ÚVODNÍK- KOLEJIŠTĚ

  Kněz a psychiatr Max Kašparů vypráví:

  Pozvali mě před lety moji přátelé na prázdninovou návštěvu do nového bytu v bývalém drážním domku u starého vlakového přejezdu. První noc jsem nemohl usnout. Každou čtvrthodinu mě budil rachot lokomotivy, takže jsem celou noc seděl na posteli a čekal, kdy mi vjede do pokoje.

Když se mě u snídaně Martina zeptala, jak jsem se vyspal, odpověděl jsem naštvaně: „Vůbec jsem nespal, u vás se spát nedá!“ Její manžel Jirka se usmál: „To si zvykneš, to chce čas.“ Třetí noc na návštěvě jsem slyšel už jen něco a čtvrtou noc jsem spal jako dudek. Jirka měl pravdu, zvykl jsem si.

Na tuto návštěvu vzpomínám pokaždé, když kolem sebe vidím lidskou lhostejnost. Všichni si pomalu na něco zvykáme. Na to dobré a příjemné velmi rychle, na to negativní sice pomalu, ale taky jistě.

Zvykáme si na proudy krve v televizi, na kriminalitu několik metrů od nás, na hrubost a křik ve vedlejším bytě. Steleme si svoji postel stále blíž a blíž k tomu pomyslnému kolejišti, po kterém jezdí nebezpečný vlak. Zvykli jsme si.

  Začíná se nám to bohužel stávat i ve vztahu k hodnotám duchovním. Zapomeneme večerní modlitbu. Jednou, dvakrát. A potřetí zjistíme, že se obejdeme i bez ní.

Vynecháme nedělní bohoslužbu z nějakého vážného důvodu, a brzy si zvykneme nechodit do kostela vůbec.

Hřích, který nás dříve tížil jako balvan na svědomí, stává se časem maličkým zrnkem písku. A z toho přeci nebudeme dělat vědu. A konec konců, kdo ví, jestli něco jako hřích v našem století ještě existuje. Doba přeci pokročila a nelze být nějakým konzervativcem, který bere vážně věrouku církve!  Vždyť církev musí pochopit, že nežijeme již ve středověku. A měla by přijmout naše zlozvyky, novoty a názory, které jdou s dobou!

A tak si dále steleme vlastní lůžko večer co večer blíže a blíže k nebezpečné trati. A až nás jednou přejede nějaký vlak, bude to málokoho na tomto světě zajímat. Všichni si totiž už zvykli…

Z knihy „Věroměr“.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Výstava betlémů v Jezné

  Už od roku 2021 vystavujeme kolem Vánočních svátků v kostele v Jezné papírové a jiné krásné betlémy. Každý rok nějaké přibývají, a protože se už všechny najednou do kostela nevejdou, tak jsme letos vybrali ty nejhezčí a nejzajímavější, a vystavili je ve čtyřech „sekcích“: betlémy zimní, betlémy letní, betlémy poutních míst a betlémy z různých materiálů, které ukazují zručnost našich předků i současníků.

  V pátek před nedělní „vernisáží“ výstavy 2025 (tedy opět na poslední chvíli) se v kostele sešlo sedm dobrovolníků, kteří přišli pomoci s instalací betlémů. Všichni stavěli betlém poprvé v životě, takže začali od těch jednodušších, jako betlém Josefa Lady, ale nakonec si troufli i na ten největší, Körberův orientální betlém i nejsložitější Západočeský betlém, oplývající různými krojovanými družinami, které je třeba dát správně dohromady.

  Možná si myslíte, že je to jednoduché, postavit betlém, ale není to zas taková hračka. Musí se nejdřív vytřídit postavy, kdo je kdo. Každý pozná Svatou Rodinu, tedy Marii, Josefa a Ježíška, ale odlišit od sebe krále, pastýře a jiné postavy už kupodivu tak jednoduché není. Také je třeba rozdělit postavy na ty jdoucí zprava a ty zleva, aby někdo nestál k betlému zády. Zasadit správně stromy, aby skutečně tvořily pozadí a nepřekážely v popředí. Ovečkám najít skutečného pastýře, aby je nevedl třeba řezník nesoucí Ježíškovi šunku. Muzikanty dát do jedné skupiny, aby se dobře slyšeli. A nakonec zimní betlémy dozdobit sněhem a sněhovými koulemi a ty letní obložit zelenými větvičkami.

  Sedm dobrovolníků se v Jezné skutečně snažilo pochopit nejen logiku, ale hlavně krásu betléma, a i když jim po dvou hodinách už byla zima (nejsou totiž trénovaní v pobytu ve vymrzlém kostele), statečně vydrželi až do konce.

