ÚVODNÍK – KROJE JSOU MINULOST

       Nedávno se jeden moderní a pokrokový kněz v rozhovoru vyjádřil, že: „Naše církev si libuje v masových poutích, ideálně v lidových krojích, které už samy o sobě vizuálně naznačují a potvrzují, že víra a náboženství patří do minulosti.“

       Takže když si někdo vezme na slavnostní bohoslužbu slavnostní kroj, ukazuje tím, že jeho víra patří do minulosti, stejně tak jako ten směšný oděv? Kroj nosí nejen starší generace, ale ve stále větší míře i lidé mladí. A nosí ho s hrdostí a láskou. Vlastně se tím otevřeně hlásí ke své minulosti, k historii svého rodu, ke svým kořenům, ze kterých vyrůstají a nestydí se za ně. 

Minulost je něco, co dnes nechceme znát. Cítíme se silní v kramflecích se všemi svými technologiemi, informacemi a inteligencemi, které nám radí, co a jak dělat, co si myslet, jak se chovat, jak vydělávat, jak odpočívat…

Věci, které se dříve učila jedna generace od druhé, raději vyhledáme v mobilu nebo počítači, než abychom se zeptali třeba svých předků.

Kardinál Robert Sarah ve své knize, kterou teď po částech poznáváme, varuje před nemístnou pýchou současné generace, která se odtrhuje od své minulosti, protože bez pořádných kořenů nás brzy odfoukne vítr.    

I v církvi se často setkáváme s pohrdavým nebo přezíravým postojem k minulosti. Jaké pozdvižení vyvolá kněz, když slouží ve starém ornátu, při kázání vyleze na kazatelnu nebo se po bohoslužbě modlí „Anděl Páně“! Jak je nemoderní a staromódní! Tyhle relikty minulosti jsme přeci dávno opustili!

V jedné farnosti jeden ze členů rady navrhl, aby se v měsíci říjnu obnovila místní tradice, totiž mariánské pobožnosti. Byly úplně jednoduché: mariánská píseň, růženec, litanie k Panně Marii a požehnání. Původně se tato pobožnost konala každý den, ale onen farník připustil, že by to bylo na věřící moc, takže by stačilo jen jednou v týdnu.

 Reakce od ostatních členů rady byla odmítavá. Důvody? V neděli se už jeden růženec modlíme přede mší, tak proč se modlit ještě jeden odpoledne. A kdyby to bylo ve všední den, nikdo by nepřišel. A růženec už taky není populární, je to vlastně modlitba pro seniory, mladí to neumí a děti to nebaví. Zamítá se. Raději se bavme o tom, kde si dáme kafe po nedělní bohoslužbě.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme světili poslední Martinovu kapličku

       Zdá se to být už dávno, když v roce 2013 přišla parta lidí z obce Rájová u Pňovan s nápadem, že znovu postaví zbořenou kapli na kopci nad Jeznou. A zasvětí ji svatému Hubertu, patronovi myslivců, protože většina z nich byli právě myslivci.

„Byl to tehdy nezapomenutelný zážitek“, shodli se všichni, kteří se o třináct let později sešli na konci října u nové kapličky nedaleko Pňovan, abychom ji společně zasvětili svatému Martinovi. Dívali jsme se před začátkem obřadu na nebe a odhadovali, jestli bude jako tehdy vichr, déšť a zima, ale naštěstí se počasí přesně ve tři hodiny odpoledne umoudřilo a zbyla nám jen ta zima.

Kaplička svatého Martina byla postavená na památku Martina Skrziszowského, nenápadného a skromného člověka, který i přes těžkou nemoc, které nakonec před rokem podlehl, vybudoval ke cti Boží pět krásných staveb, opravil několik křížků a také jeden lesní pramen. To na začátku svěcení připomněl jeho bratr Marek, a dodal, že Martin sice nebyl moc věřící, ale tak nějak „koketoval s Bohem“.

Páter Stanislav přítomným davům vysvětlil, že člověk, který se považuje za nevěřícího, může být docela dobře věřící a naopak. O tom spíše rozhodují jeho skutky než pocity. A vyjádřil přání, aby se nová kaplička stala místem, které kolemjdoucí při cestě na vlak neminou bez povšimnutí, ale zastaví se, ztiší a možná pak uslyší i jiný hlas v srdci než halas tohoto světa.

       Nýřanský kostelní sbor v počtu čtyř zazpíval při svěcení několik zdařilých písní, které se všem moc líbily, a nakonec jsme se všichni vrhli na připravené bohaté občerstvení. Tak děkujeme, Martine, za šest kapliček…

Zprávy a oznámení

V pondělí 2. listopadu v 9 hodin bude mše svatá v kostele v Nýřanech, je Památka všech věrných zesnulých.

