ÚVODNÍK

       V postní době je často připomínán KŘÍŽ. Proto i tento náš postní věstník je plný odkazů na znamení kříže.

       O kříži Ježíše Krista se už moc nekáže ani nepíše.

Někteří lidé dokonce považují zobrazení Ukřižovaného za odporné a nejraději by kříž úplně zrušili.

Prastaré nařízení, že při mši svaté musí být na oltáři kříž, na který kněz hledí, se v některých kostelích už nedodržuje, prý proto, aby na obětním stole nebylo moc věcí.

Když v restauraci uděláte před jídlem znamení kříže jako poděkování nejen za pokrm, dívají se ostatní dost divně a přemýšlejí, co jste zač.

Po dlouhých letech, kdy byly devastovány kříže a křížky u cest, se sice objevují lidé, kteří je obětavě opravují, ale kupodivu jsou to ponejvíce lidé nevěřící.

Svatý Petr Chryzolog ve svém kázání vybízí křesťany, aby se přiblížili k Ježíši beze strachu a beze studu, když vkládá do úst Spasitele slova:

„Snad vás zaráží mé utrpení, které jste způsobili, a jeho velikost. Nebojte se. Tento kříž není ostnem pro mě, ale pro smrt.

Tyto hřeby do mne nevbíjejí bolest, jen hlouběji do mne zarážejí lásku k vám.

Tyto rány nevyvolávají můj nářek, ale spíše vás uvádějí hlouběji do mého nitra.

Rozpětím mých rukou se nezvětšují má muka, ale rozšiřuje se má náruč pro vás.

Moje krev nepřichází nazmar, ale je vaším trvalým výkupným.

Pojďte tedy, vraťte se, a aspoň tak se přesvědčte, jakého máte Otce. Vidíte, že za zlo odplácí dobrem, za křivdy láskou, za veliké rány velikým odpuštěním.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme jeli na výlet do Konstantinových lázní

       Poslední sobotu v měsíci únoru jsme se vydali na výlet do našich nejmenších lázní. Kdysi zde býval jen les, ve kterém vyvěral pramen nazývaný místními „Smraďoch“. Jeho léčebné účinky místní obyvatelé dobře znali a využívali již v 16. století, ale první dřevěná budova lázní byla postavena až v roce 1818.

V roce 1837 koupil lázně majitel Bezdružického panství a zámku Konstantin z Löwensteinu a zahájil velkolepou přestavbu a rozšíření lázeňských služeb.

Jeho syn Karl Heinrich prodal lázně v roce 1872 majiteli uhelných dolů Františku Josefovi Pankrácovi (to je ten, po kterém se jmenuje Panrác u Nýřan), který dal postavit novou moderní lázeňskou budovu, založil kolonádu i lázeňský park a také nechal zbudovat kostel Panny Marie Lurdské.

Vláčkem jsme se dopravili až do konečné stanice Bezdružice a pak po krásné cestě seběhli jeden kilometr do Konstantinových lázní. Prošli jsme tzv. Staré lázně, ty úplně původní, kde vyvěrá „Rudolfův pramen“ (ten smraďoch), prošli jsme lázeňský park, minuli kamenný pamětní kříž a pak jsme se rozdělili. První část výpravy, která s sebou měla plavky a touhu si zaplavat, se ponořila do místního krytého bazénu s krásně teplou vodou, zatímco ta druhá část s dětmi se raději šla vyřádit na dětské hřiště s lezeckou stěnou.

Sešli jsme se zase na obědě v restauraci Na pohodě, kde bylo narváno uvnitř i venku, na jídlo jsme si sice trochu počkali, ale bylo opravdu výborné. A zvláště to kafe nakonec. A protože byl ještě čas, než nám pojede vlak nazpět, šly si děti zasehrát na další hřiště a někteří dospělí se vydali na další procházku po lázeňských parcích.

Cestou jsme si v jedné cukrárně koupili „Oplatky šviháka lázeňského“ s příchutí čoko-čili, a v té druhé jsme ochutnali obrovskou palačinku.

A i když ještě není sezóna a venkovní prameny jsou zavřené, mohli jsme si v lázeňském domě načepovat do lahve vzorek železitého Prusíkova pramene.

Výlet bez aut se opravdu povedl a my se už těšíme na další vlakovou výpravu!

Zprávy a oznámení

V neděli 8. března bude výměna kartiček Živého růžence.

Ve čtvrtek 19. března slavíme Slavnost svatého Josefa.

Mše svatá v Nýřanech bude jen večer v 17. 00.

V sobotu 21. března bude sloužena poutní mše svatá v kostele svatého Josefa v Úhercích od 14 hodin.