  Návštěvníci výstavy jejich snahu náležitě ocenili. Přišly hlavně rodiny s dětmi, které u všech betlémů neomylně identifikovaly Ježíška, snažily se v různých betlémech najít kachnu, jelena, kozu nebo jezevčíka, protože to všechno tam máme!

A když jsme se zeptali, jaký betlém je nejhezčí, téměř u všech zvítězil ten úplně nejnovější. Místní truhlář „Hans“ vyrobil se svou rodinou „Betlém v Jezné“, na jehož pozadí je vidět osvícený kostel v Jezné a také vedlejší fara se svítícími okny. Tak doufejme, že výstava i letos inspirovala některé, aby si příští rok doma postavili kromě stromečku také svůj betlém.

Zprávy a oznámení

  Tříkrálová sbírka probíhá od 1. ledna do 14. ledna 2026.

Tři králové budou chodit:

  Na PANKRÁCI ve středu 7. ledna.

  V HEŘMANOVĚ HUTI v sobotu a neděli 3. a 4. ledna.

  V ÚHERCÍCH v sobotu 3. ledna.

  V PŇOVANECH v neděli 4. ledna.

Na HRACHOLUSKÁCH ve středu 7. ledna.

V NOVÉ JEZNÉ v pátek 9. ledna.

V PLEŠNICÍCH v neděli 11. ledna.

V ÚLICÍCH v sobotu a v neděli 10. a 11. ledna.

V LOCHOUSICÍCH bude na Obecním úřadě pokladna k dispozici od 5. do 14. ledna.

Můžete také přispět do pokladny v každém našem kostele, nebo

přímo na Tříkrálový účet: 66008822/0800, variabilní symbol farnosti Nýřany: 777930018.

Tříkrálový koncert bude v úterý 6. ledna 2026 v 17 hodin v kostele sv. Prokopa v Nýřanech.

Svěcení vody, křídy a kadidla se bude konat:

V neděli 4. ledna v Nýřanech a v Heřmanově Huti,

v sobotu 10. ledna ve Zbůchu

v neděli 11. ledna v Jezné.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 4. ledna 2026.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň na Slavnost Zjevení Páně

Tři zázraky se dnes staly,

příchod Krista zvěstovaly,

tento den křesťané slaví,

neboť on nám pravdu zjeví.

Dnes šli mudrci na cestu,

následujíc jasnou hvězdu,

         světlo světa vyhledali,

Ježíškovi dary dali.

Nový div se z moci božské

udál v Káni Galilejské,

kde se z vody víno stalo,

božský zásah ukázalo.

Ve vodě řeky Jordánu

Kristus přijal křest od Jana

Bůh Otce zjevil Syna nám,

v něm našel zalíbení sám.

Kriste, světu dnes zjevený,

buď od nás vroucně slavený,

sláva buď Otci božskému,

spolu i Duchu svatému!

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Těnovice

1910

  Na jaře byla konečně uvedena samostatná duchovní správa v Číčově. Naposledy měl jsem mši svatou v Číčově v úterý 5. dubna, ve čtvrtek přistěhoval se do Číčova dp. Vojtěch Pařízek, dosud kaplan volyňský, jemuž jsme tedy duchovní správu číčovskou odevzdal. Pozval jsem k této slavnosti kromě obecních zastupitelů také místní hasičské spolky, ale hasiči se nedostavili, ba ani na moje pozvání neodpověděli.

  Zatím se kvapně blížila generální vizitace v Těnovicích ustanovená na 8. května 1910. Obecní zastupitelstvo těnovické na moje písemné pozvání dalo mi tuto písemnou výmluvnou odpověď: „Obecní zastupitelstvo usneslo se na schůzi šesti hlasy proti jednomu uvítání Jeho Eminence pana kardinála pražského se nezúčastniti a slavnostní bránu žádnou nestavěti.“ Když tedy takhle beztaktně se zachovali, dal jsem sám bránu z klestí postaviti, hasiči Vořehledští též se nezúčastnili, ale hasiči z Lučišť přijeli a stáli špalírem, když Jeho Eminence přijela. Biřmovanců bylo celkem 280.

  Dne 16. srpna časně ráno zavraždil svou manželku Emílii čeledín ze statku bydlící na ovčíně, an jí kudlou přeřízl krční tepny, ona byla ve vysokém stavu požehnaném, takže zmařeny byly dva životy. Vrah před porotou v Plzni se vymlouval, že když přišel nad ránem z hospody domů, žena jej prý rdousila, takže se v sebeobraně po ní ohnal nožem. Jelikož nebylo svědků, odsouzen byl muž jen ke třem letům těžkého žaláře. Pro čtyři opuštěné děti přijel si za několik dní starosta domovské obce.

