ÚVODNÍK – NUDA V KOSTELE

Nedávno přišla jedna paní nakouknout do kostela, aby se ochladila v tom vedru. Chvíli se rozhlížela po kostele a pak povídá:

„My jsme taky s dcerou věřící katolíci“.

„A proč nechodíte do kostela? Nikdy jsem vás tady neviděl“.

„My ale chodíme, do jiného kostela, no je pravda, že to nejsou katolíci, ale zase tam pěkně zpívají, někdy i tancují, dceři se to moc líbí, a po bohoslužbě si vždycky ještě povídají a dají si něco dobrého k snědku.“

Mluví se o tom v různých variantách pořád dokola. Do kostela prý moc lidí nechodí, protože je tam nuda a málo zábavy. A taky ticho. A zatuchlý vzduch. A smutná nálada. A mluví se jazykem, kterému nikdo nerozumí. A vypadá to tam jako v muzeu. A tak dále.

A tak vznikají v různých variantách doporučení, jak lidem pobyt v kostele zpříjemnit, aby se tam cítili vítáni, měli tam pohodlí, skvělý duchovní zážitek, lidský přístup a tak dále.

V některých kostelích skutečně zažijete celý řetěz takových příjemných překvapení. U vchodu vás vítá sám pan farář, lavice jsou měkké a v zimě vytápěné, sousedi se na vás usmějí a zeptají se na zdraví, malé děti si během mše svaté hrají v oddělené místnosti, kam se pro jejich rodiče přenáší to, co se děje v kostele, kázání je skvěle srozumitelné, hudba veselá a zpěv jásavý, na konci přidá kněz k požehání pár veselých postřehů, ve dveřích se ještě se všemi srdečně rozloučí nebo je pozve na čaj a kafe na faru.

Je to pěkné, ale opravdu to není to podstatné. Občas je dobré si připomenout, že celé generace našich předchůdců (a předků) přicházely do kostela o dost dříve než my, protože se ještě přede mší svatou všichni modlili růženec. Vítali se mezi sebou navzájem. Většina lidí po celou dobu stála nebo klečela, děti měly své místo před lavicemi na studené dlažbě, kde měly pod koleny v nejlepším případě rákosové rohože. Nenudili se. Soustředili se. Pozornost upírali, každý svým způsobem, k oltáři, ke svatostánku, na kříž. Věděli, že proto přišli, aby se s úctou a pokorou klaněli přicházejícímu a přítomnému Bohu, Ježíši Kristu. A to je to podstatné i pro nás, bez ohledu na to, kolik jaké omáčky je kolem. Klaníme se Bohu.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme v noci otevírali časovou schránku

       Kostel Nejsvětější Trojice v Jezné dostává novou věž. Původně měl pan stavitel na stávající krov báně jen přiložit nový měděný plech, ale po odkrytí starého plechu se ukázalo, že celý krov je ve velmi špatném stavu. A tak letos vyrůstá zbrusu nový krov a oplechování přijde na řadu až příští rok.

Po sejmutí makovice a kříže jsme dostali do rukou takzvanou časovou schránku. Malý kovový váleček, který se podle tradice dává do věží kostelů při jejich opravě. Většinou obsahuje dopis od toho, kdo opravy zajišťuje, nějaké dobové noviny, mince, občas i obrázky nebo fotky. A tak jsme byli zvědaví, co se v této schránce skrývá…

       Otevření schránky bylo hlavním bodem programu Noci kostelů v Jezné. Sešlo se asi čtyřicet lidí, kteří si nejprve se zájmem vyslechli povídání o historii věže, kterou stavěli po vyhoření původního kostela od roku 1606 až do roku 1686. Součástí byly i citace z dochovaných poselství časových schránek z let 1686, 1773, 1839 a 1875.

Potom se za velkého zájmu přihlížejících otevřela samotná schránka. Našli jsme v ní noviny Lidová demokracie z roku 1962, mince z téhož roku, soubor mincí z minulé opravy, která se konala roku 1930, a také dopis od tehdejšího faráře P. Aubrechta. Někdy později budeme z něj citovat některé pasáže, ale v podstatě pan farář píše (jak jsme to četli i v jiných dopisech z té doby), že poměry ve státě i v církvi stojí za houby…

Zejména mladší účastníky programu zaujaly halířové mince, které v životě neviděli.

Ti nejstarší si zase četli noviny a vzpomínky se jim vracely jako živé, takže jednotlivé novinové články o politice, sklizni, sportu nebo letu do vesmíru doplňovali o vlastní zkušenosti z té doby.

I když jsme původně čekali poselství o něco starší, nebyl nikdo příliš zklamaný, protože takový zážitek máme všichni opravdu jen jednou za život. Dá-li Pán Bůh, novou časovou schránku vložíme do nové věže za dva až tři roky a budeme doufat, že tam nejméně dalších padesát až osmdesát let vydrží bez úhony. Přečtou si ji tak vnuci těch dětí, které žasly nad hliníkovými mincemi. Nad čím asi budou žasnout oni?

