ÚVODNÍK – KATOLICKÁ NEBO MONOLITICKÁ?

       Spisovatel Kurt Vonnegut v jedné sci-fi povídce vypráví o naší civilizaci v roce 2081. Všichni jsou si konečně rovni, všichni jsou stejní, všichni mají stejné možnosti. To vše díky Ministerstvu pro znevýhodňování. Nikdo nesmí vyčnívat. Už od mládí se na tom pracuje. Kdo je hezký, dostane na obličej ošklivou masku. Kdo je štíhlý, dostane pytel plný broků jako závaží. Kdo je chytrý, musí mít v uchu přístroj, který nepříjemnými zvuky přerušuje jeho myšlenky. Všichni také nosí stejné kontaktní čočky neutrální barvy, stejné oblečení, dívají se na jeden kanál v televizi. A tak dále. Ideálem je, aby byli všichni stejní, aby nikdo nevybočoval. A kdo se opováží třeba jen na chvíli sundat závaží nebo masku, je jednoduše uvězněn nebo zastřelen…

       Asi by se nikdo z nás nechtěl takové doby dožít. Naše jedna, svatá, katolická a apoštolská církev (jak vyznáváme každou neděli) by měla být příkladem tolerance a velkorysosti vůči všem odlišným, jiným, podivným nebo znevýhodněným lidem.

Katolická církev je proto katolická, protože velkoryse přijímá do své náruče lidi nejen kultivované, normální, nebo moderní ale i ty, kteří se jakkoliv vymykají našemu pomyslnému standardu ať už v účesu, oblečení, tetování, způsobu života nebo zachovávání jiných tradic. Nikdo není z kostela a z církve vyhnán na ulici jen proto, že je jiný. Nikdo není předem testován, nikdo se nemusí podrobit nějaké převýchově nebo kurzu, aby mohl do katolické církve patřit, je–li v ní pokřtěn nebo po tom touží. A to platí nejen pro lidi, ale i pro liturgické a jiné tradice.

My žijeme po staletí v tradici římskokatolické církve a liturgie, ale patří k nám i liturgické tradice jiné, stejně staré a dokonce i starší. Od mozarabského ritu ve Španělsku, přes maronitskou církev v Libanonu až po arménskou katolickou církev. Právě bohatství ritů a tradic činí církev katolickou, tedy všeobecnou. Vlídnou ke všem hledajícím a vstupujícím do jejích dveří. Každý má možnost si zvolit, jestli ho osloví zpěvná východní liturgie, nebo má potřebu zpívat Bohu s kytarou a klávesami, anebo mu bude vyhovovat tichá účast na tridentské liturgii. Ale jestli bychom třeba chtěli jednoduše všechny věřící „srovnat do jedné latě“, pak už nebudeme církev katolická, ale spíš monolitická, jako ta civilizace v hororové povídce.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme šli pozdravit svatého Vavřince

       Týden po svátku svatého Vavřince konalo se „Putování od Vavřince k Vavřinci“, tedy cesta od kaple v Úlicích do kostela v Sulislavi.

       Bylo krásné počasí, ale i když slunce pálilo, nám se šlo v lese dobře. Vystoupali jsme na Harabasku, což je kopcovitý hřeben táhnoucí se od Doubravy až ke Stříbru. Na jeho vrcholu vine se cesta zvaná „Valdštejnka“, podle pověstí právě tudy putoval Albrecht Valdštejn do Chebu, kde ho pak zavraždili. Po cestě jsme se na rozcestí „U obrázku“ pomodlili k Panně Marii, prohlédli jsme si pamětní kamenný kříž, sbírali jsme černé ostružiny a také jsme minuli několik starých bunkrů řopíků. A hlavně jsme si povídali, to prostě ke správnému putování pěšky patří.

       Za dvě hodiny už cesta klesala směrem k Sulislavi, vyšli jsme z lesa a trochu si odpočinuli na místním fotbalovém hřišti, kde se koná během roku mnoho zajímavých akcí. Také tam budují nové dětské hřiště.

       Místní paní kostelnice nám ochotně zapůjčila klíče od kostela sv. Vavřince, ale nejprve jsme si prohlédli malý a krásně udržovaný hřbitov kolem kostela. Na náhrobcích převažovala česká jména, ne náhodou se Sulislavi říkalo „český ostrůvek v německém moři“. Na náhrobku bývalého pana starosty v rohu hřbitova jsou vyryty krásné verše svědčící o vytrvalé snaze místních obyvatel udržet si nejen český jazyk, ale i církevní a lidové tradice. Což se daří dodnes. Která vesnice se může chlubit tím, že se u nich koná bez přerušení 200 let masopustní průvod, že na Smrtnou neděli děvčata vynášejí Smrtku, a na Bílou sobotu chlapci koledují dům od domu, že v den svátku kostela se slouží poutní mše svatá a na děti čekají různé atrakce?

