ÚVODNÍK- KŘESŤANSTVÍ? TO MY PŘECI ZNÁME!

       Při posledním výletu na hrad Buben jsme v cíli během opékání buřtů vyráběli z voskových plátů svíčky – hromničky. Všichni se opravdu snažili, bavilo to děti i dospělé a pak najednou zazněl dotaz: „A proč vlastně vyrábíme hromničky? Na co jsou?“

       „Vy to, děti, nevíte? Tak co vy, dospělí, kdo vysvětlí, kdy jsou Hromnice a co jsou to hromničky? Ví to někdo?“

       Dospělí v počtu dvaceti zavrtěli hlavou. A dívali se nedočkavě stejně jako jejich děti, že se to konečně dozví.

       „Děláte si ze mě srandu, že jo? Kdo z vás to ví?“ Nikdo…

       Úroveň znalostí o křesťanství, církvi, historii nebo zvycích církevního roku je v české populaci opravdu mizivá. Většina lidí si možná vzpomene, že katolíci upálili Jana Husa, papež prodává odpustky, církev dřela z chudých lidí peníze a nakonec zbohatla na restitucích. A víc nic.

       Mladé to nezajímá a staří si to už nepamatují. Nebo to mají trochu popletené, jako ve vyslechnutém rozhovoru dvou důchodkyň v tramvaji, když projížděla kolem jednoho z plzeňských kostelů:

„Jo, jo, taky jsme sem chodili do kostela jako děti.“

„My taky, paní, my jsme taky museli!“

„Já jsem křtěná, ale děti nejsou, nějak na to nebyl čas.“

„A měla jste i tu biřmovanku?“

„Jó, vy myslíte, jak jsme chodili s těma košíčkama a sypali jsme kytičky v kostele na koberec?“

„No, přesně to, to byla krása, viďte? Někdy se chodilo i ven z kostela, a kdo chtěl, postavil si před barákem oltář.“

„Myslíte, že se ty biřmovky ještě dělají?“

„Asi ne, možná někde na Slovensku, tam jsou pobožný.“

„A taky jsme jezdili na Svatou Horu, býval tam ten pochod se sochou, jé, tam bývalo lidí!“

„Jo, taky si vzpomínám. Kdy se to konalo? Někdy v létě, viďte.“

„Na svátek Cyrila a Metoděje, přece!“

A co vy? Jaké máte znalosti? Najdete v tom rozhovoru všechny nesmysly?

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Tříkrálové koledování

Tři králové měli při letošní Tříkrálové sbírce po dlouhé době jeden bonus navíc, a to SNÍH! Občas se k tomu přidal i mráz, při kterém mrzly nosy, a vichr, který srážel z hlavy koruny, ale králům to většinou nevadilo. Radost z bílé nadílky projevovali všichni koledníci bez ohledu na věk svéráznými způsoby.

Ti starší králové se při obchůzce koulovali obrovskými hroudami sněhu, skákali do hromad, které pečlivě vytvořili pilní občané, aby měli před vraty čisto (no, pak už moc čisto neměli) a soutěžili, kdo najde nejšpinavější kus sněhu. Jejich maminka to na konci komentovala slovy: „Nedivte se, už dlouho neviděli sníh!“ Což je pravda…

Ti mladší králové zase odmítali jít po hnědém sněhu na chodníku, protože „je hrozně špinavý“, a raději se po kolena brodili v závějích v příkopě, protože „tady je to krásně čistý!“ Není divu, že po cestě zpátky únavou sotva pletli nohama a usínali při chůzi. Z jejich kostýmů kapala voda ještě několik hodin potom…

       Třetí skupina zase projevovala velký zájem o jakoukoliv zamrzlou louži, kroužili na nich jako krasobruslaři, nakonec všichni tři skončili na zadku u novostavby, která měla přede dveřmi krásnou, moderní a určitě i drahou, ale taky děsně kluzkou dlažbu…

Návštěvu Tří králů opět zažila školka v Nýřanech, ve Zbůchu a poprvé i v Heřmanově Huti, kde K+M+B to odpoledne navštívili i místní družinu.

Král Kašpar s sebou přinesl zlato a vyprávěl o hvězdě, kterou pozoruje svým dalekohledem už od Dálného východu. Král Melichar střežil kadidlo a tiše se za všechny po celou dobu modlil. Král Baltazar skryl černou tvář v přilbici a svým mečem obouručákem celou výpravu úspěšně chránil (přemoženým nepřátelům pak posloužil hojivou myrhovou mastí). No a ten černý služebník v turbanu, občas mylně pokládaný za čtvrtého krále (vždyť nemá korunu!), zase všem jako vždy otvíral dveře a pomáhal nasedat na velbloudy.