Závěry synody plzeňské diecéze – 2. část

PROMĚNA DIECÉZE

Záměrem synody je připomenout věřícím, že jsou nejen farníci patřící a starající se o svou farnost, ale také diecézané, tedy členové diecéze, a proto by se jejich zájem neměl omezovat pouze na hranice vlastní farnosti nebo kostela, ale měli by se na všechno dívat z většího nadhledu.

Pan biskup nedávno ocenil, že synodní delegáti se během tří let trvání synody naučili být diecezány, pochopili totiž, co to znamená být diecezány, a proto se stali jeho neocenitelnými spolupracovníky a pomocníky na další cestě.

Proměna diecéze musí začít proměnou našich srdcí, abychom mohli být autentickými tvůrci pokoje v dnešním rozbitém světě. Následuje proměna našich vztahů, aby měly sílu přitahovat hledající lidi. A pak je třeba se odvážit proměnit naši službu. Změní se pastorační praxe, nevyhovující struktury i financování. Je naším hlavním úkolem hledat, co nejvíce pomůže lidem kolem nás vnímat radost evangelia a setkat se osobně s Kristem.

MISIJNÍ PRIORITY = na co se budeme především soustředit.

První misijní prioritou je DOPROVÁZENÍ LIDÍ na jejich životní cestě. Co to bude znamenat v praxi?

Všichni věřící i nevěřící mají mít možnost, aby je někdo doprovázel na jejich cestě (křesťanským) životem. Může to být doprovázení úplně neformální (kněz, kamarád, kmotr apod.), jak funguje doteď, ale plánuje se také zavedení formální služby duchovního doprovázení a naslouchání, které má zaručit kvalitu takového doprovázení, zejména katechumenů, nově pokřtěných a biřmovaných, aby našli své místo v církvi. Budou tedy osloveny osoby, které jsou k této službě kompetentní, posoudí se jejich připravenost a stanoví se pravidla doprovázení. Pak bude vytvořen veřejný seznam, ze kterého si každý bude moci vybrat, kdo ho v jeho duchovním životě bude doprovázet (ale povinné to samozřejmě nebude).

Až bude vytvořena stabilní základna pro duchovní doprovázení, plánuje se vytvořit diecézní školu spirituality a modlitby, která má pomáhat lidem růst v rozmanitých formách modlitby.

Druhá priorita je NAJÍT OHNISKA ŽIVOTA V DIECÉZI.

Co to bude znamenat v praxi?

V následujících letech se budou hledat „ohniska křesťanského života“ v naší diecézi. Míní se tím nejen třeba modlitební společenství, spolky, ale také třeba knihovny, kulturní iniciativy, školy, ekologické aktivity apod. Prostě se hledají aktivní lidé, kteří kolem sebe vytvářejí různé aktivity. Tato „ohniska“ budou podporována a navzájem propojena, aby spolu mohla sdílet své zkušenosti v praxi. Následně bude vytvořena diecézní mapa těchto ohnisek života, aby se ostatní od nich mohli něco přiučit.

Třetí priorita je zaměřena na SLAVENÍ BOHOSLUŽEB.

Co to bude znamenat v praxi?

Záměrem je propojit slavení bohoslužeb, sdílení evangelia a charitní službu. Jen tak bude církev důvěryhodná a plodná. Nedělní bohoslužby by měly být nejen hluboké pro věřící, ale také přívětivé a pohostinné pro ostatní. Na to bude zaměřeno vzdělávání lektorů, ministrantů, kostelníků, komentátorů atd. Na kostelních dveřích nebo vývěskách by mělo být něco, z čeho všichni příchozí pochopí, že jsou v místní komunitě vítáni. Doporučuje se např. také přizpůsobit části bohoslužby dětem, vytvořit pro ně příjemné prostředí v kostele, dospělé pozvat na farní kafe apod.

Tam, kde není nebo nebude každý týden slavena mše svatá, bude se hledat způsob, jak slavit den Páně bez kněze, a jak to naučit místní věřící.

V této části dokumentu nebyl přijat návrh textu: „…Prožívání neděle beze mše svaté v místních komunitách je pouze nouzovým řešením reagujícím na nedostatek kněží… společné slavení nedělní mše svaté nelze plnohodnotně nahradit jinými formami společné modlitby… budeme podporovat konkrétní projekty, které věřícím umožní zúčastnit na mše svaté mimo své bydliště (spolujízda) a budeme hledat konkrétní způsoby, jak zajistit slavení nedělní mše svaté i ve vedlejších kostelích…“ (zkráceno).

Budou se rozvíjet schopnosti všech věřících srozumitelně sdílet evangelium. Budou se hledat cesty, jak působit na sociálních sítích, a jak podporovat evangelizační aktivity ve farnostech, aby našemu „jazyku víry“ porozuměli hlavně mladí lidé, pro které je teď dost nesrozumitelný.

