tak zvláštní, i ptáci létají a oslavují Boha. Avšak člověk, Boží stvoření, opouští Stvořitele. Pomysli však, jak ti bude na posledním soudu Božím? Kam utečeš a kde se skryješ před Boží tváří?

Velice za vás prosím Boha, abyste všichni byli spaseni a navěky se radovali s anděly a svatými. Čiňte pokání a pokořujte se, udělejte radost Pánu, který na vás toužebně a milostivě čeká.

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

  V neděli 7. září bude v Římě svatořečen blahoslavený Carlo Acutis, mladý muž, který je známý hlavně jako „Boží ajťák“. Méně známá je jeho neochvějná úcta a láska k Eucharistii, o které mimo jiné řekl:

„Svátost eucharistie je cestou do nebe. Stojíme-li před Ježíšem v eucharistii, stáváme se svatými. Proč jsou kilometrové fronty, ve kterých lidé stojí hodiny na koncert rockové hudby nebo do kina, ale v takových frontách na Ježíše v eucharistii nikdo nestojí? Lidé si neuvědomují, o co přicházejí, protože jinak by byly kostely tak plné, že by bylo obtížné se dostat dovnitř.“ 

Carlo během dvou let vytvořil rozsáhlou výstavu o eucharistických zázracích ve světě, která dodnes navštívila všech pět kontinentů a je přístupná i na internetových stránkách.

Předmluva: Co je eucharistický zázrak?

  Katolickou nauku o skutečné přítomnosti Ježíše Krista v Eucharistii všichni známe. Se slovy proměnění „Toto je moje tělo“ a „Toto je má krev“ se hmota chleba proměňuje v Tělo Kristovo a hmota vína v jeho Krev. Tato tajemná proměna se nazývá TRANSSUBSTANCIACE tedy ZMĚNA PODSTATY. Tu nemůžeme vnímat smysly, ale pouze vírou, u chleba i vína zůstává barva, chuť i velikost stejná, ale mění se jejich podstata.

  Eucharistické zázraky mají tuto víru potvrdit. Cílem těchto zázraků je dokázat, že neexistuje jen vnější podoba (chléb a víno), ale podstata, pravá skutečnost, kterou je Tělo a Krev Kristova.

  Při eucharistickém zázraku se různými způsoby zviditelňuje Kristova Krev a Tělo. Hostie začne náhle krvácet, nebo se na ní zjeví Tvář Kristova nebo celý Kristus apod. Jiným zázrakem může být náhlé uzdravení lidí nebo uchování neporušené Hostie po mnoho let i staletí.

  Pán koná tyto zázraky, aby nám dal snadno dostupné a viditelné znamení, že Eucharistie je jeho pravé Tělo a pravá Krev. Že je stále s námi podstatně a skutečně přítomen, abychom nepochybovali, ale abychom se mu mohli s vírou a pokorou klanět.

Z knihy Carlo Acutis: Eucharistické zázraky ve světě.

SLAVNÉ OBRAZY SVATÝCH

Guido Reni: Boj Archanděla Michaela s ďáblem

  Malíř Guido Reni žil a tvořil v letech 1575 – 1642 v Římě. Obraz s názvem „Archanděl Michael poráží ďábla“ vytvořil kolem roku 1636 na objednávku kardinála Antonia Barberiniho, který ho chtěl darovat do kaple kostela Panny Marie Neposkvrněné na náměstí Campo Marzio v Římě. Starobylý kostel s přilehlým klášterem východních mnišek totiž v té době procházel rozsáhlou rekonstrukcí.

Obraz zachycuje biblickou scénu z knihy Zjevení svatého Jana, ve které sv. Michael bojuje proti satanovi a sráží ho z nebes.

Archanděl je zobrazen jako mocný andělský válečník, který drží meč a stojí nad poraženým satanem.

Satan je naopak znázorněn v temné a odporné podobě, která kontrastuje s jasností a krásou archanděla.

Guido Reni jako významný barokní malíř zachytil v tomto obraze mistrovsky pohyb, emoce i drama okamžiku.

Za napoleonských válek byl kostel odsvěcen a obraz se, jako mnoho dalších předmětů, dostal do soukromých rukou.