1911

  Dne 27. března byl jsem presentován na uvolněnou faru v Úněticích. Na druhou neděli po Velikonocích rozloučil jsem se se svými farníky Těnovickými a odebral jsem se na své nové působiště. Byl jsem farářem v Těnovicích 6 roků.

  Prvního září 1911 dosazen jsem byl na faru Těnovickou já, Josef Šlauf, dosud kaplan ve Vraném u Slaného. Říkává se, že každý začátek je těžký, ale tento byl opravdu zlý. Fara úplně pustá a prázdná, ve chlívě stály dvě kravky, z nich jedna vypadala dost uboze. Celé léto ani nekáplo, sucho hrozné, jak ho ani nejstarší lidé nepamatují. Otava nebyla žádná, neboť žár sluneční trávu úplně sežehl, bramborů se nesklidilo ani tolik, kolik se zasázelo, na celé zahradě nebylo jediné švestičky, všechny uschly, proto nebylo divu, že pohlížel jsem s velkými obavami do budoucnosti. Než Bůh konečně se smiloval a poslal koncem září vydatné deště,  takže bylo možno zaseti, a obilí pěkně vzešlo. Musel jsem také vykonati mnoho oprav na faře, vymalovat hořejší pokoje, natřít dveře a opravit chlévy. Nejdůstojnější metropolitní kapitula laskavě mi ve všem vyšla vstříc.

1912

  Letošní rok byl vpravdě požehnaný a zůstane u rolníků v nejlepší upomínce. Teplo a déšť střídaly se po celé jaro a léto, a proto úroda byla znamenitá, jaké není pamětníka. Obilí, brambor, ovoce a píce urodilo se v míře neobyčejné.

1914

  V roce 1910 konala se zde generální vizitace, kdy mnoho věcí v kostele opraveno bylo, ale ne všechno. Oltáře, paramenta a plátna oltářní vypadala velmi chudě. Měl jsem zkušenost z minulého působiště, že mnoho se dá pořídit ze sbírek, zkusil jsem tedy tento prostředek i zde a moje očekávání se splnilo, neboť peníze se pomalu scházely a bylo možno pomýšleti na pořízení nového antipendia na hlavní oltář. Práce té s neobyčejnou ochotou se ujaly ctihodné sestry Příbramského sirotčince a na svátek Nanebevzetí Panny Marie zaskvělo se poprvé nové antipendium hlavního oltáře v plné kráse.  Nepatrná cena 150 korun zdaleka neodpovídá skutečné hodnotě antipendia, na němž je obrázek Rodičky Boží s Děťátkem ručně a s velikou pietou opravdu umělecky vyveden.

1916

  Postranní oltáře zdaleka se nemohly rovnati oltáři hlavnímu, ozdobenému nádherně vyšitým antipendiem. Proto jevila se potřeba, aby i ony byly přioděny novým hávem. To se také, díky Bohu, sbírkami podařilo. Obě antipendia na malé oltáře v lodi provedly opět ruce příbramských ctihodných sester a právě na první májovou pobožnost nám byly zaslány.

1917

  Další starosti válečné na nás dolehly. Pracovních sil neobyčejně ubylo, jednak odvody, jednak rozmanitými chorobami doby. Tak třeba děvečky raději pletou síťky na vlasy, než aby poklízely dobytku. Jinde berou válečnou podporu, něco si k tomu přivydělají a do služby nemusí. Tak byl by život hospodářský na venkově ohrožen, kdyby nebylo pomoci vojáků a válečných zajatců, jejichž práce je hojně využíváno. Jsou to většinou Poláci a Italové, na faře pracoval Polák Pavel Duszinski. Náboženských povinností příliš nedbají, vymlouvají se, že nemají ten správný šat do kostela.

  Válka zuří dále, ale jaký to rozdíl oproti prvnímu roku válečnému! Tehdy divadla a zábavy a podobně byly zakazovány, dnes jako by se chtělo dohonit, co se promeškalo. Zábava stíhá zábavu, ač je drahota nesmírná, hedvábí jen šustí…

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Kněz – jako prorok Jonáš

  Kněz je povolán k tomu, aby tvořil most mezi Bohem a lidmi. Je cestou, po níž se to, co je božské a posvátné, může dostat k člověku, a člověk má přístup k božskému a je zasvěcován Bohu.