A na naši víru musí navazovat věrohodné skutky. Praktická solidarita s potřebnými proto musí být nedílnou součástí farního života. Farní charity by už ale neměly v budoucnu mít v názvu slovo „farní“. Farnosti by měly rozšířit dobrovolnictví, a také podpořit finanční účast farníků např. pravidelnými kostelními sbírkami pro charitní díla apod.

Čtvrtá priorita jsou MLADÍ LIDÉ A DĚTI.

Co to bude znamenat v praxi?

Všechny předchozí misijní priority se budou poměřovat tím, zda jsou srozumitelné a přístupné pro děti a mladé lidi. Mládež bude tím zrcadlem, ve kterém uvidíme, jestli jdou naše kroky správným směrem. Jestli tedy mládež přikývne, že tomu či onomu rozumí a je to pro ni inspirativní, bude to ten správný směr.

Záměrem je také podpořit rodiče v jejich křesťanské výchově, a větší zapojení manželů i snoubenců do různých akcí pro mládež.

Zprávy a oznámení

Poutní mše svatá v kapli sv. Anny v Pňovanech bude slavena v neděli 26. července 2026 v 10. 30 hod.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 5. července.

Setkání na faře v Nýřanech se o prázdninách nekoná!

V pátek 10. července bude mše svatá (pravděpodobně) jen večer v 18 hodin.

V sobotu 11. července můžete jet s námi na výlet do kláštera Kladruby. V 9 hodin nastupujeme do linkového autobusu v Úlicích směr Stříbro, pak nás čeká procházka z města Kladruby do kláštera (2 km), prohlídka kláštera, oběd v restauraci, návštěva Archivu vůní. Podrobnosti na plakátku.

V sobotu 25. července, na svátek sv. Jakuba, si zase zkusíme ujít kousek Svatojakubské cesty, která končí v poutním místě Santiago da Compostella. My půjdeme v 10 hod. z vlakové  zastávky Pňovany-Nový Dvůr cca 6 km do Vranova, kde se ten den shodou okolností konají oslavy 795 let obce Vranov. Program pro dospělé i děti začíná v 11 hodin a končí až o půlnoci. Podrobnosti na plakátku.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň k blahoslavenému Hroznatovi

(svátek 14. července)

Překlad latinského hymnu z roku 1702

Zdráv buď Růže divné moci,
zdráv buď, pravím, tisíckrát.
Přispívej mi ku pomoci,
volám k Tobě milerád.

Otcem, Bratrem Tě nazývám,
Tys' ochránce, vůdce můj,
Tebe jakožto syn vzývám,
Hroznato, vždy při mně stůj.

K Tobě, Otci, zrak svůj řídím,
jsem já šťastný dědic Tvůj.
V Tobě svého bratra vidím
pro norbertský oblek svůj.

Prosby svého syna uslyš,
viz mě zde klečícího.
Bratra svého, mne též vyslyš,
k Tobě vzdychajícího.

Otče, naše to dědictví
naši milou Teplou chraň;
pomáhej synům k vítězství,
všemu zlému stále braň.

Bychom tam prozpěvovali,
Bohu chválu v nebesích,
vespolek se milovali
v ráji všech vyvolených.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Těnovice

1937

       Na konci června dal statkář Sochor navážeti hnůj na jeteliště proti faře a hřbitovu u samé cesty na ohromnou hromadu, z níž vycházel nesnesitelný zápach po celém okolí. Upozornili jsme kočí s hnojem na nevhodnost místa, poslal jsem i statkáři přípis, ale nic se nedělo. Když se osadníci nad tím pohoršovali, poslal jsem stížnost zdravotnímu radovi na okresní úřad. Zdravotní komise měla přijet v první polovici července, kdy hromada hnoje po celých 14 dní parných otevřena byla, 3 – 4 potahy denně navážely nový hnůj, z něhož se šířil zápach k faře, na hřbitov i do kostela, a kdy se kočí ještě jízlivě smáli těm, kdo z kostela vycházeli, jaká je to tu vůně! Komise ale přijela až 30. července, kdy už hromada byla zarostlá travou, takže nezjistila „žádné větší pochybení“! Přítomný statkář Sochor souhlasil, že příště dá hnůj dále od kostela a fary…

1938

       Na Boží Hod Velikonoční, 17. dubna dokonala svou životní pouť na zdejší faře moje drahá matička Marie Šlaufová.  Před 14 dny ulehla vysílena vysokým stářím 86 let, ve Svatém týdnu prožívala utrpení s Božským Trpitelem, a v den jeho vzkříšení vzlétla její čistá duše k nebesům o 5 hodině večerní. Pohřeb se konal 21. dubna v našem kostelíčku, který tonul v záři světel a bohatství květin a věnců. U rakve drželi stráž Orlové a Orlice ze Spáleného Poříčí. Pohřbu zúčastnilo se veliké množství osadníků.

