ÚVODNÍK - SVÁTKY V SOUVISLOSTI

Možná slavíme a vnímáme církevní svátky většinou poněkud izolovaně. V zimě jsou Vánoce, na jaře Velikonoce, v létě pouť a na podzim Dušičky. A mezi tím různé slavnosti a svátky, které si moc nedáváme do souvislosti s dalšími událostmi církevního roku. A to je škoda. Protože jsou spolu úzce propojené. Třeba Vánoce by neměly moc smysl, pokud bychom devět měsíců před nimi neslavili Slavnost, při které anděl zvěstuje Panně Marii, že počne z Ducha svatého.

Měsíc květen je nabitý krásnými svátečními dny, které nás mají vést k zamyšlení, vděčnosti a modlitbě. Deset dní po Slavnosti Nanebevstoupení Pána přichází na zem Duch svatý, který apoštoly naučí, podle slibu jejich Mistra, všechno potřebné. Spolu s nimi je přítomna Seslání Ducha svatého jako vždy tichá a věrná žena, Panna Maria, kterou oslavujeme a uctíváme celý měsíc květen.

Dlouhá a na čtení dosti obtížná encyklika o Duchu svatém, vydaná papežem Janem Pavlem II. přesně před 40 lety, zmiňuje mimo jiné krásnou myšlenku o modlitbě. Totiž, že kdykoliv se kdokoliv na světě modlí, je u něj přítomen Duch svatý, který jeho modlitbu pozvedá k Bohu a doplňuje k dokonalosti. Je to prosté a velmi útěšné, že při modlitbě, která nám někdy může připadat zbytečná nebo marná, se nikdy nemusíme cítit sami. I když Pán Ježíš na nebe vstoupil, je s námi stále skrze Ducha svatého. Stále je to Emanuel – což znamená „Bůh s námi“, jak poučil anděl svatého Josefa, který se zrovna chystal v tichosti propustit svou těhotnou snoubenku.

A tuto snoubenku Ducha svatého, dívku Marii, vzýváme a prosíme o přímluvu nejvíce v měsíci máji. Májové pobožnosti nejsou až tak staré. Teprve až v 18. století je v dnešní podobě zavedli tři otcové jezuité v Itálii, vedení touhou, aby věřící v tomto krásném rozkvetlém měsíci uctívali Pannu Marii nejen modlitbou v kostele, ale také doma v kruhu rodiny nebo společně po práci u důvěrně známé kapličky na okraji svého hospodářství.

Takže nemusíme nutně čekat, až bude „májová“ v pátek v kostele. Naší nedokonalou modlitbu k Matce Boží třeba při práci na zahrádce Duch svatý jistě svou mocí pozvedne až k Bohu.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme dobrovolně pracovali na Zahradě ticha

Říkáme tomu sice pracovně „Otevírání Zahrady ticha“, ale vlastně je to normální brigáda, kde se sází stromky, vytrhává plevel, okopávají keře, hrabe listí, seká tráva a podobně.

No, vlastně ta brigáda nebyla úplně normální, sešli se na ní totiž samí dobrovolníci a dobrovolnice, a to včetně ředitelky Dobrovolnického centra TOTEM v Plzni, která nám přišla pomoci i se svými vnoučaty a moc se jí v Jezné líbilo.

  Během celého dne jsme splnili snad všechny vytýčené úkoly. Vytvořili jsme jezírko (až zaprší, bude v něm i voda), osázeli květinový kruh kolem kapličky různobarevnými trvalkami i letničkami, pohnojili všechny keře a stromky (a že jich na zahradě máme), zasadili jsme nejen brambory do kompostu, ale taky douglasku, aby z ní vyrostl pravý vánoční strom, opravili jsme hmyzí hotely a pítka pro ježky a jiné živočichy, obnovili jsme všechny cedule a nově pomalovali sudy na vodu.

  Práce bylo dost a jídla a pití taky. V pergole jsme shromáždili a taky zkonzumovali chlebíčky, buchty, jednohubky, ovocné špízy, kafe, domácí šťávu i večer také pár skleniček vína.

  Byl to také den plný překvapivých setkání. Pán, který šel náhodou kolem s pejskem na procházku, nám přinesl fazole pnoucí se do výšky 12 metrů, abychom je někam zasadili.

Z Ošelína přijela paní, která se stará o Svatojakubskou cestu z Prahy do Santiaga da Compostella, ta totiž vede kolem kostela v Jezné. A protože je také ve svém kostele varhanicí, chtěla si zahrát na místní varhany.

