ÚVODNÍK- BUDOU VÁNOCE

  A provoz v kostelích opět neskutečně zesílí (a někteří kostelníci z toho možná zešílí). V krásné písni „Vánoční lístek“ od skupiny Brontosauři se zpívá o tom, jak o Vánocích:

„Zástupy lidí půjdou přát,

proč za rok jenom jedenkrát?

Tak jako by láska měla už svůj vymezený čas,

až Vánoce přejdou, sebeláska zvítězí zas v nás.“

  Zástupy lidí nejen, že si budou navzájem přát „Šťastné a veselé!“, ale taky se vystřídají u jesliček, na výstavách, na koncertech, dokonce i na bohoslužbách. Proč za rok jenom jedenkrát? Těžko říct.

  Augustiniánský mnich Tomáš Kempenský ve své slavné knize Následování Krista mimo jiné píše: „Kdo hledá v klášteře něco jiného než Boha, najde tam jen trápení.“ Nevíme, co lidé o Vánocích hledají v kostele. Možná ticho pro modlitbu, možná jedinečnou atmosféru, možná klidné zastavení po tom všem shonu, možná hezkou hudbu nebo romantické prostředí se svíčkami…

  Přijde-li člověk do kostela hledat Boha, je to pro něj ta nejlepší varianta. Toho tam totiž najde vždycky. A nikdy nebude zklamán, i když najde kostel poloprázdný, jen pár lidí v lavicích, nebude mu vadit ani nedokonalý zpěv, nehezká výzdoba nebo opadávající omítka na stěnách.

Můžete přijít s lucernou v ruce do setmělého kostela na adventní roráty, s otevřeným srdcem na adventní koncert, se svíčkou pro Betlémské světlo nebo na Vánoční bohoslužby, kdy už v celém kostele září všechna světla.

Ale vždy přijďte s úmyslem setkat se s Bohem a v modlitbě mu říci, co máte na srdci, a pak pozorně naslouchat, co On chce říci vám.

Modlitba totiž živí to dobré v nás, co máme nést sobě i druhým nejen o Vánocích, ale i po jejich skončení, jak si to můžete přečíst v poučné indiánské legendě na konci tohoto věstníku.

Zprávy a oznámení

Rorátní mše svatá bude v adventním čase v sobotu od 7. 00 hod. v kostele v Nýřanech, a to 6. prosince, 13. prosince a 20. prosince. Po skončení zveme všechny na čaj, kávu a snídani.

Adventní koncert v kostele v Heřmanově Huti se bude konat v neděli 7. prosince od 15 hodin. Zazpívá paní Vlaďka Bauerová.

  V neděli 14. prosince od 16 hodin bude v kostele v Jezné Zpívání veselých písní vánočních v podání souboru ULIČNICE.

  Ve čtvrtek 18. prosince od 16 hodin bude v Nýřanech Adventní kající bohoslužba s možností svátosti smíření.

V pátek 19. prosince bude v Nýřanech jen ranní mše svatá, večer se koná Adventní koncert.

Tradiční zpívání koled s kytarami v kostele v Jezné bude 25. prosince od 15 hodin.

Betlémské světlo bude rozdáváno v kostelích na Štědrý den v Nýřanech v kostele sv. Prokopa od 9.30 do 12 hod., v Pňovanech 10-10.45, v Jezné 11-11.45, ve Zbůchu bude k dispozici opět od 15. 30 hodin v kapli.

  Děkovná mše svatá na zakončení roku 2025 bude 31. prosince 2025 od 17 hod v kostele v Nýřanech.

Výstava betlémů v kostele v Jezné bude otevřena od neděle 28. prosince 2025 do neděle 4. ledna 2026 vždy od 15 do 17 hodin. 

          Tříkrálová sbírka bude probíhat od 1. do 14. ledna 2026.

          Při Misijním štrúdlování jsme vybrali 12. 000 Kč. Děkujeme!

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Cantique de Noël (Vánoční píseň)

Ó, svatá noc! Křesťané, toto je hodina,

kdy k nám sestoupil Bohočlověk,

aby smazal skvrnu prvotního hříchu,

aby utišil hněv svého Otce.