Kněz je poslán k lidem, aby jim zjevoval Boží lásku, jako to ve vyvoleném národě činili proroci. A toto jejich poslání nebylo nikdy ani reklamní kampaní ani triumfálním pochodem. Jejich mise naopak s sebou přinášela různé obtíže a utrpení. Nejlépe je to vidět na postavě proroka Jonáše.

  Hospodin oslovil Jonáše a poslal ho s důležitým poselstvím do města Ninive. Jonáš ovšem neposlechl a pokusil se naopak utéci „daleko od Hospodina“.

Tak i kněz může být často v pokušení utéci od Hospodina, pokud se mu jeho povolání zdá příliš obtížné až nemožné. Ale i když Jonáš utíkal ze všech sil na opačnou stranu, než kam byl Bohem poslán, byl nakonec hozen přes palubu a v moři pohlcen velrybou, která jej dopravila tam, kam Bůh chtěl, aby šel.  

  Jako prorok Jonáš byl zprostředkovatelem Božího hlasu vyzývajícího k pokání a změně života, tak i kněz propůjčuje svůj hlas, ruce, oči i srdce Kristu, který dnes stejně jako kdysi v Galileji učí, uzdravuje, živí svým Tělem a odpouští.

Kněz, stejně jako Jonáš v Ninive, se musí snažit proniknout do hloubi velikého vnitřního města lidského srdce a procházet jím s jemností, pokorou, úctou a nejvyšší otcovskou trpělivostí. Každá svátost je ve skutečnosti „znamení Jonášovo“. Není to magický rituál, nýbrž zprostředkovává setkání člověka s Bohem.

Všichni se někdy bojíme upřít pohled na Boha, protože nás vrací k nám samotným a nutí nás zkoumat sebe. Nechceme se vlastně zastavit a ztišit ze strachu, že nás Bůh přiměje, abychom s ním sestoupili až k niterným kořenům našeho bytí, zmítáme se a rozbíháme se všemi směry, jen abychom unikli nárokům Boží vůle jako Jonáš.

Na této velmi náročné cestě nejsme sami. Ježíš dal Janovi, svému milovanému učedníku, svou Matku, aby všichni kněží světa pochopili, že Mariino místo je po boku každého z nich, obzvlášť když stojí u oltáře a obětuje Otci nejsvětější oběť Mše svaté. Maria je plná mateřské starostlivosti o všechny kněze. Chce je vidět přistupovat k oltáři oděné pokorou, čistotou a ponořené do hluboké adorace.

PROMLUVY

Jindřich Šimon Baar – Kázání novoroční (1900)

Na konci roku občanského a na počátku nového činívají hospodáři bilance. To se může dít i v životě duchovním. Učiňme tak i dnes, podívejme se, jak jsme žili po stránce náboženské a zpytujme své svědomí.

Abychom úkolu svého dobře dostáli, ptejme se, jak jste ve víru žití denního na Boha myslili a co vlastně žádá Bůh od lidí všech a tedy i od vás. Máme to obsaženo v prvních třech přikázáních: V jednoho Boha věřiti budeš – Nevezmeš jméno Boží nadarmo – Pomni, abys den sváteční světil.

Nejprve žádá Bůh, aby člověk v něho věřil a doufal v něho, aby ho miloval a jemu se klaněl.

Člověk ukazuje, že v Boha věří nejlépe modlitbou – veřejnou modlitbou. A tu s bolestí pravím, že velká část osady naší se již nemodlí. Není tomu tak dávno, co jsem vypomáhal v sousední farnosti. Táhl už soumrak, když jsem se vracel k domovu, z nebe na zem usmívaly se hvězdy Boží. Tu na zdejším kostele rozezpíval se stříbrným hlasem náš krásný zvon, kovovou řečí vyzývaje k modlitbě „Anděl Páně“. S hlavou obnaženou, říkaje si „Anděl Páně“, vešel jsem do obce. Proti mně rachotil vůz, na něm čeledín, práskal bičem a vesele si hvízdal. Řada mužů a žen hrnula se z práce, děti vesele skotačily. Potkávali mě mnozí, ale nevšímali si, že mají pozdravovati někoho jiného „pozdravením andělským“. Po celé cestě jsem neuviděl vůbec nikoho, kdo by kráčel a modlitbou uctíval Boha! Jen ten zvon na vysoké věži zoufale a bolestně volal „Anděl Páně!“ Volal bez ohlasu, nikdo jej neslyšel.