Mše svatá ve Zbůchu tuto sobotu nebude!

V neděli 22. března se bude při mši svaté v Nýřanech udílet svátost pomazání nemocných, aby se během postní doby mohla uzdravit naše duše i naše tělo.

Ve středu 25. března je Slavnost Zvěstování Páně. Mše svatá v Nýřanech ráno v 7. 45 i večer v 17. hod., kdy obnovíme slib duchovní adopce nenarozených dětí.

Ve čtvrtek 26. března bude Postní kající pobožnost od 16 hodin v kostele v Nýřanech s možností přijmout svátost smíření.

Pobožnost „Hořké žaly“ budeme letos zpívat ve Svatém týdnu, tedy ve středu Svatého týdne večer, na Zelený čtvrtek po mši svaté a na Velký pátek po skončení velkopátečních obřadů, jako adoraci před vystavenou Nejsvětější Svátostí.

Při Vigilii Bílé soboty bude v Nýřanech křest dospělého katechumena. Vigilie začne letos opět ve 20 hodin!

Na Boží Hod Velikonoční a na Pondělí Velikonoční bude svěcení velikonočních pokrmů.

Ze soboty 28. března a neděli 29. března se mění čas na „letní“. Na Květnou neděli tedy vstáváme o hodinu dříve!

Od pátku 10. dubna bude páteční mše svatá začínat v 18.00 hodin.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 20. března 2026 po večerní mši svaté.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň ke křížové cestě

Ó hříšníku, vem k srdci Krista umučení,

Pán na kříži visící podoben si není.

 K hanbě obnažený, strašně poraněný,

místa nemá zdravého, celý je zmučený.

Tělo biči zmrskané od hlavy do paty,

srdce kopím proklané, krev jsou jeho šaty.

Považ lidská duše, tvá zlost to činí vše,

hřích tvůj na dřevo kříže přivedl Ježíše.

Hle, Ježíš již umírá množstvím ran zemdlený,

a k Otci se ubírá žlučí napojený.

Hvězdy, slunce, měsíc, skály se pukajíc,

svou žalost ukazují, a ty, člověče, nic.

Kriste ukřižovaný, pro tvé umučení,

dej, ať tvé svaté rány jsou duši k spasení.

Dej, ať krev tvá drahá mé duši je vláha

a v poslední úzkosti, dej, ať pomáhá.

Když od všech opuštěna z těla se oddělí,

rač jí být ochrana, ó Vykupiteli.

Odpusť viny její, přijmi ji v pokoji,

jak kajícímu lotru rci: Dnes budeš se mnou v ráji. Amen.

Poutnický kancionál „Salve Regina“

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Těnovice

1927

       Dětinná úcta a láska k Rodičce Boží vedla každoročně zbožné naše osadníky na Svatou Horu u Příbrami, kteří konali pouť buď pěšky do Rožmitálu a potom drahou, anebo autem ze Spáleného Poříčí. Chtěje dát pouti té důstojný ráz a dáti příležitost i vlažným, uspořádal jsem 28. května společnou pouť ze tří osad, totiž zdejší, poříčské a číčovské. Vyšli jsme z Těnovic v sobotu po mši svaté ve 4 hodiny ráno pěšky přes Číčov do Rožmitálu, odkud jsme jeli vlakem. Poutníků bylo na 100, většina z nich ale nesetrvala do pondělí, ale vrátila se domů v neděli nazpět, prý z nedostatku času. Příště bude lépe konati pouť ve dvou dnech a ani se asi pěšky konati nebude, neboť mnozí používají z pohodlí auto ze Spáleného Poříčí.

       Ve dnech 2. – 5. července konal se v Plzni župní slet Čsl. Orla a sjezd katolického lidu západočeského. Plzeňské ulice, jindy tak šedé a smutné, zasvitly a prohlédly pod modří košil orelské gardy. Jak se rozzářila a rozveselila ta stará, vždy věrná Plzeň, když opět po dlouhých letech tmy a lží patřila na rytíře pravdy Boží a slyšela zvuk jejich kroků. Nuže, jen dále na započaté cestě, dál k novým metám a k novým vítězstvím na českém západě!

1929

       Rok Svatováclavský! Letošní rok je zvláště v dvojím ohledu rokem jubilejním. Od mučednické smrti svatého Václava uplynulo 1000 let a od svatořečení Jana Nepomuckého 200 let. Svatý Jan Nepomucký byl svatořečen 19. března roku 1729 papežem Benediktem XIII. V Praze i v Nepomuku slaveno bylo svatořečení v říjnu. Jak lid měl svatého Jana rád, vidno z přečetných procesí, která připutovala do Prahy i do Nepomuka. Také z Plzně, z Klatov, z Rokycan. Úcta a láska k tomuto světci nevyhasla v srdcích českého lidu ani dnes, jak ukázal hojnou účastí na slavnostech, jež se pořádaly v Nepomuku od 19. března a po celý květen.