       V neděli 19. června šli časně zrána tři sekáči sekat seno, rolník František Plachý a jeho dva synové. O 7 hodině ranní přihnala se bouřka a sekáči se uchýlili do nedalekého lesíka.  Brzy poté přihnala se druhá bouře, ještě horší, otec odešel od smrčku, kde se skrýval, o něco dál, a na jeho místo usedl starší syn. V tom okamžiku zablesklo se a mladý život byl zmařen. Hoch chodíval sice do kostela, ale proč nebyl té neděle? Mohl býti živ. Svěť svátek, posti se v pátek a nebude ti život krátek!

       V neděli 17. července připadlo 40leté jubileum mého kněžství, které jsem oslaviti chtěl v tichosti a bez okázalosti. Zdejší osadníci však usoudili jinak. O 8 hodině přijeli pan ředitel Vambera, děkan Houška a bohoslovec poříčský František Ferda, který vyslovil mi gratulaci. Když jsem vyšel z fary, spatřil jsem řady školní mládeže s družičkami a kolem velké zástupy věřících. Doprovodili mě do kostela, kde před oltářem blahopřály mi družičky. Dojat, poděkoval jsem za milé překvapení, vzpomenuv při tom svých drahých zemřelých rodičů, kteří se toho krásného dne nedočkali. Kéž Pán Bůh dá dočkati se ještě zlatého jubilea!

       Letošní rok byl pro hospodářství dvakrát katastrofální. V době sklizně v srpnu přišly lijavce, obilí se nemohlo svážeti a na polích vypadalo. Druhá kalamita postihla v září dobytek v podobě slintavky a kulhavky, které krutě řádily po celém okolí.

       Tak jsme doufali a spoléhali na mocné spojence. Učili nás víře v Rusko, v pokrok, ve všelijaké ideologie, ale neučili nás věřit a doufat v Boha. Naopak víra v Boha a důvěra v ochranu sv. Václava se tupila, za víru v Boha a dědictví svatováclavské jsme se styděli, nyní jsme zvěděli a zakusili, jak „zlá a hořká je ta věc, opustiti Hospodina, Boha svého“, jak říká prorok Isajáš. Hrozné dny dolehly na nás, národ svatováclavský. Tisícileté dědictví svatováclavské jest rozparcelováno. Tak jsme potrestáni za svou pošetilost a lehkověrnost. Za to, že jsme nevěřili, a nedoufali v Boha. Že jsme zrazovali svou katolickou víru. Opuštěni všemi, Anglií, Francií, Ruskem přijali jsme anglo-francouzský návrh odstoupení německých okresů říši německé.

       Před 20 lety, 3. listopadu 1918, byl stržen mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. To bylo znamením začátku mnoha dalších omylů a zločinů. Tento sloup neměl žádnou souvislost s bitvou bělohorskou, byl zbudován až 30 let poté, rok 1648, na památku, že Praha byla českým lidem vítězně obhájena před vpádem švédských vojsk. Byla to studentská legie vedená jezuitou Jiřím Plachým. Bylo to 70 jezuitů a jim po boku stáli minorité, karmelitáni, servité, pauláni, benediktini, cyriaci a milosrdní bratři. Tak mohly být postaveny z řádových bratří tři setniny pod vedením opatů a proboštů. A tato hrstka necvičených dobrovolníků dovedla uhájiti Prahu před nejmocnějším vojskem té doby. Z vděčného vědomí, že slabé síly by neobhájily Prahy, kdyby ji nechránil plášť „Panny, Rodičky bez poskvrny prvotní počaté“, jak pravil nápis na pomníku.

       Z nařízení zemského úřadu v Praze svolal zdejší obecní úřad komisi na den 6. listopadu, aby prohlédla místa hrobová na zdejším hřbitově v zadní části u zdi, zda jsou způsobilá pro pohřbívání bezvěrců. Podle sepsaného protokolu, je toto místo způsobilé pro pohřbívání, protože zde není odpadků apod. Tlecí turnus sebevrahů dosud neuplynul, ale jest nutno i po uplynutí tohoto, je tam ponechati, protože jiného místa na hřbitově není. Sebevrazi jsou sice pochováni v téže řadě, při téže zdi, ale hroby bezvěrců budou ležeti v jiném směru, takže budou souviseti přímo s hroby věřících a nebudou vůbec souviseti s hroby sebevrahů. Hroby sebevrahů jsou do jisté míry odděleny stromem, který stojí při zdi. Kdyby však toto oddělení nevyhovovalo, jest správce hřbitova ochoten odděliti tyto hroby plotem laťkovým.

DOPISY SVATÉ KATEŘINY SIENSKÉ

Sestře Magdaleně z kláštera v Sieně,

Dopis z roku 1337 je adresován sestrám benediktinkám v klášteře

„Santa Bonda“, který byl útočištěm žen z mnoha sienských rodin.

       Nejdražší dcero!