Celý svět se chvěje v naději,

že je to noc, která mu dává Spasitele.

Lidé, poklekněte a čekejte na své vysvobození.

Vánoce! Vánoce! Ejhle, Vykupitel!

Kéž planoucí světlo naší víry

dovede nás všechny ke kolébce Dítěte,

jako v minulých dobách jasná hvězda

vedla tam mudrce z Východu.

Král králů se rodí v pokorných jeslích,

mocní dne, hrdí na svou velkolepost,

sám Bůh hrozí vaší pýše!

Skloňte hlavy před Vykupitelem!

Vykupitel přetrhl všechny řetězy,

země je svobodná a nebe je otevřené,

vidí bratra tam, kde byl jen otrok,

láska spojuje ty, které spoutalo železo.

Kdo mu může vyjádřit naši vděčnost?

Pro nás všechny se narodil, trpí a umírá:

Lidé, povstaňte! Zpívejte o svém vysvobození,

Vánoce! Vánoce! Zpívejme o Vykupiteli!

Autorem textu je francouzský básník Placide Cappeau, který ji na žádost svého faráře ve městě Roquemore napsal před Vánocemi roku 1847 během šestihodinové jízdy dostavníkem do Paříže.

Známý skladatel Adolphe Adam ji následně zhudebnil, a během několika let se „Vánoční píseň“ stala nedílnou součástí půlnočních bohoslužeb nejen ve Francii.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Těnovice

1893

  Tento rok byl neobyčejně suchý, bylo málo píce a málo obilí. Dobytek hynul na práchnění kostí, dílem z hladu, dílem z nedostatku výživových látek. Následující rok byl zase velmi mokrý, takže žita i pšenice se pozdě zasíti mohlo. Tak jak bylo v zimě, bylo i na jaře, obilí ve vodě plavalo.

1896

  V červenci byla konána generální vizitace s biřmováním, biřmovanců bylo 569. Svátost tu udílel František kardinál Schönborn, kníže arcibiskup pražský. Pan kardinál se narodil roku 1844 v Praze jako třetí syn hraběte Ervína Schönborna. V roce 1866 se jako dobrovolník zúčastnil bitev u Náchoda a u Králové Hradce. Hrůzy války způsobily v něm netušenou změnu tak, že si umínil věnovati se povolání duchovnímu. 

1900

  V tomto roce vyměnila nejdůstojnější kapitula co patron kostela Číčovského louky kostelní po pravé straně silnice K Vískám vedoucí za stejnou výměru pastvin po levé straně silnice ležící, ale s kostelními pozemky sousedící. V roce následujícím byly parcely luční zalesněny a později ustanoveno zalesnit všechna luka kostelní.  Příčina byla, že pachty z luk málo vynášejí, byla to pravda, ohromná louka byla propachtována za 25 až 30 zlatých, ale seno z ní nestálo za nic.

1904

  Důstojný pan farář Jan Davídek, který přes 12 let Těnovickou osadu spravoval, opustil ji v tomto roce, byv investován na děkanství ve Volyni. V prosinci toho roku jsem byl pak na faru těnovickou investován já, Ladislav Jedlička, dosud kaplan v Ořechu.

1905

  Na moji žádost provedeny byly uvnitř farní budovy některé opravy. Do kuchyně byl dán nový železný sporokrb, do přízemního pokoje vedle kuchyně byla dána nová kachlová kamna, chodby, schodiště a sál vybíleny, všechna okna a dveře novým nátěrem natřeny.

  Když roku 1904 zemřela bývalá hospodyně P. Františka Peroutky, slečna Kateřina Srpová, pamatovala na zdejší chrám Páně odkazem 300 korun, z něhož byly zakoupeny pro chrám Páně věci: zelená kasule z damašku se zlatými portami, kasule bílá pro všední dny, tři pokrývky oltářní, křestní štola, kropáč, dvě ministrantské červené komže s límci, nádobky na svaté oleje s etují, dva korporály a dvě pally. Zbožné dárkyni odplatiž Pán Bůh statky věčnými!