Zprávy a oznámení

Svěcení hromniček bude v neděli 1. února 2026 při mši svaté v Nýřanech a v Heřmanově Huti.

Ve Zbůchu se budou světit hromničky v sobotu 7. února a v Pňovanech v neděli 8. února 2026 při mši svaté v 10. 30 hod.

Setkání na faře v Nýřanech bude v pátek 20. února 2026 po večerní mši svaté.

Výměna kartiček Živého růžence bude v neděli 8. února 2026.

V neděli 22. února bude sbírka „Haléř svatého Petra“.

Ve středu 18. února začíná Doba Postní.

Popelec bude udělován na Popeleční středu a První neděli postní při všech pravidelných bohoslužbách ve Zbůchu, v Nýřanech a v Heřmanově Huti.

Pobožnost Křížové cesty se budeme modlit každý pátek po celou dobu postní místo modlitby růžence před večerní mší svatou.

První křížová cesta bude v pátek 20. února od 16. 30 hod.

Pobožnost „Hořké žaly“ budeme opět zpívat ve Svatém týdnu, a to ve středu Svatého týdne, na Zelený čtvrtek a na Velký pátek.

V sobotu 28. února 2026 se můžete připojit k výletu do Konstantinových Lázní, jedeme vláčkem „Bezdružická lokálka“, který vyjíždí v 8. 50 z Plzně, přistoupit můžete v 9.08 v Plešnicích nebo v 9.11 v Pňovanech. Na programu je procházka po lázních, oběd nebo návštěva kavárny a kdo chce, vykoupe se v bazénu.

MOUDROST A ZBOŽNOST PÍSNÍ KATOLICKÝCH

Píseň na Popeleční středu

Přistup, přistup sem, hříšníku, pro popel na pokání,

marný světa milovníku, pomysli na skonání.

Prach si jen a v prach se vrátíš, až tě krutá smrt zachvátí,

do země se zas navrátíš, ze které jsi byl vzatý.

Dobře víš, že přijde ten čas, hrozná doba loučení,

v tělech mrtvých vidíš přece příklad svého zničení.

Co jsi ty, to oni byli, dříve nežli zemřeli,

v prach se už proměnili, a v hrobech svých zetleli.

Církev to dnes připomíná skrz popela sypání,

na čele tě označuje křížem tvého skonání.

Aby ses z hříchu probudil, na smrt dobře se připravil,

k dobrému se hned povzbudil, v pokání ses utvrdil.

Boha svého že jsi hněval, svědomí připomíná,

tomu, kdo tě vždy miloval, zle jsi sloužil na světě.

Světu, tělu a stvoření víc jsi sloužil než jemu,

vzpomeň si na smrt každý den, obrať se rychle k němu!

Srdcem lituj svého hříchu, konej za něj pokání,

vyznej knězi při zpovědi všechny hříchy spáchané.

Neodkládej polepšení na další čas, na léta,

neboť nevíš okamžiku, kdy odejdeš ze světa!

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Těnovice

1919

       Na obzoru objevily se zákony, které nikterak nepřispěly k upevnění našeho státu. Jsou to zákony týkající se života soukromého, o civilním sňatku, rozluce manželské apod. Také byla vydána neblahá nařízení, jako odstranění modliteb před a po vyučování, odstranění křesťanského pozdravu a křížů ze škol, zdobrovolnění návštěvy kostela, vyučování náboženství a přijímání svátostí. Tímto způsobem připravovala se odluka církve od státu. Na mnohých místech došlo k prudkým srážkám při odstraňování křížů a modliteb ze škol, takže mnoho rodičů posílalo přípisy samotnému presidentovi Masarykovi.

       Ač fara zdejší cítila krutost rekvizic po celou válku, přece nejvíce ji pocítila 21. ledna 1919, kdy na základě mstivých udání přišla vojenská rekvizice v čele s komisařem Heřmanem (socialistou) z Plzně, v doprovodu starosty agrárníka Smolky a dvou sociálních demokratů. Ač jsem již ¾ kontingentu odvedl, zrekvírovali mi veškeré zásoby a ponechali jen nepatrnou část pro výživu.