Ale vůbec z největší dálky, totiž z Mělníka, přijela paní s maminkou. Měly s sebou vypracovaný rodokmen, ze kterého vyplývalo, že nejstarší známý předek jejich rodiny je zapsán v matrice Gesna (Jezná), a shodou okolností to byl místní varhaník a učitel ve zdejší škole. To se nám to pěkně sešlo! Zatímco si návštěva z Mělníka si s nadšením a dojetím prohlížela kostel, varhanice z Ošelína jim hrála na ty samé varhany, na které určitě hrál i jejich praprapradědeček v 18. století.

  Ještě než se setmělo, přišli na zahradu místní obyvatelé, kteří s sebou přinesli samé zajímavé věci: pivo vlastní výroby, buřty na opékání, zpěvník a kytaru, takže o jídlo a zábavu bylo postaráno až do tmy.

Zprávy a oznámení

Každý pátek po večerní mši svaté bude v květnu májová pobožnost.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 3. května. Tuto neděli bude také mše svatá za všechny členy Živého růžence.

V neděli 10. května na Den matek, bude v kostele v Nýřanech v 15.00 hodin program připravený dětmi ze Základní školy pro jejich maminky a babičky. Všichni jsou srdečně zváni!

Ve středu 13. května nebude ranní mše svatá!

V neděli 17. května bude Poutní mše svatá v kapli svatého Jana Nepomuckého ve Vlkýši v 11. 00 hodin, místo pravidelné mše svaté v kostele svatého Martina.

V úterý 26. května bude v kostele v Nýřanech v 9 hodin mše svatá zahájení vikariátní schůze kněží našeho vikariátu.

V pátek 22. května bude setkání na faře po večerní mši svaté. Dokončíme přípravu na Noc kostelů. Kdo by mohl pomoci s hlídáním kostela v Nýřanech v pátek 29. května večer, prosíme, přijďte se domluvit.

V sobotu 9. května 2026 se koná další procházka na zajímavá místa. Sraz na parkovišti u hráze Hracholuské přehrady ve 13 hodin. Půjdeme pěšky přes řeku do vesnice Újezd nade Mží, kde navštívíme zámecký statek s mnoha zvířátky a nedaleko krásné hřiště s atrakcemi pro děti i dospělé.

Noc kostelů se letos koná v pátek 29. května.

Podrobné programy budou ještě zveřejněny.

V kostele svatého Prokopa v Nýřanech začne program v 18 hodin.

V kapli sv. Anny v Pňovanech v 19 hodin koncert souboru Uličnice, tentokrát zazpívají písničky z českých pohádek.

V kostele Nejsvětější Trojice v Jezné začneme ve 20. 30 hodin také koncertem souboru Uličnice, poté možnost prohlídky kostela a setkání u kávy nebo čaje.

Zapojí se také kostel Nejsvětější Trojice v Blatnici a kostel sv. Josefa v Úhercích.

V sobotu 9. května 2026 oslaví P. Stanislav Uhlíř své 80. narozeniny.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň ke sv. Janu Nepomuckému

Když mile máj zavívá,

 plesává zbožný Čech,

po krajích vlasti všech

ohlas radosti znívá.

Tam z ráje na nás hleď, svatý, jehož to ctíme,

a v Pánu velebíme, jehož zná celý svět.

Ó pros, ať požehnání

té vlasti, jež jsi syn,

dá Bůh náš, Hospodin,

a ať ji mile chrání.

Nechť z nebe v pravý čas nám slunce, déšť vydává,

a před zlým zachovává, tvé bratry, všechny nás.

Když na tě pohledíme,

tu v srdci hříchů svých

hanebně spáchaných

lítost a žal cítíme.

Vidouce však se skvít na tobě božské ctnosti,

s pobožnou důvěrností za tebou chceme jít.

Co dalo ti smělosti,

že když se tebe král

na tajnou zpověď ptal,

své dostáls povinnosti,

žes život za to dal, a co v posvátné době

svěřeno bylo tobě, v svém srdci zachoval.

Bůh byl to všemohoucí,

k němuž v bolesti té

se neslo srdce tvé

nebeskou láskou vroucí.

K němu ses obracel, i my chcem věrně státi,

zlostníka se nebáti, byť nás i trápit chtěl.

Poutnický kancionál Salve, Regina.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Těnovice

1934

  Před velikonočními svátky byl obohacen náš kostelíček novým krásným darem. Paní Anna Šlaufová dala zhotoviti kolem sochy sv. Terezičky růžový věnec s 18 růžovými žárovkami, jichž zář sochu takřka oživuje a dodává jí nadpozemské krásy. Byl to věru nádherný pohled, když o Vzkříšení celý kostel planul v záři světel, a proto také účast byla mnohem větší než jindy.