       Do slavností svatojánských mile zasáhly velkolepé oslavy svatováclavské. Trvaly od 15. května do 10. října, v té době konány různé slavnosti, kongresy, sjezdy a hromadné výpravy do památných míst. Jak uboze směšně naproti tomu vypadali naši obr-pokrokáři Sokolíci, když ve své slepé zášti v červenci uspořádali, ve dnech orelsko-svatováclavských, svůj truc-slet v Plzni. Však také podle toho dopadli…

       Lid československý a katolický nedal se naštěstí nikým másti a přišel v obrovských masách z Čech, Moravy, Slovenska, Jugoslávie, Francie, Belgie, Německa do matičky Prahy manifestovat své katolické přesvědčení a vzdát velkému světci svůj hold. Přijeli i američtí Čechové uctít památku velikého syna Čechie. Ve čtvrtek 20. června přivezly na Wilsonovo nádraží tři zvláštní rychlíky dvě výpravy zámořských krajanů, celkem jich bylo 658.

       První průvod Prahou konal se 30. června a překvapil kde koho. Čítal na 20.000 lidí ze všech možných zemí.

Slavnosti Orelské vyvrcholily 5. července. Po mši svaté se na povel náčelníka celé ohromné shromáždění řadilo k průvodu Prahou. Na 30.000 mužů a žen kráčelo za zvuků kapel přes Václavské náměstí přes Karlův most na Malostranské náměstí.

V neděli 7. července konal se průvod krojový. Bylo dojemné pozorovati prosté venkovany z nejodlehlejších koutů republiky, s jakou posvátnou úctou přicházeli do svatováclavské kaple v chrámu svatého Víta a vroucně se modlili u stříbrného náhrobku svatého Jana Nepomuckého.

Nepřátelský tisk zpočátku se smál, že to budou procesí jen svíčkových bab, když však viděl ty obrovské davy statných mužů a žen, švarných jinochů a dívek, doznal, že účast byla nečekaná, ale byl to prý většinou jen chudý lid, který pojídal svůj skrovný pokrm někde na schodech chrámů a procházel jen kostely, hospody a bary…Těžko opravdu se nesmát.

 1930

       Práce nevěreckého tisku přináší již trpké ovoce. Loupežná přepadení a krádeže za bílého dne jsou na denním pořádku. Lupičské řemeslo kvete u nás jako za doby Jana Lucemburského. Četnictvo je nervózní a přepracováno a policie stále na nohách. Lupiči jsou vesměs mladí lidé z řad komunistických a socialistických. Nebude-li jinak možno, musí vláda vyhlásit stanné právo na lupiče. Lid chce mít klid a život za své krvavé peníze odváděné ve formě daní, zajištěn. Také na zdejší osadě v Hořehledech ukraden v noci vepř rolníku Františku Bažantovi, a za vsí v obilí vyvrhnut.

       Dne 27. ledna zaveden byl nový autobusový spoj na trati Nové Mitrovice – Nezvěstice a Borovno – Nezvěstice. Zdejší kraj a především dělnictvo uvítali tento podnik s velkou radostí. Dělníci chodívali již po 2. hodině noční přes Těnovice na stanici Mešno-Lipnice. Kdežto nyní budou moci déle spáti a nastupovati doma.

       Když potoky tekla krev na světových bojištích a doma slzy, tehdy náměstek Kristův na zemi – papež ohnivými slovy zapřísahal vladaře, aby zanechali krvavého zápasu a pro milosrdenství Boží slitovali se nad lidstvem. Nikdo neměl odvahy postaviti se hrůzám světové války, jediný papež připomínal vládám jejich povinnosti. Uplynula léta. Na Rusi rozzuřilo se peklo vyvolané židy bolševiky. Praví se, že ani pohanský Nero nepronásledoval tak křesťany jako nynější uzurpátoři bolševičtí mučí a popravují naše bratry Slovany. A svět? Mlčí! Jediný papež Pius XI. pozvedl svůj hlas proti všem.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Tajemství kříže

       V „Krédu“ vyznáváme, že Bůh se vtělil „pro nás lidi a pro naši spásu“. Když Syn Boží přišel na tento svět, nenárokoval si pocty a slávu, které mu podle práva náležely. Nejenže si zvolil skromný skrytý život, ale také nejvyšší ponížení pašijí, které ho měly dovést k nejvyšší slávě po Otcově pravici.

