ÚVODNÍK – CO NÁM JDE NEJLÉPE

  Snažíme se organizovat mnoho různých akcí. Kromě jiného i proto, abychom třeba oslnili a získali další věřící. A tak pořádáme plesy, tábory, sportovní utkání, soutěže, konference, workshopy, výlety, prohlídky…

  Ovšem ne každá farnost, má tu možnost něco vymýšlet a organizovat, někoho evangelizovat, vyučovat, doprovázet nebo něco nabízet. Většinou se na to nenajdou lidé, kteří by to dokázali a měli na to čas. A někde nejsou k mání ani lidé, kteří by takové služby od nás vyžadovali a očekávali.

Ale modlit se mohou všichni. To je totiž ta nejdůležitější akce, ke které jsme křtem povoláni. A ke které jsme dostali dostatek darů a milostí. Modlitba je činnost, která by křesťanům měla jít nejlépe ze všech.

Soustavně se ale zapomínáme usilovně a vytrvale modlit. To není, jak nás mnozí nevěřící podezírají: „jen se modlíte a nic neděláte“. Modlitba je časově i emocionálně velmi náročná činnost, vyžaduje od člověka soustředění, usebranost myšlenek, vytrvalost a kázeň. Křesťané jsou povoláni, aby se modlili nejen za sebe, ale hlavně za ty, kdo se vůbec nemodlí. Kdo jiný se bude modlit, když ne my?

Mnozí křesťané bohužel považují modlitbu za ztracený čas, vždyť je třeba udělat ještě tamto a zajít támhle a dodělat práci a začít zase jinou. A stejně Pán Bůh ví, co potřebujeme, tak proč bychom mu to říkali pořád dokola… Jenže k modlitbě vybízí sám Ježíš a také nám dává příklad, když se často modlí ke svému Otci. O samotě i s apoštoly.

  Předchozí generace dobře věděly, že bez modlitby nebudou mít dobrou úrodu, ani zdraví, ani děti, ani mír ve světě, ani práci, ani řeholní a kněžská povolání. Lidé prostřednictvím modlitby komunikovali nejen s Bohem, ale i mezi sebou. Spojili se na dálku nejméně třikrát denně, ráno, v poledne a večer při vyzvánění zvonů, když se modlili „Anděl Páně“. Kdykoliv během dne při modlitbě růžence vzpomínali na všechny, kteří je o modlitbu žádali. Když šli kolem kostela nebo kříže, v duchu se klaněli a děkovali. A to nepočítáme modlitby před jídlem, po jídle, před prací, po práci, před vyučováním a po vyučování, po probuzení a před spaním, které se učily ve svých modlitebních knížkách. Pořád máte pocit, že se modlíte hodně? Zkusme zejména v měsíci říjnu, modlit se více. Třeba za misie.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme putovali v měsíci září

  V září byly naplánovány dva výlety do přírody. První nás zavedl k mohylám za obcí Bdeněves, druhý na naučnou stezku za obcí Sulislav.

Mohyly ze střední doby bronzové jsou ukryté v lese nedaleko kopce, kde se říká Na Švanku. Vlastně jsou dost nenápadné, mezi stromy uvidíte jen takové malé kopečky porostlé trávou. Bývaly samozřejmě mnohem vyšší, ale v 19. století a pak na začátku 20. století je zvědavé ruce hledačů pokladů poničily a vzaly z nich, co bylo cenné.

Některé poklady měly to štěstí, že se dostaly do muzea, byly to většinou šperky nebo mince, které zemřelí dostali s sebou do hrobu. Také se zde dokonce našel bronzový meč s ozdobnou rukojetí. Sama cesta lesem byla moc příjemná a zavedla nás i k jezírku, které bohužel připomíná spíš velkou louži s ostrůvkem uprostřed. Před nedávnem ho opustil i bobr, asi tam na něj bylo málo vody. Na konci cesty jsme si všichni odpočinuli (škoda, že tam není lavička) a děti dostaly bronzové ozdoby, aby si z nich mohly doma vyrobit vlastní bronzový náramek.

Svatého mučedníka Eustacha téměř nikdo nezná. Žil a zemřel ve druhém století po Kristu a je uctíván jako patron lesních dělníků a lesů. Zřejmě proto si ho vybrala parta lesníků ze Stříbra, kteří v roce 2020 likvidovali v lesích důsledky kůrovcové kalamity. Asi tak trochu ze zoufalství se rozhodli postavit uprostřed lesa kapličku zasvěcenou právě Eustachovi, aby v budoucnu místní lesy chránil před podobnými hrůzami.