  Ve čtvrtek 26. dubna nás zastihla truchlivá zpráva, že v nemocnici Milosrdných bratří v Praze skonal pan arcibiskup František Kordač ve věku 82 let. Byl postaven v čelo církve v roce 1918 v době bouřlivé a možno říci, že byl na svém místě.  Církev prožívala bolestné chvíle v naší republice. Pan arcibiskup Huyn odejel a mezi klérem bylo pozorovati vření, nebezpečné pro církev. Nadešly chvíle zlé, odpady kléru i věřících, ostré útoky proti arcipastýři. Dr. Kordač ujal se energicky řízení arcidiecéze a zavedl pořádek. Vybudoval nový seminář v Bubenči a kněžstvo, které zůstalo věrné církvi, přilnulo k němu s láskou. Národ v něm ztratil muže vzácných a ušlechtilých vlastností, kněze práce, poctivosti, obětavosti a lásky k pravdě i k duším.

  Po celou zimu svážel zdejší zbytkář Sochor stavební materiál na prostranství mezi hřbitovem a panskými stájemi na stavbu rozsáhlého vepřince, který zamýšlel postaviti v bezprostřední blízkosti hřbitova. Předvídal jsem, jaké nebezpečí hrozí hřbitovu i kostelu po stránce náboženské i zdravotní. Dle plánů bylo zřejmo, že stavba bude rozsáhlá, od hřbitovní zdi vzdálená 15-30 metrů.  Zástupci úřadu farního i patronátního vyslovili se hned proti stavbě. Ovšem obecní zastupitelstvo stavbu jednohlasně schválilo z důvodu zaměstnání nezaměstnaných. Odvolali jsme se k okresnímu úřadu, který po prohlídce místa rozhodl, že stavba má být posunuta o dalších 10 metrů od hřbitovní zdi z důvodu náboženských, estetických a zdravotních. Poněvadž občanstvo sice po straně nesouhlasilo se stavbou vepřína, ale veřejně neprojevilo žádného zájmu a pochopení pro posvátnost hřbitova a kostela, ani pro své mrtvé předky, nezbylo nám nic jiného, než tento druhý návrh přijmout.

  Ve čtvrtek 27. prosince o 10 hodině večerní zapálil neznámý žhář statkáři Sochorovi stoh slámy na jeho poli. Škoda se odhaduje na 80.000 korun (pojišťovna vyplatila jen 20.000).

  Letošní rok byl podivuhodný. Suché počasí, časné jaro, prodloužené léto, v polovině září kvetly stromy a dostávaly ovoce. Mimořádná byla úroda hub. Vagony hub se dopravovaly do velkých měst k prodeji. Na trzích jsou plné bedny, na ulicích pojízdné obchody a vozíky plné hřibů. Chudému lidu naskytla se tak vydatná podpora.

1935

  Zdejší statkář Emil Sochor nedbal nařízení okresního úřadu ze dne 28.5.1934 a přes zákaz pouštěl vepřový brav z nového vepřince na zahradu až ke hřbitovní zdi, kde znečišťoval okolí a rušil posvátný klid sv. pole k pohoršení osadníků. Proti tomuto zlořádu podal jsem stížnost k okresnímu úřadu, který během několika dnů poslal panu Sochorovi přísný zákaz používat prostor mezi vepřínem a hřbitovem jako pastvin pro vepře, s pohrůžkou pokuty i vězení.

  Historickou událostí v dějinách českého katolicismu zůstane první celostátní sjezd československých katolíků ve dnech 27.–30. června v Praze. Vrcholem slavností byl průvod s Nejsvětější Svátostí od kostela svatého Havla na Václavské náměstí. Byl to malebný pohled čarokrásné noci, kdy miliony hvězd zdobily jasnou oblohu. Ve ¼ na 9 ozvala se trubka ohlašující příjezd papežského legáta, kardinála Verdiera v historickém voze taženém šestispřežím. Vojsko tvořilo špalír od Můstku až k samému oltáři uprostřed přeplněného Václavského náměstí. Úchvatný byl dojem, když vstoupil na náměstí zástup dvou tisíc bohoslovců a kněží v osmistupech s rozžatými svícemi aby se pak rozestoupil a vytvořil špalír triumfujícímu Kristu Králi nesenému v Nejsvětější Svátosti oltářní královéhradeckým biskupem.

  Slavnostním zakončením sjezdu byla pontifikální mše svatá na strahovském stadionu v neděli 30. června. Už o 9 hodině byly tribuny hustě zaplněny odhadem 250.000 věřícími, jak uvedl pražský Večerník, více než na sokolském sletu. Evangelium bylo zpíváno latinsky, staroslověnsky, česky, slovensky, německy, maďarsky a polsky. Kardinál Verdier se pak rozloučil slovy: „Řeknu Svatému otci, že jsem nikde nezažil nic krásnějšího, než tady v Praze.“