Samotný kostel sv. Vavřince je trochu zvláštní. Pochází už ze 14. století, ale byl v baroku několikrát přestavován, naposledy ještě na začátku 20. století v empírovém slohu. Také se na něm podepsalo místní vlastenectví. Bohatá a barevná květinová výzdoba za hlavním oltářem a nápis na vítězném oblouku „Svatý Václave, oroduj za nás!“ je toho důkazem.

       Po prohlídce kostela a hřbitova jsme ještě zašli na oběd do Hospůdky u kostela, kde se dobře vaří a točí dobré pivo. Tak se nezapomeňte někdy zastavit v Sulislavi a alespoň si přečíst ty krásné verše na hrobě pana starosty a paní starostové.

Závěry synody plzeňské diecéze – 4. část

       Poslední část dokumentu se nazývá EKONOMICKÉ PRIORITY a zabývá se třemi tématy:

ODPOVĚDNÉ SPRÁVCOVSTVÍ MAJETKU,

ETICKÉ ZDROJE

PRACOVNÍ PODMÍNKY.

ODPOVĚDNÉ SPRÁVCOVSTVÍ = S ČÍM DIECÉZE HOSPODAŘÍ

Podle dokumentu se má vytvořit „profesionálně podporovaný systém správy provozního a investičního majetku farností i biskupství“. Roztřídí se různé druhy majetku podle jejich poslání, budou se sledovat náklady a výnosy jednotlivých typů majetku, ekonomické rady farností by měly pracovat s konkrétními a srozumitelnými daty, ale dobře členové rady porozuměli ekonomické realitě své farnosti.

       Správa majetku se má více profesionalizovat a také se budou připravovat konkrétní lidé jen pro tuto službu správy majetku, aby to nebylo jen na faráři. Pro správce majetku bude vytvořen vzdělávací program.

       Farní rady musí dohlížet na to, aby majetek a finance sloužily skutečně pastoračnímu a misijnímu poslání farnosti.

       „Diecézní koncepce nakládání se sakrálními stavbami“ by měla umožnit hlouběji promyslet nakládání s kostely, kaplemi a jejich vybavením a měla by také hledat citlivé a důstojné řešení v případě, že se farnost o kostel už nemůže starat. Komunikace s místní farní komunitou a dalšími partnery (obce) by měla být otevřená a srozumitelná. Převody kostelů by měly být transparentní s minimalizací konfliktů s místní farní komunitou.

       Zřejmě bude také navržena nějaká podoba „liturgického obřadu“ při předávání kostela či kaple jinému majiteli. A pokud o to nový majitel požádá, mohl by i s kostelem dostat nějaké „věno“ (farní pole či les), z jehož výnosu pak bude kostel udržovat.

V této části dokumentu nebyl přijat návrh: Je třeba přednostně hledat takové formy vlastnictví a správy, které budou i do budoucna počítat s využitím a rozvojem pastoračního a misijního potenciálu kostela za aktivní spoluúčastí farnosti ve spolupráci s dalšími subjekty. Oproti převodu sakrálních staveb na další subjekty je vhodné upřednostnit realizaci takových modelů vlastnictví, které na dalším osudu kostela zainteresují i jiné subjekty, jako např. obce, spolky nebo místní občany, aniž by se farnost zřekla svého vlastnického práva a aktivním podílu na jeho dalším osudu.

ETICKÉ ZDROJE = ODKUD PŘICHÁZEJÍ PROSTŘEDKY

       Budeme se soustředit na to, co umožní dlouhodobě financovat poslání církve v diecézi. A to je: rozvoj dárcovství, profesionální hledání zdrojů, etické investování, pravidelná finanční spoluúčast věřících, zejména co se financování „jejich kněze“ týče.

       Farnost bude zařazena do některého z nových ekonomických modelů. Buď může svůj majetek spravovat sama, nebo se sdruží s jinou farností (společný fond) nebo předá správu svého majetku biskupství.

       Vypracují se pravidla pro etické získávání darů a příspěvků a zacházení s nimi. S tím bude souviset i péče o dárce, aby byli pravidelně informováni, co se s jejich dary děje.

Také se vypracuje návrh kodexu etického investování, aby veškeré příjmy a výdaje byly v souladu s křesťanskými hodnotami a nepoškozovaly důvěryhodnost církve.

PRACOVNÍ PODMÍNKY = JAK ZACHÁZET S PRACOVNÍKY

       Vyhází se z toho, že odměňování pracovníků církve není úplně transparentní, chybí zpětná vazba mezi nadřízenými a podřízenými.         