V neděli 8. listopadu oslavíme při pravidelné mši svaté „narozeniny“ kostela sv. Prokopa v Nýřanech, tedy 122. výročí vysvěcení našeho kostela kardinálem Lvem Skrbenským.

V neděli 15. listopadu v 15 hod. bude v kostele v Heřmanově Huti tradiční Svatomartinský koncert. Vystoupí ansámbl „Uličnice“ s pásmem písniček z českých pohádek a také místní pěvecký soubor.

V neděli 22. listopadu končí liturgický rok Slavností Ježíše Krista Krále. Po mši svaté adorace před Nejsvětější Svátostí a svátostné požehnání.

V pátek 27. listopadu bude mše svatá jen ráno.

Odpoledne od 14 hodin se bude v kostele konat Misijní štrúdlování v rámci předvánočního trhu na náměstí. Prosíme všechny o napečení a dodání domácích dobrot, které prodáme a výtěžek opět zašleme do misií na výživu místních dětí.

V neděli 29. listopadu začíná doba adventní. Budou se světit adventní věnce v kostele, a také věnce, které si přinesete.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 1. listopadu.

Sbírka na misie vynesla 4. 700 Kč. Pán Bůh zaplať všem dárcům!

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 20. listopadu po večerní mši svaté. Příprava na Misijní štrúdlování a schvalování rozpočtu farnosti na rok 2027.

V sobotu 21. listopadu 2026 bude v premonstrátském klášteře Teplá uveden do úřadu nový opat, a to P. Benedikt Košlab, dosud farář v Konstantinových Lázních.

V neděli 29 listopadu bude od 17 hodin rozsvícení stromečku v Pňovanech před základní školou. Od cca 18. 30 si pak můžete zazpívat v kapli svaté Anny písničky z českých pohádek.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň k adoraci a svátostnému požehnání

Z lásky raněný Ježíši

tobě pocta buď nejvyšší,

dej, ať hruď má láskou plane,

kterou milovals mne, Pane!

Jezu skrytý ve svátosti,

 každý tvor ti s uctivostí

vzdávej chválu jako Bohu,

vyvyšuj tě nad oblohu.

Jak po vodě jelen touží,

jehož horká žízeň souží,

tak, ó Lásko, ó mé nebe,

vroucí touhou volám tebe.

Vím, že nejsem dostatečný,

bych dle zásluh byl ti vděčný,

však tys Pane shovívavý,

chci ti sloužit bez únavy.

Odpusť mi, když ve své mdlobě

nevzdávám cti dosti tobě,

statky, život ti slibuji,

ke tvé cti vše obětuji.

Po Bohu pak nechť se chystá

tobě čest, ó Panno čistá!

Tebe ctíti podle síly

chci až k poslední své chvíli.

Odporuč mě svému Synu,

Jezu Kristu, Hospodinu,

vypros, ať naň mohu zříti,

tam, kde věčné světlo svítí.

Boží cesta, Velehrad 1941.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Krašovice

Farnost Krašovice vznikla kolem roku 1364, kdy už v obci stál kostel sv. Jiljí. Za války husitské i třicetileté fara opakovaně zanikla, obnovena byla roku 1856. Dnes patří pod správu farnosti Dolní Bělá.

1908

       V tomto roce postavena byla na faře nová budova na komoru a schodiště. Kvůli tomu, že sklep na zahradě byl pořád v nebezpečí od zlodějů, sklep byl na zahradě zrušen a postaven nový pod komorou. V květnu vloupali se zloději do farní budovy oknem na záchodě a vybrali vše, co bylo ve spižírně i na půdě. Proto bylo z velké části zazděno i okno na záchodě a zbytek opatřen mřížemi, stejně tak i ve spižírně. Krádeže trvají stále, aniž by se podařilo někoho chytnouti.

1911

       Dle sčítání lidu ke dni 31. prosince 1910 čítala farní osada Krašovická:

       Krašovice:       498 katolíků, 1 starokatolík, 2 bez vyznání a 9 izraelitů

       Buč:                            168 katolíků

       Trnová:                       710 katolíků, 6 bez vyznání

       Cikánka:                     16 katolíků (hájovna)

       Tatiná:             300 katolíků

       Vostraškovice:            4 katolíci (samota)

       Dohromady 1616 katolíků, 1 starokatolík, 8 bez vyznání a 9 izraelitů.

1914

       Dne 31. července nařízena všeobecná mobilizace v Rakousko-Uhersku. Při mobilizaci byla povolána záloha veškerá do 37 roku věku. Z naší farní obce povoláno bylo 126 mužů. V pondělí o 6. hodině bylo nařízeno nastoupení služby vojenské. V neděli před tím téměř do rána byly všechny hostince plné. Druhý den doprovázeli vojáky na dráhu příbuzní s mnohým pláčem, avšak do kostela nepřišel ani jediný nastupující, natož aby přijal svátosti. Někteří i s rouhavými slovy se loučili s domovem. Ani taková vážná chvíle nepohnula s lhostejností náboženskou.