  Skvělý průběh a výsledek prvního sjezdu katolíků naplnil radostí srdce svatého Otce a nezůstal bez odměny. V listopadu jmenoval dvacet nových kardinálů, mezi nimi i J. Exc. arcibiskupa Karla Kašpara. Dne 18. prosince obdržel pan arcibiskup v Římě kardinálský oděv a biret a 31. prosince vracel se vlakem do Prahy. Na všech stanicích skládalo mu katolické kněžstvo i lid nadšený hold. Srdečného uvítání dostalo se mu v České Kubici, Domažlicích, Staňkově, ve Stodu, v Nýřanech, v Plzni, v Rokycanech, Hořovicích a Zdicích. Před nádražní budovou v Praze tísnily se tisíce věřících, kteří přišli pozdraviti svého pastýře oděného ve vznešené roucho kardinálské. V 17.15 odjel Jeho Eminencí z arcibiskupského paláce ve voze taženém třemi páry koní do katedrály sv. Víta k děkovné bohoslužbě.

DOPISY SVATÉ KATEŘINY SIENSKÉ

Paní Alesii, ze zámožné rodiny v Sieně,

člence řádu dominikánek a adresátce listů, které Kateřina svým duchovním dcerám a synům posílala, když byla mimo své rodné město.

  Nejdražší dcerko v laskavém Ježíši Kristu!

  Vše, co děláme, může být vykonáno jak s mírou, tak bez míry. Boha bychom měli milovat opravdu bezměrně a bez omezení. Chceš-li dojít k dokonalosti lásky, měla bys uspořádat svůj život.

  První zásadou je vyhnout se stykům s lidmi, které by byly zbytečné a měly jiný motiv, než péči o ně. Miluj mnoho lidí, ale stýkej se jen s několika. I s těmi, které miluješ duchovní láskou, uměj jednat uměřeně. Buď nádobou, kterou naplníš u studny a napiješ se z ní – stejně tak jako jsi nabrala lásku z Boha, který je pramenem vody živé. Kdybys ale chtěla lásku nabrat z jiného pramene, totiž od nějakého člověka, zakusíš při jednání s ním bolest, to je pak znamením, že tvoje láska je nedokonalá a nevyvěrá z Božího pramene.

  Láska k Bohu má být skutečně neomezená a láska k člověku ať se poměřuje podle ní a nikoliv podle našich duchovních nebo světských potěšení. Nesmíš tedy nestydatě milovat člověka bezmezně, zatímco Boha s omezením.

  Učiň si, má dcerko, dva příbytky. Jedním je tvoje pozemská klášterní cela. Neopouštěj ji, aby ses rozptylovala různými pochůzkami, ale odcházej pouze tehdy, je-li to nutné pro blaho a péči o bližní. Dále si vystav druhý příbytek, duchovní, který budeš nosit stále s sebou. Bude to klášterní cela pravého sebepoznání, v níž poznáš dobrotu, kterou k tobě Bůh chová.

  Obě tyto cely jsou vzájemně propojené, budeš-li pobývat v jedné, budeš zároveň i v druhé. Kdyby tomu tak nebylo, přišla by tvá duše do zmatku nebo se stala domýšlivou. Kdybys totiž zůstala jen v poznání sebe sama, dostala by ses do zmatku. A kdybys zůstávala jen v poznání Boha, stala by ses domýšlivou. Když však obě cely propojíš, dojdeš k dokonalosti. Z poznání sebe a Boha totiž vychází pravá pokora, která nikdy neusiluje o dobrou pověst a nepohoršuje se nad ničím. S ní budeš trpělivá a s radostí budeš snášet každou pohanu i bolest a všechno bezpráví, ať už bude přicházet odkudkoliv. A tak se stále více budeš podobat ukřižovanému Kristu, který je cestou a učením Pravdy. Zůstávej ve svaté a laskavé Boží lásce!

PROMLUVY

Usiluj o poznání dobra

  Je smutným úkazem doby naší, že mnohému křesťanu a mnohé křesťance ztratil se Ježíš, jako tehdy svým rodičům při pouti do Jeruzaléma. Zapomíná svět náš rychle na svého Dobrodince největšího, na Krista Vykupitele. A pakliže se mu přímo nerouhá, tak aspoň svět dnešní podle přikázání a vůle jeho nežije, ba ani žíti nechce.

Mezi všemi vynálezy, jimiž se nová doba jen hemží, řekl bych, že koruna patří vynálezu knihtisku. Od roku 1484, kdy vyšla kniha vůbec první, vznikly miliony knih, znamenitě stouplo vzdělání ve všech vrstvách lidu, umění i věda těší se rozkvětu předtím netušenému.

Vzácností velikou bývala kniha, jako drahý poklad rodinný přechovávala se od jednoho pokolení k druhému. Dnes ale setkáváme se i v poslední vísce se školou a i v té nejchudší chaloupce s knihou. Tisk stal se nám duchovní potřebou, kniha duševním chlebem dnešního člověka.