Budou se hledat cesty k zajištění spravedlivé a přiměřené odměny duchovních i ostatních církevních zaměstnanců. Služba v církvi by měla být lidsky důstojná a z finančního hlediska dlouhodobě možná. Aby mzdy odpovídaly náročnosti práce a sociální realitě v republice. Stanoví se pravidla pro více úvazků nebo také pravidla pro nepeněžní odměny (benefity, služební auta apod.)

„Církev, která je poslána hlásat evangelium, musí zároveň jednat férově s těmi, kdo pro ni pracují“ (citace z dokumentu).

Mimo jiné se nastaví pravidla pro získávání a využívání finančních příspěvků věřících např. příspěvek na mši svatou, svatby, křtiny, pohřby. Budou navržena pravidla pro rozvoj dobrovolnictví.

V diecézi by se mělo podporovat otevřené a respektující pracovní prostředí, rozvoj mezilidských vztahů, osobnostní rozvoj a spravedlivé ohodnocení práce.

 Doporučuje se, aby v diecézi byly zavedeny pro kněze a další pracovníky každoroční rozhovory, jejichž cílem je vzájemná zpětná vazba mezi nadřízeným a podřízeným.

„Pracovní skupina pro ekonomická východiska a procesy“ navrhla změnit financování „osobních nákladů farnosti“. Tedy kněží, pastorační asistenti a jiní zaměstnanci farností by měli být placeni ze zdrojů ve farnosti. Farnost by svému faráři měla platit pravidelnou mzdu + povinná pojištění + další benefity. Změna by měla platit od ledna 2028.

Zprávy a oznámení

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 6. září 2026.

Poutní mše svatá v kostele Narození Panny Marie na Horničce v Křimicích bude sloužena v sobotu 12. září 2026 od 17 hodin.

V pondělí 28. září, na svátek sv. Václava, bude mše svatá v Nýřanech v 9. 00 hod a v Jezné v 10. 30 hod.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 18. září po večerní mši svaté.

V sobotu 5. září 2026 se v obci Sulislav koná GULÁŠOBRANÍ. Od 9 hodin budou jednotlivé týmy vařit guláš na ohni, diváci je od 13 hodin mohou ochutnat a hlasováním rozhodnou, který z nich byl nejlepší. Vyhlášení vítěze bude ve 14 hodin. K tanci a poslechu hraje kapela WENDA GANG.

V sobotu 12. září 2026 se vydáme na VÝPRAVU ZA MOHYLAMI na kopec Švank nad obcí Bdeněves. Od bývalé hájovny půjdeme k pravěkým mohylám a prohlédneme si lesní jezírko. Okruh 6 km zvládneme za 2 hodiny.

V sobotu 26. září 2026 se koná PUTOVÁNÍ KE SVATÉMU EUSTACHOVI, patronovi všech myslivců. Navštívíme kapličku sv. Eustacha postavenou v lese za obcí Sulislav a projdeme si i část místní naučné stezky s Černým rybníčkem. Sraz je v Sulislavi u Hospůdky u kostela ve 13. 15 (to přijíždí autobus z Úlic), trasa měří 7 km, po návratu se občerstvíme v místní hospůdce.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Otče náš nebeský

(prosba za déšť)

Otče náš nebeský, k tobě voláme,

v úzkosti a bídě pomoc žádáme,

Smiluj se nad námi, Pane Bože náš,

tichým a potřebným deštěm potěš nás.

Když Eliáš tebe o pomoc žádal,

ty na jeho prosbu z nebe déšť si dal.

Smiluj se nad námi, Pane Bože náš,

tichým a potřebným deštěm potěš nás.

Když nepřijde déšť, zem úrodu nedá,

postihne nás jistě veliká bída.

Smiluj se nad námi, Pane Bože náš,

tichým a potřebným deštěm potěš nás.

Všechno schne a vadne, co na poli je,

dej, ó Bože, déšť té zemi žíznivé.

Smiluj se nad námi, Pane Bože náš,

tichým a potřebným deštěm potěš nás.

Budeme tě chválit, chránit se zlosti,

i ke hříchu každé příležitosti.

Smiluj se nad námi, Pane Bože náš,

 tichým a potřebným deštěm potěš nás.

Znovu tě voláme, věčný Bože náš,

milostivě pošli nám potřebný déšť!

Smiluj se nad námi, Pane Bože náš,

tichým a potřebným deštěm potěš nás.

P. Jur Hollý, Nábožné katolické písně, 1804.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Krašovice

Farnost Krašovice vznikla kolem roku 1364, kdy už v obci stál kostel sv. Jiljí. Za války husitské i třicetileté fara opakovaně zanikla, obnovena byla roku 1856. Dnes patří farnost pod správu farnosti Dolní Bělá.