1918

       Dne 28. října po předcházejícím proražení fronty rakouské na řece Piavě v Itálii rozpadla se zpuchřelá říše rakousko uherská a proveden byl převrat a prohlášena samostatná republika československá. Vlády se ujala Národní rada. Tím vstoupili Čechové opět na dějiště světové po téměř 300leté porobě a utiskování. S nimi dosáhli osvobození i Slováci těžce strádající pod národem maďarským. Dej Bůh, ať tento významný skutek přinese národu štěstí a bývalou slávu, aby jméno Čech bylo s úctou vyslovováno.

1919

       28. října, na národní svátek začalo sněžiti a sníh mimo vše očekávání zůstal ležeti. Také den Dušiček byl letos sněživý a sníh pokrýval všechny hroby, čímž se stalo, že nebylo na nich nové výzdoby. Není pamětníka zde takových Dušiček bílých. 

1921

       Dne 8. ledna bylo v Krašovicích soudní jednání o výkupu kostelních a farních pozemků dlouholetými pachtýři. Žádostem jejich bylo vyhověno, a tak kostel připraven o pozemky za cenu nepatrnou, jeden čtvereční metr prodán takřka za škatulku sirek. Tak kleslo vědomí práva a spravedlnosti! Co zbožní předkové ku slavení služeb Božích kostelu věnovali, jejich potomci „zakoupili“.

1923

       V měsíci únoru odsouzen byl krajským soudem v Plzni řídící učitel zdejší Josef Wagner pro zločin proti mravopočestnosti se školními dítkami k 10měsíčnímu žaláři podmíněně na 3 roky. V novinách nazýván byl „klerikálním přisluhovačem“, ač před sčítáním lidu roku 1921 přestoupil k církvi československé.

1925

       Následkem agitace sociálně demokratické odhlásili mnozí rodičové své dítky z vyučování katolického náboženství.  Marně se v kostele upozorňovali na povinnosti své. Rodiče do kostela vůbec nechodí, a proto své dítky k Bohu také nevedou. Jaké pak bude jejich manželství?

1927

       Dne 23. prosince zemřel v Itálii pan patron kostela a fary krašovické Maxmilián Schmiedl. Mrtvola byla převezena a na krašovickém hřbitově v hrobce pohřbena. Poněvadž byl bezdětný, dědili jeho majetek synovci František a Jiří Goldeggové.

1930

       Dne 19. ledna 1917, jak již dříve uvedeno, zrekvírován byl ze zdejšího kostela zvon vážící 149 kg. Koncem minulého roku počalo se jednati o koupi náhradního zvonu. Dne 6. ledna 1930 konečně přivezen nový zvon pořízený ze sbírek osadníků. Byl získán z farního kostela ve Slavkově u Lipníka nad Bečvou a byl ulit v roce 1922. Farní úřad ve Slavkově zakoupil zvony větší, a proto tento prodával. Dohromady bylo za zvon zaplaceno 2.246 Kč.

DOPISY SVATÉ KATEŘINY SIENSKÉ

Paní Giovanně Maconi ze Sieny,

matce Stefana Maconi, který se přidal k družině kolem Kateřiny a rozhodl se pro řeholní život, což ovšem nebylo v souladu s plány, které s ním jeho matka měla. Kateřina jí důrazně připomíná, že nelze klást překážky tomu, kdo slyší Boží volání.

       Nejdražší sestro v Ježíši Kristu!

       Nesmíte milovat ani sebe ani nic jiného mimo Boha, protože je nemožné, aby člověk sloužil dvěma pánům. Není nikoho, kdo by mohl současně sloužit Bohu i světu, protože nemají nic společné. Svět usiluje o pocty, dobré postavení, bohatství, dobře zajištěné potomstvo a tělesná potěšení – to vše je zakořeněno v bídné pýše. Bůh však chce a hledá pravý opak, chce po nás dobrovolnou chudobu, pokoru srdce, pohrdání sebou i všemi pozemskými rozkošemi. Vše, co milujeme, milujeme v Bohu, mimo Boha nemilujeme nic.

       Své děti i všechno ostatní máte milovat pro lásku toho, který je stvořil. Nemáme tedy milovat své děti pro vlastní užitek nebo jako své vlastnictví, nýbrž jako to, co je nám pouze zapůjčeno. Obětujte sebe i své děti Bohu. Vidíte-li, že je Bůh volá, nestůjte v cestě jeho vůli. Ale snaží-li se ony jednou rukou, vy o to usilujte oběma rukama, jako pravá a dobrá matka toužící po jejich spáse. Matky, které milují své děti světskou láskou, totiž často říkají: „Mně by se líbilo, kdyby mé děti sloužily Bohu, ale ony mu mohou sloužit ve světě úplně stejně jako všude jinde.“ Jenže těmto matkám, které chtějí své děti ponořit do světa, se pak stává, že je nemají ani u Boha, ani ve světě. Mají v sobě příliš pýchy a přezíravosti, takže chtějí svatého Ducha, který děti volá, ovládat a rozkazovat mu.