Znovu posvěcen a otevřen byl kostel roku 1816 a dodnes se zde slouží východní syrsko-antiochijský ritus.

K obrazu se váže jedna legenda:

Malíře Reniho několikrát urazil kardinál Giovanni Battisti, budoucí papež Inocenc X. Guido proto namaloval anděla s téměř ženskými rysy, ale tvář satana vytvořil podle podoby kardinála Battisty, aby se mu pomstil.

 Kardinál si toho samozřejmě všimnul, ale malíř na jeho protesty odpověděl: „Anděla jsem ještě neviděl, a proto jsem ho namaloval podle své fantazie. Démona jsem naproti tomu potkal několikrát, pečlivě jsem si ho prohlédl a jeho rysy jsem pak vložil do tohoto obrazu“.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kniha pamětí

Dělnického ochotnického spolku v Tlučné

  S velkými ideály vstoupili jsme do roku 1924, musím přiznati, že byly dosti drahé, přesto však, dle mého mínění, nemusíme litovati. V době, kdy jsme měli pěkné jeviště, ale špatné karbitové světlo, s nímž se špatně manipuluje. Usneseno bylo tedy pořídit světlo elektrické.

Koupen benzínový motor s dinamem a všemi osvětlovacími tělesy z Hloubětína od Prahy za 5000Kč. Na tento účet jsme si vypůjčili 1.500 Kč od horníků v Tlučné. Byli jsme spokojeni, sehráno sedm divadelních představení, při nichž použito světelných efektů, návštěva byla vždy veliká. Uvedená představení: „Bílý lev“, „Žabec“, pak Maškarní ples, hra „Na selském gruntě“, „Venoušek a Stázička“, „Továrník“ a na „Kožlanském klepáči“, kteréžto představení jsme uvedli v přírodě. Při tomto divadle příroda nám nepřála, neboť když bylo jednání v plném proudu, spustil se takový liják, že byli účinkující mokří až na kůži. Když déšť přešel, bylo v ději pokračováno, ale to naše účinkující soudružky nebyly již naškrobené a vyžehlené selské děvy, ale přilípnuté jako zmoklé slepice.

  Vykonáno bylo také několik cest do Vlkýše k hostinskému Schultésovi, a zde v místě mnohokráte s ním jednáno, Přikročil k přestavování společenských místností, nutno uznati, že i jeviště dal dle našeho přání zhotoviti zděné. Naše jeviště prodáno bylo divadelnímu spolu v Ledcích za 5000Kč. Neradi jsme se s ním loučili, neboť bylo na něm mnoho potu a mozolů těch, kdo jej zhotovili. Usmiřovalo nás ale, že nám odpadne dřina, která s ním byla spojena. Před každým divadlem z půdy dolů sundavši,  a pak v sále stavěti, po představení zas na místo odkládati, není to věru žádná hračka.

  Divadelní spolek náš založil také pěvecký kroužek, neboť potřebujeme často zpěváky. Usneseno Městskou schůzí ze dne 19. prosince poskytnouti tomuto kroužku 90 korun, a za každé představení 10 korun až do odvolání.

  Po adaptaci společenských místností roku 1925 nebylo kam umístiti náš motor, proud byl proto veden z prodejny do spolkových místností. Mohu uvésti, že následkem přestavby sálu a pěkného elektrického osvětlení byly naše akce, jak divadlo, tak taneční zábavy hojně navštěvovány, což vzbuzovalo závist u mnoha našich přítelíčků. Netěšili jsme se ale dlouho z našeho pěkného díla. Jednu neděli v lednu, když byla taneční zábava v plném proudu, mrklo to a byla tma. To bylo opravdové zděšení, rychle sháněny petrolejové lampy i u místních živnostníků, poněvadž hostinský jich neměl dostatek. Tenkrát byl viděti ten velký rozdíl mezi petrolejovým a elektrickým světlem. Strojník ihned spěchal odstraniti závadu, neboť poznal, že jde o krátké spojení. U vrat našel kus drátu zatěžkaného kamenem, jež byl přehozen přes vedení, takže došlo k poruše. Vyšetřováním zjištěno, že to provedl jeden místní výrostek…

  Od té doby však motor nebyl tak spolehlivý a vyžadoval časté opravy. Proto jsme se usnesli koupit motor nový za 5.200Kč. Od února do října uvedli jsme divadelní kusy „Strakonický dudák“, „Jarní bouře“, „Kostnické plameny“ a „Tulák“ uvedený v přírodě za elektrického osvětlení.