       Kříž je středem křesťanského tajemství. Tvář neviditelného Boha odhaluje muž znetvořený utrpením. Kříž je středem světa, srdcem lidství a kotevním bodem naší stability. Všechno ostatní je v pohybu, všechno se mění, pomíjí a je nejisté, podle krásného hesla řádu kartuziánů: „Stat Crux, dum volvitur orbis“, jedině Kříž zůstává stát a svět se točí kolem něj.

       Kříž je středem všeho a jedinou cestou člověka k třikrát svatému Bohu, který nám projevil takovou lásku. Víra v toto tajemství nás radikálně odděluje od jiných světových náboženství.

Kříž je Boží korouhev. Není jakousi skvrnou na jeho cti a slávě, naopak je jejím nejskvělejším klenotem.

       Kříž je pro lidstvo životně důležitý. Potřebujeme ho, aby se náš svět změnil, aby se srdce člověka naplnilo láskou. Projevy Boha a Boží lásky ve světě jsou odpuštění, smíření a kříž. Kříž odhaluje neslýchané přání Boha sdílet svůj život plně s člověkem, odít ho svatostí, zahrnout ho svou láskou, odpuštěním a otcovskou něhou.

       Kříž zjevuje „pošetilost Boží lásky“ k nám a tato pošetilost je nám Boží mocí a Boží moudrostí, jak píše apoštol Pavel do Korintu. Kdyby Ježíš povolal pluky andělů, aby ho vytrhly z rukou vojáků, nezjevil by skutečnou tvář svého Otce, který jde až ke smrti za ty, které miluje. Nezjevil by Boží všemohoucnost, ne všemohoucnost, která drtí a tyransky ovládá, ale všemohoucnost lásky, která vytrvá až do konce a nedá se přemoci žádným odmítnutím, žádným hříchem. Na kříži Ježíš skutečně projevuje Otcovu něhu a Boží tvář.

       Kříž je jako hora, na níž je třeba vystoupit a odkud je nám dáno hledět na lidi a na svět očima samotného Boha, s láskou, něhou, milosrdenstvím a soucitem.

       Kříž je místem definitivního zjevení Boží lásky, je i místem odpuštění a smíření. Žijeme ve světě, který je stále násilnější, barbarštější a krutější. Ke vzájemnému odpuštění a smíření dospějeme jen tehdy, když přijmeme Kristův kříž jako práh konečné proměny, počátek nového světa.

PROMLUVY

Buď pokorný

       Jednou ze sedmi hlavních ctností je pokora. Pokora, to je ctnost, kdy všechno dobré Bohu přičítáme, svou vlastní slabost a hříšnost uznáváme a proto se rádi ponižujeme.

       Pokora, to je ctnost Kristova. Pokoře učil a on sám byl zářivým vzorem pokory. Z tohoto důvodu opovrhujme pýchou. Odhoďte pýchu, a abyste nebyli nazí, oblékněte roucho pokory.

       Pokora dělá člověka šťastným a spokojeným. Člověk pokorný je rád, je-li nevšímán. Varuje se všeho nápadného v celém svém chování, v chůzi, v řeči, v šatu, v modlitbě, zkrátka ve všem. Pokorný nepokládá se za lepšího, než jsou jiní, nemluví o chybách jiných, nevolí si lepší místo, netlačí se do popředí.

       Pokora dělá člověka šťastným, protože nepostrádá věcí a statků pozemských. Bohatství, majetek, úřady, pochvaly, výhody – to všechno je pro něj bezvýznamné a pohrdá tím, protože před Bohem ho to nemůže učinit lepším a dokonalejším.

Pokora se spoléhá na Boha. Protože zná lidskou slabost, nespoléhá se na konání dobrých skutků nebo na své slabé síly.  Nespoléhá se na svojí statečnost, dovednost, nebo nadání, ale spoléhá se na pomoc Boží jako David, když se postavil Goliášovi.

       Pokorný člověk se nebojí lidí. Protože mu nemohou nijak ublížit. Stává se duševně silným, klidně snáší všechno, neboť ví, že je pod ochranou Boží, a že Bůh na něj nedopustí nic, co by mu nebylo prospěšné.