  Leč i ta nejlepší věc na světě má své světlé i stinné stránky. Tak je tomu i s vynálezem tímto. Ne každá kniha jest dobrá! Není zdravé vše, co se píše a tiskne. Nevěř všemu, co z práce lidského pera vznikne! Jako ne každá studánka má vodu dobrou, zdravou a osvěžující, tak i mnohá kniha nechová v sobě četbu zdravou, dobrou a ušlechtilou. Jsou lidé plní lži, nenávisti, sobectví a podvodů, a podle toho jsou také skutky jejich. Proto čerpáme-li od nich své vzdělání, poučení nebo zábavu, tu znenáhla se učíme tyto neřesti, mysl naše se kazí a život duševně si otravujeme.

  K tisku takovému nesmí být ani katolík lhostejný, a proto rozhodli se katolíci vydávat a rozšiřovati tisk druhu opačného, kde zásady víry katolické a sv. náboženství po slavných otcích našich zděděného se hájí a rozšiřují.

  Dnes ubývá posluchačů slova Božího v kostelích od neděle k neděli. Ale kněz bez lidu je pastýř bez stáda, vůdce bez vojska. Kněz by rád kázal i těm, kdo do kostela nechodí, a to právě díti se má tiskem.

Vás všechny, v Kristu shromáždění, učiním kazateli a kázání tištěná do rukou vašich dám, abyste tam, kde jsou dveře před knězem zavřené, pronikli alespoň vy, dosud horliví stoupenci Kristovi. Kde nevěra, abyste ji nahradili vírou, kde lhostejnost, abyste povzbudili k rozhodnosti, kde chlad, abyste přemohli láskou. Četbu špatnou abyste vypleli a rozsévali četbu dobrou.

  Objednal jsem i pro osadu zdejší časopisy, jež vycházejí vždy před nedělí. V časopise tom je vždy evangelium příslušné neděle s kratičkým výkladem, povídky i básně směru ušlechtilého, aby tak člověk po celotýdenní lopotě aspoň v neděli sobě oddechl, četbou ušlechtilou pookřál a sil nových sobě načerpal pro týden budoucí.             P. Jindřich Šimon Baar, 1901.

DOPISY NAŠICH ADOPTIVNÍCH DĚTÍ

Dopis dívky Laury Monserrath Benitez z Paraguaye

27. 2. 2026

Drahý kmotře, píši ti tento dopis, abych ti oznámila, že už mi začalo vyučování. Letos končím střední školu. Tady se máme dobře, je tu velké horko. Do školy chodím odpoledne, nastupuji ve 13 hodin a končím v 18. 30. Zatím se mi vede dobře a doufám, že to tak i zůstane, protož je to můj poslední rok. Tak ti píšu, abych ti dala vědět, že se už blíží Svatý týden (Velikonoce) a budeme mít ve škole týden prázdniny. Budu je trávit doma s rodinou a budeme péct chipa (tradiční sýrové pečivo) a tak podobně. Budeme se mít dobře. A jak je budeš trávit ty?

Také ti chci poděkovat za všechny věci, které pro mě děláš, všichni na mě dávají pozor.

S úctou tvá kmotřenka                                     Laura Benitez Britez.

Recept na paraguayské sýrové chipa:

Vyšlehejte dohladka 4 šálky tapiokové mouky (bezlepková, je možné nahradit bramborovým škrobem anebo jinou moukou), 3 velká vejce, ¼ šálku oleje (nebo sádla), ½ šálku plnotučného mléka, přidejte 2 a ½ šálku strouhané mozarelly a špetku soli a vypracujte těsto.

Vytvarujte z válečků kroužky (nebo kuličky) a upečte při 200 stupních cca 20 minut dozlatova. Podávají se s šálkem kávy nebo s čajem ještě teplé.

JUBILEJNÍ ROK SVATÉHO FRANTIŠKA

Františkánská místa v našem okolí,

obdařená odpustky

  V každém jubilejním roce se vyhlašují poutní místa, která mají to privilegium, že v nich mohou věřící získat plnomocné odpustky. V roce svatého Františka to jsou kostely a kláštery spojené s františkánskou stopou. V našem okolí můžete vykonat pouť buď do kostela Nanebevzetí Panny Marie v Plzni, kde býval klášter františkánů, nebo do torza kostela svaté Máří Magdalény ve Stříbře, který býval také součástí kláštera řádu františkánů.

Františkánský klášter ve Stříbře založil ve 13. století rod Švamberků spolu s kostelem sv. Máří Magdalény. Bratři minorité ve 14. století kostel přestavěli a postupně rozšiřovali o další kaple.