V takovém poměru žije naše osada k prvnímu přikázání. Při naší silnici stojí jako zelený ostrov skupina akátových stromů a pod nimi stulen kamenný kříž. Dívám se tam kolikrát, ale nevidím ruku, která by se před obrazem Ukřižovaného přežehnala, smekla a uctila Krista na nebi. Nevšímají si Krista…nevěří v něho?

  Po druhé velí Bůh: „Nevezmeš jména Božího nadarmo!“ Jdu cestou ze školy. Skřivan vesele zpívá nad mou hlavou a pode mnou ořou dlouhý lán. Oráč přejel jednou pole, a než koně obrátil, zaklel u toho šestnáctkrát. Poslouchám lidi, když se rozčílí, rozhněvají, když se vášeň zvedne, jakými kletbami si navzájem hrozí, jak špína rouhání sedá jim na rty! Lidé klejí a ani nevědí, že klejí, to považuji za nejhorší, že lidé ani už necítí svou hříšnost…

  Konečně cituji třetí přikázání: „Pomni, abys den sváteční světil!“ Máme padesát dva nedělí a sedmnáct svátků, celkem tedy šedesát devět dní svátečních, o kterých Bůh velí tři věci: abychom do chrámu šli, v něm byli přítomni na Mši svaté, a abychom odpočinuli si od práce. Jak se zachovává osada naše? Hlouček věřících opravdu tuto povinnost plní svědomitě. Znám horlivé a pravidelné návštěvníky chrámu Páně. Nic je nezadrželo. Ať bylo venku bláto, ať pršelo, ať mrzlo, ať sníh padal, oni cestu do chrámu Páně našli.

Jiní přicházejí sice často, ale ne vždy. Shoda okolností musí být příznivá. Když neměli nic důležitějšího na práci, nebo když byla suchá pohodlná cesta, když nepršelo a mrazivý vítr nedul, tenkrát přišli i oni a náš kostelíček zaplnili. Konečně jsou na naší osadě i katoličtí křesťané, které jsem tu dosud neviděl. Může být nebe modré jako azur nebo mračny pokryté, může být den dlouhý nebo krátký, oni do chrámu nechodili, nejdou a nepůjdou, dokud je nepřinesou na márách.

  Bůh ale také ve třetím přikázání žádá, abychom odpočívali od prací tělesných. Vzpomínám si, jak se na osadě zdejší i v neděli vozil kámen a cihly, oralo se a selo.  Vyžaduje to intenzivní hospodářství, je jiná doba, je to nutné, říká se jako omluva takového bohapustého počínání. Co je to „intenzivní hospodářství“? Hned vám vysvětlím.

Byly křížové dni, svátek svatého Marka, konali jsme průvody do polí, aby Bůh úrodu dal a zachovati ráčil, modlili jsme se v litaniích, svěcenou vodou kropili luhy a role naší osady. Našel se jeden rolník, ano jen jeden, který šel se mnou v průvodu. Kdyby nešly děti zdejší, byl by to velmi smutný průvod. Co mi na to řekl jeden „pokrokový“ rolník? „My na Podřipsku hospodaříme intenzivně… místo svěcené vody máme chilský ledek, místo modliteb práškujeme“.

Kaplanoval jsem také v Přimdě. V horách, kde z plodin zemských daří se pouze oves a brambory.  A ze stromů tam rostly jen třešně a jeřáb. Ale takové bídy srdcervoucí, s jakou se tu setkávám, tam nebylo. Tam chodili všichni nasyceni, děti do školy oblečené a obuté, měly dřeváky a šaty z režného plátna, ale nikdy ne bosé nebo otrhané. Čím to vysvětlit? Byli střídmí. Střídmí v práci, v odpočinku, v požitcích i v zábavě.

  Nestřídmost a marnivost ochuzuje nás víc, než se domýšlíme, a vychází z neuspořádaného života. Tak člověk si ani v neděli neodpočine, zpije se večer do němoty a rozhází za několik hodin, nač se dřel několik dní.

  Střídmost v jídle, v pití, v oděvu, v kouření a v zábavě budiž první lék. Užije-li ho pacient, uzdraví se. Byl bych vaším nepřítelem, kdybych vám lichotil a hříchy schvaloval a omlouval. Slova moje možná vyzní naplano, vyvanou z těchto zdí. Bolí mě to, ale neodradí. Pán mě povolal sem do Klobouk, abych zde podle svých sil působil a svědomí mi říká, že jsem vykonal svou povinnost, když jsem pozdvihl hlas a ukázal, kam spějeme.