První zdejší farář, P. Ladelin, psal Kroniku německy, druhý farář v pořadí, P. Staněk, psal již česky, první roky docela podrobně, ale po 15 letech služby už zapisoval maximálně jednu událost ročně.

1867

       Dne 18. března 1867 zemřel velebný pán František Ladelin, zdejší farář, rodák z Plzně, v 81 letech věku svého. Byl 56 let knězem a zastával úřad faráře na zdejší faře 46 let, milován a vážen pro svou laskavost a lidumilnost ode všech, kdo ho znali. Pohřeb jeho byl velkolepý.

       Dne 21. července byl na zdejší faru instalován P. Jan Staněk, bývalý kaplan v Plané. Příchod jeho byl slavný a velkolepý. Již na hranicích očekávala ho vrchnost, vysoce urozená paní Marie Pidoll, baronka z Quintenbachu s mnoha hostmi a veškeré představenstvo přifařených obcí, a to koňmo. Průvod odebral se do chrámu Páně, kde osloven a pozdraven byl od všech občanů a dítek školních.

1873

       V červnu opakovala se loňská povodeň, ale tentokrát přišla voda od obce Tlucná. O 7 hodině ranní přišla bouře, která spojena byla s velkým lijákem, blesk podvakráte udeřil do dolejších domků ve vesnici.  Voda stále přibývala a po 9 hodině začalo velké stěhování obyvatel za velkého křiku a pláče dětí a řvaní vyváděného dobytka. Okolo 11 hodiny počala voda opadati. Mimo některých škod na obydlí nestalo se žádné neštěstí, jen luka byla zatopena a seno na nich úplně zničené.

1882

       Dne 22. února vypukl oheň zločinnou rukou založený v noci o půl 11 hodině. Statek Tomáše Mádra vyhořel úplně, u Matěje Dobejše ohořel jen svršek obytného stavení a chléva, ale stodola do gruntu shořela. Další oheň založen byl 5. května o 3 hodině ranní. 22. června opět o 11 hodině v noci opět založen oheň v Bučí, vyhořela chalupa číslo 14. Lid jest velmi polekán, Vzdor tomu, že se nalezla paličská psaní, nebyl zločinec vypátrán. 31. prosince vyšel oheň ze stodoly u Josefa Frány a ta lehla popelem. Lid byl tak vylekán těmito ohni, že někteří rolníci chtěli prodat statky svých otců a přestěhovat se jinam.

Roku 1885 byla postavena zeď okolo chrámu Páně.

Roku 1887 až 1888 ku stavbě nové školy bylo odprodáno farní pole za 500 zlatých.

Roku 1889 postavená byla nynější nádherná školní budova.

Roku 1891 veleslavná školní rada povolila, aby ve zdejší škole byla od ledna otevřena třetí třída.

V srpnu roku 1893 odkoupil farní úřad pole od pana Václava Hanzy, řídícího učitele za 200 zlatých. Tento rok byl příliš suchý, a proto ve zdejší krajině byla velká neúroda.

V roce 1894 zakoupeny byly dvě kasule za 30 zlatých a také oltářní kámen byl vyčištěn a opraven. Tento rok byl úrodný, avšak brambory podlehly hnilobě.

Roku 1895 byly objednány nové varhany od varhanního stavitele Josefa Hubičky za 900 zlatých. Staré varhany postavily se ve školní budově, aby se školní dítky v první třídě v kostelním zpěvu cvičiti mohly.

Roku 1897 neudálo se nic zvláštního. Pro zdejší farní osadu nebyl rok tento příznivý, zjara mnoho pršelo, takže se setba zdržela, o žních také pršelo, takže brambory jak na poli, tak ve sklepě shnily.

Roku 1898 žádal jsem pro nemoc a stáří o výslužbu.

1899

       Dne 1. června byl presentován na uprázdněné obročí krašovické P. Matěj Kožíšek, dosud administrátor v Křečově. Na své nové působiště přestěhoval se nový farář 19. července, ve výroční den svého kněžského svěcení. Přivítání nebylo žádné. Dřívější veledůstojný pan farář krašovický  zůstal v Krašovicích až do 7. září, kdy se odebral do Prahy na odpočinek.

       Já, Matěj Kožíšek, narodil jsem se v Kaznějově roku 1866 a vysvěcen jsem byl roku 1891. První štaci dostal jsem v Měděnci na saských hranicích, pak byl jsem katechetou na školách ve Slaném. Za příčinou těžké plicní nemoci byl jsem nucen vzdáti se místa toho a přijati místo knížecího kaplana ve Schwarzenbachu v Horních Rakousích. Po uzdravení byl jsem jmenován kaplanem ve Svárově,  a v září 1898 jsem se stal administrátorem v Křečově.