Na začátku 18. století byl ale kostel v tak špatném stavu, že hrozil zřícením. Opraven byl důkladně až v roce 1758, necelých třicet let před svým zrušením. Dekretem Josefa II. byl dán do dražby, kostel, klášter a jeho budovy včetně pivovaru pak koupilo město Stříbro, stal se kostelem farním a dostal nové varhany i nábytek. V roce 1792 bohužel udeřil do věže blesk a následný požár kostel zcela zničil. Už nikdy nebyl opraven, naopak postupně rozebírán.

  Dnes je torzo kostela volně přístupné, takže pokud splníte příslušné podmínky k získání odpustků (tedy aby vám byly odpuštěny tresty za hříchy), což je svátost smíření, svaté přijímání a modlitba za papeže, můžete v těchto prostorách v tichosti rozjímat třeba o vzestupu a pádu jednoho františkánského kláštera.

  Bohoslužba pod širým nebem se zde slaví jednou v roce, po svátku svaté Máří Magdalény v měsíci červenci.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Odmítání Boha a modloslužba

  Hlavní starosti našich současníků se vyjadřují především slovem „mít“ než „být. Shromažďovat bohatství, moc nebo vědění za cenu kolektivního zapomínání na Boha, odmítání chudých, kteří nic nemají, zbožštění peněz, vědy a techniky. To dnes Evropa svou ekonomickou, technickou, mediální a politickou kulturní mocí šíří po světě: materialistické sekularizující pohanství charakterizované náboženskou lhostejností a téměř neexistující náboženskou praxí. V konečném důsledku je toto mnohem strašnější, než je pohanské náboženství mnoha národů Afriky, Asie nebo Oceánie, které je stále ještě poznamenáno hledáním nadpřirozena a opírá se o duchovní hodnoty.

  Náboženská sterilita západní kultury má dramatické lidské důsledky. Bůh je vyloučen z veřejného povědomí a jeho existence se považuje za neprokazatelnou a tedy nejistou, pro veřejný život nepodstatnou. Toto vyloučení Boha s sebou nese odmítání každé autority, vzpouru proti všem omezením, proti všem univerzálním mravním hodnotám

  O svobodu chápanou jako právo a jako možnost každého, dělat si, co se mu zachce, se usiluje jako o absolutní hodnotu, což vede k odmítání jakékoliv závislosti na Bohu. K Bohu jsme se obrátili zády a dali před ním přednost hmotnému blahobytu, „chlebu a hrám“.

Překonal tedy současný člověk věk náboženství a dosáhl vyšší racionality? Rozhodně ne! Stejně jako si izraelský lid udělal sobě odpovídajícího boha, „tele z roztaveného zlata“, a žalostně se bavil modloslužbou a hýřením, zatímco Mojžíš byl v rozhovoru s Bohem na hoře Sinaj, ani současný člověk není bez pokušení udělat si boha, aby si přivlastnil božství, ovládl ho, manipuloval s ním a využíval ho podle svých chamtivých a sobeckých zájmů.

Bůh vysvobodil svůj lid, vedl ho, bděl nad ním, a Izrael se pokusil role obrátit a vyrobit si boha, jehož by mohl přenášet podle své libosti, řídit a podrobit své vůli. To činíme i dnes, když si představujeme bohy uzpůsobené naší velikosti, aby vykonávali naše rozmary a utvrzovali nás v našem bloudění, v naší nové světské etice.

  V současnosti je takovou nejrozšířenější modlou mobilní telefon, kapesní modla, která inspiruje, řídí, ovládá a posuzuje všechno, co člověk dělá, doprovází ho a pohání bez oddechu, ať je kdekoliv a ať dělá cokoliv.

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

Eucharistie a Panna Maria

  Svatá Kateřina Labouré se narodila 2. května roku 1806 v rolnické rodině. V roce 1830 vstoupila v Paříži do řádu Dcery křesťanské lásky.

Zde pak měla vidění Neposkvrněné Panny Marie během tiché adorace Nejsvětější Svátosti.

Sama Kateřina toto zjevení popsala:

„Když jsem v hlubokém tichu adorovala Eucharistii, zdálo se mi, že slyším nějaké zvuky zvenčí, jako šustění hedvábné látky. Vzhlédla jsem a uviděla Pannu Marii, Byla střední postavy a nepopsatelně krásná. Bílý závoj jí spadal od hlavy téměř až k nohám. Nohama stála na polokouli.

Její ruce zvednuté v úrovni pasu držely další malou zlatou kouli zakončenou zlatým křížkem. Její oči byly upřeny na oblohu.

Když jsem se jí chystala poklonit, Panna Maria ke mně obrátila oči a řekla: „Tato koule, kterou vidíš, představuje celý svět a každého člověka zvlášť“. Chtěla mi tak pomoci pochopit, jak důležitá je modlitba k Panně Marii, a jak štědrá je k lidem, kteří ji žádají o pomoc.“

  V jednom okamžiku zmizela zlatá koule, kterou Panna Maria obětovala Bohu, a její ruce plné milostí se sklonily dolů. Kolem její postavy se objevil zlatý nápis Ó MARIA, POČATÁ BEZ HŘÍCHU, ORODUJ ZA NÁS, KTEŘÍ SE K TOBĚ UTÍKÁME.