1906

  Dne 7. dubna byla poprvé pro školní mládež v Těnovicích konána „Slavnost stromová“, kterou má se v dítkách buditi zájem, láska a šetrnost ke stromoví. Slavnost počala mší svatou, po které měl jsem promluvu o důležitosti, významu a užitku stromů pro člověka. Na to šla mládež nesouc stromky a potřebné nástroje v průvodu se svými učiteli a členy školní rady na ustanovené místo pode vsí, kde první polní cesta odbočuje vpravo ke Spálenému Poříčí. Napřed byly předneseny případné básně a pak podél cesty zasazeno čtrnáct švestkových stromků za příslušného vysvětlování a poučování, konečně zapěna byla hymna císařská a národní. Táž slavnost konala se 10. dubna v Číčově, kde vysázeny byly podél cesty lípy.

1907

  Hned v lednu na podnět metropolitní kapituly v Praze zahájena byla akce na zřízení fary a samostatné duchovní správě v Číčově. Na pokyn pana kanovníka Josefa Tumpacha svolal jsem v neděli 27. ledna po službách Božích zástupce obcí Číčova s Hořicí, Borovna a Míšov do školní budovy číčovské, kde jsem jim stručně vyložil, oč běží, a zároveň se otázal, čím by osadníci hodlali přispěti, či jaké oběti byli by ochotni přinést k dosažení účelu naznačeného. Odpověď jejich však zněla rozhodně a krátce: „Žádné! Faru bychom chtěli, ale platit něco nikoliv.“ Z toho vidno, že zájem a obětavost osadníků v té věci oproti minulým časům značně poklesly a ochladly, neboť dříve chtěli dát stavební místo, jakož i přispěti prací. Na moje rozklady poukazovali stále jen na to, že kostel číčovský má značné jmění, a že tudíž od nich netřeba ničeho žádati.

1908

  V tomto roce slavil Jeho Svatost papež Pius X. padesátileté kněžské jubileum a Jeho Veličenstvo císař a král František Josef I. šedesátileté jubileum panovnické. Obojí bylo přiměřeným způsobem oslaveno ve chrámu Páně.

  V pondělí 18. května byla v Číčově konána komise za příčinou zřízení nové fary tamtéž. Uznáno, že pozemek vyhlédnutý ke stavbě nové farní budovy s příslušenstvím jest způsobilý, jakož i kostel a hřbitov číčovský postačitelný vzhledem k počtu duší na budoucí osadě číčovské. Docíleno ve všem naprosté shody. Nejdůstojnější kapitula svým nákladem faru postaví, patronát převezme, a kdyby snad jmění zádušní by nestačilo na potřebné výdaje, pan kanovník Dr. Tumpach prohlásil, že na výdaje přispívati bude. A to chce učiniti na oslavu a památku letošního dvojího jubilea.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Kněz – muž modlitby

  Kněz je zde proto, aby neustále stál před Bohem, klaněl se mu, oslavoval ho a sloužil mu. Kéž by se všichni kněží znovu naučili trávit dny a noci v modlitbě, v samotě a tichu obětovaných za spásu duší, a tak znovu objevili svou niternou identitu. Nejsou na prvním místě moderátory schůzí či společenství, nýbrž muži Božími, muži modlitby, adorátory Božské velebnosti.

Během II. Vatikánského koncilu se schvaloval i dekret o kněžství Presbyterorum ordinis. Jeden z návrhů měl obsahovat tvrzení, podle něhož by kněží měli setrvávat v modlitbě dnem i nocí. Někteří koncilní otcové však byli proti tomu výrazu a tvrdili, že modlit se dnem i nocí je nemožné, a tak byla navrhovaná formulace odstraněna…

Ale modlitba dnem i nocí je často zmiňována ve Starém zákoně třeba v různých žalmech: „Blaze tomu, kdo má zalíbení v Hospodinově zákoně, o jeho zákoně přemítá dnem i nocí.“ (Žalm 1). „Hospodine, můj Bože, volám ve dne, hořekuji před tebou v noci.“ (Žalm 88). „Zrána chci, Bože hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.“ (Žalm 92).