       Nechci nikoho viniti, ale musím zde poznamenat, že fara v Krašovicích i kostel má mnoho oprav zapotřebí. Již v inventáři roku 1897 je zaznamenáno, že podlaha v čeledníku a v pokoji je shnilá a okna chatrná, a když jsem nastoupil po 32 letech, byla táž podlaha i okna! V kostele jen tři nové ornáty, ostatní roztrhané a černý pluviál vůbec žádný. Dal jsem zatím alespoň pokrýt dřevník novými prkny, protože jeho střecha byla úplně shnilá a děravá. Také jsem nechal zhotovit kurník a spraviti chlívek pro krmníka.

DOPISY SVATÉ KATEŘINY SIENSKÉ

Bratru Rajmundovi z Kapuy,

dominikánovi, který byl jejím přítelem a zpovědníkem.

Píše mu v roce 1379, kdy Rajmund kvůli různým obtížím přerušil svou plánovanou cestu na francouzský královský dvůr, kde měl hájit pravost římského papeže Urbana proto vzdoropapeži Klementovi. Požádal ale papeže o svolení zůstat raději a kázat v Janově. Kateřina to považuje za zbabělé a nemužné a neváhá to svému zpovědníkovi otevřeně sdělit.

       Předrahý otče v sladkém Ježíši Kristu!

       Píši vám s touhou vidět, že jste právě dnes vyšel ze svého dětství a stal se statečným mužem. Že jste se přestal živit mlékem a začal se sytit chlebem. Neboť dítě, které se živí mlékem, není schopné postavit se do bitvy, a nechce dělat nic jiného, než si hrát se stejně starými dětmi. Jakmile se však z dítěte stane muž, začne jíst chléb svaté touhy. Stane se silným, protože vyhledává společnost silných. Běží spolu s nimi do bitvy jako dospělý, vážný, nikoliv lehkovážný jedinec. Společně se svatým Pavlem se chce radovat z mnoha soužení. Jeho odpočinkem je utrpení. Pluje-li po rozbouřeném moři, zažívá klid. Čím víc je pronásledován lží, tím víc se raduje v pravdě. Ztrhaný a ztrýzněný světem se mnohem dokonaleji pozvedá a sjednocuje s Bohem. Poté, co se zbavil nahoty sebelásky, která vysvléká duši z každé ctnosti, je znovu oděn, a v hanbě a trýzni nachází svou vlastní chválu.

Předrahý otče! Bůh chce, abyste poznal oheň jeho lásky. V této lásce a ve světle víry pak opusťte sebe sama a pro slávu Boží a jeho církve bez otrockého strachu doufejte v jeho prozřetelnost.

       Můj nezdárný otče! Máme vskutku důvod k pláči, když vidíme, že naše ubohé ctnosti nezískaly žádné dobro. Zbavme se dětských mléčných zubů a pospěšme jako dospělí lidé do bitevního pole. Oblečme se do pancíře milosrdné lásky, vezměme si štít nejsvětější víry, postavme se pevně do boje s jedním křížem před sebou a s druhým za sebou, abychom nemohli utéci. Půjdeme-li do boje dospělí a ozbrojení, nebudeme vyhnáni.

       Jako statečný rytíř tedy jeďte ve světle a usilujte o Boží slávu a o dobro svaté Církve. Víc již neřeknu.

       Zůstávejte v Boží lásce!

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

Nejsou dnes eucharistické zázraky přežitkem?

Italský profesor teologie Andrea Grillo vystoupil v červnu 2025 proti svatořečení Carla Acutise. Podle něj tento patnáctiletý chlapec jen pod vlivem svých fanatických učitelů opakoval stereotypy 19. století, které jsou už 200 let zastaralé a nemají v současné církvi co dělat, protože tato forma zbožnosti už ve značné míře vyčerpala svou účinnost v církvi.

Jinými slovy řečeno: uctívat Krista v Eucharistii ve svatostánku nebo ve vystavené monstranci je „nejomezenější formou individualistické a měšťácké zbožnosti, která se už dávno překonala a měla by být nahrazena něčím mnohem modernějším.“

Co je tedy podle pana profesora ta správná eucharistická zbožnost? Podle jeho názoru je nesprávné oddělovat podstatu od použití. Ano, chléb se konsekračními slovy stává Tělem Kristovým a víno Krví Kristovou, ale ten opravdový vrchol nastává až při svatém přijímání, kdy se tvoří ono církevní Tělo Kristovo z věřících, kteří přistupují k přijímání.

Je to určitě pro většinu věřících nesrozumitelné a mlhavé, ale ukazuje to na určitý trend v církvi, totiž, že se do středu církve a jejího dění nestaví Kristus, ale člověk.

Kromě Carla Acutise a jeho snahy zveřejnit eucharistické zázraky, které se staly po celém světě, je panu profesorovi také trnem v oku adorace Nejsvětější Svátosti v monstranci, přijímání vkleče, poklekání před svatostánkem a hlavně eucharistický průvod na Svátek Těla a Krve Páně.