  Na začátku roku 1926 byl poprvé stanoven repertoár na celý rok. Konáno také několik členských schůzí. Na divadle uvedli jsme například hru „Vojnarka“, „Paličova dcera“, „Noc na Karlštejně“, nebo „Kráska ze Šumavy“.

  Pro rok 1927 vybrali jsme divadelní kusy: „Podskalák“, „Maryša“, „Ve mlýně a na zámku“, „Svatouškové“, „Děti práce“ a další. Na darech jsme obdrželi od horníků 50 korun a od kovodělníků 40 korun. Naproti tomu jsme darovali 140 korun různým organizacím. Také jsme inzerovali v novinách prodej motoru, protože v obci se prováděla elektrisace.

  Rok 1928 jest pro všechny organizace sociálně demokratické v Tlučné jakýmsi mezníkem. Byla učiněna dalekosáhlá rozhodnutí, jež se týkala i divadelního spolku. Vševýborovou schůzí ze dne 8. dubna usnešeno ustaviti přípravný výbor pro postavení Lidového domu v Tlučné. Již 2. září bylo ustanoveno družstvo Lidový dům. Sehráno bylo 10 divadel: „Ty ani nevíš, jak tě mám ráda“, „Boženčino štěstí“, „Noční manévry“, „Manžel putička“ a další. Motor byl prodán za 2700 Kč.

  V roce 1929 byla sehrána tři divadla v hostinci, kde jsme se už necítili jako doma. Měli jsme dosti časté nepříjemnosti, neboť se už tušilo, že jsme na brzkém odchodu z hostince jinam. Koncem března byl zakoupen družstvem Kouřilův hostinec, a tu už jsme se doopravdy připravovali ku stěhování. Vševýborová schůze konaná 1. dubna dala signál k přestěhování majetku všech spolků do našeho Lidového domu. Při této atrakci účinkovalo také osm našich členů. Však také jsme měli nejvíc haraburdí. Přece jest známo, že nemáme jmění v penězích, ale ve věcech!  Peněz jsme nikdy neshromažďovali, ale hromada věcí rychle roste. Po dobu stavby sálu jsme sehráli tři divadla v přírodě.

DOPISY OD PAPEŽŮ

Pius X.: E supremi apostolatus

Encyklika papeže sv. Pia X., kterou zveřejnil 4. října roku 1903 jako první po svém zvolení papežem. Vyslovil v ní své přání starat se horlivě o potřeby lidí své doby. Zdůrazňoval hlavně katolický postoj k manželství, vzdělání, úctě k majetku, udržování pořádku a spravedlnosti. Na srdci mu leželo zvláště vzdělávání kněží a jejich vysoká morálka. Zdá se, jako by jeho myšlenky byly po sto letech znovu aktuální.

  Chtěli bychom k vám, ctihodní bratři, poprvé promluviti z Učitelského stolce nejvyššího apoštolského úřadu, na který jsme byli povýšeni nevyzpytatelným úradkem Boha. Děsí nás ze všeho nejvíce současný, nanejvýš zoufalý stav lidského pokolení. Spolužití lidí je totiž v současnosti sužováno přetěžkou nemocí, která je den ode dne horší, a to odpad a odvrácení se od Boha. Důvěřující v Boží sílu, přikládáme ruku k dílu a prohlašujeme, že hlavním předmětem naší papežské činnosti má být:  „Vše obnovit v Kristu.“

  V mnoha případech vymizela úctyplná bázeň před věčným Bohem. Ani v soukromých ani ve veřejných životních zvyklostech není zásadou Jeho nejvyšší vůle. Spíše se usiluje, aby dokonce úplně vymizela vzpomínka na Boha a myšlenka na Něho.