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

Eucharistický zázrak pro oživení víry

  Na některých místech použil Bůh eucharistický zázrak jako prostředek oživení katolické víry, která buď zvlažněla, nebo se změnila ve víru protestantskou. Tak tomu bylo i v 17. století ve Francii, kde se rychle šířil kalvinismus zejména mezi šlechtou, to ohrožovalo víru prostých lidí a také vyvolávalo zmatky také v klášterech, neboť mnoho duchovních i biskupů se odřeklo katolické víry a přijali pro ně v tu chvíli výhodnější kalvinismus.

  Ve městečku Faverney se nacházelo benediktinské opatství, jehož mniši byli také v pokušení odpadnout od katolické víry. Omezovali tradiční pobožnosti, ale v roce 1608 se přeci je rozhodli vystavit Nejsvětější Svátost pro veřejnou adoraci. Zhotovili k tomu účelu provizorní dřevěný oltář, ozdobili ho svícemi a květinami a doprostřed umístili velkou monstranci s hostií. Monstrance byla vystavena nepřetržitě i přes noc bez dozoru. Když následující ráno kostelník otevřel dveře kostela, vyvalil se na něj dým, a se zděšením zjistil, že provizorní oltář úplně lehl popelem, zřejmě zapálený od nějaké svíčky. Okamžitě začal rozhrabovat popel, aby našel aspoň zbytky monstrance.

  Nemohl dlouho nic objevit, až lidé, kteří se mezitím seběhli, začali křičet, že monstrance visí ve vzduchu vysoko nad zemí a hostie v ní zůstala neporušená. Všichni byli ohromeni a nevěděli, co dělat. Obrátili se proto na zbožné bratry kapucíny z vedlejšího města, kteří ihned nachystali nový oltář na místě shořelého a začali na něm sloužit mši svatou. Při pozdvihování se monstrance pohnula a po třiceti hodinách ve vzduchu sestoupila na oltář.

  O zázraku byl informován arcibiskup z Besanconu, který na základě svědectví věřících prohlásil eucharistický zázrak za autentický, a také papež Pavel V., který povolil každoroční připomínku tohoto zázraku.

Benediktini byli z kláštera vyhnáni během francouzské revoluce, klášter byl pak v 19. století státem prodán a poté rozebrán.

Klášterní kostel zasvěcený Panně Marii, kde byla uctívána její zázračná socha „Notre-Dame de Blanche“ se změnil na farní kostel, v roce 1912 papežem Piem X. povýšený na baziliku.

A dodnes je možné v něm spatřit a uctít zázračnou hostii.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kronika hasičů Mlečice

V roce 1895 zúčastnil se náš hasičský sbor slavností Vzkříšení a Božího Těla, svěcení stříkačky v Kladrubech a svěcení svou křížků v Mlečicích za vsí ke Zvíkovci a ke Skoupýmu. Dne 20. září vypukl požár ve stohu slámy ve dvoře č. 10 v Mlečicích. Sbor zdejší v počtu 23 členů přispěl pomocí svou, oheň byl vbrzku zničen.  Pachatel vypátrán nebyl.

V roce 1896 sbor zúčastnil se župního sjezdu župy Křivoklátské ve Skrejích dne 15. května v počtu 15 členů. Sbor náš zúčastnil se také svěcení oltářů v Mlečicích.

Dne 2. února 1898 pořádal sbor výroční valnou hromadu, jelikož období velitele a jeho náměstka vypršelo. Za velitele byl zvolen Václav Svejkovský, za podvelitele Jan Hatina, za jednatele Josef Hasenkopf, učitel, a za zbrojníka Vojtěch Vonásek. V červenci zúčastnil se sbor svěcení nových školních práporů  z Mlečic a Ostrovce, a také svěcení nové stříkačky v Kladrubech.

V srpnu vypukl požár v kolně Josefa Opatrného z Mlečic.  Mezi kolnou a stodolou byl stoh slámy. S největší námahou sboru byl požár uhašen, takže jen kolna vyhořela, kolna byla vyplněna pící a hospodářskými stroji, což shořelo. Po uhašení požáru majitel gruntu naše členy řádně pohostil.

Od 15. do 17. srpna 1903 pořádala ústřední zemská hasičská jednota Království českého všeslovanský sjezd hasičský v Praze. Ku slavnosti té byla vyslána deputace od zdejšího sboru v počtu 5 mužů, kteří obdrželi příspěvek na cestu od obecního úřadu.

Sbor měl v roce 1906 pět cvičení teoretických a pět cvičení praktických. Při výborové schůzi správního výboru bylo usneseno, aby byla zavedena sbírka ve prospěch chudých dítek v poněmčeném území.  V prosinci vybráno bylo 8 korun a 70 haléřů a posláno co dar vánoční.