Také prorokyně Anna v Lukášově evangeliu „sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci“. I sám Ježíš trávil při modlitbě s Bohem celou noc. Ze zkušenosti víme, že mezi svatostí a modlitbou existuje nevyhnutelná souvislost. Svatý Jan Zlatoústý řekl, že „bez pomoci modlitby je prostě nemožné žít ctnostně.“

Názorným příkladem by pro každého kněze měl být svatý Jan Maria Vianney, farář arský. Stal se prakticky Kristem uprostřed svých farníků. Dobrým pastýřem, který bdí nad svými ovcemi. Byl pozorný a otcovský, modlil se a přinášel oběti za spásu hříšníků i svou vlastní. Život v modlitbě a pokání nepokládal za „soukromou záležitost“ kněze, ale za podmínku jeho pastorační efektivnosti a plodnosti, právě proto, že kněz úplně sám nezmůže nic. Ale podle míry svého důvěrného vztahu s Kristem může všechno. Osvědčený pastorační postup předkládá svým kněžím svatý Řehoř Naziánský: „Nejprve je třeba se očistit a pak očišťovat. Nejprve se dát poučit moudrostí a pak poučovat. Nejprve se stát světlem a pak osvěcovat. Nejprve se přiblížit k Bohu a pak tam přivádět druhé. Nejdříve být svatí a pak posvěcovat.“

Biskupové a kněží jsou dědici proroků, osobně povolaní Bohem, aby byli živým svědectvím jeho přítomnosti ve světě jako prorok Jeremiáš, který říká: „Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést…“

PROMLUVY

Svatý Silván z Athosu: O modlitbě

  Kdo miluje Boha, stále na něj myslí, a vzpomínka na Boha rodí modlitbu. Nebudeš-li myslet na Pána, nebudeš se ani modlit. Bez modlitby však duše nemůže přebývat v lásce Boží, neboť skrze modlitbu přichází milost Ducha svatého.

Duch svatý se velice podobá pozorné a laskavé matce. Jako matka miluje své dítě a slitovává se nad ním, tak i Duch svatý se slitovává nad námi, odpouští, uzdravuje, poučuje a dává nám radost. A Ducha svatého lze poznat v pokorné modlitbě.

Modlitbou se člověk chrání před hříchem, protože modlící se mysl je zaujata Bohem a s pokorným srdcem stojí před tváří Pána, kterého zná pouze duše člověka, který se modlí.

  Člověče, uč se Kristově pokoře, a Pán ti dá zakusit sladkost modlitby. A jestli se chceš modlit čistě, buď pokorný a zdrženlivý, často se zpovídej a modlitba si tě oblíbí. Pamatuj, že tě Bůh vidí, a se svatou bázní hleď, abys ničím nezranil svého bližního.

  Mnozí se rádi modlí ústně a podle knihy, to je dobré a Pán tuto modlitbu přijímá a miluje ji. Když se však někdo modlí k Bohu a myslí přitom na něco jiného, takovou modlitbu Bůh neslyší.

  Kdo se modlí ze zvyku, u toho nedochází modlitbou k proměně, ale kdo se modlí usilovně, děje se s ním v modlitbě mnoho proměn, prožívá boj s nepřítelem, boj se sebou samým. A je třeba v tom být statečný.

  Ustavičná modlitba vychází z lásky. Lze o ni přijít odsuzováním, prázdnými slovy a nezdrženlivostí. Kdo Boha miluje, ten na něj může myslet dnem i nocí, protože žádné věci nebo činnosti nemohou člověku v milování Boha zabránit. Koho miluješ, na toho se ti chce myslet, o tom se ti chce mluvit, s tím se ti chce být.

  Všichni svatí se hodně modlili a vyzývali k modlitbě i ostatní.