To vše je ale hlavně výraz naší úcty a vděčnosti za dar eucharistie, která je zase vyjádřením Boží lásky k nám. Bůh se nám dává za pokrm, aby nám byl co nejblíže. Aby byl každý den pro nás „Emanuel“, to hebrejsky znamená „Bůh s námi“. Abychom nikdy už nebyli sami.

Je samozřejmě na každém, jak se staví k zázrakům, nejen eucharistickým. Někdo je ignoruje, někdo je uznává, ale k životu nepotřebuje, jiný je za ně vděčný, protože posilují jeho víru a důvěru.

Svatý Carlo Acutis shromáždil na svých webových stránkách téměř 200 uznaných eucharistických zázraků. Na první pohled je to hodně, ale v poměru k počtu sloužených mší po celém světě každý den, mnoho let, je to opravdu mimořádná vzácnost, když Bůh dopustí zázrak, který má člověka povzbudit v jeho víře, pokoře a lásce ke Kristu. A to je i dnes určitě třeba.

JUBILEJNÍ ROK SVATÉHO FRANTIŠKA

Blahoslavený Jiljí, tovaryš svatého Františka

       Protože příklady svatých lidí v mysli zbožných posluchačů uvádějí v pohrdání pomíjející potěšení a mají vzbuzovat touhu po věčném spasení, povím několik slov o tom, co Duch svatý způsobil v našem přesvatém bratru Jiljím, který ještě v rouše světském počal přemýšleti, kterak by se ve svém konání mohl líbiti Bohu jedinému.

       Na svátek svatého Jiří roku 1209 šel se pomodlit do kostela svatého Jiří a pak, nevěda, kam jíti, stál na jednom rozcestí. Tu potkal ho svatý František, jenž přicházel z lesa, kam se šel pomodlit. Jiljí hned se vrhl před ním na kolena a pokorně ho žádal, aby ho přijal do své družiny. Vida svatý František zbožné vzezření bratra Jiljího, odpověděl: „Drahý bratře, Bůh ti prokázal převelikou milost. Kdyby císař přišel do Assisi a chtěl by některého měšťana pasovat na rytíře, neměl by se ten člověk z toho radovat? Oč větší radost můžeš mít ty, že tě Bůh vyvolil za svého rytíře a služebníka.“  A vzal ho za ruku a šli do chaloupky, kde bratři žili. Po jídle šel bratr František s Jiljím do města, aby mu opatřili sukno na oděv řeholní. A cestou potkali žebračku, která je prosila o almužnu. František se obrátil na Jiljího. „Pro lásku Boží, bratře, dej té ženě svůj plášť.“ A bratr Jiljí ho poslechl se srdcem ochotným a pocítil nevýslovnou radost. Pak opatřili sukno a šat a svatý František přijal bratra Jiljího do řádu.

       Bratr Jiljí pak šel navštíviti svatý Hrob do Jeruzaléma, zůstal několik dní v přístavu, protože nebyla přichystána žádná loď. Chtěje být živ ze své práce, vyprosil si džber, naplnil jej vodou, chodil po městě volaje: „Kdo chce vody?“ A za tuto svou práci dostával chléb. Když se pak vracel, pobyl několik dní v Ankoně a i tam byl živ ze své práce, pletl rohožky a měnil je za chléb, nebo nosil mrtvé k pochování za řečenou cenu.

       Když pak byl v Římě u jednoho kardinála, i tam chtěl být živ ze své práce, časně ráno slýchal pobožně mši, potom chodil do lesa pro otop, pomáhal trhat olivy nebo ořechy. Ale vždy si našel čas, aby se mohl věnovati modlitbě rozjímavé.

       Na vigilii svatého Jiří, v čas jitřní modlitby, když pominulo 52 let, co přijal roucho sv. Františka, duše bratra Jiljího byla přijata do nebeské slávy. Jeden svatý člověk jsa na modlitbách uzřel duši jeho s množstvím duší vycházejících z očistce, jak vstupují na nebesa, a Ježíše Krista přicházet mu naproti s množstvím andělů.                                  Kvítky svatého Františka (1390)

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kronika Zpěváckého spolku „Střela“ v Plasích

1901

       Na valné hromadě 13. ledna přítomno bylo 21 členů. Dle archiváře má spolek 670 sborů, 13 kupletů, 13 hudebnin jiných, jednu operu „Prodaná nevěsta“ a dvacet desek na noty.

1902

       Dne 15. června plzeňský sbor Hlahol slavil 40leté jubileum spolku a pěvecká župa Palova svůj první koncert se spolky v ní zastoupenými. Zapěno bylo hromadně „Kytice z moravských písní“, smíšený sbor „Svojí k svému“ a „Má láska“ pro mužský sbor. Z Plas se účastnilo 18 členů.