       Pro Boží dobrotu doufám, že vám se toto nestane, ale že jako pravá a dobrá matka dáte sobě a svým dětem to, co je k Boží cti a slávě. Tak se odějete do svatebního roucha. Mějte oči vždy otevřené, abyste poznala lásku, kterou k vám má Bůh. Neboť on nám dal z lásky svého jednorozeného Syna a tento Syn nechal pro nás své tělo vykrvácet. Jak jsme ubozí a nevšímaví, když nedokážeme rozpoznat a milovat takový dar! Upřete tedy své oči na zbitého a vykrváceného Beránka, aby ve vás už nikdy nepřevládl nezájem. Nechť vás Bůh naplní svou přelaskavou milostí!

PROMLUVY

Ježíš na cestě ke Kalvárii

Rozjímání P. Františka Herzoga (preláta v Plzni) na téma sedm hlavních hříchů

       Sedm hlavních hříchů, ze kterých ostatní hříchy pramení, jsou: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, opilství, hněv a lenost. Abychom ohavnost těchto hříchů poznali a pochopili, půjdeme teď s trpícím Spasitelem na jeho cestě na Kalvárii, abychom poznali, kolik bolestných muk musel podstoupit, aby tyto naše hříchy odčinil.   

První bolest Kristova je v zahradě Getsemanské a první hlavní hřích je pýcha. Při modlitbě v zahradě Getsemanské začíná dílo vykoupení. Pýchou začal první hřích v ráji a dodnes začátkem každého hříchu je pýcha. Hřích tento je velmi rozšířený. Někdo si zakládá na své tělesné kráse, někdo je pyšný na vysoký úřad, jiný na své bohatství, další na svůj rozum a vědění.

       V dnešní době máme tolik neznabohů a nevěrců, kteří se zříkají víry, protože jsou pyšní. Pýcha a víra se nemohou snést. Protože naše víra žádá, aby se rozum pokorně podrobil Božímu zjevení a mě za pravdu i to, co rozum pochopit nemůže. Proto mnozí mluví rouhavě o Bohu, kostelu se vyhýbají, slovem Božím pohrdají, je pro ně velkým ponížením kleknout si ve zpovědnici a své hříchy povědět. Příčinou toho všeho je pýcha a nadutost.  

       Proto chceš-li dojít ke spasení, postav se ještě dnes celou svou silou proti pýše. Snaž se nejprve poznat sám sebe. Rozpomeň se, odkud jsi přišel, jako bídné a nahé stvoření jsi s pláčem a nářkem přišel na svět.

       Zakládáš si snad na svém bohatství? Ó blázne, volá svatý Bernard, tvoje zlato a stříbro je jen žlutá a bílá hrouda země, přijde, voda, oheň nebo zloděj, a je po něm.

       Anebo tvé krásné tělo a tvář jsou příčinou tvé pýchy? Ó, blázne, nevíš, že nemoc nebo soužení to všechno zohaví. Jdi se podívat na hřbitov, kde leží kosti v hnilobě, kde je jejich krása?

       Nebo se snad pyšníš vysokým úřadem, slávou nebo ctí, kterou ti jiní prokazují? To snad nevíš, že přízeň lidí je jako vítr, který se každý den mění, a třeba už zítra bude zapomenuto i jen tvé jméno?

       Podívej se na ukřižovaného Ježíše, pyšný člověče. Vždyť proto přišel Ježíš na zem, aby zničil pýchu, celý jeho život byl bojem proti pýše. A když ho teď v zahradě Getsemanské uvidíš, v té nejhlubší pokoře, s krvavým potem, jak klesá do prachu země, poznáš, který hřích to způsobil?

       Proto řekni svému Spasiteli: „Ano, zhřešili jsme pýchou proti tobě, Ježíši Kriste. Ale chceme dnes vzít kříž pokory a poníženosti na naše ramena, a jen s ním tě chceme chválit.“

DOPISY NAŠICH ADOPTIVNÍCH DĚTÍ

Vysvědčení Francise Manoj z Indie (25 let)

       Mladý muž jménem Francis Manoj zaslechl Boží volání a rozhodl se vstoupit do semináře a stát se knězem. Jeho rodina ho kvůli chudobě nemůže finančně podporovat, ale díky tomu, že je „adoptován“ naší farností, může vystudovat a sloužit Bohu a lidem v rodné Indii.

Každý rok dostáváme zprávu a vysvědčení ze školy.