  Ať se již rozhodneme pro jakýkoliv způsob, jak přivolat zpět národy k majestátu a panství Boha, nikdy se to nepodaří cestou mimo Ježíše Krista. Proto tedy musíme svou starost zaměřit na to, abychom přivedli lidské pokolení k podřízenosti nejvyšší vládě Krista.

Nejsvětější zákony a rady evangelia musí opět získat svou dřívější důstojnost. Církví tradované pravdy, mezi nimi nauka o posvátnosti manželství, o výchově a vzdělání mládeže, o držení a užívání statků, o povinnostech těch, kteří spravují veřejné záležitosti – musí být zajištěny.

Konečně je třeba znovu nastolit rovnováhu mezi různými třídami občanů podle křesťanských mravů a předpisů.

První starostí budiž, aby Kristovu tvářnost si osvojili ti, kteří jsou určeni svým úřadem k tomu, vytvořit Kristovu tvářnost v ostatních lidech: působit na kněze. Jak pečlivá a velká musí být starost, kterou byste měli věnovat tomu, abyste klérus vychovali ve všestranné svatosti! Všechny ostatní činnosti, ať již mohou být jakékoliv, musí tomuto ustoupit. 

Proto budiž podstatná část Vašich snah věnována seminářům a jejich svatému a předepsanému řádu a vedení, tak, aby se stejnou měrou vyznačovaly čistotou nauky jako svatostí mravů. Seminář budiž pro každého z Vás radostí srdce! Uvažte při tom s největší pozorností, že budoucí věřící budou právě takoví, jako jsou ti, které určíte za kněze.

Nehleďte tedy nikdy na soukromý prospěch, ať již jakéhokoliv druhu. Spíše přitom mějte na zřeteli pouze jedině Boha, církev a věčné štěstí duší, abyste se snad nestali, jak říká apoštol Pavel, „spoluvinní na cizích hříších”.

Dále je třeba, aby novosvěcení kněží po tom, co opustili seminář, neopomíjeli Vaší horlivou péči. Vyzýváme k tomu z hloubi duše: vezměte si často k srdci, co má být rozníceno nebeským ohněm; rozněcujte a rozplameňujte je, aby toužili jedině po Bohu a prospěchu duší. 

Lidé se především vyznačují rozumem a svobodou, a proto vyučování v náboženství je nejdůležitější cestou k obnově vlády Boha v lidských duších! Neboť zajisté ti, kteří Krista nenávidí a církví a evangeliem pohrdají, činí tak více z nevědomosti než z duševní špatnosti! Mizení víry nelze připisovat pokroku vědy, nýbrž spíše nerozumu. Proto: čím větší je někde nevědomost, tím větší je tam také odpad od víry. Proto bylo Kristem apoštolům uloženo, „jděte a učte všechny národy“.

Aby se katolíci vzájemně seskupovali ve společenství podle různých plánů, ale vždy k prospěchu náboženství, to schvalovali naši předchůdci a blahovolně podporovali. Ani My se nezdráháme vzdát chválu tomuto výtečnému zřízení a přejeme si neustále, aby se dalece rozšířilo v městech i na venkově a mohlo vzkvétat. Ale je vpravdě Našim přáním, aby sdružování tohoto druhu usilovalo v první řadě a především o to, aby všichni, kteří do něho vstoupí, žili neochvějně podle křesťanských mravů.

Vpravdě, když všude ve městech a na venkově budou věrně zachovávána přikázání Boží, když posvátné bude v úctě, když budou často přijímány svátosti, a když bude dbáno všeho ostatního, co patří k pojmu křesťanského života, pak nebude vůbec třeba dělat ještě něco navíc, aby vše bylo obnoveno v Kristu.

Doba vyžaduje jednání! Ale to musí naprosto spočívat v tom, aby byly svatě a neporušeně zachovávány božské zákony a příkazy církve; aby náboženství bylo svobodně a veřejně vyznáváno; aby byly konány láskyplné skutky všeho druhu. Nic se nesmí dít s ohledem na vlastní prospěch nebo pozemský zisk. Zářné vzory tolika Kristových bojovníků budou mnohem účinnější, aby strhly a pohnuly duše, než slova a vybrané úvahy.