       Pýchu člověka krotí pokorná vzpomínka na smrt. Jan Almužník, patriarcha v Alexandrii, poručil hrobníkovi, aby každého rána přišel k němu s lopatou v ruce a zeptal se ho: „Otče, kde chceš, abych ti vykopal hrob?“ V klášteře sv. Bernarda cisterciáci v křížové chodbě, kudy denně chodili do kostela i do jídelny, procházeli kolem otevřeného hrobu, který byl připraven pro kněze, který první z nich zemře. U toho hrobu se také shromažďovali, aby se modlili za zemřelé a navzájem se posilovali v pokoře.

       Říkejme si proto i my často: „Všechna sláva – polní tráva!“

       Zamilujte si ctnost pokory!  Ona zpříjemní vám život, učiní, že budete žít šťastní a spokojení, odvrhněte pýchu a řiďte se radou apoštola Pavla, který napsal křesťanům v Římě: „Napomínám všechny, abyste si o sobě více nemysleli, než se sluší mysliti.“

Amen.                                                                               P. Jindřich Šimon Baar, 1901.

DOPISY NAŠICH ADOPTIVNÍCH DĚTÍ

Dopis Jackline Nakato z Ugandy,

dívky, která touží stát se řeholnicí.

Zdravím vás ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, doufám, že se máte dobře.

Ráda bych poděkovala za vaši podporu mojí formace, zejména teď, když jsem na novém stupni formace, a nyní jsem už postulantka! Měla jsem možnost zažít různé modlitební zážitky, zůstávám ve spojení s Pánem, také se za vás pokaždé modlím. Zúčastnila jsem se duchovních cvičení, po kterých se cítím být uzdravena ze všech špatných emocí a zážitků. Chci vás ujistit, že jsem teď nový člověk. Kéž i na vás sestoupí Boží milost a zůstane s vámi každý den vašeho života.

Nyní jsem v postulátu. Učím se velmi mnoho věcí v tomto stádiu formace. Jedna z nich je být kreativní v čemkoliv, co dělám, a hlavně rozvíjet svůj život modlitby. Ačkoliv v tom mám úspěch, stále jsou přede mnou mnohé výzvy, jak vytrvale následovat svého Mistra, kterým je Kristus. Tato etapa mě posiluje, abych mohla čelit životu a aby se vše stalo z Boží lásky. Pokračuji také v modlitbách za vás, aby vás Pán i nadále mocně podporoval a splnil všechna tvá dobrá přání.

       V této době se my křesťané připravujeme na příchod Pána, který se nám narodí. Tento čas je důležitý v tom, jak uklízíme své domovy, připravujeme výborné pokrmy, jako kuře s bramborami nebo matooke (tradiční ugandský pokrm z vařených zelených banánů) a jiné. Mám z tohoto času velkou radost.

       Doufám, že budeme stále v duchovním kontaktu, jsem moc ráda, že jsem jako vánoční dárek již teď dostala nové prostěradlo do postele. Opravdu za všechnu vaši lásku mohu dát jen to, že se za vás budu modlit. Zůstávám vaším drahým přítelem.

Postulantka Jackline Nakato.

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

Zázrak s křížem

       Ve Španělsku 13. století vládnou Maurové, tedy muslimové, kteří tvrdě vystupují proti křesťanům a mnoho jich kvůli jejich víře vězní.

Jedním z vězňů je i kněz Ginéz Perez de Chirinos, který natolik zaujme místního krále Abú Saída, že s ním hovoří o křesťanské víře. Král by chtěl zejména pochopit Mši svatou, a proto nařizuje knězi, aby ji před ním neprodleně odsloužil.

        Když se z nedalekého kostela podaří sehnat všechno potřebné ke mši svaté, páter Ginéz ji začne sloužit. Ovšem po nějaké době si všimne, že na oltáři chybí kříž a znepokojeně bohoslužbu přeruší. Král se ptá, proč nepokračuje? Kněz odpovídá, že chybí kříž, bez kterého nesmí být sloužena mše svatá. V tu chvíli se v místnosti objeví světlo a v něm dva andělé nesou na oltář zářící kříž. Dojatý kněz poděkoval Bohu a pokračoval s radostí v celebrování mše svaté. Zázrak ale pokračoval.

V okamžiku proměňování král Saíd viděl místo hostie krásné dítě, které se na něj usmívalo. Poté, co se stal svědkem těchto zázračných událostí, král i jeho rodina okamžitě konvertovali ke křesťanství a nechali se pokřtít. Král přijal jméno Vincent a jeho manželka jméno Helena.

Od tohoto dne, 3. května roku 1231, se město začalo nazývat Caravaca de la Cruz a kříž, který přinesli andělé, byl po celá staletí uctíván jako „Vera Cruz“ – pravý kříž. Obsahoval totiž částečku kříže, na kterém zemřel Ježíš Kristus.