Modlitba je pro duši to nejlepší. Skrze modlitbu se přichází k Bohu, modlitbou se vyprošuje pokora, trpělivost a veškeré blaho. Kdo mluví proti modlitbě, ten očividně ještě nezakusil, jak dobrý je Pán a jak velice nás miluje. Od Boha nepochází žádné zlo. Všichni svatí se neustále modlili, ani na vteřinu v modlitbě neustávali.

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

  Dalším druhem eucharistického zázraku je obraz Ježíše v proměněné hostii, buď v podobě Dítěte, nebo dospělého muže.

Ve francouzském městě Les Ulmes byla v roce 1668 v oktávu svátku Božího Těla vystavena Nejsvětější Svátost k veřejné adoraci.

Místní farář Nicolas začal zpívat chvalozpěv „Pange lingua“, během kterého se v monstranci místo hostie objevila silueta muže s dlouhými vlasy, v bílé tunice, s rozzářenou tváří.

Zázrak vidělo na dvě stě přítomných věřících, kteří to při následném vyšetřování jednoznačně potvrdili. Až do 18. století se ve farnosti slavilo výročí zjevení slavným průvodem.

  Na Štědrý den roku 1392 byla ve španělském městě Moncada sloužena vánoční mše svatá. Zúčastnila se jí také místní šlechtična Angela Alpicatová se svou pětiletou dcerou Inés. Na konci mše svaté děvčátko odmítlo odejít z kostela a řeklo své matce, že chce zůstat a hrát si s tím nádherným dítětem, které farář držel v ruce během pozdvihování.

Překvapená matka o tom informovala kněze, který malou Inés důkladně vyzpovídal a nakonec obě vyzval, aby příští den přišly zase. Kněz pak vzal dvě hostie, ale jen jedna byla posvěcená. Ukázal konsekrovanou hostii holčičce a zeptal se jí, co vidí. Dívka odpověděla: „Vidím Ježíška.“. Pak zvedl neposvěcenou hostii a položil stejnou otázku. Inés odpověděla: „Vidím bílý kotouček“. Kněz i celé přítomné shromáždění se radovalo z toho zázraku.

  Když Inés dospěla, zatoužila po přísném řeholním životě a vstoupila v mužském přestrojení do kartuziánského kláštera v Porta coeli v Serra v provincii Valencia. Mniši ovšem rychle zjistili, že je to žena a okamžitě ji vyhnali z kláštera. Rozhodla se zůstat v blízkosti kláštera a žila ještě dalších dvacet let v jeskyni jako poustevnice. Zemřela roku 1428 a později byla prohlášena za svatou.

  Klášter Porta coeli je jedním ze tří dodnes fungujících kartuziánských klášterů ve Španělsku.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kronika hasičů Mlečice

  Na jaře roku 1885 požádal Josef Hříbal, rolník v Mlečicích a toho času starosta, Matěje Beneše a Aloise Veverku, by věnovali se založení sboru dobrovolných hasičů v Mlečicích, a on, co obecní starosta, že bude také tento důležitý podnik podporovati, seč jeho síly stačí. Ti dva páni přijmuli tu nabídku a odhodlaně kráčeli dům od domu po obci a zvali občany, aby přistupovali za členy sboru. I když někde dostalo se jim nemilých slov, přeci získali na 50 členů, ze kterých někteří byli přispívající, jiní zase činní.

  Dne 3. června byla svolána první schůze všech členů, přečteny stanovy a přikročeno k vybudování hasičského leziště. Obec Ostrovská věnovala k tomu účelu čtyři silné kmeny, další přispěli prací řemeslnou nebo svými povozy.

  Dne 30. června 1885 vypukl v obci Mlečické zhoubný požár, který se šířil s úchvatnou rychlostí, ježto budovy byly většinou dřevěné a vyschlé dlouhotrvajícím suchem, pročež nebylo možné hasičského sboru oheň v zárodku uhasiti. Shořelo dvacet domů, také obecní kovárna a pastouška a také kostel. Živlu tomu bylo marné stavěti se vstříc, protože byl velký vítr ze západního směru o veliké síly. Oharky padaly i na další stavení, ale přičiněním obecenstva bylo zabráněno dalším škodám. Škoda byla ohromná, byl to těžký začátek pro náš sbor, ale přec neochablo úsilí členů o povznesení sboru.