       Píši ti s touhou vidět tě oděnou do královského oděvu, kterým je oděv horoucí lásky. Tento šat přikrývá nahotu, ukrývá hanbu, zahřívá a pohlcuje chlad.

       Když říkám, že tento oděv pohlcuje chlad, mám na mysli chlad naší sobecké sebelásky. Sebeláska totiž oslepuje naši duši a nedovolí nám poznat sebe ani Boha. Bere nám život v milosti a přináší netrpělivost. Dovoluje pýše, aby v nás zapustila kořeny. My pak špatně mířenou láskou urážíme Boha i bližního a jsme nesnesitelné samy sobě, neustále se vzpíráme poslušnosti.

       Chci tedy, drahá dcerko, abys zničila všechnu sebelásku. Jinak se totiž nemůžeš plavit v tomto rozbouřeném moři, tímto temným životem, než na loďce svaté poslušnosti, do níž jsi vstoupila v den svých slavných slibů. Bez ní nikdy nedopluješ do přístavu věčného života, kde se máš spojit se svým věčným Ženichem. 

Vztyč tedy statečně jako pravá nevěsta ve své loďce nejsvětější kříž a plachtu svaté poslušnosti, pluj s pravou pokorou, miluj vřele své sestry, neoddávej svou mysl pohoršení a svůj jazyk pomluvám. Pak se budeš učit od laskavého a dobrého Ježíše, který je ti řeholí, cestou a učením. On nás vyučuje řeholi a svému učení prostřednictvím své poslušnosti. Neoškliví si utrpení, ale dovršuje je na dřevě kříže, vystaven potupám, urážkám, bezpráví a ničemnostem. Zároveň je pro tebe cestou: jak on sám kráčel po cestě kříže, tak jej i ty a každý z nás máme následovat, snášet z lásky k němu všechny bolesti a obtíže a napnout na tomto stromě, ukřižovaném Kristu, plachtu lásky společně s neustálou modlitbou.

Toto je cesta, kterou musejí kráčet Boží služebníci. A já se domnívám, že kdo jedná podle toho, co bylo právě řečeno, je zbaven vší bolesti a setrvává v míru a pokoji. Není jiného způsobu, jak být pravou nevěstou Krista a vzdorovat mnoha pomluvám o nás.

Zůstávej ve svaté a sladké lásce Boží!

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Svědčit o světle uprostřed temnoty

       Takové je poslání církve. A toto poslání vyžadovalo vždy a vyžaduje dnes více než kdy jindy opravdovou a pokornou odvahu. Svrchovaná svoboda, kterou dává víra v Ježíše, vedla první křesťany k proměně světa, musí nás vést i dnes, abychom vítězně vzdorovali modlám moderního světa.

       „Nebojte se!“ opakuje mnohokrát Ježíš v evangeliu. I dnešní lidé mají právo očekávat od křesťanů důkaz odvahy, jasnosti a nezlomnosti svědectví, k němuž jsou povoláni. Uprostřed tohoto světa musíme žít jako ti, kterým jsou cizí všechny zvrácenosti, jako svědkové pravého smyslu života, jako pracovníci Božího království které roste v tichosti, vždy připraveni snášet pronásledování, připraveni vydávat svědectví.

       Jsou-li naše srdce čistá a skutečně obrácená k Bohu, je-li naše láska pravá a naše víra autentická, naše chování bude vylučovat všechno, co se poddává jakékoliv modloslužbě. Křest nás zavázal k cestě neustálé obnovy, k tomu, abychom se až do hloubi duše připodobňovali Bohu. Obléci se v Ježíše Krista není čistě vnější akt, jako když si oblékáme kus oděvu, ale vnitřní čin, který naši bytost obnovuje do největší hloubky.

       Naše doba potřebuje evangelium jako kompas, abychom nesešli z cesty, jako nehybnou Polárku na obloze, která nám ukazuje cestu do Zaslíbené země, již všichni hledají. Aby tato hvězda zářila, potřebuje svět každé době muže a ženy, kteří se nekompromisně rozhodli pro Boha a odvážně jdou příkladem. Pán přichází na pomoc těm, kdo umí rozpoznat své slabosti, ale pouze za podmínky, že se nebudeme snažit nauku Krista a jeho církve rozřeďovat či oslabovat, abychom ji přizpůsobili dnešní společnosti.

       O tomto poslání křesťanů píše již List Diognetovi ve 2. století:

       „Zkrátka a dobře, křesťané jsou pro svět tím, čím je pro tělo duše. Duše se nachází ve všech částech těla, křesťané ve všech obcích světa. A jako duše přebývá v těle, ač není z těla, tak přebývají křesťané ve světě, ale ze světa nejsou. Tělo nenávidí duši, ačkoliv mu neublížila, bojuje proti ní, neboť mu brání v užívání rozkoší. A také svět nenávidí křesťany, aniž mu ublížili, a to proto, že odpírají rozkoším. Duše však přesto miluje tělo, i když ji tělo nenávidí. Tak i křesťané milují své nepřátele.“

       Boží království je tedy v tomto světě již přítomno, nepozorovaně, neviditelně, ale stále roste a radikálně ho proměňuje. Víra nám dává jistotu tohoto nenápadného, neviditelného, ale účinného působení milosti, třebaže se zdá, že náš svět spěje do záhuby.