Naučná stezka za obcí Sulislav, která u kapličky začíná, je poměrně dlouhá, prošli jsme si víc než polovinu a je to opravdu krásná krajina, s překvapivými výhledy na druhou stranu Hracholuské přehrady. Odměnou za tříhodinový pochod nám byly houby, které zejména děti (ale i dospělí) po cestě s nadšením sbíraly. A před závěrečným výstupem do Sulislavi jsme si odpočinuli u kouzelného Černého rybníčku.

Oba výlety vřele doporučujeme pro zvýšení kondice a unavení dětí! 

Závěry synody plzeňské diecéze

Poslední část: Co se doporučuje do budoucnosti

  Ve farnostech by měly být k dispozici prostory pro komunitní setkávání, ať už vlastní (fary) nebo sdílené (kavárny, zahrady apod.). Také se doporučuje otevřít prostory patřící farnosti (fary, zahrady, polnosti) pro další skupiny, které by se tu mohly scházet, jako rodiče s dětmi, senioři, skauti. A poskytnout prostory zejména těm, kdo se věnují mladým lidem, jejich doprovázení, řešení jejich problémů a náročných osobních situací.

  Doporučuje se motivovat mladé k jejich spoluúčasti a spoluzodpovědnosti za farnost a komunitu, nabídnout jim účast na rozhodování nebo aspoň naslouchat jejich poradnímu hlasu.

  Církevní školy by měly své zkušenosti s prací s mladými lidmi sdílet s ostatními, např. katechety ve farnostech, s pedagogy na jiných školách apod. Biskupství bude také podporovat projekty a lidi, kteří budou usilovat o založení dalších církevních škol v diecézi, pokud k tomu budou vhodné podmínky.

  Kde by se to zdálo jako smysluplné, má se umožnit farníkům nebo i „sympatizantům“ zapsat se do jakéhosi farního katalogu (seznamu kontaktů). 

  Další doporučení se týkají organizace Charita Česká republika. Má se rozvinout komplexní program pro vzdělávání zaměstnanců i dobrovolníků charity. Má se podporovat slavení pravidelných bohoslužeb v charitních zařízeních, aby bylo zřejmé, že charita je součástí církevní komunity. Má se navázat ekumenická spolupráce s ostatními charitami jiných církví. Každá z lokálních charit má mít také jednoho pověřeného zaměstnance, který bude komunikovat s místní farností, kde charita působí. Doporučuje se také propojit lokální práci charity s konkrétní farností a také podpořit ve farnostech větší finanční účast na charitním poslání církve formou pravidelných sbírek na charitu apod.

  Doporučuje se zavést komplexní přehled o využívání sakrálních staveb a dalších staveb a nemovitostí ve správě farností.

  Biskup v konzultaci s kněžskou radou stanoví podmínky, za kterých by mohli kněží v diecézi pracovat také, pokud chtějí, na zkrácený úvazek v civilním zaměstnání. Zároveň se mají upřesnit mzdové podmínky kněží, kteří již nyní mají pracovní smlouvy v rámci „kategoriální pastorace“, tj. kaplani ve vězení, nemocniční kaplani, pracovníci ve školství apod.

Zprávy a oznámení

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 4. října.

V sobotu 10. října se koná tradiční setkání sborů plzeňské diecéze, letos v kostele svaté Barbory ve Všekarech. Společný koncert začne v 14 hod., jednotlivé sbory vystoupí od 14. 30 hodin.

Svatohubertská mše svatá bude jako každý rok sloužena v lese u kaple Panny Marie v Kyjově u Radčic v neděli 11. října 2026 od 15. 00 hod.

V neděli 18. října oslavíme 7. výročí posvěcení kaple svaté Anny v Pňovanech, mše svatá od 10. 30 hod.

Neděle 18. října je MISIJNÍ NEDĚLE, tedy den modliteb za misie a také kostelní sbírky budou v tento den věnovány na misie.

Změna času z letního na zimní bude v noci ze soboty 24. října na neděli 25. října 2026. Od pátku 30. října 2026 bude tedy večerní mše svatá začínat zase v 17. 00 hod.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 16. října 2026 po večerní mši svaté.

V pátek 23. října 2026 bude mše svatá v Nýřanech jen večer v 18 hod.

V sobotu 31. října se sejdeme od 16 hodin na Zahradě ticha v Jezné na PODZIMNÍ ZAMYKÁNÍ ZAHRADY. Posedíme s občerstvením u ohně a v pergole, děti si mohou zasoutěžit nebo si s rodiči prohlédnout kostel Nejsvětější Trojice. Na hřbitově zapálíme svíčky za všechny zemřelé.

V pondělí 2. listopadu na Památku všech věrných zemřelých bude mše svatá v 9. 00 hod. v kostele v Nýřanech!

MISIJNÍ NEDĚLE

  Úplně první misijní neděli vyhlásil papež Pius XI. přesně před 100 lety, v roce 1926. Letos tedy slavíme Misijní neděli jubilejní.