1920

       Dne 8. srpna byla zdejší obec vzrušena vraždou, již spáchal zdejší učitel Robert Beneš, a která byla vylíčena i v novinách lidové strany „Lid“:

„V Těnovicích u Spáleného Poříčí došlo ke strašlivému výjevu. Setkali se tam totiž dva známí, učitel Beneš a legionářský poručík Josek. Nejprve v Poříčí popíjeli, dívali se na sokolské cvičení a pak šli do Těnovic. Co tam se mezi nimi událo, není ještě objasněno. Najednou se z domku, kde bydlel učitel, ozvala rána, která zabila legionáře. Učitel Beneš, který propadl alkoholu, nechce o tom nic říci, bude prý mluviti až u soudu.“

       Dlužno dodat, že Beneš byl náruživý alkoholik, v srpnu tohoto roku ohlásil vystoupení z katolické církve a stal se horlivým agitátorem pro odpady od víry. Brzy byl z vězení propuštěn na svobodu a dostal místo učitele na Slovensku…

1921

       V letních měsících nastala katastrofální vedra. Trvající nepřetržitě několik neděl, takže studny i prameny vyschly. Tehdy se jezdilo pro vodu pro dobytek k rybníkům a do potoků, často velmi vzdáleným. Skoro celá hořejší část Těnovic i s panským dvorem jezdila pro vodu ke studni sv. Vojtěcha již v časných hodinách ranních. Jeden druhého předjížděl, a kdo přijel později, nedostal již vody žádné.

1922

       Zima na začátku roku byla ve znamení mrazů a sněhu. Již několik let nenapadlo tolik sněhu jako tohoto roku. Zdálo se, že i Velikonoce, které připadly na polovinu dubna, budou bílé, ale na Zelený čtvrtek se začalo oteplovat, takže Velký pátek a Bílá sobota byly krásné slunečné dni. Na Pondělí velikonoční se zatáhlo a přišla veliká bouřka s kroupami a lijákem. Velikonoční kroupy byly jen předzvěstí mnohých živelných pohrom, jež postihly v letních měsících mnohé kraje v Čechách a na Moravě. Na Kralovicku například kroupami byly stromy otlučeny úplně dohola. Na jiných místech panovala nesnesitelná vedra, takže žalostný byl pohled na uschlé obilí. Ta ironie! Když zmařeny byly všechny naděje na sklizeň úrody, dostavily se v červenci soustavné lijáky, které trvaly až do podzimu, a také nastávající zima byla celá na blátě. Není zde pamětníků tak hanebného počasí!

1925

       V noci na středu 11. srpna bylo Spálenopoříčsko dějištěm hrůzy, jíž nelze žádnými slovy vylíčiti. Před půlnocí nastala nad celým krajem bouře. Za burácení hromů a blesků rozpoutala se nad Třemšínem, spousty vod počaly se valiti z vrchů a lesů a pod Mitrovicemi způsobily dílo strašné zkázy. Již u Nových Mitrovic způsobeny veliké škody, ale hlavní dílo zkázy započalo se zátopou v Mítově.

Po půlnoci bylo obyvatelstvo probuzeno hukotem a praskotem. Po levé straně potoku ve dvou hodinách bylo zničeno vše, co stálo v cestě. Proudy vody přivalily spoustu velikých balvanů, a když odnesly ornou půdu, brambořiště, zahrady, ploty a vše ostatní, zanechaly na místě kamennou spoušť. Za bouře a děsivého nářku dětí začala voda uchvacovat stavení a počala je trhati.

Vody hrnuly se dál a zákeřně zaplavily Hořehledy a potom přepadly s katastrofálními následky Spálené Poříčí. Potok vystoupil tak, že toho není pamětníka. V několika minutách byly zaplaveny ulice a domky až po přízemní okna a voda se valila na náměstí. Nastala děsná panika zvýšená tím, že byl přerušen elektrický proud.

Sedmnáct domků bylo odplaveno a 26 zdemolováno, pohled na to byl hrůzyplný. Nejvíce byli postiženi nejchudší lidé, na které se ihned začaly konat sbírky. Mnozí poškození postavili si nové domky, ne však již u řeky, ale u silnice ke Struhařům.