Protože nebylo možné po požáru žádati členy sboru o příspěvek na výstroj a vybavení, uspořádán byl v lednu 1886 ples, který vynesl 46 zlatých.

Tentýž rok daroval našemu sboru náš císař pán František Josef 60 zlatých.

Paní Emílie, rytířka z Baethensteinu darovala 10 zlatých, paní baronka z Příbrami 5 zlatých, banka „Slavie“ 9 zlatých.

Dne 14. března skládali činní členové slib do rukou velitele, že mu poslušni a ve všem věrni budou. Pan Jan Horn, rolník z Pavlíkova a cvičitel tamního sboru hasičského, třikrát navštívil náš sbor na jaře a cvičil nás v signálech, v pochodech a na lezišti a též se stříkačkou zacházeti. Sbor činil vycházky do okolních obcí, by se při tom seznámil s polohou obcí a vody. Tohoto roku působil sbor při požáru v Prašném Újezdě, na Skoupým a v Terešově. Sbor se také zúčastnil slavností „Božího Těla“ a „Vzkříšení Páně“. Od obce Mlečice dostal sbor 300 zlatých.

  V lednu 1887 pořádal sbor ples spojený s divadelním představením, který vynesl 52 zlatých. Také na konci masopustu dvě taneční zábavy, při kterých hráli naši členové na harmoniku, housle, flétnu a obecní buben.

  26. prosince 1888 provedena volba činovníků při valné hromadě a výsledek byl následující: za velitele zvolen Antonín Beneš, za jeho náměstka Alois Šašek, za jednatele Alois Elsnis, za pokladníka Karel Škarda a za zbrojníka Matěj Beneš. V dubnu zasázeno bylo 17 ovocných stromů okolo silnice směrem k Prašnému Újezdu nákladem jednotlivých členů sboru na oslavu jubilea J. V. císaře pána Františka Josefa I.

  V květnu 1884 uvítal náš sbor nového faráře P. E. Veselého v počtu 20 členů.

  13. ledna roku 1890 proveden byl cvičný planý poplach. Výsledek byl dobrý, jelikož se členové do deseti minut shromáždili v plném počtu. Na valné hromadě byl jednomyslně jmenován čestným členem sboru důstojný pán Čeněk Tittl, bývalý zdejší farář, za zásluhy které si získal při zakládání sboru hmotnými příspěvky a pobádáním členů, by ke sboru přistupovali. Čestný diplom mu byl poslán do Zdic, kde byl farářem, za který srdečně poděkoval.

  V únoru 1891 zúčastnil se náš sbor pohřbu Anežky Elsnicové, matky čtyř zakládajících členů sboru. V březnu působil sbor při požáru v Prašném Újezdě a v dubnu v pivovaře v Podmoklech.

  V roce 1893 byl sbor přítomen na svěcení nových varhan v Mlečicích v plné zbroji.

  V roce 1894 konal sbor 40 praktických a 20 teoretických cvičení. Dne 3. června konala Župa Podbrdská svůj župní sjezd v Mlečicích, při němž zdejší sbor konal veřejné cvičení a provedeno svěcení stříkačky. Veřejné cvičení bylo provedeno s největší pochvalou. Naší slavnosti zúčastnily se následující bratrské sbory: z Cerhovic, ze Strašic, ze Zbiroha, ze Lhoty, z Vejvanova, z Radnic, z Podmokel, z Handlic, z Křivce, z Broum, z Mýta, z Březových Hor a z Teně, počtem celkem 134 členů. Mimo tyto spolky přítomno bylo nesčíselný počet přespolních osob, takže sotva kdy v Mlečicích tolik lidstva bylo. Veškeré budovy byly nákladem vlastníků pěkně okrášleny. Zajisté nevypadaly Mlečice, co stojí, jako v ten den. Sbor měl hudbu krásnou o 14 mužích a veškeré sbory byly s hudbou vstříc vítány, což hlavní slávu působilo. Po vykonaném veřejném cvičení pořádal se ještě ples. Obec mlečická darovala sboru na oslavu veřejného cvičení 60 zlatých.