  Papež Pius XI. ustanovil předposlední říjnovou neděli dnem modliteb za misie v celém katolickém světě. Všichni věřící si v tento den mají ve své soukromé modlitbě vzpomenout na misionáře kdekoliv na světě, ale také na ty, kteří v misích mají svůj domov.

Kněžím pak misijní neděle ukládá, aby se v kázání věnovali tomuto tématu a povzbuzovali věřící k zapojení se do aktivit pro misie.

Všem, kdo v tuto neděli přijmou eucharistii a pomodlí se za misijní dílo církve, jsou uděleny plnomocné odpustky.

Za zakladatelku modliteb a sbírek pro misie je ale považována blahoslavená Pauline Jaricot, křehká dívka, která se po těžkém úraze odvrátila od zábav a marností a začala sloužit chudým ve svém okolí. V továrně svého otce kolem sebe shromáždila dívky, které se spolu s ní pravidelně modlily. Když se od svého bratra kněze dozvěděla o jeho těžkostech v misiích, vyzvala svoji skupinu, aby každý našel dalších 10 lidí, kteří se budou modlit za misie a přispívat na ně pravidelně alespoň malou částkou. Její dílo se rychle ujalo, takže v roce 1822 založila Spolek pro šíření víry, který se později stal součástí Papežských misijních děl. Ve stejném roce Paulina založila také skupiny Živého růžence. Obě její díla přetrvala a rozrostla se po celém světě, i když sama Paulina zemřela v naprosté chudobě, opovržení a zapomnění.

O 100 let později, v roce 1922, papež Pius XI. založil organizaci „Papežská misijní díla“, když sloučil pod přímou patronaci papeže několik již dříve působících misijních aktivit (Misijní dílo dětí, Misijní unie, Spolek pro šíření víry a další). Zájem o podporu misií tak vzrostl, u postranních oltářů v kostele se začaly objevovat zvláštní kasičky, často v podobě černouška nebo Číňana, do kterých mohli věřící přispívat na potřeby misionářů. A tak se každý podle svých možností mohl podílet na šíření evangelia ve světě, i když třeba nebyl dál než za humny.

Poselství papeže Lva XIV. k letošnímu jubilejnímu Dni misií nás vyzývá, abychom se každý podle svého povolání a darů, které jsme obdrželi, přispívali k šíření evangelia, které je vždy a hlavně dílem lásky. Vzorem nám v tom může být patronka misií, svatá Terezie z Lisieux, která před smrtí prohlásila: „V nebi budu toužit po tom samém, po čem toužím na zemi, a to je milovat Ježíše a vést ostatní k tomu, aby ho milovali.“

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň k andělu strážci

Buď pozdravený, anděle slavný,

jenž ku pomoci mně jsi poslaný,

od Boha mocného byls mně přítomen, jak jsem narozen,

 až do dne dnešního.

Anděle milý, krásný mládenče,

ty každou chvíli o mě máš péče,

 abych se nedostal v tenata zlého, ďábla zlostného,

ale v hříchu ustal.

Ach, již tě prosím, anděla svého,

abys prosil sám Boha milého,

aby mě dát ráčil, abych já mého života zlého

upřímně polepšil.

Z celého srdce pokání činil,

jakož jsem sobě pevně umínil,

tvé svaté vnuknutí zachovávati, v srdci skládati,

jak ctné dítě tvé.

Hodina smrti když má nastati,

pomoz mi před tím se zachovati

velebnou svátostí, dej, ať požívám, hodně zažívám

Kristových milostí.

Když pak se duše z těla vyvine,

v tvé svaté ruce, prosím, vezmi mě,

a nes mě vesele, do té radosti, nebeské vlasti

mého Spasitele.

Míčka: Poutnický kancionál, 1877.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Krašovice

Farnost Krašovice vznikla kolem roku 1364, kdy už v obci stál kostel sv. Jiljí. Za války husitské i třicetileté fara opakovaně zanikla, obnovena byla roku 1856. Dnes patří farnost pod správu farnosti Dolní Bělá.

První zdejší farář, P. Ladelin, psal Kroniku německy, druhý farář v pořadí, P. Staněk, psal již česky, první roky docela podrobně, ale po 15 letech služby už zapisoval maximálně jednu událost ročně.

1899

  Počátkem školního roku 1899-1900 byla povolena obci Tatiné nová jednotřídní škola v místě a vyškolení obce z Nekmíře, kam dosud dítky z Tatiné chodily.

  Jeho Veličenstvo ráčilo nejvyšším rozhodnutím dne 15. září 1899 jmenovati sídelního kanovníka v Olomouci Lva, svobodného pána Skrbenského z Hříště knížetem arcibiskupem pražským. A dne 14. ledna 1900 byl slavnostně intronisován.