KATECHISMUS DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

(Kniha o svátostech od kardinála Roberta Saraha z roku 2022)

Svátost nemocných

       Ve svátosti pomazání nemocných se nejzřetelněji projevuje vztah mezi svátostnou milostí a zdravím. Označení „poslední pomazání“, jak se mu po dlouhou dobu říkalo, neznamenalo, že se má udělovat až v posledním tažení, nýbrž že ze všech svatých pomazání, které náš Pán Ježíš Kristus předepsal své církvi, se toto uděluje jako poslední.

Tuto svátost může přijmout každý pokřtěný, který dospěl do věku užívání rozumu a je nebezpečně nemocen nebo se dostal do nebezpečí života z důvodu nemoci nebo stáří.

       Tato svátost nás vyzývá, abychom do středu své existence vrátili trochu realismu a začali již dnes žít tak, jak bychom chtěli, aby vypadal náš život, až se budeme blížit k odchodu k Bohu. Tuto svátost nelze oddělit od jakékoliv zmínky o smrti, jak si to přáli někteří modernističtí teologové.

       Pomazání nemocných má v konečném důsledku připravit člověka na okamžitý vstup do slávy. To, k čemu bezprostředně směřuje, je dokonalé zdraví duše. To se docílí někdy tělesným uzdravením, jindy svátost dává sílu snášet až do smrti utrpení, které pak přináší plody pro život věčný.

       Pomazání nemocných, třebaže se smrtí souvisí, nemá být tedy považováno pouze za svátost umírajících na smrtelné posteli. Odpovídajícím cílem pomazání nemocných je dokonalé zdraví duše a bezprostřední vstup do slávy, pokud pro spásu toho, kdo svátost přijímá, není prospěšnější návrat tělesného zdraví.

       Jeho hlavním účinkem je duchovní úleva a útěcha pro duši nemocného sužovaného těžkou nemocí, jak říká text Listu svatého Jakuba:

       „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. Modlitba spojená s vírou zachrání nemocného. Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno.“

       Svatý olej užívaný k udělování svátosti nemocných musí být posvěcen biskupem. Olej svými vlastnostmi i tím, k čemu se obvykle užívá, představuje sladkou, pronikavou a šířící se udělovanou milost a dobře symbolizuje dokonalé duchovní uzdravení: úlevu od smutku a bolestí duše, potravu pro jeho vnitřní světlo, obnovu tělesných sil, posílení naděje.

       Kromě tělesného uzdravení, pokud prospívá spáse člověka, je druhým účinkem pomazání nemocných odpuštění všedních hříchů i hříchů těžkých, není-li nemocný v takovém stavu, aby mohl přijmout svátost pokání.

PROMLUVY

Kázání o hromničkách

       Každá svíce, jež se dnes světí, připomíná nám život vlastní a život našich bližních. Od nejstarších dob má vosková svíce v obřadech církve důležitý význam. Nejprve se používalo svící v katakombách z důvodů čistě praktických. Když pak církev vyšla na denní světlo, vynesla svíce s sebou a zažíhala je při oběti mše svaté i za bílého dne. Svíce totiž zobrazuje Krista, který je pro nás světlem, „svící hořící a zářící“.

       Dnes bereme do rukou hořící posvěcené svíce a kráčíme průvodem chrámem. Proč? Abychom si znovu připomenuli, že Ten, jehož je svíce obrazem, má býti naším duchovním vůdcem a cílem.

       Leč nejen Krista, ale také život každého z nás může představovat svíce. Člověk je podoben svíci především v tom, co Kristus vystihl slovy: „Vy jste světlo světla…ať svítí vaše světlo před lidmi“. Jako hořící svíce tehdy má význam, když světlem svým slouží, tak i náš život má jen tehdy smysl, žijeme-li k užitku bližnímu a ke cti Bohu. Všem máme svítit světlem svého příkladu, světlem svých dobrých skutků. Člověk egoista, to je svíce postavená ne na svícnu, ale poklopená kbelíkem, hoří sice, ale nesvítí nikomu, žije bez užitku.

       Nejsou všechny svíce stejného zevnějšku. Některá svíce je napohled krásná, pěkně barvami olíčená, pozlátkem oblepená, jiná je prostičká, na pohled neúhledná. Svíce ozdobné bývají žádanější, ale svíce prosté bývají užitečnější. Rozsvítíme-li je, přesvědčíme se o tom. Ta nejnádherněji vypravená svíce bývá nejfalešnější, špatně hoří, čadí. Pravá svíce prostičkého zevnějšku naopak hoří klidným plamenem, neteče a šíří kolem sebe vůni včelího vosku. Ty svíce jsou obrazem lidským!