1903

       Při návštěvě knížecího prince Klementa z Metternich-Winnenburgu byly při večírku v konventním divadle zapěn sbory „Utonulá“ od Křížkovského, a Pallovy české tance.

1904

       Ve hřbitovním kostele sv. Václava konala se poutní slavnost ve středu 28. září, proto provedl spolek při velké mši svaté „Krátkou slavnostní mši“ od V. V. Hausmanna a při obětování zapěn mužský svor „Svatý Václave“.

1905

       Vzhledem k tomu, že v blízké obci Oboře zemřel někdejší přispívající člen spolku, důstojný pan farář, P. Václav Novotný po 17leté působení v Oboře, zúčastnil se spolek v hojném počtu dojemného pohřbu. Zapěn byl mužský sbor „Vzhůru k nebi hvězdnatému“, a na hřbitově „Salve, Regina“.

1907

       Dne 3. srpna, zapěl spolek smuteční sbory při pohřbu 17letého gymnazisty, pana Josefa Stárka, synovce zdejšího knížecího sládka, pana Anzenbachera. Mladík zemřel následkem pádu z velocipédu u Vrážna.

1908

       Dle schváleného návrhu dostavili se páni a dámy našeho spolku v hojném počtu asi 26 osob o pouti do Žebnice na den 26. července, aby tam dali najevo vděčnost bývalému sbormistrovi a nyní řídícímu učiteli, panu Josefu Polákovi, a zároveň aby oslavili tamní poutní chrámovou slavnost.

1909

       Po delší přestávce přičinil se smíšený činný sbor se svým sbormistrem a uspořádal koncert v sále knížecího hostince dne 12. dubna. Na pořadu střídaly se sbory smíšené, mužské i dámské. Všechny skladby byly pilně nacvičeny. Zvláště dvojzpěv „Barcarola“ musel být opakován. Rovněž osmihlasý smíšený sbor „Ballada o české hudbě“ od J. Kličky učinila na obecenstvo hluboký dojem a přednes její byl velice aplaudován.

1910

       Při slavné mši svaté o Slavnosti Božího Těla zapěl smíšený sbor mši D dur od R. Führera. Při oltářích venku provedena všechna čtyři Motteta od J. Drahlovského. Po průvodu v kostele zapěno „Tebe, Boha, chválíme“

1911

       V pátek 5. května přijel do Plas Jeho Eminence pan kardinál a arcibiskup pražský, Lev baron Skrbenský, aby udílel svátost biřmování ve vikariátu kralovicko manětínském. Při vstupu do chrámu Páně zapěl sbor „Ecce sacerdos magnus“. Potom byla zkouška z náboženství pod lipami před farním chrámem Páně a na celé ploše udílel pan kardinál svátost biřmování.

1912

       Na Nový rok při slavnostní mši o 10 hodině zapěl úplný smíšený sbor skladbu „Česká vánoční mše“ od J. Halíka. Při Graduale pak sólo sopránové „Poslyšte, bratři jen“, při obětování „Jak jsi krásné neviňátko“ a po pozdvihování „V čarovné noci“.

1914

       Dne 19. dubna při slavném prvním přijímání školních dítek III. třídy provedena Krátká mše D dur od Führera a „Blíž k tobě, Bože můj!“

       Dne 16. července následkem zavraždění Jeho Výsosti a následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho choti vévodkyně z Hohenburgu v Sarajevu dne 28. června bylo uspořádáno slavné Requiem za oba vznešené manžele.

1918

       Dne 3. listopadu oslavováno mší svatou prohlášení Československého státu od 28. října, kdy vláda Rakousko – uherská žádala dohodu o příměří. Na kůru provedena Česká mše F dur od Harkovského a ku konci zpíval celý kostel naši národní hymnu „Kde domov můj“.

1919

       Při slavné mši svaté na svátek Tří Králů přednesl chrámový sbor Českou mši vánoční C dur od J. Ptáčka, při obětování přednesen sbor „Vítej nám, Ježíšku“ pro soprán a alt s průvodem varhan.

Poslední zápis ve spolkové knize. Nedlouho poté se spolek i sbor rozpadl

DOPIS Z KOSTELNÍ VĚŽE

       Při probíhající rekonstrukci kostelní věže v Jezné našli jsme a otevřeli časovou schránku z roku 1962, kdy byla naposledy věž opravována. Text vzkazu napsal P. Jaroslav Aubrecht, farář v Touškově, Kozolupech a Jezné.