  Kateřina dostala za úkol podle tohoto zjevení nechat razit medailky, což po určitých obtížích a nedůvěře ze strany svých představených i místního arcibiskupa vykonala. I když se „zázračné medailky“ šířily nejen po Francii velkou rychlostí, jméno řeholnice, která je inspirovala, nebylo mnoho let známo. Kateřina žila ve svém klášteře až do své smrti roku 1876 a ve velké tichosti a pokoře sloužila nemocným v klášterním hospicu.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kronika Zpěváckého spolku „Střela“ v Plasích

Dne 5. února 1889 se sešla valná hromada spolku, kde bylo podotknuto, že každý člen při minulé schůzi se přihlásil, že přispěje podle svých možností dárkem nějakým, by se splnilo přání spolku míti vlastní harmonium. Pan místopředseda nyní s potěšením doznává, že sbírka vynesla 32 zlatých, a že může nyní opravdu pomýšleti o jeho koupi. Dne 2. března došlo harmonium drahou. Nástroj je v každém ohledu solidní. Firma Tučkova poskytla k němu i obal a slevu 10%, stejně také možnost splátek, takže nakonec bude nás nástroj stát jen 95 zlatých.

Národní Jednota pošumavská požádala spolek Střela, by s ním spolupracoval s provedením Národní slavnosti. Ta se měla konat v pondělí svatodušní o 3. hodině odpolední v zahradě knížecího hostince. Slavnost záležela v hudební produkci, kterou provedlo 12 hudebníků z Kaznějova, z řady čísel zpěváckých, které provedl spolek Střela, a ze dvou komických a jednoho vážného výstupu. Zpěv střídal se s hudbou. Nálada byla zprvu sklíčená, protože od poledne pršelo a mraky se stále objevovaly, ale nakonec mračna odešla a slunko vysvitlo, a pak život se rozjařil, takže přes půlnoc veselíčko se prodloužilo. Všechna naše čísla se setkala s povděkem a pochvalou.

Již ve valné hromadě bylo rozmlouváno o tom, by činný sbor uspořádal bezplatnou produkci svým členům přispívajícím, a to se stalo poslední neděli červencovou skutkem. Uspořádán byl přátelský večírek. Členové měli i se svými rodinami přístup volný, další hosté platili 30 krejcarů na osobu. Na sále „U Šajnerů“ rozžehla se o osmé hodině večerní světla a příchod posluchačů očekáván. Scházeli se, jak je místním zvykem, po čase určeném, ale proud hostů hrnul se bez přestávky, takže o ½ 9 bylo možno začíti s programem. Zábava trvala daleko přes půlnoc.

Dne 19. srpna při pohřbu pana Václava Šajnera, hostinského, v jehož místnosti spolek své sídlo má, zapěl mužský sbor nad rakví skladbu „Do hluboké země“ od Krejčího, cestou zapěno „Miserere mei“ a nad hrobem „Salve Regina“.

V prosinci roku 1889 Jeho Jasnost knížepán Richard z Metternichů ráčil věnovati spolku již podruhé mimořádný dar 50 zlatých. Blahosklonnost, jakou Jeho Jasnost knížepán Richard z Metternichů naproti spolku podvakrát osvědčil, přiměla náš výbor, by pořádáním pěvecko-hudební produkce svůj hold šlechetnému mecenáši projevil. 

V neděli 15. prosince 1889 o osmé rodině večer dostavila se knížecí rodina i s hosty svými ku zábavě do divadla. Sbory i hudba šly precizně, takže jak páni hudebníci, tak i sbor zpěvácký vyznamenáni byli pochvalou vznešených hostí. Knížepán s jasnou princeznou zůstali až do vyčerpání programu, dokonce dali si i jedno číslo po skončení programu opakovati. Po skončení programu zůstali členové spolku dlouho přes půlnoc a zpívali různé písně národní.

Na Nový rok, 1. ledna 1890, při velké Mši svaté zapěl spolek „Missa septima toni“ s průvodem varhan od Witta a „Pange lingua“ pro smíšený sbor. Na Tři krále zapěl náš sbor Horákovu mši č. 4 s vložkou „Zdrávas, Maria“.

Po tříleté přestávce došlo opět jednou ku spolkovému plesu. Zdálo by se, že snad náš spolek je proti tanečním zábavám, avšak vinu nesou okolnosti, že se několik let nekonal. V roce 1888 nebylo možno ples konati kvůli epidemii neštovic, v roce 1889 ples překazilo úmrtí korunního prince, proto došlo na jeho konání až letos. Ples konal se v neděli 9. února o osmé hodině večerní v panském hostinci. O veselé náladě svědčí, že ještě o čtvrté hodině ranní se tančilo. O plesu pak šel jeden hlas, že byl krásný, což bylo výboru i spolku ke cti.