1900

  Zima tohoto roku byla velice dlouhá a v polovici ledna ještě vypukla veliká stávka hornická v Čechách na Moravě i ve Slezsku, takže nastal citelný nedostatek uhlí. V mnohých školách nemohlo býti vyučováno a některé továrny zastavily práci. Nejlépe se přitom vedlo majitelům dolů, prodali všechny staré haldy a prachy uhelné a uhlí veškeré zdražili o 10 krejcarů. Nejhůř pochodili horníci, svedeni agitátory socialistickými ničeho nevystávkovali a museli nastoupiti do práce bezpodmínečně. Později bylo jim přidáno denně asi 5 krejcarů, ale za to zdražily se všechny potřeby, takže jsou na tom hůře než dříve. 

  V létě trvalo sucho dlouho bez přestávky, takže tak dlouhého sucha nejsou pamětníci. Obcím ve vyšší poloze se nedostávalo vody a žně byly rychle a brzy skončeny. Úroda byla slabá.

  Dne 28. září byla posvěcena nová školní budova v obci Tatiné. Svěcení vykonal místní farář. Sucho tohoto roku se zdržovalo až do poloviny měsíce října, nebylo možno ani síti ozimní obilí pro tvrdost půdy. Kdo se přesto pokusil zasít dříve, špatně mu obilí klíčilo a většinou zpráchnivělo v zemi.

  Do kostela byl v tomto roce koupen černý pluviál, nová štóla křestní, závoj na monstranci do Božího hrobu, fialová záclona na hlavní oltář v postě a fialová záclona na kříže v době postní.

1901

  Tento rok počal se sněhem a zimou. Od nového roku počalo sněžiti a mrzlo tak, že ráno bylo i -24 stupňů. Až do konce února byli jsme při silných mrazech, jaké nemají pamětníka.

  V Krašovickém chrámu nebylo dosud Božího hrobu, a proto na zakoupení aspoň korpusu Páně a dvou klečících andělů vykonal duchovní správce v kostele sbírku, která vynesla 65 korun. Zbytek byl doplacen z peněz za prodané stelivo v kostelním lese. Celkem činil účet za Boží hrob z Prahy 135 korun.

  U školy má se nová studna budovati, a tu žádala místní školní rada farní úřad, aby přispěl polovinou nákladů na stavbu studny, a že bude studna společná škole i faře. Že dosud na faře studny nebylo (byla donášena až ze studánky od potoka), přistoupil farní a patronátní úřad na to.

1902

  Dne 7. ledna přijel studnař, pan Jarosil z Horažďovic, a druhý den započalo se se stavbou studny. Silný pramen vody nalezen v hloubce 12m. Dne 10. května byla studna kolaudována. Celý náklad obnášel 1380 korun. Pak byla uzavřena smlouva mezi školní radou a farním úřadem a společném užívání studny. Náklad na udržování a opravy studny přináleží stejným dílem škole i faře. A čerpání vody je vždy a jedině povoleno jen faře a škole.

1903

  V říjnu zemřel zdejší kostelník a zároveň hrobník. Kvůli nepříjemnostem s tím spojeným, že obě tyto služby zastávala jedna osoba, rozdělil jsem obě služby a ustanovil zvláštního kostelníka a zvláštního hrobníka. Poněvadž ale dosud kostelník byl ustanoven jen pro neděle a svátky, a nyní má konati služby každodenně, byl mu zvýšen plat ze 4 korun ročně na 48 korun ročně. Mimo to obdrží jeden korec zádušního pole. Také mu náleží štolové dary od věřících u příležitosti křtu, úvodů, svateb a pohřbů, při pohřbu jmenovitě celý poplatek za zvonění a dále poplatek za přísluhu při pohřbu. Za to má ovšem kostelník vykonávati každodenní práce kostelnické v kostele potřebné.

1905

  Od 30. dubna do 9. května konána na osadě svatá missie, která dosud na osadě konána nebyla. Přese všechno nepřátelství k missii některých dopadla dosti dobře. Kajícníků bylo 670, návštěva kázání velmi dobrá, i mnozí dělníci tovární, když přišli z továrny, zúčastnili se večerních kázání. Sv. missii konali dva otcové redemptoristé z Prahy.

DOPISY SVATÉ KATEŘINY SIENSKÉ

Paní Toře, zámožné vdově z města Pisa (1379),

která po smrti svého manžela uvažovala o řeholním životě.

Povzbuzena dopisy svaté Kateřiny nakonec založila v Pise přísný klášter dominikánek a až do své smrti ho vedla.

  Nejdražší dcero!