Pro stále rostoucí počet poutníků, kteří ho chtěli uctít, byl postaven nový kostel Svatého Kříže. V tomto kostele povolil papež slavit Jubilejní rok, a to každých sedm let až na věky. Tímto privilegiem se může pochlubit jen pět kostelů na světě.

       Král Saíd, nyní už král Vincent, uzavřel spojeneckou smlouvu s křesťanským králem Jaimem Dobyvatelem a v jeho službách šířil křesťanství a bojoval proti svým bývalým souvěrcům.

JUBILEJNÍ ROK SVATÉHO FRANTIŠKA

Začalo to v San Damiano

Na svých toulkách po okolí rodného města Assisi došel jednoho dne svatý František ke kostelíku svatého Damiána. Nikdo se o něj už mnoho let nestaral, a proto byl v dost špatném stavu.

V jeho ruinách našel František potřebný klid k modlitbě a také dřevěný kříž, před kterým poklekl. A pak uslyšel hlas:

       „Františku, jdi a obnov můj kostel, který, jak vidíš, se rozpadá.“

       František si s úžasem uvědomil, že to mluví Kristus vyobrazený na kříži. Vstal tedy a začal přemýšlet, kde vzít peníze na opravu kostelíka svatého Damiána. Sám neměl nic, a tak vzal ze skladu svého otce nějaké látky a prodal je i s koněm, na kterém je přivezl ke kupci. Otec se na něj samozřejmě rozhněval a žádal před samotným biskupem, aby František nejen uhradil, co mu ukradl, ale také aby se znovu stal poslušným synem.

       František se v ten den, na jaře roku 1206, rozešel s otcem, s bohatstvím i s domovem a oblečený jen do hrubého hábitu začal vlastníma rukama a z vyžebraných peněz opravovat kostelík. Ten se pak stal prvním klášterem Chudých sester svaté Kláry.

       Ale Kristus chtěl od Františka víc, než jen opravit kostelík. Italské slovo „Chiesa“ znamená kostel i církev. Až později svatý František pochopil, že Spasitel od něj žádá opravu a obnovu Církve.

Kříž, ze kterého Ježíš mluvil, je uctíván dodnes v klášteře klarisek v San Damiano. Je to vlastně ikona syrského typu. Pod křížem je na jedné straně vyobrazena Panna Maria a svatý Jan Evangelista, z druhé strany stojí Marie Magdalská, Marie Jakubova a setník Longin. V horní části kříže je vidět ruka Boha Otce a na čele Spasitele je jizva ve tvaru holubice – Duch svatý. Sám Ukřižovaný Kristus má otevřené oči, je to vlastně zobrazení Krista, který je už vzkříšen.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kronika velocipedistů Rokycany

1884

       Hned po založení klubu velocipedistů vznikla myšlénka, která provedena byvši měla by pro sport velocipedistický význam rozsáhlý. Jako každý spolek hledí ukázati světu lesk, krásu a důležitost svou a tím povzbuzovati jiné pro ideje své, tak i zde objevil se moment nejen krásný, ale pro náš sport i velmi důležitý. Je to myšlénka pořádati slavnost velkolepou, kterou by se světu ukázala krása a lesk i praktická cena velocipédu.

Hlavním bodem bylo zvoleno pojmenovati velocipédy, k čemuž družiti se má závodění i krasojízda. A tak ustanoveno, aby slavnost pod názvem „Pojmenování velocipedů“ bude 25. května tohoto roku.

Velice vhodný program načrtl náš horlivý člen Emil Veselý. Od té doby odbývaly se velmi časté schůze, v nichž se pracovalo na tom, aby slavnost vskutku perlou se stala. Poté sestaven program následující:

V sobotu 24. května:

• Uvítání hostů.
• Přátelský večírek v klubových místnostech v hotelu „U Černého koně“.

V neděli 25. května:

• O 6. hodině ráno budíček.
• Uvítání hostů.
• O 12 hodině banket v hotelu „U Černého koně“.
• Ve 2 hodiny slavnostní závodění o dámskou cenu.
• Ve 3 hodiny slavnostní jízda s hudbou všech přítomných velocipedistů ze závodiště do zahradních místností „Na zelené“.
• O půl 4 koncert tamtéž.
• O půl 5 slavnostní řeč a slavnostní pojmenování velocipedů.
• V 8 hodin závěrečný Věneček.