       Mnohý člověk klade velký důraz na svou „reprezentaci“, na to, aby „dělal dojem“, žena se pokrývá pudrem a šminkami, muž se obléká do obleku nejnovějšího střihu, oba se ozdobují šperky ze zlata, ale hledíme-li, jak žijí, vidíme, že „čadí“, šíří kolem sebe zápach hříchů a neřestí. Kdežto obyčejný prostý člověk, žijící Bohu milým životem je stokrát Bohu milejším.

       Nechtějme být velkou nádhernou, ale falešnou svící. Spokojme se se skromnější svíčkou, ale snažme se, aby poctivě hořela a byla z pravého vosku. Každá svíce se musí čas od času ošetřiti, aby hořela dobře. Tak i my ošetřujme sebe často modlitbou a choďme se svící svého těla do chrámu. Obřadem svěcení svíček jsou tyto svíčky vyjmuty ze všedních služeb a určeny ke službě Boží. I my jsme byli na křtu svatém posvěceni, Bohu obětováni, a proto pro Boha máme na tomto světě hořeti a dohořeti.

P. Jindřich Šimon Baar (1906)

JUBILEJNÍ ROK SVATÉHO FRANTIŠKA

Pokoj všem!

Jubileum svatého Františka bylo oficiálně zahájeno 10. ledna 2025 v Assisi a potrvá do 10. ledna 2027. Celý rok 2026 má být časem duchovní obnovy a inspirace františkánským ideálem chudoby, pokoje a bratrství.

       Papež Lev XIV. ve svém dopise k Roku svatého Františka píše:

       „Chci se duchovně připojit k celé františkánské rodině v naději, že poselství pokoje najde hluboký ohlas v dnešní církvi a společnosti. Františkánské chápání pokoje a míru se neomezuje na vztahy mezi lidmi, ale zahrnuje celé stvoření.

Svatý František v každém stvoření rozpoznává odraz božské krásy a zároveň připomíná, že pokoj se má rozšířit na celé stvoření. Smíření s Bohem, mír mezi lidmi a s celým stvořením.

Kéž duchovní odkaz svatého Františka vzbudí v každém z nás přesvědčení, jak důležité je důvěřovat Pánu, žít život věrný evangeliu a osvětlovat vírou a modlitbou každý náš čin.“

Na počátku svého života podle evangelia uslyšel svatý František pokyn od Spasitele: „Používejte mezi sebou tento pozdrav: Pán ti dej svůj pokoj!“

Je to stejný pozdrav, kterým o Velikonocích vzkříšený Pán oslovuje své učedníky, vystrašené a uzavřené ve večeřadle: „Pokoj vám!“

Není to jen zdvořilostní fráze, ale o jasné oznámení Kristova vítězství nad smrtí. Jako hlas andělů o Vánoční noci: „Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem na zemi!“

Pokoj je souhrnem všech Božích darů, darem, který sestupuje z výšin. Nelze ho vybudovat pouhými lidskými silami, je to dar od Boha, který je třeba přijímat a žít každý den.

       To vše věděl svatý František, když své bratry poučoval, aby při vstupu do každého domu říkali: „Pokoj tomuto domu.“ A ve svých listech přeje všem „pokoj z nebe“.

       A nejznámější modlitba připisovaná svatému Františkovi začíná slovy: „Učiň mě, Pane, nástrojem svého pokoje…“

EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

Eucharistický zázrak krotí přírodní živly

Jsme v Kolumbii, ve městě Tumaco na pobřeží Tichého oceánu, dne 31. ledna roku 1906.

V deset hodin dopoledne pocítili obyvatelé města silné otřesy půdy. Vyděšení lidé se shromáždili kolem místního kostela a prosili oba augustiniánské mnichy, otce Gerarda a otce Juliána, o modlitbu a uspořádání procesí s Nejsvětější Svátostí.

Moře po zemětřesení už postoupilo kilometr a půl do vnitrozemí, zlikvidovalo přístav a všechny lodě v něm, a ohromná vlna tsunami se blížila k městu.

Otec Gerard okamžitě zkonzumoval všechny malé hostie ze svatostánku a ponechal si v rukou jen velkou hostii. Pak se obrátil k lidem a zvolal: „Pojďme, děti, moje, pojďme všichni na pláž a nechť se nad námi Bůh slituje!“ Všichni se s pláčem a modlitbou vydali na pochod.