DOPISY OD PAPEŽŮ

Encyklika Ineffabilis Deus papeže Pia IX.

Vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie

  Nevýslovný Bůh, který od věčnosti předvídal politováníhodnou bídu celého lidského rodu, která vyplyne z Adamova hříchu, vyvolil pro svého jednorozeného Syna Matku, kterou obdařil hojností všech nebeských darů, aby byla prostá veškeré poskvrny hříchu, celá krásná a dokonalá, aby měla plnost oné svaté nevinnosti a svatosti.

  A bylo to vskutku zcela vhodné, aby tak podivuhodná Matka vždy zářila slávou nejvznešenější svatosti a byla tak zcela prosta každé poskvrny prvotního hříchu, že by zcela zvítězila nad starým hadem.

  Z toho vyplývá jasný a jednomyslný názor církevních otců napříč staletími, že nejslavnější Panna, pro kterou „učinil veliké věci ten, který je mocný“, zářila takovou hojností nebeských darů, že je nevýslovným zázrakem Božím – ba korunou všech zázraků a vpravdě Matkou Boží, že se přibližuje k Bohu samému tak blízko, jak je to jen možné, a že je nade všemi lidmi a anděly ve slávě.

  Proto Otcové nikdy nepřestali Pannu Marii nazývat lilií mezi trním, neposkvrněnou, vždy požehnanou a prostou každé nákazy hříchu, z níž byl stvořen nový Adam.

  Majíce tedy plnou důvěru v Pána, že nadešel vhodný čas k vyhlášení Neposkvrněného Početí Blahoslavené Panny Marie, Matky Boží, kterou hlásá Písmo svaté, ctihodná Tradice, stálá mysl církve i přání katolických biskupů a věřících. A tak z vnuknutí Ducha svatého ke cti svaté a nerozdělené Trojice, ke slávě a ozdobě panenské Matky Boží, k vyvýšení katolické víry a k podpoře katolického náboženství, autoritou Ježíše Krista, našeho Pána, svatých apoštolů Petra a Pavla a vlastní:        

Deklarujeme, prohlašujeme a definujeme, že nauka, která tvrdí, že nejblahoslavenější Panna Maria byla v prvním okamžiku svého početí jedinečnou milostí a výsadou udělenou Všemohoucím Bohem s ohledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu zachována bez veškeré poskvrny prvotního hříchu, je nauka zjevená Bohem, a proto jí mají všichni věřící pevně a neustále věřit.

Naše duše přetéká radostí a náš jazyk jásotem. Vzdáváme nejhlubší a nejpokornější díky Ježíši Kristu a jsme pevní ve své důvěře, že Nejsvětější Panna Maria získá odpuštění pro hříšníky, zdraví pro nemocné, sílu srdce pro slabé, útěchu pro trpící, pomoc pro ty, kdo jsou v nebezpečí. O co požádá, toho se jí dostane. Její prosby nemohou být nikdy nevyslyšeny.

Dáno v Římě 8. prosince 1854.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Z Normandie do Kanady

  V roce 649 na břehu řeky Seiny ve francouzské Normandii založil svatý Wandrille, bývalý dvořan krále Dagoberta, který vstoupil do benediktinského řádu, mužský klášter.

Bratři benediktini zde žili podle své řehole „Modli se a pracuj“ po několik staletí. Prožívali mír i války, blahobyt i hladomor, nájezdy Vikingů, požáry a obnovy, úpadky i obnovy kláštera, stále pevně spjati se svou zemí.

Zlom přišel v roce 1905, kdy Francie přijala proticírkevní zákony a mnoho mnišských komunit bylo donuceno vystěhovat se z Francie.

Komunita opatství Saint-Wandrille našla útočiště v Belgii. Pak bylo rozhodnuto klášter přestěhovat ještě dál, a to do Kanady.