       V roce 1962 opravena a natřena věž farního kostela v Jezné. Práci provedl pan mistr Jan Novák, klempíř ze Zbiroha, se svým synem Milanem. Na opravu přispěl krajský národní výbor v Plzni-sever obnosem 15. 000 Kč, ostatní doplaceno ze sbírek kostelních obnosem 2. 000 Kč.

       Duchovní správu vykonává v Jezné kněz z Města Touškova od roku 1954. Nynějším duchovním správcem je P. Jaroslav Aubrecht, narozený v roce 1912 (Volduchy u Rokycan). Dojíždí sem vlakem, autem, mopedem a jak se dá. Farnost je neobsazena od července 1946, kdy odešli Němci i s knězem. Zůstalo zde dost smíšených manželství, dvě třetiny lidí chodících do kostela mluví německy.

K farnosti patří tyto obce: Jezná, Pňovany, Chotěšovičky, Úlice, Kníje, Plešnice, Rájov, Dolany Těchoděly, Hracholusky, celkem 10 osad.

V tomto roce se buduje vodní přehrada v Hracholuskách, tím stoupne voda až ke Stříbru a zatopí osady Těchoděly a Dolany.

Kostel Nejsvětější Trojice by potřeboval vnější i vnitřní opravy. Ve farní budově je nyní škola pro první až pátý ročník, děti ze 6. – 9. třídy chodí do hlavní budovy vedle kostela. Řídícím učitelem je pan Jehlička, člověk nepěkné pověsti, stará se více o politiku než o školu. Jeho „zásluhou“ chodí do náboženství jen 8 dětí.

Pňovany mají dvojtřídku, chodí tam asi 50 dětí, z nich 10 na náboženství. Plešnice mají jednotřídku a chodí tam 18 dětí, z nich tři dívky na náboženství.

Všechny pole ve farnosti obhospodařuje buď státní statek v Úlicích, nebo jednotná zemědělská družstva. Soukromého není nic. Mnoho půdy je nevyužito, zanedbáno, obdělávání je všelijaké a úroda také. Následkem toho, že se vypěstuje málo obilí a dobytka, stojíme každý týden fronty na maso, na vejce (dostane se za týden 3-5 vajíček na rodinu) nebo máslo, smetana není k vidění a i na pivo je fronta každý týden, a to jsme u Plzně! Pšenici pro slepice naloupí lidi jen pod rukou. Všechno je drahé, kilogram masa za 30 Kč, pět vajíček za 4 Kč. Lid si bere, co může, jindy se říkávalo, že se krade, ale nyní je všechno naše, říká lid.

Mnoho spotřebují výdaje na zbrojení, v celém světě se zbrojí, všude se mluví o míru, ale jen hubou. K tomu ještě musíme zásobovat potravinami naše přátele, hlavně východní Německo nebo Kubu.

       Smutné je chování mládeže, není bázeň Boží a proto ani kázeň ve školách a v rodinách. Dětem se všude říká, že není žádný Pán Bůh, a děti se podle toho řídí. Jak dávno už neplatí čtvrté přikázání Boží. Tak zvaná parta chuligánů řádí v chatách v povodí řeky Mže vesele, mladí vidí špatný příklad u starých a příklady táhnou.

       U nás třeba v Touškově parta opilých kluků vracející se domů z taneční zábavy v noci z Čemín, vytloukla okna panu řídícímu ve škole, takže kameny létaly až paní řídící do kredence. Ten samý pan řídící však pilně říká rodičům, že není třeba učit děti náboženství a přihlášky nepřijímá.

       Je smutno po vlasti české. Jeden druhému nevěří, přestává býti jeden druhému ne bratrem, křesťanem, Čechem, ale dokonce člověk člověku člověkem. Všechny kříže u cest se hulvátsky ničí a rozbíjejí opilou mládeží. Dětem i mládeži se vyhrožuje, že nebudou moci studovat, když budou chodit do kostela nebo na náboženství. Když nám to dělali Němci, říkali jsme si, že nás nemají rádi. Ale teď to dělá Čech Čechu!

       Lid nepracuje nikde s radostí, ani na polích ani v továrnách. Rozmohlo se úžasné sobectví, kde je ta bývalá láska k vlasti a k národu? Ta tam! Nikdy snad se nepřestupovala Boží přikázání od prvního do desátého tak, jako v době naší. Lid nežije šťastně a spokojeně, i když má televizi, pěkný obývák, auto a jezdí k moři, není klidu, pohody duševní, vzájemné bratrské lásky. Jeden druhému nevěří a jeden druhého hlídá, případně udává. Je to následek odklonu od Boha, jen hmota a hmota. Pro něco vyššího, duchovního nemají lidé smyslu. Jsme chudí na lásku a přece láska přemáhá svět.

Vloženo do věže v den Nanebevzetí Panny Marie, Léta Páně 1962.                              

P. Jaroslav Aubrecht, farář v Jezné.