17. února zúčastnil se spolek pohřbu Antonína Hanzlíčka v Plasech a zapěl v domě smutku truchlozpěv „Vzhůru k nebi“, cestou na hřbitov „Miserere“ a v kostele „Missa pro defunctis“. V pondělí po druhé neděli postní slavili manželé Šlosarovi zlatou svatbu. Spolek jim zapěl „Spěj, duše, k nebes výši“. Při pohřbu šestiletého synka člena našeho spolku dne 22. března zapěli členové nad rakvičkou mužský sbor „Proč pláčete a lkáte“.

Důstojný pan farář Vojtěch Nágl oslavil Vzkříšení Páně průvodem kolem zámku, při průvodu zpíval náš spolek „Hle, vstalť již“, „Te Deum“ a „Regina coeli“.

Po dlouholeté přestávce sloužil důstojný pan farář Vojtěch Nágl dne 22. července Mši svatou v kapli sv. Máří Magdalény pod hodinami, při které s doprovodem harmonia zapěl náš sbor mši a „Spěj, duše, k nebes výši“.

  V neděli 12. října pořádal spolek ku prospěchu „Matice školské“ koncert. Po posledním čísle nastala pravá bouře potlesku a otevřeny všeobecné veselosti dvéře dokořán. První začal MUDr. Batěk, jenž hrou na piano doprovázel zpěv národních písní. A pak každý, co jen uměl, chtěl publiku předvésti.  Tak pan Holub vystoupil podvakrát s deklamacemi, pan Čihák a pan Lašek zpívali žertovné kuplety, pan Miesl zahrál na citeru.

DOPISY OD PAPEŽŮ

Dominus et vivificantem

Encyklika sv. Jana Pavla II. o Duchu svatém

vydaná před 40 lety, 18. května 1986.

  Jako Pána a Dárce života (Dominus et vivificantem) vyznává církev Ducha svatého v každé mši svaté.

Celý život církve je ve znamení jít za skrytým Bohem, setkat se s Duchem, který dává život. Bohužel dějiny spásy nám říkají, že toto Boží úsilí přiblížit Boha lidstvu a světu, toto úžasné povýšení Ducha, setkává se v naší realitě s odporem.

Svatý Pavel popisuje toto napětí a boj, který sužuje lidské srdce, s velkou výmluvností: „Žijte duchovně a ne podle tělesných žádostí! Neboť tělo touží po tom, co je proti duchu a duch po tom, co je proti tělu.“ Tento boj mezi touhami ducha a těla je součástí dědictví hříchu. Působení Ducha pravdy, které si klade za cíl „ukázat, co je hřích“, se setkává v člověku s odporem, které Písmo svaté často nazývá „tvrdostí srdce“. V naší době tento postoj odpovídá ztrátě citlivosti na hřích. Už papež Pius XII. varoval, že „největších hříchem naší doby je ztráta citlivosti na hřích“. Z tohoto důvodu církev nepřestává prosit Boha o milost, aby se neztratila správnost svědomí u lidí, aby jejich zdravá citlivost na dobro a zlo nebylo otupena.

Dech Božího života, Duch svatý, se projevuje nejjednodušším a nejuniverzálnějším způsobem v modlitbě. Krásná a spásná je myšlenka, že kdekoliv se někdo modlí ve světě, je tam Duch svatý, který oživuje dech modlitby. Skrze působení Ducha svatého modlitba vychází ze srdce člověka bez ohledu na zákazy a pronásledování.

Modlitba stále zůstává hlasem těch, kteří jako by neměli hlas v ateistickém a nepřátelském prostředí. Duch svatý je dar, který přichází do lidského srdce skrze modlitbu, dar, který pomáhá naší slabosti. Apoštol Pavel to krásně píše v listu Římanům: „Neboť ani nevíme, za co bychom se měli modlit, a sám Duch za nás mluví povzdechy nevýslovnými.“ Duch svatý nás vede k modlitbě „zevnitř“, dohání naši nedostatečnost a napravuje naši neschopnost modlit se, je přítomen v naší modlitbě a dává jí božský rozměr.

Naše těžké časy obzvlášť potřebují modlitbu. V průběhu historie církve mnoho mužů a žen bylo svědkem důležitosti modlitby a věnovalo se životu modlitby zejména v klášterech pro velké dobro církve.

Proto církev neustále prosí, aby Duch pravdy a lásky sestoupil do hlubin lidských srdcí, prosí o milost ctností, prosí o milost spasení, o radost a útěchu, kterou může dát jen pravý Duch Utěšitel.