Když otec Gerard dorazil na pláž s monstrancí v ruce, už se blížila obrovská vlna.

Zvedl Nejsvětější Svátost a se srdcem plným víry udělal ve vzduchu znamení kříže.

Chvíli trvalo, než si všichni uvědomili, co se stalo. Vlna, která hrozila vymazat město Tumaco z povrchu zemského, se zastavila a začala pomalu ustupovat. Moře se uklidnilo.

Všichni začali ohromeně volat: „Zázrak! Zázrak!“.

Zmocnila se jich euforie a radost z toho, že je Ježíš v Nejsvětější Svátosti zachránil před smrtí, a všichni mu vroucně děkovali.

O zázraku v Tumacu se pak hodně mluvilo po celém světě a oběma kněžím přicházely četné dopisy s prosbami o modlitbu nejen z celé jižní Ameriky, ale dokonce až z Evropy.

DOPISY NAŠICH ADOPTIVNÍCH DĚTÍ

Dopis dívky Dhanu Sri z Indie (14 let)

před Vánocemi 2025

Drahý dárce,

Jak se daří? Doufám, že jsi zdravý a šťastný. Studuji v jedenácté třídě. Studuji dobře a snažím se dosahovat lepších výsledků než moji spolužáci. Doma si ráda hraji se štěnětem, zalévám květiny a dělám domácí práce. V našem domě bydlí já, moje matka, otec, bratr a babička. Je tedy pět členů v naší rodině. Můj mladší bratr velmi rád hraje kriket.

       Můj otec pomáhá v sociálních službách v naší oblasti. Moje matka se stará o všechno v domě s láskou a péčí.

Chodím do školy každý den, na televizi se dívám jen ve volné dny. Dobře tančím a hraji Kabaddi a dobře hraji házenou. Jsem velmi šťastná se svojí rodinou. Chci se stát právničkou.

       Tvůj nezištný dar a neustálé povzbuzení je pro nás zdrojem síly a inspirace. Skrze tvou laskavost a štědrost jsi nám dal nejen materiální zabezpečení, ale také nás posiluješ v našich nadějích a snech.

Tvoje pokračující podpora nám umožňuje růst, lépe sloužit a dělat smysluplné věci v životě mnoha lidí. Zůstáváme vždy vděční za tvou laskavou podporu a za důvěru, kterou vkládáš do našeho úsilí.

Kéž ti Bůh hojně žehná za tvé soucitné srdce a ušlechtilou duši.

Tvrdě pracuji při svém studiu a vidím dobrý pokrok. Tvá pomoc mě motivuje být lepší každý den. Moje rodina se připojuje k děkování za tvou úžasnou podporu.

       Děkuji ti, že mi dáváš příležitost učit se a nechat růst můj sen.

Ať je tvá rodina naplněná mírem, teplem a nekonečnou radostí po celý rok 2026!

       Šťastné Vánoce a šťastný Nový rok!

Upřímně tvá Dhanu Sri.

ZE STARÝCH KNIH PAMĚTNÍCH

Kronika velocipedistů Rokycany

Rok 1883

       Prvním, jenž jezdění na velocipedu v Rokycanech pěstovati počal, byl pan Ludvík Poppy, který na svém „železném oři“ různé cesty do okolí konal. Mnohému, který viděl tohoto velocipedistu zde tak lehce a vesele se projížděti, zalíbila se novinka tato, ba slyšeli jsme staré již pány, kteří se projevovali slovy: „Kdybych byl mladým, hned bych se také na tom velocipedu jezditi naučil.“ Ovšem vyskytli se i tací, kteří s pohrdlivými úsměšky své mělké náhledy o stroji elegantním, ale i praktickém pronášeli.

       Po příkladu pana Poppyho počali na velocipédu jezditi další pánové a počet velocipedistů se rozmnožoval. Tu vznikla myšlenka založiti spolek, v němž by se sport na velocipedu co nejvíce rozšiřoval.  V červenci 1883 podnikli pak první kroky k založení spolku. Dne 19. srpna 1883 svolána byla první valná hromada, schváleny byly stanovy, následovala volba výboru, příspěvek stanoven na 6 zlatých. Nový spolek ujal se ihned s mladistvým zápalem práce své, objednány dva velocipédy dřevěné ku cvičené a dva  nové pěkné ocelové ku vyjíždění.