Zpráva z července 2026: Francis pochází z vesnické rodiny. Jeho otec každý den pracuje, ale nedostává pravidelnou práci a musí za ní jet do města, které je od jejich domova vzdáleno dvacet kilometrů. Matka je v domácnosti. Jeho bratr dokončil studium, ale stále musí splácet půjčky, které si vzali jeho rodiče na jeho vzdělání.

Francis studuje v semináři sv. Josefa v Jeppu, což je část města Mangalore.

Hodnocení se týkalo předmětů: Písmo svaté (90 bodů ze 100), dogmatika (88), morální teologie (94), liturgie (93), církevní historie (87), církevní právo (94) a pomocné disciplíny (92). Celkem získal 638 bodů ze 700. Jeho nejoblíbenějším předmětem je morální teologie.

Vede různé hry pro studenty i děti během školních prázdnin, také hraje v divadelních hrách a účastní se aktivit v semináři.

S ostatními studenty připravovali také různé programy během vánočních prázdnin. Pomáhal chudým rodinám a také v kostele. Úspěšně dokončil třetí ročník teologie a byl přijat do dalšího ročníku.

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

Úcta a neúcta

       Už malé děti před prvním svatým přijímáním se učily, jak mají projevovat úctu k eucharistii. Dnes se často setkáváme s lhostejností až neúctou k Pánu přítomnému v Nejsvětější Svátosti v našich kostelích.

       Na internetu koluje video, na kterém někde v jižní Americe při mši svaté kněz přijme Tělo a Krev Páně, pak si jde sednout a nechá věřící, aby se obsloužili sami. Přicházejí k obětnímu stolu, vezmou si z misky proměněnou hostii, namočí do kalicha, oklepají a spolknou jako popcorn u televize. Málokterý se předtím nebo potom pokřižuje a ani jednoho nenapadne si kleknout. Je to sice extrém, který se v našich končinách zatím nevyskytuje, ale náznaky záměrné neúcty už jsou zde.

       Existují kněží, kteří si při mši svaté ani jednou nekleknou. Ani při příchodu k oltáři, když míjejí Nejsvětější svátost ve svatostánku, ani při proměňování, při zpěvu Beránku Boží a před přijímáním už vůbec ne. Možná je bolí kolena, i když jsou to ještě mladíci…

       V jedné farnosti místní kněz uděluje svaté přijímání důsledně podobojí, a to tak, že dá hostii věřícím do ruky a ti si ji sami namáčejí do kalicha, který on drží. Ministranti pak mají to privilegium, že si hostii sami berou z misky.

       V jiné farnosti se sice propaguje úcta k eucharistii třeba slavným průvodem s Božím Tělem, při kterém ale dívenky v bílých šatičkách sypou květiny úplně někam jinam, než kudy jde farář s monstrancí. No, asi jim to nikdo nevysvětlil. Horší už je, že se místní kostel používá jako lepší kulturák, kde jsou při koncertu jakési vycházející hvězdy světlomety postavené přímo na hlavním oltáři, a v presbytáři se válí umělá mlha. Asi místo kadidla.

       Jiná farnost je pokroková v tom, že v ní slouží akolytky, tedy ženy podávající svaté přijímání. Jdou si pro něj v určenou chvíli do svatostánku samy, aniž by se namáhaly před ním pokleknout (asi taky kolena), a ciborium vyndají holou rukou bez jakéhokoliv projevu úcty skoro jako prádlo z pračky.

       Jaký tedy stále ještě platí standart katolického křesťana v přístupu k eucharistii? Při příchodu a odchodu z kostela poklekáme. Kdykoliv jdeme kolem svatostánku, poklekáme. Klekáme si před svatým přijímáním a nejlépe i po něm. Svatostánek může otevírat pouze kněz, který při otevření i uzavření pokleká. A když nastane ta nutnost, že to udělá někdo jiný (třeba že hoří kostel), vezme nádobu s hostiemi přes látku, nikoliv holou rukou.

       Jsou to pravidla, která směrují náš život blíž k Bohu.

PO SV. FRANTIŠKOVI POZNEJME I SVATOU KLÁRU

Začíná se život svaté Panny Kláry

       Obdivuhodná žena, Klára, narodila se v městě Assisi z dosti vznešeného rodu. Její otec byl rytíř, rytířské bylo i celé příbuzenstvo jejích rodičů. Jejich dům byl velmi bohatý a měli rozsáhlý majetek. Její matka Hortulána  se horlivě věnovala Boží službě, i když byla zaneprázdněna domácími činnostmi. Když se té těhotné paní přiblížil porod, naléhavě prosila v kostele Ukřižovaného, aby jí dopřál ve zdraví přestát porod. A tu zaslechla hlas: „Neklesej na mysli, paní, bez nebezpečí přivedeš na svět světlo, které způsobí, že na zemi bude jasněji.“ Osvícena tímto proroctvím dala narozenému děvčátku při svatém křtu jméno Klára, tedy „jasná“.