  Neuměřený světský cit je zamilovaný do pýchy, zatímco Bůh do pokory. Světská láska usiluje o pocty, postavení a vznešenost, zatímco dobrotivý Kristus jimi pohrdá a místo nich objímá potupu, výsměch i hrubosti, hlad i žízeň a dokonce i potupnou smrt na kříži. Světská láska se snaží zalíbit lidem a neohlíží se na to, zda nepůsobí nelibost svému Stvořiteli. Kristus nikdy neusiloval o nic jiného než o naplnění poslušnosti věčnému Otci a o naši spásu. Zatímco on objímá a bere na sebe dobrovolnou chudobu, svět vyhledává velká bohatství.

  Je-li tedy naše srdce vysvlečeno ze světa, nutně se naplní Bohem. Jsme-li však zbaveni Boha, nutně se odíváme a naplňujeme světem. Musíme tedy opravdu s velkým úsilím odtrhnout své srdce a cit od toho tyrana – světa a zcela svobodné a ryzí je vložit do Boha bez čehokoliv, co by stálo mezi námi a jím. Naše srdce nesmí mít dvě tváře, nesmí ani podvodně milovat. Jsme neustále k něčemu na tomto světě připoutaní, a jestliže nám Bůh odřízne jednu větev, hned se chopíme druhé. Staráme se víc o pomíjivé věci lidské než o to, abychom nepozbyli Boha.

  Pokoj nacházíme pouze v Bohu a v ničem jiném, neboť on je největším bohatstvím, největší moudrostí, největším dobrem i největší krásou. K tomu tě vyzývám, moje dcero. Slož a upokoj své srdce a svou mysl v ukřižovaném Kristu, abys právě jeho hledala, o něm rozvažovala a s radostí neustále dlela před Bohem v pokorné a ustavičné modlitbě.

  Tuto modlitbu ti ukládám jako hlavní cvičení. V ní setrvávej tak často, jak jen to bude možné. Modlitba je totiž tou matkou, která v Boží lásce počíná pravé ctnosti a rodí je v lásce k bližnímu. V ní se učíš vysvléknout ze sebe a obléci do Krista. V ní okusíš chuť zdrženlivosti, v ní získáš sílu, díky ní se nezalekneš ďábelských úskoků ani vzdoru slabého těla, ani slov lidí, která by tě chtěla odradit od svatého předsevzetí. V této modlitbě si zamiluješ utrpení, aby ses připodobnila ukřižovanému Kristu.

  Zůstaň ve svaté a sladké lásce Boží!

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

I živly v úctě ustupují

  Oheň a voda, tyto dva živly jsou hlavnímu aktéry dvou zázraků, které se odehrály jeden ve 14. století v Holandsku a druhý o sto let později ve Francii.

  Ve vesnici Stiphout v Holandsku vypukla v roce 1342 velká bouře. Do místního kostela svatého Truda udeřil blesk a zapálil ho. Postarší farář Jan nevěděl, co má dělat a běžel varovat sousedy, aby se chránili před rozšířením ohně na další domy. Skupina farníků se při pohledu na hořící kostel rozhodla zachránit aspoň Nejsvětější Svátost. Kostel už byl v plamenech, tak zbývala jediná možnost, jak se dostat dovnitř, jeden z mužů tyčí rozbil okno za oltářem a spustil se do kostela. S úžasem viděl, že plameny pustoší celý kostel, jen kolem svatostánku je vytvořený kruh bez ohně. Vzal z něj tedy rychle pyxidu s posvěcenými hostiemi a odnesl stejnou cestou do bezpečí. Lidé, kteří to viděli, okamžitě křičeli, že je to zázrak, a tato událost byla a dodnes je každoročně už v nově postaveném kostele připomínána na svátek Božího těla. 

  Svatý Trudo byl zakladatel a opat benediktinského kláštera Sarchinium v Holandsku v 7. století.

  Eucharistický zázrak v Avignonu se odehrál roku 1433 v kapli svatého Kříže, kde sídlilo bratrstvo Šedých kajícníků. Ti již od roku 1226 na příkaz krále Ludvíka VIII. a místního biskupa zajišťovali v kapli nepřetržitou adoraci Nejsvětější Svátosti oltářní.  A právě v době, kdy v kapli nikdo nebyl, zpustošila město Avignon velká povodeň z nepřetržitého deště.

Všechno bylo pod vodou a trvalo několik hodin, než se představenému bratrstva podařilo v loďce doplout až ke kapli, aby zachránil monstranci s Nejsvětější Svátostí.

Hned, jak dopluli ke kostelním dveřím, zjistili s úžasem, že voda sice uvnitř dosahuje do výšky šesti stop, ale u oltáře se rozestoupila napravo i nalevo a vytvořila dvě stěny, které chránily suchý oltář s monstrancí. Zpráva se rychle rozšířila, obyvatelé města spěchali na místo, jásali a zpívali chvalozpěvy.