Nyní jednalo se o to, jak vlastní výkon pojmenování velocipedů proveden býti má. A schváleno po delším rokování, aby páni, kteří se svými velocipédy se zúčastní, požádali dámy, aby přitom byli družičkami, jména vybraly a také k nim říkanku přidaly. Ku obřadu pojmenování přihlásilo se třináct velocipedistů. A toto jsou vybraná jména a k nim průpovídky:

BLESK     „Blesk v ruce máš, buď opatrný, dej pozor, ať neuhodí!“

CASTOR „Tvůj Castor by nezůstal ještě nikdy stát, kdybys jej mohl místo nohou ústy hnát!“

MILČA     „Ani tenkráte nepohrdej Milčou dnes ti přisouzenou, až sobě vyhledáš za družku života jinou.“

PAŠÁK     „Pašák celý zelený, firma, jíž slouží, je obchod dřevěný.“

PONY       „Pony malý koník je, však jak velký, shazuje“.

RADOUŠ „Šandore, hleď si dobře svého Radouše, a buď vždy pamětliv, že přec shazuje, třeba nekouše.“

SÁŠA        „Chladné Rusi Sáša vládne, však nikdy z trůnu nespadne. Tvá Sáša nesmí tebou vládnout, musíš tedy pevně sedět a nikdy nespadnout!“

SLAVIA   „Staroslavné české jméno tvému kolu dáno, hrdým naň vždycky buď, zaslouží být vryto do zlata, protož pozor, pane Havlíku, neskácej jej nikdy do bláta!“

ŠÁRKA    „Šárka s Jiříkem spojená, toť česká slavná jména, obě, Jirko, drž pevně vzhůru, ni jedno ni druhé neklaď na českou půdu!“

ŠÍP                        „Pamatuj, že šípem dobývají se srdce, a dej pozor, ať nevjedeš namísto do srdce na hromádku hnoje!“

ŠIPKA      „Kde šipka, tam lovec nablízku, proto pozor dej, Františku!“

VELKÝ ZÁPADNÍ „Zde tvůj Velký západní, pane Liška, však pozor naň, ať neskončí jak šiška.“

FAUSTIN „S Faustinem svým kdykoliv budeš konat cestu ňákou, vzpomeň, že doma Markétka čeká, a to budiž ti k návratu mocnou pákou!“

       Již v pátek večer zavítali k nám bujaří velocipedisté z Bučic, kteří v sobotu ráno dělali výlet do Plzně. V sobotu večer shromáždilo se pak při přátelském večírku v hotelu mnoho hostů. Byli zde členové klubů smíchovského, krajského, vinohradského zásmuckého a jiní. Zábava byla velice srdečná a živá.

Radost bylo patřiti na české velocipedisty, jak se bavili nejen hovořením, ale i zpěvem, i není tudíž divu, že čas velmi rychle plynul, a nežli se kdo nadál, přikvačila půlnoc. Ještě dlouho po půlnoci seděli někteří pohromadě.

       V neděli již o 6. hodině ranní probuzeni byli občané budíčkem: velmi pěkně sehraná kapela c. k. sboru ostrostřeleckého zde procházela městem, přičemž přednesla několik pěkných hudebních čísel. Dopoledne shromáždili se pak hosté v hotelu „U Černého koně“ vítáni členy našeho klubu.

       V poledne zasedlo se pak k banketu, jehož zúčastnilo se celkem 80 osob, takže místnosti hotelu byly takřka přeplněny.

Následují podpisy členů, kteří se zúčastnili večerního Věnečku.

A tím Pamětní kniha velocipedistů končí.

DOPISY OD PAPEŽŮ

Apoštolský list Benedikta XV. „Bonum sane“

o svatém Josefovi (1920)

       Bylo to dobré a prospěšné pro křesťanský lid, že náš předchůdce nesmrtelné paměti, Pius IX., ustanovil ochránce vtěleného Slova, svatého Josefa, patronem katolické církve. A protože v prosinci bude padesáté výročí této slavnostní události, považujeme za velmi užitečné, aby ji slavil celý svět.

       Je třeba říci, že posvátnost manželství a respekt k otcovské autoritě byly válkou mnoho ovlivněny. Musíme se zármutkem konstatovat, že veřejná morálka je nyní mnohem zvrácenější a zkaženější než dříve. Lidé, na které dopadla pohroma války, byli zasaženi ještě větší zkázou, a to naturalismem, tou velkou pohromou století, která když zakoření, oslabuje touhu po nebeských statcích, uhasí plamen božské lásky a odvádí člověka od milosti Krista, který uzdravuje a povyšuje. A nakonec bere světlo víry a ponechává jen zkažené síly přírody. Tak se stalo, že mnozí se věnovali pouze dobytí pozemských statků.