Každodenně v poledne i večer bylo vidět čile se proháněti na velocipédech nejen členy spolku, ale i nadějné jeho kandidáty. Jaká to byla radost, když nováček na počátku jen několik kroků byl schopen ujeti, ale po pilném cvičení na silnici plzeňskou nebo pražskou vyjeti mohl.

Velmi čestné bylo první vystoupení klubu na veřejnosti. O svatém Václavu 28. a 29. září 1883 pořádal Pražský klub velocipedistů veliké mezinárodní závody na velocipedech v Praze. Klub náš zúčastnil se závodů s výsledkem skvělým.  Dosáhli vítězství dva členové spolku našeho.

V říjnu 1883 pozván byl klub náš ke slavnosti posvěcení praporu spolku v Plzni. Při přibíjení hřebů do praporu zastupoval spolek pan František Jágr s heslem „Jen mužně a vpřed!“

       Přiblížil se toužebně očekávaný den slavnosti otevření Národního divadla v Praze. Památnou tu události oslavil náš klub dne 18. listopadu 1883 společně s klubem v Plzni, který velikou národní slavnost pořádal. Při večerním pochodňovém průvodu malebně vyjímali se velocipedisté ve stejnokrojích na velocipédech.

Aby klubu egoismus se vytýkati nemohl, jako by jen pro sebe zábavy pořádal, a aby dokázal, že mladá krev v bujarých jeho členech proudí, usnesl se pořádati věneček, což mělo radostné ohlasy v dámských kruzích. Věneček konal se 3. listopadu 1883, účastenství bylo velmi četné, dostavili se hosté mnozí, nejen z Rokycan, ale i z Plzně a z Prahy. O zábavu postaráno bylo všemožně. Hudba držela se statečně k úplné spokojenosti tanečníků, netanečníky krásně pobavilo kvarteto plzeňské zpěvem svým a terceto na citery. Velmi pobaveni byli též hosté produkcí na velocipedu v sále od pana Dušana Popoviče z Prahy. Zábava trvala až do rána. Každý odcházel s plným uspokojením a přáním, aby klub opět nějakou zábavu pořádal. Tím získal si klub rázem přízeň širšího obecenstva.

1884

Trudná zima rychle ubíhá a hle, přibližuje se mladému světu doba veselá, doba Masopustu! Klub zván byl četně na plesy, a to nejen v Rokycanech, ale i na venkově. Podle skvělého výsledku zábavy první usnesl se spolek náš opět v masopustu nějakou zábavu pořádati.

19. ledna 1884 pořádána byla „Kostýmní merenda“. Konaly se bedlivé přípravy, aby skvěle dopadl podnik ten, jímž dokázati chtěli členové opět, že dovedou se pohybovati na lesklých parketách v elegantní společnosti, od níž největší podpory očekávali. A v očekávání svém se vskutku nezklamali, neboť zúčastnilo se této první elitní zábavy mnoho hostů nejen z Rokycan a okolí, ale i z Plzně a z Prahy. Účastníci měli většinou skvostné kostýmy, především pak vynikaly dámy, jejichž lepost a krásu vkusně připravené obleky ještě zvyšovaly. Kdo do velmi vkusně a nádherně vyzdobené síně vkročil, zůstal překvapen nad tou krásou stát. Hosté odcházeli plně uspokojeni a přejí srdečně klubu zdar ve všem počínání. Na památku na tento krásný večer odnášel každý sobě k tomuto večeru vydaný časopis „Bicyklist“, dovedně ilustrovaný.

Ku konci měsíce února nastala výboru péče pořídit novou jízdárnu a klubovou místnost. Odebrala se tedy tříčlenná deputace k majiteli parních mlýnů, panu Jágrovi, aby jej požádala o propůjčení velkého dvora v dolním mlýně. Žádost byla velmi příznivě přijata a vyslyšena, neboť pan Jágr ihned s nevšední ochotou povolil, abychom si zde novou jízdárnu zřídili a provozovali. Za klubovou místnost pak ustanoven hotel „U Černého koně“.

Za účelem rozkvětu českého sportu byla v dubnu 1884 založena „Česká ústřední jednota velocipedistů“ v Praze, pod jejíž prápor seřaditi se mají veškeré spolky české, aby český sport, takto spojenými silami vůči jiným národům co nejvíce vynikl. Klub náš přistoupil k tomuto veledůležitému spolku ve výborové schůzi dne 25. dubna 1884.