Později se bratrstvo Šedých kajícníků rozhodlo, že se budou každý rok scházet v den zázraku, tedy na svátek sv. Ondřeje, 30. listopadu, aby uctili zázrak a zazpívali Mojžíšův chvalozpěv, který zazněl při přechodu přes Rudé moře „Chci zpívat Bohu, neboť je velmi vznešený“.

JUBILEJNÍ ROK SVATÉHO FRANTIŠKA

Smrt svatého Františka

(z První legendy Tomáše z Celana o sv. Františkovi r. 1228)

  Svatý František byl několik dní před svou smrtí nemocný v Assisi v biskupském paláci, a přes všechnu svou nemoc častokráte zpíval chvály Kristovy. Jednoho dne mu řekl jeden jeho bratr: „Otče, já myslím, že bys dobře udělal, kdybychom se vrátili do kláštera k Panně Marii Andělské, protože nám není dobře mezi světskými lidmi.“

  Svatý František odvětil: „Rozmilý bratře, přivoluji k tomu a líbí se mi to, ale najděte způsob, jak byste mě odnesli, neboť pro nemoc nemohu jíti.“

  Tu je bratři vzali na lokty a tak jej nesli jsouce provázeni mnoha měšťany. Na jednom místě se zastavili, aby František požehnal městu Assisi. I řekl: „Požehnáno budiž od Boha, město svaté, neboť skrze tebe mnoho duší bude spaseno a v tobě mnoho služebníků Božích bude přibývati.“ A pak ho odnesli k Panně Marii Andělské, do síně pro nemocné, aby si odpočinul.

  Požádal pak jednoho z bratrů, aby napsal dopis vznešené paní Jacopě, horlivé ctitelce našeho řádu: „Paní Jacopě, služebnici Boží. Věz, rozmilá, že Kristus požehnaný z milosti mi zjevil konec života mého, který bude v krátku. A proto, chceš-li mě najít živého, dej se ihned na cestu a přijď k Panně Marii Andělské.“

  A zatímco byl psán tento list, zaklepal někdo silně na fortnu, a tam byla sama paní Jacopa se svými syny a velkým tovaryšstvem lidí. Ihned vešla dovnitř a rovnou do nemocnice ke svatému Františkovi. I tázali se jí bratři, kterak to, že přišla i se všemi věcmi, které v listě po ní František žádal? Odvětila paní Jacopa, že když se jedné noci v Římě modlila, uslyšela hlas z nebe, který jí řekl: „Chceš-li najíti svatého Františka živého, bez meškání jdi do Assisi a vezmi s sebou ty věci, které jsi mu byla zvyklá dávati, když byl nemocen, a ještě ty věci, kterých bude potřeba k pohřbu.“ A tak paní učinila.

  Zůstala tam tedy paní Jacopa tak dlouho, až svatý František odešel z tohoto světa a byl pochován. Po jeho smrti ona i její synové i tovaryši viděli a políbili stigmata svatého Františka, také svatá Klára se svými jeptiškami, které byly přítomny pohřbu.

  Odešel z tohoto světa slavný vyznavač Kristův, svatý František, léta Páně 1226, dne 4. října v sobotu, a byl pochován v neděli, ve dvanáctém roce svého obrácení, když počal činit pokání. Ke chvále Kristově. Amen.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kronika Mariánské družiny paní a dívek v Plzni

Mariánská družina byla založena roku 1910, v době, kdy byl budován na Chodském náměstí kostel sv. Jana Nepomuckého. Členky mariánské družiny (sodálky) se aktivně podílely modlitbou, sbírkami nebo i charitativní činností na tomto díle, a v novém kostele jim pak byla přidělena mariánská kaple.

  Základ družině naší byl položen roku 1908, kdy podána byla žádost k nejdůstojnějšímu Ordinariátu pražskému, aby mohla býti zřízena v prozatímní kapličce a později v kostele sv. Jana Nepomuckého družina paní a dívek. Naší žádosti bylo vyhověno a ihned byla poslána žádost do Říma, aby naše družina pod názvem blahoslavené Panny Marie, Matky ustavičné pomoci, a sv. Ludmily byla přivtělena k ústřední římské, čímž se účastnou stává všech milostí, odpustků a výsad. 

  V listopadu roku 1909 ujal se řízení družiny P. Jan Zíka, redemptorista, který byl z Brna přeložen do Plzně. Ten připravoval hned vše potřebné k prvnímu slavnému přijetí členek družiny.

Na svátek Očišťování blah. Panny Marie přistoupily čekatelky ke společnému přijímání na mši sv. o 7 hodině ranní a odpoledne o 3 hodině byly přijaty do služeb Královny. Byla to slavnost tichá, tím však dojemnější. Členky nerušeny různými dojmy zevnějšími mohly tím větší péči věnovati přípravě vnitřní, a tak důstojně se připraviti k posvátnému úkonu. Oltář bohatě bílými květinami ozdobený byl obrazem čistých duší sodálek, které v oběť přinášely svá srdce blahoslavené Panně a s radostí poprvé líbaly družinný odznak, aby se s ním už nikdy nerozloučily.