       A nyní, abychom připomněli mužům, kteří si vydělávají prací, aby byli uchráněni před nákazou socialismu, hořkého nepřítele křesťanských principů navrhujeme jim jako vzor svatého Josefa, aby ho následovali jako zvláštního průvodce a ctili jako nebeského patrona.

       On žil podobný život jako oni. Ale skromný a chudý stav dokázal ozdobit vznešenými ctnostmi. Především těmi, které měly zářit ve Snoubenci Neposkvrněné Marie a v Pěstounovi Pána Ježíše.

Proto se v Josefově škole všichni můžeme naučit uvažovat o věcech, které jsou přítomné, ve světle budoucích věcí, které trvají věčně. Utěšují nevyhnutelné těžkosti lidského stavu nadějí na nebeské statky, přitom žijí střízlivě a poslouchají Boží vůli.

S rozkvětem oddanosti ke svatému Josefovi se jistě zvýší i oddanost ke Svaté rodině z Nazareta. Skrze Josefa jdeme přímo k Marii a skrze Marii k původu veškeré svatosti – k Ježíši. Proto chceme, aby křesťanské rodiny byly těmito úžasnými příklady ctnosti zcela inspirovány.

Proto upřímně nabádáme všechny katolické biskupy, aby přiměli věřící k větší úctě ke svatému Josefu. Existuje několik způsobů, jak může být patriarcha uctíván, zvláště aby všechny středy v roce a v celém měsíci březnu, který je mu zasvěcen, byly praktikovány pobožnosti ke Snoubenci Panny Marie v každé diecézi.

Dáno v Římě 25. července 1920.

O KRÁLOVSKÉ CESTĚ SVATÉHO KŘÍŽE

       Mnohým se zdají tvrdá tato slova: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne!“ Ale mnohem tvrdší bude uslyšet v poslední den: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně“!

       A právě tehdy ti, kdo rádi slyší a následují slova kříže, přestanou se bát. Toto znamení kříže bude na nebi, až Pán přijde soudit. Tehdy všichni služebníci kříže, kteří se v životě připodobnili Ukřižovanému, přistoupí ke Kristu Soudci plni důvěry.

       Proč se tedy bojíš přijmout kříž, s nímž se kráčí do nebeského království? V kříži je spása, v kříži je život, v kříži je ochrana proti nepřátelům. A není jiné cesty k životu a k pravému vnitřnímu pokoji, než cesta svatého kříže.

       Uspořádej a zařiď si všechno, jak sám chceš a jak rozumíš, a shledáš, že vždycky se musí, chtěj nechtěj, něčím trpět, a tak vždycky dojdeš ke kříži. Někdy tě opustí Bůh, jindy tě budou soužit bližní a nejčastěji budeš na obtíž sám sobě. Kříž je stále připraven a všude tě čeká, neunikneš mu, i kdybys utekl sebedál, neboť ať přijdeš kamkoliv, všude s sebou neseš sebe sama a všude najdeš sám sebe.

       Poneseš-li svůj kříž ochotně, sám tě ponese a povede k touženému cíli, totiž tam, kde bude konec utrpení, a to nebude zde na zemi. Poneseš-li jej však nerad, sám si jej ztížíš a učiníš krutým břemenem, a přesto jej nést musíš. Odhodíš-li jeden kříž, hned mimo veškerou pochybnost najdeš jiný, a možná těžší.

Celý Kristův život byl kříž a mučednictví, a ty hledáš odpočinek a radost? Bloudíš a bloudíš, hledáš-li něco jiného, než snášet protivenství.

Ulož si tedy, jako dobrý a věrný Kristův služebník, že zmužile poneseš kříž svého Pána, ukřižovaného z lásky pro tebe. Připrav se snášet v tomto ubohém životě mnohá protivenství a různé těžkosti.

Jestliže se připravíš, k čemu jsi povinen, totiž k utrpení a k smrti, hned ti bude lépe a najdeš pokoj. Právem bys měl rád něco vytrpět pro Krista, když tolik lidí vytrpí těžší věci pro tento svět. A Bohu není nic příjemnějšího, tobě na tomto světě pak nic spasitelnějšího, než ochotně trpět pro Krista.

Naše zásluha a náš duchovní pokrok totiž nezáleží v množství radosti a potěšení, nýbrž spíše ve snášení velkých těžkostí a strastí.

Vždyť kdyby bylo bývalo pro spásu lidstva něco lepšího a užitečnějšího než trpět, byl by to Kristus jistě ukázal slovem i příkladem. On však své učedníky, kteří ho provázeli, i všechny ty, kteří ho provázet chtějí dnes, výslovně nabádá k nesení kříže, když praví: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne!“  

Tomáš Kempenský: Následování Krista.