       Dívka Klára brzy začala jasně zářit. Učenlivým srdcem přijímala od matky pravdy víry, ráda otevírala své ruce chudým a přebytkem ze svého domu mnohým pomáhala v bídě. Od dětství tak s ní rostlo milosrdenství, měla soucitné srdce, které se slitovávalo nad bídou nešťastných.

       Modlitba pro ni byla nejmilejším zaměstnáním. Povznášení mysli k Bohu jí přinášelo štěstí, takže se postupně začala rozhodovat pro panenský život. Světské zábavy počala považovat za nevhodné a Duch svatý ji učil necenit si bezcenných věcí. Pod nádhernými jemnými šaty nosila tajně kající šat. Před světem se navenek zdobila, ale vnitřně oblékala Krista. Když pro ni rodiče připravovali šlechtický sňatek, nikdy nesvolila. Jednou provždy pozemský sňatek odmítla a své panenství svěřila Pánu. Sousedé ji začali chválit, protože její dobré skutky nezůstaly utajeny a pověst o její dobrotě se začala šířit mezi lidmi.

       Když Klára slyšela vyprávět o tehdy už známém Františkovi, který ve světě jako nový člověk novými ctnostmi oživil zapomenutou cestu k dokonalosti, zatoužila co nejdříve ho spatřit a slyšet. Několikrát navštívil on ji a ona jeho v doprovodu důvěrné přítelkyně. František ji povzbuzoval, aby pohrdla světem. Ukazoval jí, jak pošetilé jsou světské naděje a jak klamná jsou světská zdání. Ptala se ho Klára, jak má změnit svůj život.

Před Květnou nedělí jí otec František přikázal, aby se v ten sváteční den slavnostně oblékla a šla na svěcení ratolestí. Následující noc aby opustila domov a světskou radost vyměnila za oplakávání utrpení Páně. Když tedy nastala neděle, vstoupila Klára ve skupině urozených žen do kostela. Příští noc se pak tajně vykradla z domu zadními dveřmi a spěchala k Panně Marii v Porcinkuli. Zde u Božího oltáře shodila ze sebe špínu Babylóna a dala světu rozlukový list a jako pokorná služebnice se zasnoubila Kristu.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kronika Mariánské družiny paní a dívek v Plzni

Mariánská družina byla založena roku 1910, v době, kdy byl budován na Chodském náměstí kostel sv. Jana Nepomuckého. Členky mariánské družiny (sodálky) se aktivně podílely modlitbou, sbírkami nebo i charitativní činností na tomto díle, a v novém kostele jim pak byla přidělena mariánská kaple.

       V měsíci prosinci 1918 konaly sodálky na podnět veledůstojného pana ředitele novou pobožnost zvanou „nocleh Panny Marie“. Pobožnost tuto konaly sodálky od 15. do 23. prosince večer ve svých příbytcích na památku hledání noclehu v Betlémě a na odčinění tvrdosti a nevděku lidského. V domově svém připravily   sodálky důstojné místečko, kde okrášlený obraz Panny Marie Neposkvrněné spočinul.    U něho rozjímáním, modlitbou sv. růžence a zpěvem prodlely, jej u sebe přes noc a den nechaly, načež byl obraz odnesen do bytu další sodálky, kde vítání s pobožností se opakovalo, až pobožnost tato se opakovala u devíti sodálek. V den Hromnic ukončena tato pobožnost v příbytku sodálky, která ponechala u sebe obraz od 23. prosince až do Hromnic.

Pobožnosti družinné konaly se v roce 1919 vždy první a třetí neděli. Ustanoveno také, by se do roka konaly vždy dvě zvláštní schůze, v nichž mohou sodálky své dotazy a rady volně projeviti. Tyto schůze mají napomáhati k rozkvětu a utužení družiny. V březnu bylo započato s půjčováním knih z družinné knihovny, která při svém založení čítala 285 svazků. Mimo toho odebírají se také různé katolické časopisy. Na svátek Zvěstování Panně Marii, 25. března, střídaly se sodálky před obrazem Matičky Boží v naší milé kapličce po celý den, až do večerního zvonění „Anděl Páně“ v modlitbě růžence, opakujíce tak stále pozdravení andělské.