  Dne 16. května 1910 zúčastnila se Družina slavnosti při svěcení základního kamene kostela sv. Jana Nepomuckého.

  Slavné přijetí nových členek do družiny v roce 1910 bylo na svátek Zvěstování Panně Marii, na svátek Panny Marie Matky ustavičné pomoci a na svátek Neposkvrněného Početí bl. Panny Marie.

  Dne 14. května 1911 zúčastnily se všechny sodálky smírné pobožnosti a veřejného průvodu, který se konal na odprošení urážky Nejsvětější Svátosti, která se stala hroznou svatokrádeží v kostele františkánském.

  Dne 22. října 1911 zúčastnily jsme se slavnosti svěcení nového kostela sv. Jana Nepomuckého, kde i naše nová kaple se nachází a naše pobožnosti v ní konány jsou.

O svátcích velikonočních roku 1912 střídaly se sodálky v adoraci u Božího Hrobu a na slavnost Vzkříšení na Bílou sobotu zúčastnily se průvodu s Nejsvětější svátostí po Chodském náměstí.

Od 23. března do 2. dubna 1912 konány byly v kostele svaté missie, jichž se sodálky hojně účastnily. Při slavnosti svěcení misijního kříže účastnily jsme se také průvodu.

13. a 14. června 1915 mnohé sodálky konaly pěšky kající pouť na Svatou Horu, aby si vyprosily u Matičky Svatohorské hojné milosti a posily pro sebe a své drahé v neutuchajícím smutném válečném čase.

Májových pobožností konaných toho roku sodálky se hojně účastnily, též i průvodu s rozžatými svícemi k oltáři Panny Marie, Matky ustavičné pomoci, kde klečíce společnou modlitbou zaslibovaly se Panně Marii a o ochranu jí prosily.

  Při letošní oslavě sv. Václava vyšel z arciděkanského chrámu na náměstí prosebný průvod do kostela sv. Jana Nepomuckého, jehož jsme se pilně zúčastnily. Průvod měl za účel prositi Boha, aby na přímluvu sv. Václava chránil náš národ i naše vojíny ode všeho zlého a vrátil světu mír.

  Dne 6. dubna 1916 zemřela Její Jasnost kněžna Kunhuta z Lobkoviců, protektorka naší mariánské družiny. Pohřbu jejího, který se odbýval v Křimicích, zúčastnilo se 5 sodálek v čele se starostkou družiny. Novou protektorkou mariánské družiny se stala vážená paní Antonie Buriánková, choť císařského rady.

  Dne 7. července 1918 oznámil sodálkám náš ředitel družiny, P. Tomáš Zapletal, superior plzeňské koleje redemptoristů, odchod svůj na Moravu, a rozloučiv se, kladl nám znovu na srdce horlivé plnění povinností sodálských. Osiřelá družina naše vítala 21. července nového ředitele svého, veledůstojného pána P. Františka Mečíře, který z Moravy k nám zavítal.

  Dne 3. listopadu byly sodálky přítomny mši svaté na poděkování Pánu Boha za osvobození naší vlasti a za splnění dávných tužeb samostatnosti národa československého.

Dne 17. listopadu konala se smírná slavnost na odčinění neslýchané urážky způsobené nejblahoslavenější Panně Marii stržením sochy Neposkvrněného početí na Staroměstském náměstí v Praze. Dojemná promluva pana ředitele vyzněla prosbou k Matičce Boží za odpuštění, neboť na prahu našeho nového státu česká ruka ji potupila.

ZŮSTAŇ S NÁMI, PANE

Představíme si třetí knihu rozhovorů kardinála Roberta Saraha.

Jidášovo tajemství

  Dovolte mi zamyslet se nejdříve v této knize nad postavou Jidáše. Ježíš ho povolal jako ostatní apoštoly. Miloval ho a poslal hlásat radostnou zvěst. Jidášova srdce se však postupně zmocnili pochybnosti. Říkal si: „Tento Ježíš má veliké nároky, ale není dost schopný!“ Jidáš chtěl přinést na zemi Boží království hned, lidskými prostředky a podle svých osobních plánů. Už nechtěl poslouchat Krista. Přiklonil se k věcem tohoto světa. Vzal si na starost měšec a zabýval se penězi a obchodem. Do Jidášova srdce se vetřel ďábel. A pak Jidáš zradil.