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

Nedbalost plodí zázrak

       V roce 1330 se v Cascii, ve španělském městě nedaleko Sieny, udál zázrak, na jehož počátku byla lhostejnost a nedbalost. Místní kněz byl požádán, aby přišel s Nejsvětější Svátostí k těžce nemocnému rolníkovi. Vzal tedy konsekrovanou hostii a místo, aby ji vložil do důstojné schránky, nedbale ji strčil mezi listy modlitební knihy. Po příchodu do domu nemocného a jeho zpovědi otevřel knihu, aby vzal hostii a podal ji nemocnému, ale ke svému úžasu viděl, že je potřísněna jasnou krví, která prosákla i na dvě stránky knihy. Zmatený kněz se okamžitě vydal do augustiniánského kláštera v nedaleké Sieně, aby požádal o radu otce Simona, který měl pověst svatého muže. Ten po vyslechnutí příběhu udělil knězi rozhřešení a požádal ho, aby si stránky potřísněné krví mohl nechat u sebe.

       Relikvie byla velmi brzy veřejně uctívána, jak o tom svědčí stanovy města Cascia z roku 1378, ve kterých se nařizuje všem obyvatelům města, aby se „každý rok o svátku Božího Těla sešli starosta města a konšelé v kostele svatého Augustina a spolu s obyvateli města následovali duchovního, který nese v průvodu městem ctihodnou relikvii Nejsvětějšího Těla Kristova.“

       Ve stejném roce, tedy 1330, se udál zázrak v německém městě Walldürn. Kněz Heinrich sloužil mši svatou a nepozorností převrhl kalich s posvěceným vínem, které se vzápětí proměnilo v krev. Kněz se velmi polekal a neměl odvahu tento zázrak zveřejnit, takže zkrvavený korporál ukrýval mnoho let pod oltářem. Až na smrtelné posteli se z tohoto činu vyznal a korporál předal svému zpovědníkovi.

Relikvie korporálu byla velmi uctívána a bylo jí připisováno mnoho zázračných uzdravení i obrácení na víru.

Papež Evžen IV. potvrdil roku 1445 po prozkoumání pravost zázraku a udělil místnímu poutnímu kostelu četné odpustky.

Protože počet poutníků k této svaté relikvii velmi stoupal, nechal mohučský arcibiskup Franz von Schönborn v letech 1698 – 1728 vystavět novou baziliku svatého Jiří, kde je relikvie dodnes uchovávána.

JUBILEJNÍ ROK SVATÉHO FRANTIŠKA

Blahoslavená Marie Laurencie Longo

       Proč si v jubilejním roce svatého Františka připomínáme světici, která se narodila v roce 1463 na zámku ve Španělsku a zemřela roku 1539 v klášteře v Neapoli?

Ve svém životě dokázala spojit sloužící Martu a kontemplativní Marii. Dokázala být milující manželkou a vzornou matkou, obětavou charitní pracovnicí a nakonec řeholnicí v přísné klauzuře, to vše bez jakýchkoliv kurzů, seminářů nebo duchovních obnov. Řídila se jediným – naslouchala pozorně Božímu hlasu a pokorně na něj odpovídala s neochvějnou vírou. V tom by nám měla být vzorem.

       Jako mladá šlechtična se provdala a měla tři děti. Když se její manžel přestěhoval do Itálie, ve svých 40 letech ho oddaně následovala, i když byla napůl ochrnutá. Za dva roky se stala vdovou, závislou na pomoci druhých. Se svojí dcerou se rozhodla navštívit domek Panny Marie v Loretu a byla zde zázračně uzdravena. Z vděčnosti slíbila zasvětit svůj další život službě potřebným. Začala pracovat v neapolské nemocnici, která se zaměřovala na léčbu nemocných tehdejším morem – syfilidou.  Protože nakažených neustále přibývalo, založila nemocnici další a s pomocí neapolských šlechtičen u ní také postavila kostel Panny Marie del Popolo. Starala se o neapolské prostitutky, které chtěly zanechat své „živnosti“ a zaměstnávala je v nemocnici.

V roce 1529 přišli do Neapole bratři kapucíni, reformovaná větev řádu františkánů, kteří chtěli žít v původní přísnosti. V nemocnicích Marie Longo sloužili jako kaplani, a jejich způsob života Marii velmi zaujal. Zatoužila žít stejně jako oni v přísném klášteře podle původního ideálu chudoby. V roce 1535, ve svých 70 letech, konečně obdržela povolení od papeže založit klášter „Mnišek sv. Františka“, zvaných později klarisky-kapucínky. Čtyři poslední roky roky žila Marie Longo v přísné klauzuře svého kláštera, podporující neustálou modlitbou charitativní dílo svých následovnic ve světě.