Dne 2. února 1921 po mši svaté a společném svatém přijímání vykonal důstojný pan ředitel obnovu zasvěcení Družiny Božskému Srdci Páně. Odpoledne při družinné pobožnosti bylo kázání o Božském Srdci Páně a zavedeno též v tento den „uctívání trnů Božského Srdce“. Při této příležitosti zavěšena byla v naší kapli deska se srdcem a trnovou korunou a dvě tabulky s nápisy. V srdci je dvanáct velkých trnů a v koruně 88 malých trnů.  Každý trn má své číslo.  Na vedlejších tabulkách označeno jest u každého čísla odpros a zadostiučinění. Každá sodálka při družinné schůzi vytrhne si jeden trn a dle čísla, které na něm jest, vyhledá si na tabulce stejné číslo, a odpros i zadostiučinění v nejbližším čase vykoná. Tato pobožnost byla ode všech s radostí přijata a horlivě konána.

28. srpen roku 1921 zůstane zlatým písmem zapsán v paměti sodálek naší milé družiny. Byl to slavný den, den svěcení družinného praporu. Kolik radostných chvil a obětavé práce předcházelo této slavnosti. O půl 10 vyšel průvod z kláštera Otců redemptoristů do kostela sv. Jana Nepomuckého. V uspořádaném průvodu kráčely za křížem a korouhvemi školní dítky, dorost Orla, družina jinochů a mužů z Plzně, dále byly zastoupeny družiny dam z Brna, z Klatov, z Prahy, družina německých paní a dívek z Plzně a duchovenstvo plzeňské. Za duchovními nesly družičky – sodálky svinutý prapor, při nich tvořili čestnou stráž Orlové v kroji. Cestou zpívala se píseň „Tisíckráte pozdravujem tebe“.

Po příchodu do kostela měl slavnostní kázání náš milý host, bývalý ředitel náš, P. František Mečíř, toho času rektor v Českých Budějovicích. Ve svém kázání promluvil o významu praporu pro Družinu. Po kázání vysvětil prapor P. František Herzog za asistence duchovenstva řádu redemptoristů. Pak prapor byl odevzdán praporečnici a všechny sodálky zavěsily na něj stuhy a věneček. Pak byla sloužena slavná mše svatá s asistencí.

31. července 1927 oslavil vysoce důstojný pan Monsignore František Herzog své šedesátileté kněžské jubileum, k němuž Družina naše blahopřála a zúčastnila se s praporem slavné mše svaté, při které obětovaly jsme sv. přijímání za ctihodného oslavence.

21. srpna 1927 konala se družinská pouť do Kladrub u Stříbra. Navštívily jsme v Kladrubech farní kostel sv. Jakuba a pak provázeny vrchním sládkem kladrubského pivovaru odebraly jsme se k návštěvě starobylého chrámu Páně Panny Marie Nanebevzaté, kde nám pan sládek vyprávěl o historii chrámu a navštívily jsme i hrobku Windischgrätzů. Odpoledne vykonaly jsme si obvyklou družinskou pobožnost.

Dne 30. září 1928 zúčastnily jsme se průvodu Svatováclavského, který se každoročně koná z arciděkanského kostela ke kostelu Otců dominikánů na Petrohradě. Týž den započala v kostele sv. Jana Nepomuckého devítidenní pobožnost ke cti sv. Terezii Ježíškově.

Dne 9. ledna 1929 doprovodila naše Družina s praporem tělesnou schránku zemřelého veledůstojného preláta P. Františka Herzoga (zemřel 6. ledna). K rakvi zesnulého položen květinový dar s věnováním.

V našem milém útulném kostele sv. Jana Nepomuckého uspořádali otcové redemptoristé ve dnech 27. až 29 října 1929 skvělou oslavu tisíciletého jubilea svatého Václava spojenou s oslavou svátku Krista Krále a svěcením nových zvonů. Při výstavu Nejsvětější Svátosti adorovaly všechny sodálky klanějíce se Kristu Králi.

ZŮSTAŇ S NÁMI, PANE

Představíme si třetí knihu rozhovorů kardinála Roberta Saraha.

O odmítání minulosti

       Moderní západní člověk pohrdá minulostí. Je hrdý na svoji civilizaci, považuje jí za lepší než všechny předcházející. Tu iluzi mu dává pokrok v oblasti vědy a technologií. Moderní člověk ztratil paměť. Toužíme se odtrhnout od minulosti, naší modlou se stává všechno nové. Ale společnost, která odmítá minulost, si sama ničí cestu do budoucnosti, je to společnost bez paměti, společnost trpící Alzheimerovou chorobou.

       Současný směr se týká i křesťanství. Jestli se církev vzdá své dlouhé historie, velmi rychle zahyne. Jestliže se křesťanství začne paktovat se světem, místo, aby do něj vnášelo světlo, zpronevěřuje se podstatě své víry. Vlažnost křesťanů a církve je příčinou úpadku evropské civilizace. Křesťanství je světlo světa, když ztrácí jas, lidstvo se noří do temnoty.

       U nás v Africe jsme připoutaní ke svým kořenům, jsou kotvou našich životů. Naše etnika a kultury mají pradávnou historii, ze které čerpají pro další život. Naproti tomu moderní evropský člověk se bojí, že ho kořeny spoutají, připraví ho o svobodu. Tak je raději popře, zřekne se jich a odhodí.