V únoru vypukl požár ve dvě hodiny v noci na Chlumě, který ale pro velikou mlhu a sněžení zpozorován nebyl. V červenci v jednu hodinu ráno volán byl sbor k požáru v Hřebečníkách, kde shořely panské stodoly.

Sbor letos odebíral časopisy „Hasičské rozhledy“, „Slezský věstník hasičský“, „Stráž podbrdskou“ a jiné potřebné brožůry.

Dne 8. března 1907 podána žádost k Obecnímu výboru v Mlečicích o koupení 21 nových obleků pracovních a sedm starých k přešití, jakož i další výdaje na upravení těchto obleků. Obecní výbor při své schůzi vzal tuto žádost na vědomí a laskavě jí vyhověl s tím podotknutím, že v roce 1907 dá jednu polovičku a v roce 1908 dá druhou polovičku. Upustilo se tedy letos od opravy oděvů, ale v příštím roce se to již udělat musí.

Za příčinou výročí 25letého trvání hasičského sboru konal se v Mlečicích župní sjezd a veřejné cvičení s následujícím programem:

O 8 – 9 hodině ranní vítání hostů.

O půl 10 hodině seřazení sborů u hřbitova.

Proslov.

Cvičení místního sboru.

O 2 hodině odpolední poplach.

Seřazení sborů a slavnostní průvod.

Koncert v zahradě.

Věneček v hostinci.

Při této slavnosti dostavily se přátelské sbory následující: Podmokly, Plískov, Prašný Újezd, Zbiroh, Jablečno, Lohovice, Svina, Chlum, Leskov. Při té příležitosti promluvil na slavnosti starosta obce Mlečice, který připomněl, jaké trpké byly počátky založení našeho sboru, a pak poděkoval těm, kteří celých 25 let nepřetržitě věrnými členy sboru jsou.

V roce 1932 povolán byl sbor k těmto požárům: v dubnu hořel trám v komíně v Újezdě, v říjnu hořela stodola v Chlumu, oheň povstal od parní mlátičky a shořel též lis na slámu. V říjnu v Hlohovicích hořela stodola a chlév.

V roce 1935, ve dnech 6. a 7. července pořádal sbor slavnost 50letého trvání sboru a sjezd rodáků. 6. července v 8 hodin večer byl sraz u pomníku padlým, kde mužský sbor zazpíval národní hymnu a poté položen věnec k pomníku padlých vojínů ve světové válce. Pak byl odchod průvodem na cvičiště, kde vykonán cvičný poplach, hasilo se starou i novou stříkačkou. Po skončení poplachu byl lampionový průvod do kulturního domu, kde byli přivítáni rodáci.

Druhý den v 7 ráno byl budíček, od půl deváté bylo vítání sborů a rodáků, od 10 hodiny slavnostní valná hromada, o 1 hodině odpoledne byl slavnostní průvod, kterého se účastnila selská jízda, hudba, děvčata v krojích, župní představitelé, alegorické vozy. Průvod šel na „Tyršovo cvičiště“, kde byly slavnostní proslovy, předávání diplomů a medailí za padesátiletou činnost ve sboru.

Ze cvičiště se šlo průvodem do dvora, kde bylo sehráno divadelní představení „Vojnarka“, které bylo hojně navštíveno a pochvalou odměněno. Po skončení představení se šlo do sálu, kde se konal věneček. Ač byla slavnost pořádána v době velké hospodářské tísně, byla účast veliká. Rovněž rodáci sešli se v hojném počtu a přispěli značnými peněžitými částkami.

DOPISY OD PAPEŽŮ

Apoštolský list Aperuit illis

papeže Františka o ustanovení Neděle Božího slova.

  Jeden z posledních činů Vzkříšeného Pána bylo, že se zjevil apoštolům, lámal s nimi chléb a otevíral jejich mysl porozumění Svatému Písmu.

  Z tohoto důvodu nařizuji, aby třetí neděle v mezidobí byla věnována oslavě, rozjímání a šíření Božího slova.  Neděle Božího slova ať je prožita jako slavnostní den.

  Bible nemůže být dědictvím jen několika málo lidí a už vůbec ne jen sbírkou knih pro privilegované. Patří především lidem, kteří se shromáždili, aby mu naslouchali a ztotožnili se s tímto Slovem. Písmo svaté je knihou Pánova lidu, který, když je poslouchá, přechází od rozptýlení a rozdělení k jednotě. Boží slovo spojuje věřící a činí z nich jeden národ.