  Jméno Jidáš se navždy stalo jménem pro zrádce a dnes se nad námi vznáší jeho stín. Ano, jako on, i my jsme zradili. Přestali jsme se modlit. Všude proniklo zlo činorodého aktivismu. Snažíme se napodobit organizaci velkých podniků. Zapomínáme, že jen modlitba je tou krví, která může svlažit srdce církve. Tvrdíme, že nemáme času nazbyt. Chceme čas věnovat společensky užitečné práci. Ten, kdo se přestal modlit, už zradil. Přinejmenším je ochotný přistoupit na jakýkoliv kompromis se světem. Takový člověk se vydal Jidášovou cestou.

  Církev prožívá temnou noc. Každý týden slyšíme o sexuálním násilí v církvi. Někteří duchovní se stali agenty zla, zločinně poskvrnili těla i duše maličkých. Kněží po celém světě cítí takové hanebné skutky jako ponížení a zradu. Učení církve se zpochybňuje. Morálka se relativizuje. V řadách kněží a biskupů následuje skandál za skandálem. Proto chci všem kněžím říci: zůstaňte silní a stateční. Ať se vaše srdce nechvěje! Padlí kněží, biskupové a kardinálové nemohou zastínit zářivé svědectví více než čtyřsettisíc kněží po celém světě, kteří denně s pokorou a radostí věrně slouží Pánu.

  I věřící se bojí a pochybují. Právě jim je určena tato kniha a povzbuzení. Nepochybujte! Pevně se držte učení církve! Vytrvejte v modlitbě! Církev je plná hříšníků, ale pro ty, kdo hledají Boha, v ní bude vždy dostatek světla. Neopouštějte církev a nedejte se strhnout k nenávisti.

  Tváří v tvář přívalové vině hříchů v církvi na nás doléhá pokušení vzít věci do svých rukou. Pokušení očistit církev vlastními silami. To by byla chyba. Co bychom udělali? Založili nějakou novou stranu nebo hnutí? Pod záminkou, že konáme dobro, bychom jen vnesli rozkol a rozdělení. Jestliže chceme církev opravdu změnit, musíme nejdřív změnit sami sebe.

  V této knize bez váhání použiji tvrdá slova. Církev hyne, protože její pastýři se bojí hovořit pravdivě a jasně. Máme strach z médií, z veřejného mínění, z vlastních bratrů. Dobrý pastýř ale položí život za své ovce.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Příběh Dolores Hart

  Přezdívalo se jí v Hollywoodu „nová Grace Kellyová“. Obě dvě nakonec opustily slávu a lesk filmového světa, první proto, aby se stala monackou kněžnou, druhá proto, aby se zasnoubila s Bohem.

Narodila se 20. října 1938, jejím rodičům bylo v té době pouhých 16 a 18 let, proto se její výchovy ujali prarodiče v Chicagu. Poslali jí do katolické školy, protože byla nejblíže jejich domovu, a k jejich překvapení Dolores v 10 letech požádala o křest. O rok později si při biřmování vybrala za patronku sv. Terezii z Lisieux, kterou velmi ctila. Modlila se, chodila pravidelně do kostela, ale jejím největším přáním bylo stát se slavnou herečkou. To se jí splnilo v roce 1957, kdy si poprvé zahrála ve filmu s Elvisem Presleym. Mimořádná krasavice s mimořádným hereckým talentem šla z role do role, začala hrát i v divadle na Broadwayi, kde měla také velký úspěch.

V roce 1958 poprvé navštívila klášter Regina Laudis, který po válce založily benediktinky z Francie a žijí stále v přísné klauzuře. Našla zde uprostřed svého hektického života úlevu, ticho a klid. Několikrát se sem vrátila, ale při odchodu vždy matce představené se smíchem říkala, že jejím posláním je být velká herečka, nikoliv řeholnice. Hrála dál v mnoha filmech, vydělávala mnoho peněz, které rychle utrácela, stěhovala se do stále luxusnějších domů a plánovala svatbu s krásným elegantním architektem.

A pak se něco změnilo. V průběhu natáčení filmu o svatém Františkovi, kde hrála svatou Kláru, uslyšela v sobě Boží volání, které se několikrát opakovalo. V červnu 1963 šokovala celý filmový svět, když oznámila svůj vstup do kontemplativního kláštera Regina Laudis.

Všichni čekali, že tam vydrží maximálně pár týdnů, ale přes všechny těžkosti, pocity osamocení, opuštění od Boha a mnoho prolitých slz v době noviciátu sestra Dolores žije v tomto klášteře dodnes. V letošním roce oslavila 60. jubileum věčných slibů v benediktinském řádu. Od roku 1970 má na starosti vzdělávání mnišek a 15 let byla také představenou kláštera.

Založila zde ochotnické divadlo, mnoho let pracovala v místní truhlářské dílně, ale podle svých slov si nejvíc na řeholním životě cení každodenní mše svaté a společných modliteb sester. Často nejen svým novickám opakuje, že už zde na zemi jsme staviteli věčného života.