Její slova před smrtí patřila spolusestrám shromážděným u jejího lůžka: „Sestry, vy máte dojem, že jsem vykonala něco velkého a dobrého, ale já se v ničem nespoléhám na sebe, ale vždy jen na Pána.“

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kronika Zpěváckého spolku „Střela“ v Plasích

       V neděli 6. ledna roku 1895 odbývala se valná hromada spolku ve spolkové místnosti u přítomnosti 20 pánů, 8 dam zaslalo volební lístky. Nežli se přikročilo k volbám, prohlásil předseda V. Nedbal, že nepřijme volbu ani za předsedu ani do výboru, což celé shromáždění překvapilo, neboť nikdo nevěděl o žádné nesrovnalosti mezi spolkem a panem předsedou. Poté zvolen byl předsedou Václav Nosek, ale ten též volbu nepřijal, a proto musela být opakována. Pak předsedou byl zvolen 12 hlasy pan Antonín Skalický. Následovaly pak volné návrhy. Přijat byl návrh jmenovat prvního sbormistra, pana Hanzu, čestným členem. Dále byl přijat návrh poříditi větší skříň pro knihovnu. Pan Batěk navrhoval uspořádati ples. Ku konci pan Polák poděkoval odstupujícímu předsedovi a provolal mu „Na zdar!“

       Dne 1. března tohoto roku 1895 zemřel raněn mrtvicí Jeho Jasnost dobrý knížepán Richard Metternich ve Vídni. Tělesná schránka milého pána byla ve zvláštním voze do Plas přivezena osobním vlakem v pondělí 4. března večer. Zde snesli úředníci rakev vznešeného zesnulého na máry, odkud nesli rakev z nádraží střídavě úředníci a hasiči, spolek pěl po cestě Miserere. Průvod se ubíral do farního chrámu Páně, kde byla tělesná schránka zesnulého přes noc hlídána hasiči. V úterý při zádušní mši zapěl pak spolek Rekviem od Fibicha.

       O Květné neděli 7. dubna provedeny Pašije s průvodem varhan. Na Velký pátek zapěny opět Pašije a „Prápor Krista vlaje“. Při průvodu kolem zámku na Vzkříšení zapěl sbor podporován hudbou píseň, „Hle, vstalť již z mrtvých“, a  v kostele pak Te Deum a Regina coeli.

V pondělí 22. 7. na den svaté Máří Magdalény doprovodil spolek k věčnému odpočinku pana Václava Uhlíka, krejčího a zetě zdejšího krejčovského mistra pana Josefa Bradáče. V Kaceřově pronajal si zesnulý před rokem hostinskou živnost, ale „člověk míní, Pán Bůh mění.“ V březnu zemřela mu manželka a teď následoval ji její manžel.

Na Sylvestra, roku 1895 pořádal spolek za spoluúčinkování hudebních umělců hudební produkci, při níž hudbu obstaral také celý místní učitelský sbor. Všechna čísla byla odměněna bouří potlesku od naplněného sálu, zvláště pak číslo „Výňatky z Prodané nevěsty“. Po vyčerpání programu otevřeny dvéře všeobecné veselosti dokořán. Zprostřed sálu vyneseny byly stoly a rozproudila se taneční zábava prokládaná komickými výstupy, které se velice líbily.

DOPISY OD PAPEŽŮ

Encyklika MAGNIFICA HUMANITAS papeže Lva XIV.

nejen o umělé inteligenci (2026)

       Lidstvo stvořené Bohem v celé své velkoleposti stojí dnes před klíčovou volbou: buď postavit novou Babylonskou věž, nebo vybudovat město, v němž Bůh a lidstvo přebývají společně.

       Rád bych připomněl tyto dvě scény z Bible, stavbu Babylonské věže a obnovu jeruzalémských hradeb prorokem Nehemiášem.

Příběh o Babylonu je z počátku lidstva. Lidé se rozhodli postavit po potopě světa město a věž s vrcholem až do nebes. Snažili si zajistit stabilitu a moc a „udělat si jméno“. Byl to impozantní výkon, ale skrýval hluboké nebezpečí. Když je město postaveno na pýše a nároku na soběstačnost, komunikace se naruší, jazyky se zmatou, a lidé si přestanou rozumět. Babylonská věž tak odhaluje limity lidského počínání, které, ať je sebevíc velkolepé, usiluje o dosažení nebe bez Božího požehnání a obětuje lidskou důstojnost ve prospěch efektivity, takže nemůže obstát.