       Modlou moderního světa se stala „přítomnost“. Kdo chce působit moderně, musí za každých okolností zaujmout odmítavý postoj k minulosti. Život v přítomnosti s touhou, aby se nikdy neskončil, je projevem odmítání věcí věčných. Žijeme v hojnosti přítomnosti a Bůh se stává neviditelným.

       Mocní tohoto světa si nepřejí, abychom přijímali a následně odevzdávali svým dětem kulturu, hodnoty, náboženství nebo tradice. Mají zapadat prachem, vymažeme je ze vzdělání ve školách a zapečetíme hrob, do kterého jsme je pochovali. Tato pýcha, že si stačíme sami, je strašná. Odmítat dědictví jako celek, vymazat minulost a kulturu, která byla před námi, pohrdat vzory a rodinnými vztahy, to vše vede k nejhorším pohromám.

       Nová generace mladých je okradená o dědictví mnohých staletí. Bez dějin, bez kořenů, bez záchytných bodů se ztrácí v bahně virtuální reality.

       Člověk se však zrodil pro věčnost, nese si v sobě věčný život. Musíme současného člověka zbavit nebezpečí modloslužby přítomného okamžiku. Skutečný duševní pokoj totiž najde, jen když spočine v Bohu.

Považuji za nevyhnutelné přivést západní svět k pochopení, že přílišná připoutanost k hmotným věcem je past. Je to slepá ulička civilizace. Obklopovat se bezvýznamnými, sobeckými, falešnými a prchavými potěšeními nikam nevede.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Život svatých poustevníků Svorada a Benedikta

Jak ho sepsal blahoslavený biskup Maurus

      a časů Z, kdy z vůle uherského krále Štěpána Boží jméno a náboženství se v Panonii teprve začalo rozmáhat, mnozí mniši a kněží z cizích zemí, když uslyšeli zvěst o dobrém vladaři, k němu se sbíhali jako k otci. Mezi nimi přišel také z popudu Ducha svatého muž z polské země jménem Svorad. V klášteře zvaném Zobor na nitranském území přijal mnišský šat, dostal jméno Ondřej a rozhodl se vést poustevnický život.

       Poté, co se ctihodný muž Ondřej uchýlil do poustevnické samoty, stále zachovával půst, což sice vysilovalo jeho tělo, ale upevňovalo jeho duchovní život. S výjimkou času modlitby nikdy neustával pracovat. Bral sekeru a šel za prací na nějaké opuštěné lesní místo. Když nadešla postní doba, tu po vzoru prastarého řeholního života, uložil si na stranu čtyřicet ořechů, každý den postní doby jeden snědl a na této potravě očekával s radostí den svatého zmrtvýchvstání. Když jednoho dne v lese pro přílišnou námahu a přísný půst zůstal polomrtvý ležet, přišel jakýsi jinoch překrásného vzezření a andělského zjevu, uložil ho na povoz a dopravil ho do jeho cely. Když se pak vzpamatoval, vyprávěl to svému žáku Benediktovi a zavázal ho přísahou, aby to za jeho života nikomu nezjevoval.

       Když blažený Ondřej zemřel, jeho žák Benedikt se rozhodl pokračovat v mnišském životě na stejném místě. Když tam po tři roky vedl přísný život, přepadli ho lupiči v naději, že má mnoho peněz, přivedli ho k břehu řeky Váh, zabili a hodili do vody. Jeho tělo lidé dlouho hledali a nenašli. Když už pak uplynul rok, uviděli jednoho dne sedět na břehu orlici, která se upřeně dívala jedním směrem. Přikázali tedy jednomu člověku, aby se ponořil do vody a na tom místě našli neporušené tělo Benediktovo. Pochován byl Benedikt v chrámu svatého Jimrama vedle svého učitele Ondřeje.

        A ještě musím zmínit jeden zázrak, který mi vyprávěl opat Filip. V lese nedaleko poustevnického místa se jednoho dne utkali lupiči. Když se bili, jednoho ze svých druhů smrtelně poranili. Rozhodli se ho odnést do cely, kde pobýval svatý poustevník Ondřej. Když už se ho chystali tam pohřbít, náhle se mu navrátil život a on začal vstávat. Oni se velmi poděsili a dali se na útěk. Ten vzkříšený lupič je volal zpět a řekl: „Bratři, nebojte se, a neutíkejte, to svatý Svorad mě přivedl k životu.“ A když plakali radostí a prosili ho, aby s nimi zase šel do lesa, řekl jim, že z té cely nikdy neodejde, ale bude zde sloužit Bohu svatému Svoradovi. A co slíbil, učinil, a zůstal tam do své smrti.

Legendy a kroniky Koruny uherské.