  V této jednotě vytvořené nasloucháním Slovu mají kněží velkou zodpovědnost vykládat Svaté Písmo a umožnit všem, aby mu porozuměli. Pro mnoho věřících je homilie neboli kázání jediná příležitost zachytit krásu Božího slova a vidět jeho vztah k jejich každodennímu životu.

  Písmo svaté je neoddělitelně spjato s Eucharistií, proto naléhavě potřebujeme poznat Písmo svaté a Vzkříšeného, který ve společenství věřících neustále rozsévá své slovo a láme chléb. Pán stojí u dveří a klepe. Když někdo slyší jeho hlas a otevře mu dveře, vejde Pán dovnitř a budou společně večeřet.

  Když je Písmo svaté čteno ve stejném Duchu, v jakém je napsáno, zůstává vždy nové. Celý posvátný text Písma má prorockou funkci, týká se těch, kteří jsou tímto slovem živeni. Ti, kteří se denně živí Božím slovem, se stávají současníky Ježíše, potkávají ho stejně jako lidé před mnoha lety v Izraeli.

  Boží slovo nám také neustále připomíná milosrdnou lásku Otce, který žádá své děti, aby žily v lásce. Boží slovo nám otevírá oči, abychom mohli vystoupit ze sebe a otevřeli se k solidaritě s ostatními.

  Na cestě přijímání Božího slova nás doprovází Matka Páně, ta která je požehnaná, protože uvěřila, že se naplní všechno, co jí Pán řekl. Panna Maria tak předchází všechny ty blahoslavené chudé, milosrdné, tiché, čistého srdce a tvořitele míru, o kterých mluví Spasitel v Horském kázání.

Člověk se stává blahoslaveným právě proto, že stejně jako Maria věří v naplnění Božího slova. Ať tedy neděle zasvěcená Božímu slovu přinese v Božím lidu prohloubení zbožné a horlivé blízkosti s Písmem svatým.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Vánoční blázen

V jedné zemi na Východě žil před dvěma tisíci lety mladý blázen, který miloval hvězdy. Nikdy jej neunavilo pozorovat je a při tom žasnout nad nekonečností nebe. A tak se stalo, že jedné noci neobjevili novou hvězdu jen králové Kašpar, Melichar a Baltazar, ale i tento blázen.

"Ta nová hvězda je jasnější než ostatní", myslel si. "To bude královská hvězda - narodil se nový král! Půjdu mu nabídnout své služby. Jako každý král bude určitě potřebovat také nějakého blázna. Hvězda mě povede."

Dlouho přemýšlel, co by novému králi mohl přinést darem. Avšak kromě své bláznovské kapuce, zvonkohry a jedné květiny neměl nic. A tak se z domova vydal na cestu - bláznovskou kapuci na hlavě, zvonkohru v jedné a květinu ve druhé ruce.

První noc jej hvězda přivedla do chudé chaloupky. Tam nalezl dítě, které bylo chromé. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi. "Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji bláznovskou kapuci. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě si bláznovskou kapuci nasadilo na hlavu a šťastně se rozesmálo, plné radosti. To bláznovi místo poděkování bohatě stačilo.

Druhou noc jej hvězda zavedla do krásného paláce. Tam nalezl dítě, které bylo slepé. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi. "Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji zvonkohru. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě zvonkohru nadšeně rozeznělo a šťastně se rozesmálo.

Třetí noc jej hvězda zavedla do zámku. Tam nalezl dítě, které bylo hluché. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi. "Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji květinu. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě si květinu s úžasem prohlíželo a šťastně se rozesmálo.

"Teď už mi nezůstalo nic, co bych mohl králi darovat. Bude asi lepší, když se vrátím", pomyslel si blázen. Avšak když vzhlédl k obloze, hvězda stála na jednom místě nad stájí uprostřed polí.

Tam potkal tři krále a zástup pastýřů. I oni hledali nového krále. Našli ho v jeslích jako dítě. Maria zrovna chtěla na slámu prostřít čisté plínky a bezradně se rozhlížela, komu by svěřila na chvíli dítě. Josef právě krmil osla a všichni ostatní měli plné ruce darů. Tři králové přinášeli zlato, kadidlo a myrhu, pastýři pak vlnu, mléko a chléb.

Jen blázen zde stál s prázdnýma rukama. Maria, plná důvěry, položila mu tedy dítě do náruče. Tak blázen našel Krále, kterému chtěl v budoucnu sloužit. Už věděl, že svoji bláznovskou kapuci, zvonkohru i květinu rozdal dětem, aby měl v prázdných rukou místo pro toto Dítě.