Kniha Nehemiáš vypráví jiný příběh. Po babylonském zajetí se část lidu vrátila domů do Jeruzaléma, ale město bylo stále v troskách, hradby se zřítily. Nehemiáš ve službách perského krále, dostal povolení svému lidu pomoci. Když přijel do Jeruzaléma, nejprve mlčky prozkoumal škody. Postil se a modlil k Hospodinu. Pak svolal jeruzalémské rodiny a každé z nich přidělil opravu části hradeb. Naslouchal jejich obavám, koordinoval jejich úsilí, řešil spory. Vyprávění ukazuje, jak se město Jeruzalém znovu zrodilo, ne nařízením shora, ale společným úsilím všech, kdo se zapojili.

Ve světle těchto dvou příběhů se podívejme na náš vztah k technologiím a probíhající digitální revoluci. Technologie má moc uzdravovat, spojovat, vzdělávat a chránit náš domov. Ale také může rozdělovat a ubližovat. Musíme se vyhnout „babylonskému syndromu“, totiž modlářství zisku, který obětuje slabé, buduje bez Boha a předstírá, že jeden (digitální) jazyk dokáže vše. Místo toho zvolme „cestu Nehemiáše“, která zdůrazňuje důležitost spolupráce, aby se z Božího města stalo bezpečné místo pro všechny, kdo se do něj vracejí. Učme se budovat společně, respektovat rozmanitost, naslouchat si a rozvíjet bratrství.

„Každý ať dává pozor na to, jak staví.“ Říká svatý Pavel v listu Korintským. Chci vám navrhnout cestu křesťanského života, která je jednoduchá i náročná. Spiritualita, kterou chci doporučit, je spiritualitou „moudrého architekta“, který poháněn nadějí na Boží království, věnuje se budování světa pro společné dobro. Tento úkol budování musí klást do středu náš vztah s Bohem. Musíme být věrní pravdě, investovat do vzdělání, pěstovat vztahy a milovat spravedlnost a mír.

Zůstaňme věrni pravdě! Žijeme uprostřed neustálého proudu informací a názorů. Je proto nezbytné pěstovat srdce, která milují pravdu, dávají přednost tomu, co je správné, navzdory nejpřitažlivějšímu obsahu, a usilují spíše o moudrost než o okamžité výsledky.

Investujme do vzdělání, počínaje sebou samými! Všichni se musíme naučit, jak se lidsky zapojit do digitálního světa. Digitální svět musíme vnímat jako nový kontinent, který je třeba evangelizovat. Kontinent, který vyžaduje misionáře pevné ve víře. Zejména potřebujeme dospělé připravené trpělivě pracovat každý den, a doprovázet mladé lidi a děti při používání technologií. Učit nové generace, že technologický vývoj má sloužit ke společnému dobru.

Pečujme o vztahy! V naší době, která má tendenci vše zrychlovat, lidské tělo stále požaduje péči a uznání od laskavých rukou a pozorných myslí. Digitální kultura sice otevírá nové možnosti setkávání, ale lidské srdce si uchovává nezcizitelnou potřebu blízkosti. Povzbuzuji vás, abychom pěstovali místa a okamžiky, kde fyzická přítomnost zůstává nenahraditelná, společenství u stolu, návštěva osamělých nebo služba chudým.

Milujme spravedlnost a mír! Tytéž technologie, které usnadňují komunikaci a přístup ke zdrojům, mohou také podporovat modely moderního otroctví. Povzbuzuji vás, abyste se dívali střízlivě na produkty digitální doby, na pracovní podmínky skryté za našimi zařízeními. A zároveň abyste hledali konkrétní cesty ke zvýšení spravedlnosti a péče o stvoření.

Rád bych připomněl obraz proroka Nehemiáše. Nehemiáš slyší pláč zraněného města, nese tuto bolest v modlitbě před Bohem, žádá o povolení vydat se na cestu, organizuje dílo, čelí vnějšímu i vnitřnímu odporu, a cihlu po cihle staví město Jeruzalém společně s lidem. A to je naše povolání ve světě digitálních technologií. Nebýt pasivními diváky kulturních a jiných rozdělení, ani pouhými komentátory ruin, ale spíše ženami a muži, kteří vstupují na staveniště dějin, aby obnovili to, co bylo zničeno, a chránili to, co je ohroženo. Stejně jako Nehemiáš jsme i my povoláni spojit naslouchání a odvahu, modlitbu a odpovědnost, aby se lidské město stalo obyvatelnějším.

Naše úsilí ať je doprovázeno Mariinou písní Magnificat. Když zpívá tento hymnus chvály a radosti, a její duch jásá v Bohu Spasiteli, protože si pro svůj plán spásy vybral chudou dívku, náhle vidí celé dějiny očima tohoto objevu. Kolem ní se nic nezměnilo. Římané stále ovládají zemi a její lid zůstává rozdělený a ponížený. A přesto se v ní všechno změnilo a to jí umožňuje vnímat neviditelné, jak Bůh zjeví moc své paže, rozptýlí pyšné a mocné svrhne z trůnu. Maria nás tak učí vidět neviditelné Boží dílo.