Pět mnichů se v roce 1912 usadilo na břehu jezera na jižní hranici Kanady, koupili zde malou farmu a založili nový klášter Saint-Benoit-du Lac (Svatý Benedikt u jezera).

Zbytek bratří se měl přeplavit přes Atlantik později, ale vypukla První světová válka a kanadský klášter se ocitl v naprosté izolaci.

Když se dokonce první opat nešťastnou náhodou utopil v jezeře, vypadalo to, že klášter zanikne, ale Bůh do něj povolal několik kanadských noviců, takže brzy začal opět žít a vzkvétat.

V roce 1935 se klášter osamostatnil od svého mateřského kláštera, který se po zmírnění poměrů opět odstěhoval do Francie. V té době v něm žilo již 35 mnichů, kteří se začali věnovat zpěvu gregoriánského chorálu.

Byly postaveny nové kamenné budovy kláštera. Postupně byl také vybudován penzion pro návštěvy a krypta pod kostelem.

V roce 1952 je konečně klášter povýšen na opatství.

V roce 1984 je posvěcen nový kostel se zvonicí, zvětšuje se sýrárna pro výrobu domácích sýrů, bratři také vysázeli se na 3000 jabloní v klášterním sadu. Komunita se rozrůstá na 60 mnichů s věčnými sliby.

V roce 2012 slavil klášter Saint-Benoit-du-Lac 100 let od svého založení. Benediktini v něm stále žijí, modlí se a pracují, vyrábí dvanáct druhů sýrů,  jablečný mošt, cider a jablečné máslo, také kompoty a ovocné pomazánky. V jejich obchůdku je možné si koupit i nahrávky zpěvu gregoriánského chorálu.

Co začalo jako útěk před světskou mocí, stalo se požehnáním pro okolí jezera Memphremagog, ke kterému se indiánští obyvatelé báli přiblížit, protože podle jejich legend v něm žije příšera Memphre. Trochu se podobá hadu a tak bude zřejmě příbuzná s příšerou z jezera Lochness ve Skotsku.

Tento klášter se stal inspirací pro kanadskou spisovatelku Louise Pennyovou, která ve svých knihách pověřuje vyšetřováním zločinů vrchního inspektora Armanda Gamache z města Quebec.

Jeden díl detektivní série s názvem „Krásné tajemství“ se odehrává ve fiktivním klášteře „Saint-Guilbert-entres-les-loups“, což znamená „Svatý Gilbert mezi vlky“:

Odlehlý klášter v kanadské divočině obývá dvacet mnichů řádu gilbertinů (řád skutečně existoval, ale ve středověku vymřel), zcela ponořených do mlčení, práce a především zpěvu gregoriánského chorálu. Nikdy nikoho nepouštějí dovnitř, ani návštěvy, ani novináře, až do chvíle, kdy se v klášteře stane zločin a bratr sbormistr je nalezen zavražděný na zahradě. Do kláštera tak vstupuje inspektor Gamache, aby vraždu vyřešil…

Na konci příběhu se inspektor loučí s opatem kláštera a položí otázku, která mu celou dobu leží v hlavě:

„Proč se vlastně vaše opatství jmenuje Svatý Gilbert mezi vlky? A proč má ve znaku dva vlky, šedého a černého?“

Opat mu řekne příběh, který prvnímu opatovi kláštera vyprávěl místní náčelník kmene Inuitů:

Jeden chlapec přišel za svým dědečkem, který byl stařešinou kmene, a ptal se ho, proč má v hlavě takový zmatek. Někdy se chová hezky, a někdy zase má chuť dělat samé špatné věci.

Dědeček mu řekl: „Uvnitř tebe se perou dva vlci, jeden šedý a jeden černý. Šedý chce, abys byl odvážný, trpělivý a laskavý. Ten druhý, černý vlk, ale chce, abys byl ustrašený a krutý.“

Chlapce to vyvedlo z míry a několik dní o tom přemýšlel.

Pak se znovu vrátil k dědečkovi a zeptal se: „A který z těch dvou vlků nakonec vyhraje?“ Dědeček odpověděl: „Ten, kterého krmíš!“